Č. 9162.

Cesty: 1. Rozhodujícím znakem, zda cesta je veřejná, není podle § 4 zák. č. 46/1864 z. z. čes. vlastnické právo k ní, nýbrž její věnování pro veřejnou potřebu. — II. Jak jest postupovati při zjišťování předpokladů, za kterých cesta může býti prohlášena za veřejnou?
(Nález ze dne 30. března 1931 č. 14531/29.)
Prejudikatura: Boh. A 2270/3, 4631/25.
Věc: Josef Č. v Ř. proti zemskému úřadu v Praze o veřejnost cesty.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro vady řízení.
Důvody: Usnesením z 2. března 1926 prohlásilo obecní zastupitelstvo v Ř. cestu č. kat. ..., jež mu byla stpú-em přidělena ke zbytkovému statku v Ř., za veřejnou, jelikož jest pro veškeré tamní občany a též pro obyvatele knizské a vodokrtské velmi potřebnou. Odvolání st-lem podané bylo zamítnuto rozhodnutím osk v P. z 29. května 1928 a ani dalšímu rekursu nebylo vyhověno nař. rozhodnutím. — — — —
Stížnost vychází zásadně z názoru, že rekvisitem veřejné cesty jest, aby obec ji měla jako součást veřejného statku ve svém vlastnictví; stížnost namítá, že předpoklad ten není splněn, a že i eventuelní nabytí práva služebnosti cesty přes pozemek č. ... by st-li nemohlo býti na újmu, jednak proto, že pozemku toho nabyl přídělem bez závad v důvěře ve veř. knihy (§ 1500 o. z. o.), jednak proto, že obec nějaký nárok podle předpisů náhradového zákona včas neuplatnila. I kdyby cesta po pozemku skutečně vedla — což st-l popírá —, byla by jeho vlastnictvím, a spor o ni by mohly řešiti jedině soudy.
Veškeré námitky spočívají na tom, že stížnost mylně vykládá pojem veřejné cesty a nepostihuje právní význam usnesení, jímž určitá cesta se prohlásí za veřejnou. Paragraf 4 zák. č. 46/1864 z. z. čes. praví, že všecky silnice a cesty, které jsou věnovány obecnému obchodu (dem allgemeinen Verkehre) a které nepatří ani do kategorie silnic zemských nebo okresních ani nejsou soukromým vlastnictvím, jsou obecními silnicemi a obecními cestami. Vyjímá-li tu zákon za účelem charakterisace obecních veřejných cest z kategorie cest věnovaných obecnému obchodu, t. j. cest určených k veř. užívání čili krátce veř. cest i cesty, které jsou soukromým vlastnictvím, je z toho zřejmo, že i takovéto cesty mohou býti veřejnými. Je pravda, že toto ustanovení se nekryje s ustanovením § 1 cit. zák., který neerární veřejné silnice a cesty dělí na zemské, okresní a obecní; leč při jasném znění § 4 nutno v něm spatřovati doplnění § 1. Rozhodujícím znakem, zda cesta je veřejnou, není tedy podle § 4 vlastnické právo k ní, nýbrž její věnování pro veř. potřebu. Toto věnování může vlastník cesty provésti buď výslovným věnovacím aktem, ono se však může státi i konkludentním jednáním, t. j. vědomým trpěním, že se cesty jako veřejné užívá. Usnesení obecního zastupitelstva, jímž se určitá cesta prohlašuje za veřejnou, není než deklarativiním výrokem o tom, že cesta ta skutečně jest věnována volnému, všeobecnému užívání; jeho cílem jest, aby toto faktum bylo formálně zjištěno a aby bylo zabráněno tomu, aby cesta veřejnému užívání již věnovaná tomuto účelu snad nebyla zas odňata.
Z toho jest patrno, že veřejnost cesty nelze směšovati se služebností cesty, od níž se liší svou právní podstatou, t. j. tím, že jde o usus communis a nikoli o právo určitého jednotlivého subjektu, že veřejnost cesty nemůže býti předmětem zápisu do pozemkových knih (§ 9 zák. č. 95/1871 ř. z.), následkem čehož se nelze dovolávati proti ní důvěry ve veř. knihy a konečně, že k řešení sporů o prohlášení cesty za veřejnou nejsou, ježto nejde o spor soukromoprávní, příslušný soudy.
