Čís. 1261.

Nejde o projev veřejný (§ 490 tr. zák.), byl-li dopis, projev obsahující, zaslán doporučeně, třebas pisatel věděl, že adresát není mocen jazyka, v němž byl dopis sepsán.
(Rozh. ze dne 6. září 1923, Kr II 287/23.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací uznal po ústním líčení o zmateční stížnosti generální prokuratury na záštitu zákona do rozsudku krajského soudu v Uherském Hradišti ze dne 15. února 1923, jímž byl obžalovaný Antonín F. uznán vinným přestupkem dle §u 487 tr. zák., takto právem: Rozsudkem krajského jako odvolacího soudu v Uh. Hradišti ze dne 15. února 1923 porušen byl zákon v ustanovení §§ 489, 490 tr. zák., rozsudek ten se zrušuje a odvolacímu soudu se ukládá, by, šetře zásady §u 293 tr. ř., ve věci znovu rozhodl.
Důvody:
Ze spisů okresního soudu v Kroměříži a krajského soudu v Uh. Hradišti vyplývá tento skutkový děj: Obviněný Antonín F., tajemník zemědělského dělnictva, zaslal 3. ledna 1922 velkostatkáři W-ovi doporučený uzavřený dopis, v němž obvinil správce velkostatkáře W-ovo jménem Viléma k-a, že zpronevěřil peníze, které měl na ošacení dělnictva. Byv proto poslednějším pro urážku na cti žalován, hájil se Antonín F. tím, že jako sekretář zemědělských dělníků byl okolnostmi nucen věc tuto oznámiti, jelikož si mu dělníci stěžovali. Rozsudkem okresního soudu v Kroměříži ze dne 1. prosince 1922 byl obžalovaný Antonín F. z obžaloby dle §u 259 čís. 3 tr. ř. sproštěn, ježto první soudce stál na stanovisku, že urážka nebyla spáchána veřejně a že tudíž stačil důkaz pravděpodobnosti, který se obžalovanému podařil. k odvolání soukromého obžalobce byl obžalovaný rozsudkem krajského jako odvolacího soudu v Uh. Hradišti ze dne 15. února 1923 uznán vinným přestupkem dle §u 487 tr. zák. z následujících důvodů: Odvolací soud nesdílí názoru prvního soudce, že urážlivý výrok stal se neveřejně, neboť obžalovaný, napsav dopis česky, a při tom věda, že majitel panství W. českého jazyka není mocen, a také věda, že W., přejav do své správy nedávno statek, nezná ještě soukromého obžalobce, jehož do svých služeb současně s převzetím statku přijal, musil si býti toho vědom, že, když dopis takového obsahu obdrží, ukáže jej někomu ze svých úředníků, by se o osobě a vlastnostech soukromého obžalobce informoval. Mohl tedy obžalovaný předpokládati, že obsah jeho dopisu, třeba by byl adresován určité soukromé osobě, dostane se za daných poměrů k sluchu osob třetích. V důsledku toho jest urážlivý výrok v dopisu bráti tak, jakoby se stal veřejně; tento názor odvolacího soudu potvrzuje též rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 16. listopadu 1882 čís. . Dle §u 490 tr. zák. odstavec prvý musí, nebylo-li obvinění proneseno kvalifikovaným způsobem, vyznačeným v §u 489 tr. zák., aby byl beztrestným, provésti obviněný plný důkaz pravdy, a toliko tehdy, když byl zvláštními okolnostmi k obviňujícímu nařčení nucen, postačí důkaz pravděpodobnosti. Avšak k tomu, aby podezříval u W-a soukromého obžalobce ze zpronevěry, nebyl dle názoru odvolacího soudu obžalovaný žádnými okolnostmi nucen. Neboť, staly-li se již v úřadování soukromého obžalobce nějaké nesprávnosti stran výplaty ošacovacích příspěvků, měl se obžalovaný v prvé řadě obrátiti na soukromého obžalobce a v případě, že by jeho zákrok nesetkal se s kýženým výsledkem, měl ještě možnost uplatniti peněžní nároky domněle snad poškozeného dělnictva u stolice nadřízené soukromému obžalobci, t. j. u ředitelství cukrovaru, v jehož službách soukromý obžalobce ještě tenkrát byl. Obžalovaný také, jak ze spisů je patrno, této jedině správné cesty, totiž že se obrátil o odpomoc shledaných a zjištěných nedostatků na