Čís. 4187.

Pokud jest poměr podsudího pokládati za poměr námezdní a nikoliv za poměr nájemní.
(Rozh. ze dne 30. září 1924, Rv I 911/24.)
Žalobě o vyklizení hostince procesní soud prvé stolice vyhověl, odvolací soud žalobu zamítl. Nejvyšší soud obnovil rozsudek prvého soudu.
Důvody:
Dovolatel vytýká jako základní omyl v právním posouzení věci odvolacím soudem (§ 503 čís. 4 c. ř. s.), že odvolací soud pokládá za žalobní důvod okolnost, že žalovaný byl u žalobce podsudím a že tento poměr zanikl. Vycházeje s tohoto mylného stanoviska dospívá prý odvolací soud k nesprávnému závěru, že rozhodnutí sporu závisí na rozřešení otázky, zda smluvní poměr mezi stranami byl poměrem služebním. Správným však jest podle tvrzení dovolatelova, že jeho žaloba jest žalobou vlastnickou, neboť žalobním důvodem jest prý jeho vlastnické právo k hostinci a okolnost, že žalovaný ho bez jakéhokoliv právního důvodu vylučuje z užívání hostince. V tomto bodě nelze dovolateli přisvědčiti. Jest sice pravda, že žalobce se domáhá vyklizení hostince jako jeho vlastník. Zároveň však tvrdí, že mezi ním a žalovaným byl smluvní poměr, na základě něhož žalovaný hostince užíval, že však poměr ten zanikl. Tím žalobce připouští, že žalovaný neujal se držby hostince — držby v nejširším slova smyslu — bezprávně, nýbrž na základě smlouvy. Nejde tu tedy o vlastnickou žalobu dle §u 366 obč. zák. K uplatnění nároku na vyklizení hostince jest proto potřebí, by žalobce dokázal, že zaniklo právo žalovaného, hostinec držeti. V tomto případě není sporno ani vlastnictví žalobcovo, ani držba žalovaného. Jest jenom sporno, zda zanikl právní poměr mezi nimi ze smlouvy, zda tedy žalovaný drží hostinec nyní bez právního důvodu. To má žalobce dokázati; tvrdí, ze smluvní poměr mezi nimi byl poměrem služebním a že zanikl výpovědí. Žalovaný naproti tomu tvrdí, že to byl poměr pachtovní a že nezanikl. Odvolací soud uznal, že mezi stranami nebylo služebního poměru a zamítl proto žalobu o vyklizení hostince, leč neprávem. Sporný právní poměr založen byl roku 1912. Pro jeho právní posouzení platí předpisy §§ 1151 a násl. obč. zák. v původním doslovu. Jest tedy nutno dokázati, že se žalovaný zavázal žalobci ke službě za mzdu. Tento důkaz žalobce s úspěchem provedl. Soud prvé stolice zjistil a zjištění to nedoznalo v odvolacím řízení změny, že při jednání mezi stranami o převzetí hostince žalobce výslovně zdůraznil, že žalovaný bude v tomto hostinci jenom podsudím, že žalovaný prohlásil, že to přijímá a že v souvislosti s tím žalobce prohlásil, že žalovaný musí být přihlášen u nemocenské pokladny, k čemuž žalovaný svolil. Dále zjistil první soud, že žalovaný nebyl politickému úřadu ohlášen ani jako pachtéř, ani jako náměstek majitele hostinské živnosti, že byl v době od 1. května 1912 do 30. října 1916 skutečně přihlášen jako podsudí u nemocenské pokladny a že jest od 1. ledna 1919 u této pokladny opět přihlášen (v mezidobí, kdy nebyl přihlášen, konal vojenskou službu), že na počátku smluvního poměru objednával pivo prostřednictvím žalobce, pokud se týče jeho bratra, že t. zv. »pivní krejcar« platil žalovaný prozatím ze svého a že jej pak se žalobcem vyúčtoval, že výdělkovou daň a náklady na osvětlení platil žalobce, a že žalovaný platil žalobci za 1 hektolitr piva v hostinci vyčepovaného původně 6 K, později 20 K. Z těchto zjištěných okolností nelze než usuzovati, že mezi stranami nebyla uzavřena smlouva nájemní (pachtovní), nýbrž smlouva námezdní (služební); žalovaný byl u žalobce zaměstnán jako podsudí a žalobce ponechával mu část výdělku z vyčepovaného piva a výdělek při ostatním prodaném zboží jako mzdu za jeho práci. Žalovaný nebyl tedy samostatným podnikatelem v hostinské živnosti, nýbrž zaměstnancem žalobcovým. Jest ovšem pravda, že ve vzájemném poměru stran nastaly během času, zejména v době, kdy konal žalovaný vojenskou službu, určité změny, avšak změny ty nebyly takového rázu, aby bylo lze souditi, že nastala také změna v právní povaze smlouvy, mezi stranami ujednané, to tím méně, když není prokázáno, že změny ty nastaly srovnalou vůlí obou stran, a když žalovaný byl i nadále — až na uvedené mezidobí — přihlášen jako podsudí u nemocenské pokladny a nebyl po rozumu §u 19 živn. řádu ani později ohlášen u živnostenského úřadu ani jako pachtéř, ani jako náměstek majitele hostinské živnosti. Při tomto stavu věci jsou okolnosti, jež uvádí odvolací soud k odůvodnění svého právního názoru, že smluvní poměr žalovaného k žalobci nebyl poměrem služebním, ne- rozhodný. Zejména nepadá na váhu, že žalovaný byl v roce 1921 přijat za člena společenstva hostinských a výčepních živností, neboť již soud prvé stolice dovodil, že stalo se tak na přihlášku žalovaného samého, tedy na základě jednostranného projevu jeho a bez přičinění a svolení žalobce. Nerozhodno je dále, že žalovaný objednával pivo vždy sám; okolnost, odvolacím soudem zjištěná, že objednávky ty šly na účet a na pivní knížku žalobcovu, nasvědčuje naopak tomu, že žalovaný nebyl samostatným podnikatelem. Uvádí-li odvolací soud dále k odůvodnění svého právního názoru, že mzda (odměna) musí býti zaměstnanci placena zaměstnavatelem, kdežto v tomto případě opatřoval prý si žalovaný čistý zisk vlastní svou činností, bez přičinění žalobce, sluší k tomu podotknouti, že není závady, aby zaměstnavatel neplatil svému zaměstnanci — jak se právě v živnosti hostinské zhusta děje — mzdu tím způsobem, že mu poskytuje různé výhody a že mu dává možnost, aby si zvýšenou činností v podniku zvýšil zdroje svých příjmů. Jest proto také pochopitelno, že zaměstnavatel v takových případech přesunuje na zaměstnance také část břemen s provozem živnosti spojených. Proto nelze z toho, že žalovanému byla předepsána daň z obratu, ničeho vyvozovati ve prospěch žalovaného. Ježto, jak dolíčeno, smluvní poměr mezi stranami byl poměrem služebním, sluší přisvědčiti stanovisku žalobcovu, že tento poměr zanikl výpovědí a že žalovaný nemá již právního důvodu, užívati nadále sporných místností.

Citace:

č. 4187. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 314-316.