Čís. 1174.

Zda v projevu pachatelově jest spatřovati vyhrůžku ve smyslu §u 98 písm. b) tr. zák., lze posuzovati jen dle všech okolností v době projevu u vnitřní jejich spojitosti.
Skutkovou podstatu §u 1 zákona o útisku ze dne 12. srpna 1921, čís. 309 sb. z. a n. nerozlišuje od skutkové podstaty veřejného násilí dle §u 98 písm. b) tr. zák. druh, nýbrž intensita prostředků pachatelem použitých.
Advokátu, jenž se dopustil vydírání, nelze po případě povoliti podmíněný odklad výkonu trestu.
(Rozh. ze dne 5. dubna 1923, Kr II 220/22.) Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost Dra X. do rozsudku krajského soudu v Moravské Ostravě ze dne 23. února 1922, pokud jím byl stěžovatel uznán vinným zločinem vydírání dle §u 98 b) tr. zák. a zamítl v neveřejném sezení odvolání jeho do téhož rozsudku, pokud mu jím nebyl přiznán podmínečný odklad výkonu trestu.
Důvody:
Zmateční stížnost, dovolávající se jediného zmatku čís. 9 lit. a) §u 281 tr. ř., uznává sama, že jí není dovoleno, bráti formálně bezvadná skutková zjištění nalézacího soudu v pochybnost a odpor, a že jest jí dovolávaný zmatek provésti na skutkovém podkladě, nalézacím soudem zjištěném. Než, co stížnost na skutkových zjištěních vypočítává, není než — a to ještě částečně nepřesným, nesprávným a neúplným — reprodukováním výroků, jimiž rozhodovací důvody zjišťují jednotlivé skutečnosti, tvořící částky celé, na dobu od října 1920 do 24. listopadu 1921 se rozprostírající činnosti obou obžalovaných v obapolném dorozumění jednajících. Avšak těmito výroky nebyla skutkově zjišťovací činnost nalézacího soudu skončena. Soudu bylo naopak ještě zkoumati tyto skutečnosti co do jich průvodní moci ve směru vědomí a zlého úmyslu stěžovatelova. Tímto směrem bylo zejména soudu zkoumati a soud také zkoumal zjištěnou skutečnost, že stěžovatel, dav si od S-a do podrobná vypravovati o podloudném vývozu okolkovaných peněz K-em do Polska, prohlásil, že mu do toho nic není, že s tím nechce ničeho míti, že to je nebezpečná věc, S. nechť o tom uvažuje, že, když dojde k procesu, S., K. a stěžovatel mohli by býti potrestáni; jakož i zjištěnou skutečnost, že stěžovatel k výtce K-ově, že S. viní ho z podloudného vývozu peněz a chce toho proti němu využitkovati ku hmotným prospěchům, podotkl, že nechce o tom ničeho věděti, než, když tomu tak je, pak že by on (stěžovatel) svlékl poslední svůj kabát. Přesvědčení, ku kterému nalézací soud po zkoumání a ocenění těchto a ostatních jím zjištěných skutečností ohledně vědomí a úmyslu stěžovatelova, jakož i ohledně vědomého, stejným úmyslem proniknutého spolupůsobení obou obžalovaných dospěl, dal soud výraz v odstavci, počínajícím slovy: »Soud vzal za prokázáno ...«. I obsah tohoto odstavce je skutkovým zjištěním, závazným pro zrušovací soud dle §u 288 čís. 3 tr. ř. a nesmí ho proto nedbati zmateční stížnost, uplatňující pouze zmatek hmotněprávní. Nalézací soud dospěl dle tohoto odstavce rozhodovacích důvodů ku zjištění, že stěžovatel setrval proti K-ovi, věda, že S. chce obviňování K-a z podloudnictví s československými papírovými penězi využitkovati proti K-ovi ku hmotným prospěchům, — na neoprávněných požadavcích S-ových, že co nejdůtklivěji zastupoval tyto požadavky vůči K-ovi, ač tento vůči němu poukázal (na obviňování jeho S-em a na využitkovací snahy S-ovy), že při uplatňování prvního požadavku 250 000 K. — vykročil v úmyslu ziskuchtivém z příkazu S-ova a že podporoval shora zmíněnými projevy požadavky S-ovy