Sluší tedy jen zkoumati, zda v daném případě byly splněny předpoklady, za kterých cesta může být prohlášena za veřejnou. Žal. úřad založil své rozhodnutí na zjištění, že cesty, o niž jde, bylo od nepaměti bez námitek vlastníků užíváno k veřejné chůzi a jízdě kýmkoli, kdo toho potřeboval, v čemž shledává věnování cesty pro veřejnost, a že cesta je pro účely ty také nutnou a potřebnou. St-l namítá, že fakticky cesta ani neexistuje, že nezáleží na tom, kterak se chovali jeho předchůdci ve vlastnictví parcely č. ... k používání její za cestu, nýbrž že je rozhodným jedině, že on po nabytí vlastnictví k ní ani výslovně ani mlčky nedal svolení k takovémuto užívání. V souvislosti s tím vidí st-l vadu řízení v tom, že nebyly připuštěny nabídnuté důkazy o tom, že za svého hospodaření netrpěl, aby pozemku k jízdě používal kdo jiný, než osoby u něho zaměstnané, a že nebylo přihlédnuto ke způsobu užívání řečené parcely v době, kdy on byl jejím vlastníkem. Konečně popírá stížnost, že by cesty bylo zapotřebí k uspokojení nutné a všeobecné potřeby komunikační.
Má-li se první námitce rozuměti tak, že vůbec nikdy na pozemku č. ... cesta fakticky nebyla, což ovšem by nebylo ve shodě s ostatními vývody stížnosti, v nichž se namítá, že nezáleží na tom, jaký byl skutečný stav dříve, než st-l nabyl vlastnictví zmíněné parcely, jest k tomu podotknouti, že námitka tohoto obsahu je ve stížnosti k nss-u nepřípustná proto, že v odvolání k žal. úřadu nebyla uplatňována, a tento tedy neměl příčiny, aby se jí obíral. Leč námitku tu sluší v souvislosti s ostatními námitkami chápati patrně v ten smysl, že cesta tu nebyla v době, kterou st-l pokládá za výhradně rozhodnou, t. j. v době, od které on je vlastníkem parcely. Neboť st-l právě na tom, že on jako vlastník netrpěl, aby se po pozemku jezdilo neb chodilo, buduje svůj názor, že cestu nelze prohlásiti za; veřejnou. V tom je však zásadní omyl. Bylo již prve řečeno, že prohlášení cesty za veřejnou má povahu deklarativního výroku, jímž se formálně zjišťuje, že určitá cesta, jsoucí v soukromém vlastnictví, byla věnována všeobecné veřejné nutné potřebě komunikační. Potřeba takovéhoto deklarativního výroku vzchází ovšem jen, není-li tu výslovného věnovacího aktu, jenž by sám jakékoli pochybnosti vylučoval, tedy jen, stalo-li se věnování konkludentním jednáním. Je-li tu takové konkludentní jednání, nutno posouditi podle povahy věci, vyžadující delší trvání zvyklosti, na základě toho, kterak se k užívání pozemku za cestu chovali ti, kdo byli oprávněni k disposici s pozemkem po dobu, po kterou trvalo užívání jeho tímto způsobem. Ze spisů vychází, že st-li byl pozemek, o nějž jde, stpú-em v lednu 1925 přikázán, že knihovní vlastnictví k němu bylo naň v červnu 1925 převedeno, a že po té st-l činil překážky používání pozemku za cestu, což vedlo k tomu, že se v březnu 1926 obecní zastupitelstvo usneslo prohlásiti cestu za veřejnou. Právě tento postup st-lův musil být důvodem pro to, aby bylo šetřeno, zda za předchůdců st-lových ve vlastnictví se nestala cesta veřejnou tím, že oni mlčky dali souhlas k tomu, aby se jí jako všeobecné komunikace užívalo. Byla-li s jejich svolením založena veřejnost cesty již dříve, nemohl na tom st-l sám svým odporem proti dalšímu užívání nic změniti. Z těchto důvodů bylo také zbytečné, aby bylo vyšetřováno, zda st-l, stav se vlastníkem pozemku, netrpěl další chůzi a jízdu přes něj. Vždyť právě za tím účelem, aby tento odpor byl zlomen, učinilo obecní zastupitelstvo formální usnesení o veřejnosti dotyčné cesty.
Důvodnou shledal však nss námitku, že zjištění stavu, který tu byl v době, než st-l nabyl vlastnictví k pozemku, neposkytuje dostatečného podkladu pro závěr, že jde o nutnou komunikaci, což — jak i žal. úřad uznává — je předpokladem prohlášení cesty za veřejnou. — — — —

Citace:

č. 9162. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 13/1, s. 640-643.