NPD documents search: Boh. adm., 13 (1931), sv. 1

Č. 9229.

Vodní právo. — Řízení správní: Může min. zeměd.— rozhodujíc o rekursu ve sporu vodoprávním — zrušiti rozhodnutí nižší stolice pro vady řízení, místo aby vady shledané odstranilo a pak rozhodlo samo meritorně?
(Nález ze dne 29. dubna 1931 č. 6624.)
Věc: Antonín D. v B. (adv. Dr. Zdeněk Reichl z Prahy) proti ministerstvu zemědělství (za zúčast. strany fu L. G. B. a Elektrár. svaz okresů středočeských adv. Dr. František Valina z Mělníka) o kolaudaci vodního díla.
Výrok: Pokud nař. rozhodnutím vyloučena byla z výnosu zsp-é v Praze z 18. června 1923 připomínka v nař. rozhodnutí označená, zamítá se stížnost jako bezdůvodná. V ostatním se nař. rozhodnutí zrušuje pro vady řízení.
Důvody: Podáním z 31. října 1916 zažádala firma L. G. B., tehdejší majitelka K.-ského mlýna na řece Sázavě, za povolení k postavení nového jezu na místě jezu starého. Po provedení řízení vodoprávního bylo nálezem býv. místodržitelství v Praze ze 14. března 1918 firmě L. G. B. povoleno provedení projektu ve smyslu blíže uvedených předpisů vodního zákona za četných podmínek. Podmínkou sub 3. bylo pak stanoveno, že jez u mlýna k.-ského má býti zřízen se záplavou o úrovni 1,60 m pod stálým bodem mlýna tohoto, zasazeným dne 23. května 1911 a poněvadž tento stálý bod má kotu 251,757 m, bude míti záplava jezová úroveň 250,157 m. V důvodech bylo mezi jiným uvedeno, že uskutečněním projektu nevznikne škodlivé vzdutí (úroveň hladiny v obou zdržích zůstává nezměněna).
V r. 1919 zažádala firma L. G. B. o vodoprávní povolení změn na vodním díle k.-ském a sice v ten způsob, že se 1. má projektovaná hydroelektrárenská centrála přeložiti o 50 m po vodě, 2. že se má zříditi odpadní kanál 120 m dlouhý, oddělený od řeky hrází a 3. že se má zvětšiti původně povolený spád 5,80 m na efektivních 6,10 m. Při vodoprávním řízení o těchto změnách vodního díla dne 29. září 1919 konaném upozornil zástupce žadatelky na to, že v normačním protokole z 23. května 1911 byla výška záplavy jezové mylně stanovena kotou 1,60 m pod fixním bodem, ježto státní technik neodečetl při nivelaci od srovnávací roviny kotu na fixní bod, t. j. 33 cm.
Nálezem zsp-é v Praze ze 16. ledna 1920 bylo firmě L. G. B. vzhledem k výsledku místního šetření z 29. září 1919 uděleno povolení ke změnám projektu na využití vodní síly řeky Sázavy k výrobě elektrické energie a k provedení zařízení sloužících k tomuto používání vody za četných podmínek, při čemž podmínka 3. místodrž. nál. ze 14. března 1918 byla opravena tak, že měla zníti následovně: »Jez u mlýna v K. budiž zřízen se záplavou o kotě 250,157 t. j. v dosavadní úrovni průměrné.« Opatření toto bylo odůvodněno poukazem na to, že při úředním cejchování z 23. května 1911 neodečetl státní technický znalec 33 cm od srovnávací roviny a že udal záplavu jezu pod rovinou srovnávací místo pod fixním bodem, čímž určena byla záplava jezu mylně o 33 cm níže.
Proti rozhodnutí tomuto odvolal se dnešní st-l, načež rozhodnutím min. zeměd. z 20. března 1923 byl nález I. stolice z 16. ledna 1920 zrušen pro vadnost řízení a bylo zsp-é uloženo, aby o žádosti firmy L. G. B. za vodoprávní schválení projektované změny vodoprávně již povolené stavby vodního díla znovu rozhodla. V důvodech bylo uvedeno, že projektovaná změna týkala se jenom posunutí hydroelektrárenské centrály o 50 m dále po vodě, dále zřízení odpadního kanálu a zvětšení původního spádu 5,80 m na efektivních 6,10 m, v kterýchžto směrech hořejší mlynář, dnešní st-l, nečinil námitek v předpokladu, že na dosavadní výšce jezu nebude ničeho měněno. Pozměnila-li pak zsp podmínku 3. původního nálezu, provedla tím podstatnou změnu pravoplatného konsensu na úkor st-lův bez jeho slyšení na základě jednání, které nebylo součástí řádného vodoprávního řízení, čímž porušeny byly formální předpisy vodního zákona. Vracejíc přílohy podotklo pak min. zeměd., že podle nivelace provedené dne 23. května 1911 nalézala se rýha značící průměrnou výšku koruny jezové v hloubce 1,600 m méně 0,330 m t. j. 1,270 m pod fixním bodem, kdežto v konsensu z 14. března 1918 bylo stanoveno, že jez u mlýna v K. má býti zřízen se záplavou o úrovni 1,60 m pod stálým bodem tohoto mlýna, jenž má kotu 251,757 m, tedy na úrovni 250,157 m. V tom jest nesrovnalost, podle níž by se dalo souditi na omyl v podmínce 3. konsensu ze 14. března 1918, byla-li nivelace z 23. května 1911 provedena správně. Dále uvádělo