NPD documents search: Boh. adm., 6 (1924), sv. 2

č. 3707.

Pozemková reforma: I. Ochrana poskytovaná §em 22 zák. č. 118/1920 úřednictvu na zabraném majetku pozemkovém týká se stejně případů propuštění jako výpovědi. — II. Ochrany té může se úředník dovolávati jen tehdy, je-li tu příčinná souvislost mezi plněním povinností zákonem č. 118/1920 úředníku uložených a mezi propuštěním nebo výpovědí. — III. Rozhoduje o stížnosti úředníka takového proti propuštění nebo výpovědi může úřad toliko vysloviti, že propuštění nebo výpověď jsou bezúčinné, poněvadž nastaly pro důvod v § 22 zák. č. 118/1920 uvedený; úřad není však oprávněn rozhodovati o tom, zda majitel zabraného majetku byl podle služební smlouvy k propuštění nebo výpovědi oprávněn.
(Nález ze dne 7. června 1924 č. 10180.)
Věc: Ant. Kh. M., majitel velkostatku K. H. (adv. Dr. Rindler z Benešova) proti zemské správě politické v Praze (za zúč. stranu adv. Dr. Pijáček z Prahy) stran výpovědi ze služby na zabraném majetku.
Výrok: Naříkaná rozhodnutí se zrušují pro vady řízení.
Důvody: Podáním ze 14. června 1921 stěžoval si František T., důchodní na velkostatku K. H. náležejícím st-li, u osp-é v Č. B., že mu st-l dne 4. června 1921 dal výpověď z důvodu, že se domáhal na majiteli velkostatku toho, aby zúčtovány byly některé dosud nezaúčtované majetkové a peněžní obraty. Provedši některá šetření sdělila osp výměrem z 9. prosince 1922 býv. důchodnímu Františku T-ovi, že přihlížejíc k podání jeho a vyšetřivši záležitost jeho propuštění uznává, že propuštění to jest odůvodněno, ježto František T. k propuštění sám zavdal příčinu svým nekorektním jednáním vůči ostatním úředníkům. Z té příčiny osp stížnost Františka T. uznala na základě § 22 zák. z 12. února 1920 č. 118 Sb. za neodůvodněnou.
Rozhodnutím zsp-é v Praze z 11. února 1923 byl na odvolání Františka T. v odpor vzatý výměr osp-é v Čes. Brodě zrušen, »poněvadž v jednání T., jak přiloženými spisy jest vylíčeno, zsp nespatřuje takovou příčinu, pro kterou by byl majitel panství oprávněn úředníka s 19 letou dobou služební propustiti.«
Ježto rozhodnutí zsp-é v Praze obsahovalo klausuli, že přípustno jest odvolání k min. vnitra do 4 neděl, podal st-l odvolání, a min. zeměd. zrušilo rozhodnutím z 10. července 1923 podle § 3 zák. z 12. května 1896 č. 101 ř. z. zmíněné rozhodnutí zsp-é v Praze a nařídilo jí, aby vydala nové rozhodnutí opatřené správným právním poučením.
Na to zsp výměrem ze 17. července 1923 dle § 22 cit. zák. vydala nové rozhodnutí v ten rozum, že vyhověla odvolání tomu, zrušivši v odpor vzatý výměr, poněvadž v jednání T-ově, jak přiloženými spisy jest vylíčeno, nespatřuje takovou příčinu, pro kterou by majitel panství byl oprávněn úředníka s 19 letou dobou služební propustiti.
O stížnosti podané majitelem velkostatku K. H. uvažoval nss: —
Stížnost namítá především, že T. nebyl »propuštěn«, nýbrž že mu byla dána podle § 19 zák. z 3. ledna 1914 č. 9 ř. z. řádná 6 měsíční » výpověď, k níž st-l byl oprávněn, ježto služební poměr Františka T. nebyl nevypověditelným. Tím stížnost v podstatě vyslovuje názor, že ochrana, kterou zaměstnancům na zabraném majetku pozemkovém skýtá § 22 zák. z 12. února 1920 č. 118 Sb., se na případ výpovědi služebního poměru nevztahuje. Názor tento nemá však opory v zákoně. V první větě § 22 sice zákon stanoví, že úředník v určitých případech nesmí býti ; přeložen nebo propuštěn ani ze zajištěného postupu nebo zvýšení svých požitků vyloučen, avšak již druhá věta téhož § mluví o »přeložení« »vypovězení« atd., z čehož plyne, že zákon mezi propuštěním a výpovědí nečiní rozdílu a že ochranu danou v § 22 vztáhnouti chtěl i na případ výpovědi.
Jinak však neshledal nss stížnost důvodnou.
Zákon stanoví, že změna ve služebním poměru úředníka na zabraném majetku pozemkovém (propuštění, výpověď, přeložení atd.) nesmí nastati proto, že úředník ten plnil povinnosti zákonem tímto jemu uložené (arg. § 22 cit. zák.). Ochrany v cit. § stanovené může se tedy úředník dovolati toliko tenkráte, je-li zde kausální souvislost mezi plněním povinností zákonem tímto uložených a mezi jeho propuštěním resp. výpovědí.
V daném případě dal st-1 Františku T. výpověď z důvodu, že tento svým chováním podrýval autoritu vedoucího úředníka velkostatku, takže správa velkostatku trpěla. Z toho důvodu není patrno, že by podnětem k výpovědi bylo jediné, že František T. jednal tak, jak k tomu podle zák. o hospodaření na zabraném majetku pozemkovém byl povinen resp. že plnil povinností, jež mu § 7 zák. č. 118/1920 ukládá. Žal. úřad zrušil rozhodnutí I. instance z důvodu, že v jednání T., jak přiloženými spisy jest vylíčeno, nespatřuje takovou příčinu, pro kterou by byl majitel panství oprávněn úředníka s 19 letou dobou služební propustiti. Výrokem tím nevyslovil žal. úřad, že propuštění Františka T. je neúčinné proto, že se stalo z důvodu v § 22 cit. zák. uvedeného, t. j. že František T. plnil povinnosti zákonem tímto mu uložené (§ 7) a které, a že proto, že je plnil, byl vypovězen, nýbrž neuznal důvod, o nějž zaměstnavatel výpověď ze služebního poměru opřel, za dostatečný k propuštění, a rozhodl tedy vlastně jen, že st-1 dle služební smlouvy nebyl oprávněn k výpovědi.
Rozhodnutím tímto vybočil však úřad z mezí, jež mu cit. zákon v § 22 pro jeho působnost stanovil, a porušil tím zákon.
Bylo proto nař. rozhodnutí zrušiti dle § 7 o ss.

Citace:

č. 3707. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 23-25.