Č. 3164.

Bytová péče: K výkladu zákona č. 225/1922.
(Nález ze dne 24. ledna 1924 č. 702). Věc: Marie K. v Povážské Bystrci proti okresnímu úřadu v Povážské Bystřici o přikázání bytu.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Rozhodnutím z 2. října 1923 přidělilo představenstvo obce P. B. podle §§ 9 a 17 zák. z 11. července 1922 č. 225 Sb. v dom. st-lky byt, který uvolní 15. října 1922 dosavadní nájemník, vrchní poštmistr Antonín Š., četnickému strážmistru Aloisů R., ježto majitelka domu odepřela byt ten dobrovolně vydati osobám v bodě 1—5 cit. § uvedeným, dále proto, ježto uchazeč o byt jest státním zaměstnancem, ženat a jedině tímto způsobem může obdržeti zajištěný byt.
Nař. rozhodnutím potvrdil okr. úřad v P. B. rozhodnutí ze správných důvodů I. stolice s následovními opravami:
»Uchazeči o byt bylo dle § 9 zákona č. 225/22 uloženo, aby žádal přímo u majitelky domu za přenechání bytu a teprve v případě odepření měl se ucházeti o byt u berního úřadu. Poněvadž majitelka domu jednak přenechala byt jiné osobě, která má již přiměřený byt a jest všeobecně chráněna zákonem o ochraně nájemníků a poněvadž uchazeč o byt jako státní zaměstnanec, ženatý a vedoucí dvojí domácnost, vůbec bytu nemá, a nebude si jej moci pravděpodobně opatřiti ani jiným způsobem, musí zájmy soukromé ustoupiti zájmům humanitním a všeobecným a bylo přiděliti byt žadateli, zejména když bod 1 § 9 dává státním zaměstnancům přednost a omezuje osvobodnou vůli majiteli domu.
Dále uvedeno, že se rozhodnutí I. stolice potvrzuje i proto, že uvolněný byt byl původuč dle zák. z 30. října 1919 č. 592 Sb. společným bytovým úřadem zabrán, z čehož patrno, že majitelka bytu nepotřebuje a jest v zájmu všeobecném bytu použíti pro státního zaměstnance.
Stížnost do tohoto rozhodnutí majitelkou domu podanou shledal nss důvodnou.
Žal. úřad opírá svůj výrok především o ustanovení §§ 9 a 17 zák. z 11. července 1922 č. 225 Sb. ve znění zák. z 26. dubna 1923 č. 87 Sb.
Stížnost nepopírá, že obec P. B. vydala nař. po rozumu § 9 cit. zák., kterýž předpis zmocňuje obce, aby mohly majitelům domu naříditi, že smějí volně pronajímati byty jenom osobám v bodě 1—5 uvedeným, jiným osobám pak jen s povolením obce.
Podle tohoto předpisu může býti též vlastník domu ve volném nakládání s byty ve svém domě jenom potud omezován, že nesmí bez povolení obce pronajmouti byt osobě, která by nevyhovovala podmínkám uvedeným pod č. 1—5 cit. § 9.
V daném případě jest ze správních spisů patrno a není sporno, že st-lka pronajala byt, který se uvolnil po Antonínu Š., svému nájemníku Armínu L., že se tedy jedná v daném případě o osobu, která se stěhovala z bytu do bytu v obvodu obce.
Spadá tedy tento pronájem pod ustanovení č. 4 cit. § 9, pročež vzhledem k jasnému znění zák. nepotřebovala st-lka jako majitelka domu nižádného povolení obce k tomu, aby byt po Antonínu Š. pronajala Armínu L. Ani § 17 cit. zák., jehož se žal. úřad pro svůj výrok rovněž dovolává, právo majitele domu volně nakládati s uprázděným bytem nijak neomezuje, neboť obsahuje toliko předpis, že proti rozhodnutí obce, kterým bylo odepřeno povolení k pronájmu podle § 9, může býti podána stížnost u obce.
Ze žádného z těchto ustanovení cit. zák. tedy neplyne, že by obec byla oprávněna uvolněný byt zabrati a někomu přiděliti. Právo takové určiti nájemníka příslušelu by tedy obci jen v případě § 2 cit. zák. ve znění zák. č. 87/23; o tento předpis žal. úřad však svůj výrok neopírá a není také ze spisů patrno, že by se úřad vůbec právem tohoto ustanovení mohl dovolávati, neboť nešlo o nepronajaté a neobydlené k obývání se hodící místnosti a nebyl dán úřední příkaz, místnosti ty ve lhůtě §em 2, odst. 1. stanovené pronajmouti.
Pokud pak jde o ustanovení § 13 cit. zák., které snad tanulo úřadům na mysli, jest podotknouti, že nikterak není prokázáno, že by šlo o byt, obývaný dne 19. srpna 1922 státním zaměstnancem, jehož byt se uprázdnil tím, že byl tento zaměstnanec služebně přeložen do obce jiné.
Výrok žal. úřadu není tedy nějakým předpisem zák. z 11. července 1922 č. 225, resp. zákona z 26. dubna 1923 č. 87 Sb. odůvodněn.
Nař. rozhodnutí opírá svůj výrok konečně o to, že byt, o nějž jde, byl kdysi společným bytovým úřadem v P. B. podle zák. z 30. října 1919 č. 592 Sb. zabrán, z čehož patrno, že st-lka byt pro sebe nepotřebuje.
Nehledě k tomu, že st-lka rozhodně popřela, že byt byl zabrán a že výtah protokolu bývalého společného bytového úřadu spisům připojený nepodává nižádného průkazu, že byt byl skutečně ve smyslu zák. č. 592/19 zabrán, přehlíží žal. úřad, že podle § 15 zák. č. 225/22 jest o bytech a místnostech pravoplatně zabraných a obcí nebo společným bytovým úřadem pronajatých, z nichž nájemník platí alespoň po 3 měsíce nájemné vlastníku domu, jemuž místnosti byly zabrány, za to míti, že byla o nich se svolením obce nebo společného bytového úřadu učiněna smlouva nájemní podle § 16, odst. 4 zák. z 30. října 1919 č. 592 Sb.
St-lka připojila k stížnosti úřední vysvědčení obce, že dřívější nájemník Antonín Š. za místnosti jím obývané platil od 1. října 1920 majitelce domu bezprostředně nájemné.
Tím přestala možnost, aby obec, i kdyby se připustilo, že byt byl svého času zabrán dle zák. č. 592/19, dále bytem tím disponovala.
Opírá-li tedy žal. úřad svůj výrok o okolnost tu, jest výrok ten rovněž ve zřejmém odporu se zákonem, pročež bylo nař. rozhodnutí zrušiti podle § 7 zák. o ss.

Citace:

č. 3164. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 404-406.