NPD documents search: Boh. adm., 12 (1930), sv. 1

— Č. 8353 —
Č. 8353.

Živnostenské právo. — Řízení správní (Slovensko): * živnostenské společenstvo nemá dle živn. zákona č. 259/1924 ani dle zák. čl. XX:1901, resp. nařízení uh. min. předsedy č. 4600/1901 právního nároku na to, aby mu byl rekurs, nevyhovující předpisu § 187 živn. zák. č. 259/1924 vrácen k doplnění a opravě.
(Nález ze dne 14. ledna 1930 č. 463.)
Věc: Smíšené živnostenské společenstvo v Bratislavě proti ministerstvu obchodu o náležitosti rekursu a přikázání některých živností k určitým společenstvům.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Rozhodnutím župního úřadu v Bratislavě z 25. září 1926 nebylo v pořadu instančním vyhověno odvolání stěžujícího si společenstva z výměru měst. úřadu notářského v Bratislavě z 11. srpna 1926, jímž bylo rozhodnuto, ke kterým společenstvům určité živnosti patří. Další odvolání bylo nař. rozhodnutím zamítnuto jako nepřípustné, poněvadž s ním nebyl po rozumu 2. odst. § 187 živn. zák. č. 259/24 — Č. 8353 —
předložen výpis z protokolu o schůzi výboru společenstevního nebo hromady společenstevní, na které bylo usneseno podati odvolání. Zároveň bylo na základě ustanovení 4. odst. § 243 cit. zák. z moci úřední zrušeno rozhodnutí župního úřadu, avšak pouze potud, pokud jím bylo v pořadu instančním uznáno, že živnosti zprostředkování herců, míst a služeb náležejí ke společenstvu obchodníků v Bratislavě a bylo podle 4. odst. § 155 zároveň rozhodnuto, že tyto živnosti patří ke stěžujícímu si společenstvu. Obsahuje tedy nař. rozhodnutí výroky dva. Je to především výrok, že odvolání z rozhodnutí župního úřadu se zamítá jako nepřípustné, a další výrok, že toto rozhodnutí se z moci úřední mění v ten rozum, že určité živnosti se přikazují ke stěžujícímu si společenstvu. Stížnost obsahuje námitky proti oběma výrokům.
V nál. ze 14. února 1929 č. 3066 vyslovil nss právní názor, že rekurs, k němuž nebyl ve smyslu 2. odst. § 187 živn. zák. č. 259/24 připojen starostou společenstva podepsaný výpis z protokolu o schůzi výboru společenstevního, po případě hromady společenstevní, nelze uznati za rekurs živn. společenstva, jenž by po zákonu mohl býti předmětem instančního rozhodování, a že společenstvo nemá ani podle živn. zák., ani podle zák. čl. XX:1901 o zjednodušení adm. řízení, ani podle nař. býv. uh. min. předsedy č. 4600/1901, jímž byla vydána instrukce o opravných prostředcích, ani podle všeobecných zásad řízení správního nároku na to, aby rekurs nevyhovující uvedenému předpisu byl mu vrácen k případnému doplnění.
1 — Č. 8353 —
Stížnost také namítá, že úřad, u něhož bylo odvolání podáno, měl je podle zák. čl. XX:1901 odmítnouti, poněvadž nebyl k němu připojen výpis v § 187 živn. zák. zmíněný; neučinil-li tak, měl odvolání to odmítnouti vyšší úřad, protože nebylo podáno osobami k tomu oprávněnými a mělo býti rozhodnutí župního úřadu pro nedodržení tohoto předpisu z moci úřední zrušeno a jemu uloženo, aby vydal rozhodnutí, kterým se odvolání odmítá. — Ani tu nelze stížnosti dáti za pravdu.
Dle cit. zákona mohou apelace proti konečnému rozhodnutí podati jen interesenti (§ 4) u úřadu, jenž rozhodl v prvé stolici, a má tento úřad nepřípustný prostředek opravný, tedy také takový prostředek, jejž nepodal interesent, z povinnosti úřední odmítnouti (§ 5), t. j. věcné rozhodnutí o něm odepříti. Opomene-li tak tento úřad proti oné povinnosti učiniti, má také vyšší úřad právo odvolání z jakéhokoli zákonného důvodu i později odmítnouti (§ 5 nař. č. 4600/1901).
Že odvolání, o němž žal. úřad odepřel nař. rozhodnutím věcně rozhodnouti, nebylo podáno legitimovaným interesentem, totiž představenstvem společenstva (§ 187 živn. zák.), stížnost sama uznává. Pak ovšem měl toto odvolání odmítnouti úřad, jenž rozhodl v prvé stolici. Neučinil-li to, byl vyšší úřad, tedy i min. oprávněno samo tak učiniti. Právo odmítnouti opravný prostředek podaný osobou nelegitimovanou pojmově vylučuje povinnost úřadu přezkoumati rozhodnutí, které bylo takovým nepřípustným prostředkem v odpor vzato, zrušiti je a naříditi vydání rozhodnutí nového.
Pokud stížnost vytýká, že žal. úřad neměl odvolání zamítnouti,
nýbrž odmítnouti, sluší podotknouti, že z nař. rozhodnutí je nade vši
pochybnost patrno, že úřad odepřel o něm věcně rozhodnouti pro nedostatek legitimace osob odvolání podavších, tedy, že odvolání dle § 5
2 — Č. 8354 —
zák. čl. XX:1901 a cit. nař. č. 4600/1901 odmítnul. Okolnost, že v nař. rozhodnutí se praví, že min. odvolání »zamítá« na místě »odmítá« nezakládá ani vady řízení, ani nezákonnosti.
St-lka dále tvrdí, že žal. úřad byl povinen na základě ustanovení 4. odst. § 243 živn. zák. rozhodnutí nižších stolic zrušiti z úřední povinnosti pro nezachování předpisů o řízení při rozhodování dle 4. odst. § 155. Nss nemusil zkoumati, zdali nezachování předpisů o řízení je nedostatkem zákonné náležitosti ve smyslu § 4. odst. § 243, nýbrž zamítnul tuto námitku se zřetelem k ustanovení § 2 zák. o ss, uváživ, že dozorčí právo jest úřadům dáno toliko na ochranu práva objektivního a stranám tudíž nárok na výkon dozorčího práva v jejich zájmu individuálním nepřísluší, takže opomenutím výkonu tohoto práva nemůže býti porušeno subj. právo strany. — — — — — —

