NPD documents search: Boh. adm., 11 (1929), sv. 1

Č. 7921.

Církevní věci. — Řízení správní: O hranicích příslušnosti soudů s jedné a úřadů správních s druhé strany ve věcech patronátních.
(Nález ze dne 2. května 1929 č. 8662.)
Věc: Josef H. v F. (adv. Dr. Milan Zadina z Poděbrad) proti ministerstvu školství a národní osvěty (odb. r. Dr. Zdeněk Materka) o presentační právo.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Výměrem z 8. října 1925 vyslovila osp v P. po slyšení zúčastněných interesentů a na základě spisů ve smyslu § 33 odst. 1 zák. ze 7. května 1874 č. 50 ř. z., že právo presentační k beneficiu p-skému přináleží vládě republiky čsl., ostatní práva patronátní i se všemi břemeny pak držiteli velkostatku p-ského jakožto patronu kostela v P. Odvolání zamítlo v pořadu stolic správních min. škol. nař. rozhodnutím.
Vzhledem k obsahu stížnosti musil se nss obírati především otázkou, byl-li žal. úřad příslušným, aby se judikátně vyslovil o tom, komu přísluší právo presentační k beneficiu p-skému, a pochází-li tedy výrok ten od úřadu k rozhodování po zákonu povolaného. V tom směru uvážil nss toto:
Zákon ze 7. května 1874 č. 50 ř. z., ustanovil v § 33, že vzešla-li by rozepře o to, podléhá-li některý kostel nebo některé obročí patronátu, aneb, má-li biskup právo sám obročí volně obsazovati, má o tom rozhodnouti řádným postupem instancí státní správa kultová, slyševši prve úřady církevní. Jde-li však jen o to, komu přísluší patronát kostela nebo obročí, rozhodne o tom soudce. Rozeznává tedy zákon v patronátních sporech mezi kompetencí úřadů kultových a řádných soudů a povolává k rozhodování řádné soudy všude tam, kde je na sporu otázka, komu přísluší patronát jako souhrn práv a povinností vůči církvi a beneficiu. Sluší proto hledati hranici kompetence ve smyslu § 33 leg. cit. mezi úřady správními a soudy jen v předmětu sporu zákonem předpokládaném, zejména v tom, je-li patronát sám, totiž vznik jeho po stránce právní sporný, či zda snad při nespornosti existence patronátu je pouze o to spor, kterou určitou osobu dlužno považovati za patrona, jako subjekt práv a závazků spojených s patronátem. Nastupuje tudíž kompetence úřadů správních, je-li předmětem sporu původní nabytí patronátu; je-li však nesporno, že určité beneficium patronátu podléhá a je-li spor o to, která osoba a na základě jakého titulu je nositelem patronátu a tedy i práv s ním spojených, podléhá řešení sporu toho kompetenci soudní. Je-li pak řádný soud povolán, aby řešil otázku, komu přísluší patronát jako soubor práv a povinností, nelze v nedostatku jiné positivní normy z kompetence té vylučovati ani řešení otázky, je-li určitá osoba jako patron nositelem všech práv, jež v sobě patronátní právo zahrnuje, či přísluší-li některé z nich osobě třetí.
Že tomu tak, vysvítá i z čl. 12 konkordátu z r. 1855, podle něhož byla dělena kompetence ve sporech patronátních podle téhož rozlišování mezi církevním soudcem a soudcem světským. Církevní soudce měl rozhodovati »o patronátním právu«, světský toliko »o nástupnictví v právo to«, při čemž bylo poslednějšímu ustanovení na vysvětlenou připojeno: »Ať běží o spor mezi skutečnými nebo domnělými patrony nebo mezi duchovními, kteří těmito patrony byli pro určité obročí navrženi« (patent z 8. listopadu 1855 č. 195 ř. z.). Jak motivy k zák. č. 50 ř. z. z r. 1874 výslovně potvrzují, měla býti zachována tato hranice kompetenční i v budoucnu, ovšem s tou modifikací, že vzhledem ke změněnému duchu zákonodárství (čl. 1 stát. zákl. zák. z 21. prosince 1867 č. 144 ř. z.) nastoupila na místo církevního soudnictví kompetence státní správy kultové.
V daném případě není sporu o tom, že st-l je subjektem patronátu spojeného s panstvím p-ským, jakož i že právo presentační k probošství p-skému je pojmově součástí práva toho. Spor točí se však kol rozsahu patronátu toho a to v tom směru, nepřešlo-li právo navrhovati círk. vrchnosti kandidáta na uprázdněné beneficium p-ské na základě singulérní úpravy provedené smlouvou o prodeji panství p-ského z 29. dubna 1848 a tedy aktem soukromoprávním na subjekt jiný, takže by st-li náleželo jen obmezené právo patronátní bez práva presentačního.
Jde tedy o rozhodnutí otázky, přešlo-li jedno z práv tvořících výplň práva patronátního k probošství p-skému s držitele panství p-ského jako oprávněného patrona na subjekt jiný a byla-li právní forma, jakou se převod ten na třetí osobu stal, s hlediska platného práva způsobilým prostředkem k tomu, aby odloučeno bylo právo presentační z patronátního práva toho. K řešení této otázky jsou podle shora vylíčeného názoru povolány ve smyslu § 33 odst. 2 zák. č. 50 ř. z. z r. 1874 řádné soudy. Potom však nedostávalo se úřadům kultovým kompetence k tomu, aby o věci rozhodovaly a je nař. rozhodnutí výrokem úřadu nepříslušného.

Citace:

č. 7921. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1930, svazek/ročník 11/1, s. 704-706.