Č. 684.

Schvalování živnostenských provozoven: I. * Při schvalování provozoven dle hlavy III. živn. řádu řídí se živnostenský úřad jedině předpisy živnostenského řádu a nesmí při tom dbáti oněch veřejných ohledů a zájmů, o něž péče svěřena je nikoli jemu, nýbrž úřadům jiným. — II. * Otázky náhrady škody nespadají pod hledisko zájmů, jichž dbáti má živnostenský úřad při schvalování živnostenského zařízení, byť se týkaly dráhy a požadavek, aby otázky ty učiněny byly součástí konsensu, schválen byl generální inspekcí státních drah. — III. * Spojení řízení dle § 29, odst. 2 živn. ř. není nutné, nýbrž pouze fakultativní.
(Nález ze dne 26. ledna 1921 č. 942.)
Věc: Výhradně privilegovaná Buštěhradská železnice v Praze (adv. Dr. Jindř. Vogel z Prahy) proti ministerstvu obchodu v Praze (zast. odb. radou Františkem Zikánem) o položení elektrovodného kabelu.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Při komisionelním jednání, jež zavedeno bylo k žádosti Poldiny huti o živnostenskopolicejní schválení projektu položení elektrovodného kabelu od centrály Pražské železářské společnosti k centrále Poldiny huti prohlásil zástupce stěžovatelčin, že proti projektu tomu, pokud kabel má býti položen poblíž majetku stěžovatelčina, nečiní námitek, bude-li projekt proveden podle plánu a platných předpisů a bude-li stanoveno, že Poldině huti a právním jejím zástupcům nemá příslušeti nárok na náhradu škody, jež by následkem trvání a provozu stanice Staré Kladno a vlečné dráhy Staré Kladno-Poldina huť-I. vzniknouti mohla na kabelu neb jinakém majetku Poldiny huti a že naproti tomu ručí tato za veškeré škody, jež by projektovaným zařízením na dráze a vlastnictví stěžovatelčině povstati mohly. Bývalá generální inspekce stát. drah ve Vídni přípisem ze dne 20. prosince 1916 prohlásila, že za těchto podmínek proti položení kabelu onoho ničeho nenamítá.
Bývalé okresní hejtmanství na Kladně prohlásilo výměrem ze dne 17. února 1917 položení kabelu toho za přípustné v ohledu živnostenskopolicejním a schválilo zařízení to za podmínek ve výměru tom uvedených, odepřelo však pojmouti do konsensu jako podmínku živnostensko-právního schválení požadavek stěžovatelčin stran náhrad možných škod s odůvodněním, že otázku event. možné náhrady škody řešiti může pouze řádný soud.
Stížnosti, které stěžovatelka proti odepření tomu podala, byly pořadem instancí zamítnuty.
O stížnosti, podané proti naříkanému rozhodnutí ministerstva obchodu, vytýkající mu nezákonnost, uvažoval nejvyšší správní soud takto:
V odpor vzaté schválení elektrovodného kabelu Poldiny huti vydáno bylo toliko se stanoviska živnostensko-policejního. To vyplývá již ze žádosti Poldiny huti, z řízení o žádosti té provedeného, zejména z vyhlášky, vydané dle § 29 živn. řádu a z toho, že položení kabelu na tělese železničním bylo schváleno zvláštním výnosem ministerstva železnic ze dne 24. října 1916 č. 44012.
Šlo-li však toliko o živnostensko-policejní schválení položení kabelu, pak nemůže býti vůbec pochybnosti o tom, že živnostenský úřad zkoušeje a vyslovuje přípustnost zařízení, nemůže činiti tak s jiného hlediska, než právě s hlediska III. hlavy živn. řádu a to §§ 25, 26, 29 a 30.
Jest tudíž úplně vyloučeno, aby živnostenský úřad v této své funkci při schvalování živnostenských zařízení dbal i oněch veřejných ohledů a zájmů, o něž péče je svěřena nikoli jemu, nýbrž jiným úřadům (ku př. vodním, stavebním a pod., srov. § 29, odst. 2).
Z důvodu toho jest i zásadně nemožno, aby živnostenský úřad posuzoval určité zařízení, o jehož schválení byl požádán, se stanoviska oněch předpisů, jež jsou dány k zachování podstaty a nerušeného provozu železných drah a jichž výkon výlučně patří úřadům železničním.
Dotýká-li se konkrétní zařízení i takových zájmů dráhy, jež uvažovati a hodnotiti mohou úřady železniční, pak musí strana vedle živnostenského povolení zjednati si i svolení úřadů železničních, má-li zařízení ono býti pokládáno za právně existující i vůči dráze tím dotčené.
Žádala a vymohla-li si jen schválení živnostensko-policejní, pak obmezuje se schválení to jen na výrok, zda a pokud zařízení ono jest ve shodě s předpisy řádu živnostenského, aniž v jakémkoli směru prejudikuje otázce, zda jsou zařízením tím dotčeny i jiné veřejné zájmy, jichž posouzení náleží jiným úřadům.