ohledně další náhrady. Stížnosti není dovoleno, by tento zjišťovací výrok brala v pochybnost a odpor tvrzením, že stěžovatel odmítl důsledně spolupůsobiti při uplatňování nároků S-ových, pokud by je byl Jindřich S. opíral o pohrůžku trestním oznámením. Rovněž není stížnosti dovoleno, by, nedbajíc toho, co nalézací soud zjistil na skutečnostech ohledně důvodnosti obav K-ových a ohledně účinku výhružné činnosti obžalovaných, tvrdila, že »rozumná rada« stěžovatelova nebyla s to, by přiměla K-a ku placení, protože K. prý tvrdí, že falešných peněz neudával. Jinak dovozuje stížnost, že tu není vyhrůžky stěžovatelovy, že obavy K-ovy nebyly vyvolány pohrůžkou stěžovatelovou a že je nanejvýše prokázáno to, že stěžovatel využitkoval tísně, ve které se ocitl K. následkem pohrůžek S-ových, využitkování takové tísně nezakládá prý přičítaného mu zločinu. Vývodům nelze přisvědčiti. Ustanovení §u 98 lit. b) tr. zák. předpokládá, že na vůli jiné osoby činí se nátlak vyhrůžkou, t. j. opovědí, že osobě, jíž projev pachatelův svědčí, způsobeno bude zlo, pakli její vůle nebude se bráti směrem, pachatelem chtěným. Nátlak působí stejně, má-li osoba ohrožená za to, že předpověděné zlo bude uskutečněno pachatelem samým anebo, má-li za to, že je uskuteční osoba jiná, s pachatelem srozuměná. Rozhodným je jedině, zda je osobě, jíž projev pachatelův svědčil, dle tohoto projevu míti za to, že zlo bude uskutečněno, nebo že se o jeho uskutečnění bude pokušeno, pakliže se nezachová tak, jak pachatel žádá. Zda projev pachatelův účinkoval tímto směrem bezprávným a zda v jeho projevu spočívá opověď zla, vyhrůžka ve smyslu §u 98 lit. b) tr. zák., nelze posuzovati dle ojedinělých vět, vytržených z celé souvislosti děje, nýbrž dle všech okolností v době projevu u vnitřní jejich spojitosti. Opověď zla může se díti také skrytě projevy, o sobě nezávadnými. Nerozhoduje proto doslov té neb oné věty pachatelovy a je proto lhostejno, zda ve větách, stížností zdůrazňovaných — »je-li tomu tak, svlékl by poslední svůj kabát« a »já Vám pak už poradím« — o sobě nelze spatřovati hrozby. Při posouzení, zda zamýšlel stěžovatel svými projevy a zda bylo K-ovi v nich shledati opověď zla, dlužno naopak přihlížeti ke všemu, co za rozmluv K-a se stěžovatelem se dálo anebo již dříve se stalo a působilo na mysl a vůli K-ovu. Po této stránce pak zjišťuje nalézací soud, že stěžovatel z námitky K-ovy věděl, že S. obviňuje K-a z podloudnictví s okolkovanými čs. penězi, chtěje toho proti K-ovi ku hmotným prospěchům využitkovati, že tedy věděl, že S. vymáhá na K-ovi požadované peníze hrozbou, že ho jinak udá pro podloudný vývoz okolkovaných československých peněz do Polska, o kteréžto záležitosti byl se stěžovatel dal do podrobná informovati již před tím samým S-em. Když pak stěžovatel dle zjištění nalézacího soudu, věda o vyhrůžkách S-ových K-ovi proti tomuto na požadavcích S-ových setrval, co nejdůtklivěji je zastupoval a je podporoval, uváděl stěžovatel zmíněnými již a jinými rozsudkem zjištěnými výroky vyhrůžky S-ovy znova v působivost a stupňoval tíseň K-ovu, třeba že jí sám původně nevyvolal. Takovémuto počínání stěžovatele, advokáta, osoby práv znalé, nemohl K. vzhledem k dřívějším výhružkám S-a, jehož požadavky stěžovatel takto zastupoval a uplatňoval, přiložiti jiný význam, než že, nesplní-li požadavků S-ových a stěžovatelových, S. vyhrůžku uskuteční neb uskutečniti dá a že mu (K-ovi) takto pak nastane zlo, o jehož důležitosti poučil ho