NPD documents search: Boh. adm., 3 (1921)

Č. 479.

Dávka z přírůstku hodnoty nemovitostí (Čechy): Kláštery nelze klásti na roveň právním subjektům dle § 2 č. 5 čes. řádu dávk. od dávky osvobozeným (cís. pat. ze dne 29. prosince 1915 č. 83 z. z. čes.).
(Nález ze dne 28. června 1920 č. 1483.)
Věc: Albán Schachleiter v Praze proti zemskému správnímu výboru v Praze o dávku z přírůstku hodnoty nemovitosti.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Platebním rozkazem inspektorátu pro zemské dávky v Praze ze dne 16. dubna 1919 N 39978 byla vyměřena klášteru Benediktinů v Praze ze smlouvy kupní ze dne 12. července 1917, kterou týž prodal mlýnskou usedlost čp. 35 s pozemky v Šternberce manželům Aloisů a Marii Strýčkovým, dávka z přírůstku hodnoty penízem 1 412 K 80 hal. Proti platebnímu příkazu podala správa kláštera Benediktinů stížnost, namítajíc, že dle § 2, č. 5 řádu o zavedení dávky z přírůstku hodnoty (příl. 2 cís. pat. ze dne 29. prosince 1915 č. 83 z. z.) dávka z přírůstku hodnoty nemovitostí neměla býti vůbec vyměřena.
Zemský správní výbor v Praze rozhodnutím ze dne 17. října 1919 stížnost zamítl, neboť řád o dávce nepřiznává klášterům osvobození od dávky v § 2 č. 5 dávkového řádu; dle zmíněného zákonného ustanovení jsou totiž osvobozeny od dávky z přírůstku hodnoty chrámy, obročí a obce zákonem uznaných církví a společností náboženských, jakož i jejich fondy a ústavy, pokud slouží k vykonávání bohoslužby, správy duchovní a vyučování náboženského. Dle toho výjimečného předpisu není možno klášterům, které pod pojmy shora uvedené nelze subsumovati, osvobození od dávky z přírůstku hodnoty přiznati. O stížnosti podané pro nezákonnost naříkaného rozhodnutí uvážil nejvyšší správní soud:
Stěžovatel dovozuje ve stížnosti, že jmění kláštera Emauzského tvoří součást jmění zákonem uznané církve římsko-katolické a že toto jmění církve římsko-katolické jako takové ve svém celku jest osvobozeno podle § 2 cit. řádu od dávky z přírůstku hodnoty. Úmyslem zákonodárce prý bylo osvoboditi od dávky veškeré nemovitosti náležející právním podmětům, jež slouží veřejným, náboženským aneb dobročinným účelům; proto prý nutno vykládati ustanovení § 2 extensivně a nikoliv restriktivně.
Názoru tomu nelze přisvědčiti. Zákon vypočítává v § 2 č. 5 zcela přesně určité právní podměty, kterým chce přiznati osvobození. Jde tu o výjimku z pravidla § 1 řádu, který předpisuje dávku z přírůstku hodnoty zásadně při všelikém převodu nemovitostí nebo podílů nemovitosti. Výjimku tuto sluší dle všeobecné zásady vykládací vykládati přísně. Z toho plyne, že nelze přiznati osvobození od dávky všelikým podstatám jmění církevního, nýbrž toliko subjektům právním v zákoně výslovně uvedeným, t. j. chrámům, obročím a obcím církví a společností náboženských, jakož i jejich fondům a ústavům, které slouží určitým, v zákoně označeným účelům.
Stížnost snaží se ovšem dovoditi, že jmění kláštera Emauzského sluší klásti na roveň »obročí«, jež dle zákona osvobození od dávky požívá. Avšak neprávem. Pod pojmem kláštera rozumí se souhrn osob, které žijí dle pravidel církevně schválených a jsouce vázány slibem chudoby, čistoty a poslušnosti ke svým představeným, snaží se po křesťanské dokonalosti.
Obročím sluší však rozuměti souhrn majetku trvale spojeného s duchovním úřadem, kterýžto souhrn majetku jest určen k tomu, aby byl používán nositelem onoho úřadu. Srovnají-li se takto vytčené pojmy kláštera a obročí, jeví se podstatný rozdíl mezi oběma; tam souhrn osob pěstujících společný cíl, zde samostatné jmění, jehož užívání je spojeno s určitým duchovním úřadem. Že by pak klášter Emauzský měl takové jmění spojené s úřadem duchovním, ani sama stížnost netvrdí.
Stěžovatel ovšem dovozuje dále, že jmění klášterů, zvláště Emauzského, možno klásti na roveň náboženské obci církve katolické, pokud se týče ústavu sloužícímu k vykonávání bohoslužby, správy duchovní a vyučování náboženského.
Že pojem obce náboženské jest zcela různý od pojmu kláštera, jest vzhledem k tomu, co shora o pojmu kláštera uvedeno, samozřejmo. Než klášter Emauzský nelze klásti na roven ústavu sloužícímu k vykonávání bohoslužby, správy duchovní a vyučování náboženského ve smyslu citovaného ustanovení zákonného. Neboť byť i členové kláštera vykonávali slavné bohoslužby a vypomáhali ve správě duchovní, jak v chrámu řádovém, tak i v jiných pražských kostelech a zabývali se vyučovací činností náboženskou, není tato činnost výhradným jejich úkolem, jak plyne již z pojmu kláštera. Ustanovení § 2 č. 5 dávkového řádu přiznává však osvobození od dávky ústavům tam uvedeným jen pokud slouží k vykonávání bohoslužby, správy duchovní a vyučování náboženského. Požívají tedy ústavy takové osvobození od dávky jen pokud slouží řečeným účelům. Že by však ústav sám jen takovým účelům sloužil. aneb aspoň určitá část ústavního jmění jen těmto účelům byla vyhrazena, stížnost sama ani netvrdí a nemůže tedy již z tohoto důvodu osvobození se domáhati.
Bylo tedy právem stěžovateli odepřeno osvobození od dávky z přírůstku hodnoty, pročež slušelo stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 479. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství, 1921, svazek/ročník 2, s. 457-459.