Aby úřad živnostenský sám z úřední povinnosti dbal toho, aby takové svolení jiného úřadu bylo dáno buď před povolením živnostensko-policejním nebo současně s ním, takového předpisu neobsahuje hlava III. živnostenského řádu a nelze povinnost tu dovozovati ani z ustanovení § 29 živn. ř. Tento § obsahuje, jak plyne ze slov »co možná« v odst. 2. uvedených pouhou instrukci, nikoli však závaznou a kategoricky předepsanou povinnost. Dle instrukce té má z důvodu procesní ekonomie dle možnosti řízení, vedoucí k dosažení potřebného souhlasu se strany všech zúčastněných úřadů býti provedeno současně, ale kategorického příkazu, že se tak vždy státi má, ustanovení to neobsahuje. I výnos bývalého ministerstva obchodu ze dne 12. ledna 1909 č. 22329, jehož se stížnost dovolává, který ostatně má povahu pouhé vnitřní úřední instrukce a proto by na zákonných ustanoveních ničeho měniti nemohl, ukládá úřadům živnostenským pouze, aby v dohodě s úřady železničními stanovily preventivní opatření k odvrácení škod na železnicích, ale ani ten se nedotýká otázek náhrady budoucích škod.
Že by v době vydání konsensu živnostensko-policejního bylo tu bývalo již rozhodnutí úřadu železničního, k němuž by měl živnostenský úřad dle názoru stížnosti přihlížeti, vůbec nelze tvrditi. Přípis generální inspekce ze dne 20. prosince 1916 právem nepovažoval živnostenský úřad za rozhodnutí, poněvadž generální inspekce státních drah, jak plyne již z nadpisu § 8 vyhlášky min. obchodu a železnic ze dne 19. ledna 1896 č. 16 ř. z., byla pouhým pomocným orgánem ministerstva železnic a nebyla tedy orgánem, jemuž příslušela judikující činnost, jíž mohl by ve sporných otázkách rozhodovati.
Právem tedy hleděly úřady na přípis ten jako na pouhé prohlášení strany a tak je též hodnotily. Neboť vůči živnostenským úřadům vystupovala stěžující si dráha v provedeném živnostenském řízení toliko jako zúčastněná strana a prohlášení její v řízení tomto učiněné mohl a musil úřad živnostenský, třebas i bylo schváleno generální inspekcí státních drah, pojímati jen za prohlášení zúčastněného souseda, které vyříditi bylo dle § 80 živn. ř.
K jakým námitkám zúčastněných stran úřad živnostenský v řízení o schválení živnostenských zařízení jest povinen přihlížeti a jakými ohledy má se dáti vésti, to vyplývá z ustanovení §§ 25 a 26 živn. ř. Z ustanovení těch plyne, že účelem řízení při schválení provozovny je, aby okolí chráněno bylo před nebezpečnými vlivy a závadami, které právě z té které provozovny vznikají. Proto mluví § 26 o »závadách« a ukládá úřadu, aby ustanovil, pod jakými podmínkami a s jakým obmezením zařízení provedeno býti může, při čemž zvlášť hleděti je k tomu, by takové zařízení neškodilo kostelům, školám, nemocnicím a jiným veřejným ústavům a stavením. Z toho plyne, že úřad při schvalování provozovacích zařízení smí se dáti vésti jen takovými ohledy veřejnými, jichž dle citovaných ustanovení je mu dbáti, a že na námitky zúčastněnými stranami v řízení přednesené smí jen potud vzíti zřetel, jsou-li způsobilé, aby přiměly úřad ke zkoumání, zda veřejné zájmy vůbec nevylučují schválení provozovacího zařízení, nebo nevyhledávají připojení určitých podmínek nebo obmezení.
Dle této zásady mohla by stěžovatelka právem dovolávati se toho, aby do nálezu o povolení k položení kabelu pojaty byly určité podmínky jen tehdy, kdyby podmínka taková byla v nějakém vztahu s některým z účinků v §§ 25 a 26 živn. řádu uvedených, kdyby tedy na př. položení kabelu toho dopravu dráhy neb budovy stěžovatelčiny a zařízení její ohrožovalo nebo nepřípustným způsobem obtěžovalo a doložením podmínky té by ohrožení neb obtěžování to bylo odstraněno nebo zmenšeno.
Takovéto působení položení kabelu na zařízení dráhy stěžovatelkou provozované nebylo však v administrativním řízení vůbec tvrzeno a netvrdí je ani stížnost.
To, co stěžovatelka v prohlášení svém při komisionelním jednání dne 24. listopadu 1916 a generální inspekce státních drah v přípisu ze dne 20. prosince 1916 namítaly, nebylo uplatňování žádného z veřejných zájmů, jichž ochrana jest dle § 25 živn. řádu živnostenským úřadům uložena — že nebyl úřad živnostenský povinen ani oprávněn dbáti ustanovení § 99 doprav. ř., předpisu to, jenž dán je k zachování podstaty a nerušeného provozu železných drah a jehož výkon přísluší výlučně úřadům železničním, bylo již svrchu dovozeno — nýbrž činěna byla jen výhrada event. budoucích soukromoprávních nároků náhradních. Proto hodnotil žalovaný úřad právem námitku tu jako soukromoprávní. A poněvadž o otázce té nebylo mezi stranami docíleno dohody, jednal úřad úplně ve shodě s předpisem § 30, odst. 4 živn. ř., když v povolovacím nálezu svém tuto námitku, uváděje obsah její, poukázal na pořad práva.
Jeví se proto stížnost bezdůvodnou a bylo ji zamítnouti.

Citace:

č. 684. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 142-145.