správu cukrovaru, použil a kromě toho vyžádal si přispění též u okresní správy politické v K. Těmito jeho intervencemi byly také zájmy svěřeného mu dělnictva plně uhájeny a zadržené příspěvky z ošacovací akce dělníkům dodatečně vyplaceny. Tím úloha jeho jako zástupce zemědělského dělnictva byla skončena. Pakliže tedy po úspěšném skoncování svého zákroku napsal obžalovaný v téže záležitosti ještě dopis majiteli panství W-ovi, jehož se tato věc vůbec netýkala, poněvadž v té době ještě správy svého panství ve vlastní režii nevedl, nebyl k tomu zvláštními okolnostmi nucen, nýbrž poslal dopis pouze za tím účelem, aby vylíčenými obviněními pohnul W-a k tomu, by soukromého obžalobce ze svých služeb propustil. Nebyl-li tedy obžalovaný zvláštními okolnostmi k napsání a zaslání závadného dopisu nucen a, použil-li v něm výroku, jak ve výroku rozsudečném jest uvedeno, zakládá toto jeho úmyslné jednání přestupek proti bezpečnosti cti dle §u 487 tr. zák. a to jak po stránce objektivní, tak i po stránce subjektivní a proto byl právem tímto přestupkem vinným uznán, neboť důkaz pravdy se obžalovanému nezdařil. Jest sice pravda, že soukromý obžalobce některé ošacovací přídavky ihned nevyplatil, avšak, jak sám udává, dílem proto, že se později přesvědčil, že některým dělníkům nepatří, a proto je vrátil ředitelství cukrovaru, jednak proto, by súčtoval protipohledávky, avšak nijak nebylo prokázáno, že by byl příspěvků těch chtěl pro sebe zneužíti a je zpronevěřiti, jak obžalovaný v závadném dopisu ho obvinil, a jest tudíž obvinění to považovati za křivé. Rozsudek odvolacího soudu se nesrovnává se zákonem. Odvolací soud vychází z právně mylného názoru, zabývaje se odůvodněním, proč považuje urážlivý projev, třeba že byl učiněn v doporučeném, uzavřeném dopisu, na osobu jednotlivcovu odeslaném, za projev veřejný. Proto prý, že, jak uvedeno, obžalovaný mohl předpokládati, že obsah dopisu dostane se za daných poměrů k sluchu osob třetích. Avšak takových předpokladů v tomto případě nebylo. Dopis byl adresován a doporučeně odeslán na určitou osobu a odesílatel mohl tedy za to míti, že dopis také dle platných poštovních předpisů bude k vlastním rukoum doručen. Byť i odesílatel skutečně věděl, že adresát není vůbec neb nedokonale mocen českého jazyka, jímž dopis byl psán, neplyne z toho, že by tím nutně musilo dojíti nebo pravidelně docházelo k takovému dotazování po obsahu dopisu, kterým by projev se stal veřejným ve smyslu zákona, t. j. že by se rozšířil v širších kruzích; naopak i příjemce dopisu za řečených kautel odeslaného, neb případný tlumočník jeho obsahu ve vlastním zájmu už proto nebude šířiti urážlivý obsah, poněvadž by se tím sám následkům v druhém odstavci §u 493 tr. zák. vytknutým vysazoval. O veřejnosti projevu, o nějž tu jde, nelze tedy mluviti a netřeba se tudíž zabývati otázkou, byl-li obžalovaný v důsledku důvěrnického svého postavení k písemnému svému projevu nucen, neboť, nebyl-li projev veřejný, nebylo obžalovanému vésti důkaz pravdy, nýbrž pouze důkaz pravděpodobnosti ve smyslu druhého odstavce §u 490, t. j. prokázati takové okolnosti, z nichž vyplývalo dostatečně příčin, aby obvinění pronesená mohla býti považována za pravdivá. Odvolací soud stoje na právně mylném svém stanovisku, že urážlivý projev stal se veřejně a že tudíž ve smyslu prvého odstavce §u 490 tr. zák. k beztrestnosti obžalovaného bylo třeba důkazu pravdy, otázkou, byl-li podán alespoň důkaz pravděpodobnosti vůbec se nezabýval a tím porušil řečené ustanovení zákona. Bylo proto ve smyslu §§ 33, 479 a 292 tr. ř. uznati právem, jak shora uvedeno.

Citace:

č. 1261. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 351-353.