stěžovatel, advokát, osoba práv znalá v tom směru, že je třeba odvrátiti je nejkrajnějšími oběťmi (výrok: Je-li tomu tak, svlékl by poslední svůj kabát) že protiprostředek, radu lze vykoupiti jen vyhověním všem požadavkům stěžovatelovým (výrok: K. nechť podepíše, pak že mu poradí) a že nebezpečí zla pomine teprve po 5 letech, po kterou dobu radno se zabezpečiti umožněním pobytu S-a v cizozemsku (výrok: že je pro K-a nejlépe, ať zaplatí S-ovi 500 000 K. — S. že půjde do cizozemska a v 5 letech že věc se promlčí). Nemohlť K. výrokům stěžovatelovým, třebaže podstata jejich halilo se v roucho nevinných rad, rozuměti jinak, než že v případě, že zdánlivých rad neuposlechne, způsobeno mu bude zlo, jímž S. výslovně byl vyhrožoval. Správně proto shledal nalézací soud, neomeziv se na pouhé výroky, stížností zdůrazňované, ale přihlížev ke všem ostatním okolnostem, výroky podmínivším a doprovázejícím, v jednání stěžovatelově opověď, že K-ovi bude třebas ne stěžovatelem, ale S-em způsobeno zlo, které odvrátiti mu možno jedině tím, že vyhoví požadavkům jménem S-a stěžovatelem uplatňovaným, tudíž vyhrůžku stěžovatele, jenž učinil, jak rozsudek případně odvozuje, vyhrůžky S-ovy vyhrůžkami svými za tím účelem, aby přiměl K-a bezprávně ku dávkám peněžitým ve prospěch S-ův a ve prospěch svůj.
Skutkovou podstatu útisku dle §u 1. zákona ze dne 12. srpna 1921 čís. 309 sb. z. a n. nerozlišuje od skutkové podstaty vydírání dle §u 98 lit. b) tr. zák. druh, nýbrž rozlišuje je intensita prostředků pachatelem použitých. Nalézací soud zjišťuje po této stránce, že prostředky, stěžovatelem použité, byly té intensity, jakou předpokládá ustanovení §u 98 lit. b) tr. zák., takže o pouhém útisku nelze mluviti. Ostatně nejde v jednání stěžovatelově o pouhé využitkování tísně, jež vznikla a trvala nezávisle na vůli stěžovatelově, byvši jinou osobou vyvolána, aniž původce její měl v úmyslu bezprávný účel, ku kterému bylo jí využitkováno. Naopak stěžovatel udržoval v působivosti a sesílil i sám tíseň K., nehledíc ku svémocnému, zištným úmyslem nesenému zvýšení požadavků S-ových za týmž účelem, za kterým ji vyvolal jeho zmocnitel S., s nímž jednal v obapolném dorozumění, byť ohledně tísně mlčky nastavším.
Obžalovaný si stěžuje do toho, že mu podmíněné odsouzení přiznáno nebylo. Leč neprávem. Důvody, jež obžalovaný uvádí, nejsou takového rázu, by přesvědčivé odůvodnění prvého soudu a podmíněný odklad výkonu trestu obžalovaného opodstatňovaly. Naopak, uváží-li se, že zločinu vydírání dopustil se inteligent vyššího společenského postavení, jehož povinností jako advokáta bylo zastupovati právo a brániti utiskované, jenž však tak dalece se zapoměl na svých stavovských povinnostech, že využil poklesku osoby druhé, by ji vykořisťoval, a vezme-li se zřetel k tomu, do jakého trapného duševního stavu byla oběť obžalovaného uváděna po dlouhou dobu, nelze důvodně předpokládati, že obžalovaný i bez výkonu trestu se polepší. Jednání obžalovaného, jenž čin svůj opakoval a škodu způsobenou částečně nahradil teprve pod nátlakem trestního udání, nelze pokládali za okamžité poblouznění, nýbrž za zrale uvážené jednání a pokračování v trestném činu, čím dále tím více stupňovaném. Právem proto nalézací soud oduznal obžalovanému podmíněný odklad výkonu trestu, neshledav u něho mimořádných podstatných důvodů, jak je vyžaduje § 1. zákona
ze dne 17. října 1919 čís. 562 sb. z. a n.

Citace:

č. 1174. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 203-207.