Čís. 14746.

Československý zlatý dukát může býti předmětem koupě.
(Rozh. ze dne 30. listopadu 1935, Rv I 577/35.)
Podle přednesu žalobcova prodal mu žalovaný bankovní závod na splátky určitý počet stavebních losů státních, při čemž bylo ujednáno, že po zaplacení zálohy bude mu dodán ještě čsl. zlatý dukát. V žalobě na zrušení kupní smlouvy uvedl žalobce též, že smlouva je nicotná proto, že prodej losů na splátky byl spojen s jiným splátkovým obchodem a sice s prodejem zlatého dukátu. Nižší soudy uznaly podle žaloby, odvolací soud co do prodeje zlatého dukátu z těchto důvodů: Podle zjištění napadeného rozsudím byl předmětem kupní smlouvy kromě losů také jeden čsl. dukát. Na věci nemůže změniti, že žalovaný nazývá tento dukát prémií a klade ji na roveň skontu za dřívější placení. Také tento dukát nemá povahu, kterou mu žalovaný snaží se dáti, neboť kupní cena byla ujednána úhrnem i za losy i za dukát. Byla tedy cena dukátu bez ohledu na trhovou cenu losů ve všech případech zakalkulována do kupní ceny úhrnné jak losů tak dukátu. Správný jest tudíž závěr prvního soudu, že tím, že bylo po živnostensku provozované zcizení losů spojeno se splátkovým obchodem týkajícím se jiné ceniny totiž dukátu, porušen byl nejen předpis § 2 a) zák. čís. 90/1878 ř. z., nýbrž i předpis § 1 téhož zákona, tak že jde o prodej výslovně zákonem zakázaný a tudíž nicotný podle § 879 prvé věty obč. zák.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Nesejde na tom, jaký účel žalovaná sledovala při tom, když nabídla žalobci také zlatý dukát, nýbrž rozhodné jest, zda zlatý dukát byl spolu s losy předmětem koupě na splátky. Že tomu tak bylo, bylo prokázáno. Mylný jest dovolatelčin názor, že čsl. zlatý dukát nemůže býti předmětem koupě. Podle § 4 odst. 1 zákona ze dne 23. března 1923, čís. 62 sb. z. a n. není čsl. dukát měnou, kterou by byl nucen každý při placení dluhů bráti, nýbrž jest mincí obchodní používanou podle vůle smluvních stran. Podle odst. 2 § 4 lze raziti dukáty — kromě dukátů jubilejních — i na účet soukromý a v odstavci 4 § 4 se mluví o ažiu této zlaté mince. Z těchto zákonných ustanovení plyne jasně, že čsl. zlaté dukáty mohou býti smlouvou přenechány jiné osobě za určitou částku a že tedy mohou býti ve smyslu § 1053 obč. zák. předmětem koupě a prodeje jako jiné věci. Uvedl-li odvolací soud ve svém rozsudku, že cena dukátu byla zakalkulována do úhrnné kupní ceny jak losů tak i dukátu, nejde o skutkové zjištění, nýbrž o závěr vyvozený logickou úvahou z toho, že předmětem kupní smlouvy byl kromě losů také dukát a že kupní cena byla ujednána úhrnkově. Správnost tohoto závěru vyplývá již z úvahy, že o bankovním závodě nelze rozumě předpokládati, že by svým zákazníkům slibovali darem zlaté dukáty a že by si jejich hodnotu nezapočítali do ujednaného plnění kupitelova. Jest sice správné, že pouhým zakalkulováním by se nestal dukát ještě předmětem kupu, ale dovolatelka přezírá, že dukát stal se předmětem koupě úmluvou stran. Kupní cena losů i s dukátem činila 6300 Kč a byla úhrnková, takže není opodstatněna dovolatelčina námitka, že by kupní cena dukátu byla zcela neurčitá a ponechána náhodě.

Citace:

č. 14746. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17, s. 889-890.