č. 8031.

Občanství státní (Slovensko): Aby kdo byl vyloučen z nároku na udělení čsl. stát. občanství podle § 1, odst. 1 a 3 úst. zák. č. 152/26, stačí že se dopustil trestního činu proti bezpečnosti čsl. republiky; není třeba, aby pro takový čin byl odsouzen.
(Nález ze dne 12. června 1929 č. 11.634.)
Věc: Jiří V. v Bratislavě proti ministerstvu vnitra o státní občanství.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: St-1 podal v roce 1926 žádost za udělení čsl. stát. občanství podle § 1 zák. č. 152/26, dovolávaje se skutečností, že od roku 1897 bydlí nepřetržitě v Bratislavě, že proti jeho mravnímu a jinakému chovám nebylo vzneseno žádných námitek a že mimo území čsl. republiky nenabyl ani dom. práva ani stát. občanství. — Podle zprávy presidia policejního ředitelství v Bratislavě z 5. listopadu 1926 byl st-1 roku 1925 rozsudkem okr. soudu v Bratislavě odsouzen pro přečin proti § 14 č. 1 zák. na ochranu republiky do vězení na 14 dnů se zkušební dobou 2 roků. — Vyslechnut protokolárně dne 4. dubna 1927 u měst. notářského úřadu v Bratislavě uznal st-1, že byl roku 1925 odsouzen pro přečin podle § 14 č. 3 zák. č. 50/23 do vězení na 2 týdny, poukázal však k tomu, že podle výroku sedrie v Bratislavě byl tento trest prohlášen za podmínečný, takže, nebude-li st-1 do dvou let trestán, má se k němu hleděti jako by nebyl odsouzen, pročež žádá, aby jeho žádosti o udělení čsl. stát. občanství bylo vyhověno.
Nař. rozhodnutím nevyhovělo min. vnitra st-lově žádosti za udělení čsl. stát. občanství podle úst. zák. č. 152/26 z těchto důvodů: Podle § 1 odst. 3 lit. a) úst. zák. z 1. července 1926 č. 152 Sb. jsou vyloučeni z nároku na udělení stát. občanství čsl. republiky ti, kdož se dopustili trestného činu proti bezpečnosti čsl. republiky. Žadatel, jak také výslovně sám uznává, byl rozsudkem okr. soudu v Bratislavě z 13. září 1926 odsouzen pro přečin proti § 14 zák. na ochranu republiky, dopustil se tudíž trestného činu proti bezpečnosti republiky. Okolnost, že odsouzení to stalo se podmínečně, nemůže býti závažá pro posouzení vylučujícího důvodu, neboť zákon vylučuje osoby, které se dopustily uvedeného trestného činu, skutečnost tato je však nesporně prokázána uvedeným výrokem trest. soudu. Z toho důvodu je žadatel z nároku vyloučen a nebylo lze jeho žádosti vyhověti.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí nss uvážil:
Broje proti nař. rozhodnutí, dovozuje st-l, že odsouzení, jehož se žal. úřad dovolává, stalo se jen podmínečně, takže nemohlo jíti o tak těžký čin, který by odůvodnil, aby st-l nemohl obdržeti čsl. státní občanství a že je rozdíl mezi činem, který ohrožuje bezpečnost čsl. republiky a mezi činem trestaným jen podmínečně, čímž již bylo uznáno, že jde jen o čin lehkomyslný. Ostatně má st-l za to, že důvod odsouzení dnes již neexistuje, poněvadž podle usnesení sedrie v Bratislavě ze 13. června 1927 bylo na základě amnestie presidenta republiky z 2. června 1927 trestní řízení pro uvedený přečin proti st-li zastaveno a nařízen výmaz trestu, takže na st-le nutno hleděti tak, jako by vůbec nebyl odsouzen. K těmto námitkám dlužno uvésti:
Ustanovení 3. odst. § 1 úst. zák. č. 152/26 praví, že z nároku na udělení čsl. státního občanství jsou vyloučeni ti, kdo se dopustili trestného činu proti bezpečnosti čsl. republiky. Nevylučuje tedy toto zákonné ustanovení z nároku na udělená čsl. stát. občanství jen ty, kdo pro trestný čin proti bezpečnosti čsl. republiky byli odsouzeni, jak patrně st-l za to má, nýbrž již každého, kdo se takového činu dopustil. Jest proto s hlediska cit. zákonného ustanovení nerozhodno, zda pro jednání, jež lze kvalifikovati jako trestný čin proti bezpečnosti republiky, byla osoba jednání takové uskutečnivší odsouzena, nýbrž rozhoduje jen, zda se takového jednání dopustila. St-l netvrdí, že jednání, pro než byl soudním rozsudkem uznán vinným přečinem § 14 zák. na ochranu republiky, není trestným činem proti bezpečnosti čsl. republiky ve smyslu 3. odst. § 1 cit. úst. zák. č. 152/26, ani že uvedeným rozsudkem jednání takové prokázáno není, nepopírá tedy, že se trestného činu proti bezpečnosti republiky čsl. dopustil. Ale pak nemůže skutečnost, že pro takový trestný čin byl odsouzen jen podmínečně, míti význam pro úvahu, zda v osobě st-lově jest dán vylučující důvod cit. ustanovená 3. odst. § 1 úst. zák. č. 152/26, právě tak jako skutečnost, že na základě amnestie presidenta republiky byl st-li podmínečný trest již vymazán, nehledíc ani k tomu, že této posléze uvedené skutečnosti, nastavší až po vydání nař. rozhodnutí, nemohl by se st-1 již z tohoto důvodu proti nař. rozhodnutí vůbec dovolávati.
Pokud ovšem st-l v uvedených svých vývodech, dovolávaje se odsouzená jen podmínečného, zdůrazňuje, že jeho čin bezpečnost republiky neohrožoval a nejde o nějaký trestný čin těžký, nýbrž jen spáchaný z lehkomyslnosti, sluší poukázati k tomu, že cit. ustanovení 3. odst. § 1 úst. zák. č. 152/26 vylučujíc z nároku na udělení čsl. státního občanství ty, kdo se dopustili trestného činu proti bezpečnosti čsl. republiky, žádných distinkcí co do tíže či závažnosti trestného činu zde uvedeného nečiní, jmenovitě nežádá, aby tím bezpečnost čsl. republiky skutečně byla ohrožena, jen když trestné jednání proti ní směřovalo.

Citace:

č. 8031. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1930, svazek/ročník 11/1, s. 919-921.