V tomto dosud neuveřejněném nálezu bylo uvedeno mimo jiné toto: Stížnost přiznává, že k odvolání společenstva doklad, vyžadovaný v § 187 odst. 2 živn. zák. pro území Slov. a Podk. Rusi č. 259/24, připojen nebyl, namítá však, že tento nedostatek neopravňoval žal. úřad k tomu, aby odmítl o odvolání rozhodnouti, neboť ani živn. ani jiný zákon neobsahuje předpisu, kterým by v případě takové formální vady bylo odůvodněno zamítnutí odvolání. Tam, kde zákon chce, aby určité obmeškání takový právní účinek mělo, výslovně to také stanoví. Takové určité sankce však ani § 187 živn. zák. ani jiný zákon neobsahuje. Námitku tuto nelze uznati důvodnou.Cit. zákon ustanovil v § 187 odst. 2. shodně s § 116 lit. c) živn. řádu, platného pro země historické, náležitosti, jichž jest třeba, aby odvolání jménem společenstva mohlo býti platně podáno. V odst. 1. uvedeny jsou orgány společenstva, kterým zákon vyhražuje právo, aby podaly odvolání, v odst. 2. pak jest předepsáno, jak v každém jednotlivém případě musí býti prokázáno, že odvolání jest skutečně podáno na základě usnesení onoho orgánu společenstva, kterému podle odst. 1. přísluší právo odvolání podati. Zákon vyžaduje, aby s každým odvoláním, tedy již zároveň s ním, byl předložen výpis z protokolu o příslušné schůzi společenstevního výboru, případně společenstevního shromáždění, ověřený podpisem starosty. Zákon předepisuje tedy listinný doklad určitého obsahu a formy, jenž jiným průkazem nahrazen býti nemůže. Není-li tu uvedených náležitostí odvolání, pak nelze je pokládati ani za projev vůle oněch orgánů společenstva, kterým přísluší podle § 187 cit. zák. jeho odvolací právo uplatniti.Vytýká-li stížnost, že ani živn. ani jiný zákon nestanoví, že nezachování předpisu § 187 odst. 2. má za následek, že pro tuto formální vadu dlužno odvolání zamítnouti, dlužno proti tomu uvésti, že podle toho, co shora o zákonných náležitostech odvolání společenstva bylo dovoženo, nepředložení listinného osvědčení, cit. zákonným předpisem vyžadovaného, nelze pokládati za pouhou formální vadu,*
nýbrž že osvědčení to jest takovou esentielní součástí a náležitostí, která odvolací podání činí teprve odvoláním společenstva jako od něho pocházejícím pravým a platným projevem vůle jeho. Jest sice pravda, že zákon na nesplnění uvedeného požadavku výslovně žádné sankce nestanoví, leč z okolnosti té nelze ještě dovozovati, že by podání takové mohlo býti předmětem věcného rozhodování, když je, jak bylo dolíčeno, za odvolání pokládati nelze. Jestliže žal. úřad odvolání stěžujícího si společenstva, se kterým řečený doklad podle § 187 odst. 2. živn. zák. nesporně předložen nebyl, zamítl jako nepřípustné, t. j. odmítl o něm věrně rozhodnouti, byl tento postup cit. ustanovením úplně odůvodněn a nezákonnosti v něm tedy shledati nelze.Stížnost poukazuje dále na to, že žal. úřad měl nejvýše právo, aby odvolání vrátil společenstvu k doplnění zmíněným dokladem.Poukazem tím se zřetelem na jeho souvislost s předchozími vývody chce stížnost patrně dovoditi, že žal. úřad měl také povinnost, aby tento postup zachoval. Výtka tato mohla by býti vznesena úspěšně před nss-em, který podle § 2 zák. o ss jest povolán jedině k tomu, aby zkoumal, nebyla-li stěžující si strana poškozena nezákonným postupem úřadů správních ve svých subj. právech, jen tehdy, kdyby úřadu byla uložena povinnost a stěžujícímu si společenstvu vznikl tím subj. nárok na to, aby jeho odvolání § 187 odst. 2. živn. zák. nevyhovující, bylo mu vráceno k doplnění předepsaným tam výpisem z protokolu. Takováto povinnost není však uložena úřadu žádným positivním předpisem, zejména nikoli živn. zákonem ani zák. čl. XX:1901 o zjednodušení správního řízení ani instrukcí o opravných prostředcích vydanou nař. č. 4600/1901 M. P., které v době vyřizování odvolání společenstva ještě platily. Povinnost takovou nelze vyvoditi ani ze všeobecných zásad řízení správní ovládajících. Proto není tu ani jí odpovídajícího subj. nároku společenstva na to, aby mu bylo odvolání zákonu nevyhovující vráceno k doplnění. *

Citace:

č. 8353. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 12/1, s. 224-227.