min. zeměd. výsledky nivelace z 23. května 1911 a z 16. října 1920 a srovnáním obou těchto nivelací dospělo se k tomu, že cejch podle nivelace z 23. května 1911 ležel o 0,037 m hlouběji pod stálým bodem, než při nivelací 16. října 1920, což jsou malé diference. Nevysvětlitelnými však označilo min. zeměd. rozdíly výšek koruny starého jezu, která ležela podle nivelace z 16. října 1920 v hloubce 0,282 m — 0,473 m pod cejchem, ač dne 23. května 1911 se koruna jezu s cejchem ztotožňovala. Normace mlýna v K. dne 23. května 1911 nebyla zvláště vypsána a jak lze souditi ze spisů, nebyl k ní přizván hořejší soused, t. j. dnešní st-l. Při této normaci byl vzat za základ skutečný stav a nikoliv stav právní a mimo to jsou v protokole některé výše již zmíněné nesrovnalosti. Bude proto třeba, aby zsp ve příčině právní výše koruny jezu znovu rozhodla, při čemž normační protokol z 23. května 1911 může býti technickou pomůckou, nikoliv však právní listinou rozhodující o správné výši koruny jezu. Vycházela tedy zsp při vydání vodoprávních nálezů ze 14. března 1918 a z 16. ledna 1920 z mylných technických předpokladů. Dále bylo zsp-é uloženo, aby dříve než vydá nový nález na podkladě komis. jednání, bylo min. zeměd. o tomto jednání napřed vyrozuměno, aby k němu mohlo vyslati svého techn. referenta za účelem informačním. Toto rozhodnutí min. zeměd. z 20. března 1923 bylo i s připomínkami svrchu uvedenými intimováno oběma stranám.
Při novém vodoprávním řízení o uvedených již změnách projektu, konaném dne 10. září 1923, bylo výslovně konstatováno, že řízení se omezí jedině na schválení změn projektu, kdežto otázka výšky koruny jezové byla odkázána na kolaudační řízení. Vodoprávním nálezem zsp-é v Praze z 19. září 1923 byla pak vzhledem k výsledku místního šetření z 10. září 1923 vodoprávně schválena změna povoleného vodního díla zúčastněné strany s připomenutím, že zvýšení spádu nezískává se zvýšením horní hladiny, nýbrž využitím spádu pod projektovanou elektrárnou a sice prodloužením odpadního kanálu ve spodní vodě. Pokud se týče prohlášení st-le, že trvá na svých dosavadních stížnostech, jimiž bere v odpor nynější výši nového jezu v K., podotkla zsp, že otázka výše koruny tohoto jezu nebyla předmětem řízení vodoprávního z 10. září 1923 a že o ní v tomto řízení nelze rozhodovati. Věcí st-lovou bude, aby tuto námitku uplatnil při řízení kolaudačním, jež se podle § 97 zák. vod. svého času bude konati.
Když firma L. G. B. oznámila, že hydrocentrála na řece Sázavě byla již provedena, nařídila zsp řízení kolaudační, které se konalo dne 22. května 1924. Při řízení tomto ponechána byla podmínka 3. vodoprávního konsensu z r. 1918 zatím otevřenou; pokud však jde o ostatní část projektu, bylo shledáno, že všem podmínkám bylo vyhověno a dílo bezvadně zřízeno. Přece však bylo konstatováno, že koruna jezová neleží pod fixem z r. 1911 (jehož platnost min. zeměd. prý byla zrušena) 1,60 m, jak bylo konsensem stanoveno, nýbrž jen 1,27 m, že však jeho nadmořská kota byla dodržena. Vzhledem k výsledku řízení tohoto, v němž obě strany i co do výše koruny jezové precisovaly své stanovisko, bylo pak s výhradou případné náhrady škody dnešnímu st-li uděleno zúčastněné straně povolení k používání vodního díla ex commissione za předpokladu, že sporná otázka co nejdříve bude vyřešena. — Dne 18. srpna 1924 provedli úřední znalci ještě soustavné zaměření obou vodních děl v K. i B. — Dne 29. května 1926 pak pokračováno bylo v kolaudačním řízení, při čemž bylo konstatováno, že podmínce 3. vodoprávního nálezu ze 14. března 1928 nebylo vyhověno co do stanovené hloubky 1,60 m pod hlavou fixu z r. 1911, že však kota celkového nivelmentu (nikoliv absolutní) 250,157 byla dodržena. Okolnost tato vysvětlena byla tím, že fix z r. 1911 neměl kotu 251,757 podle nivelmentu sázavského, nýbrž tuto kotu měla nivelační rovina srovnávací nivelačního stroje postaveného při cejchování v r. 1911. — V řízení se pokračovalo ještě dne 16. srpna 1926 a dne 14. dubna 1927, při čemž pokusy o smírné vyřízení věci nevedly k cíli.
Rozhodnutím zsp-é v Praze z 27. září 1928 bylo vysloveno, že zsp přihlížejíc k výsledkům kolaudačního řízení z 18. srpna 1924, 22. a 29. května 1926, 16. srpna 1926 a 14. dubna 1927 nemůže prohlásiti, že firma L. G. B. postavila vodní dílo tak, jak jí bylo vodoprávně povoleno, pokud se týče výšky přestaveného jezu v K., a opírajíc se o příkaz uvedený ve výnose min. zeměd. z 20. března 1923 rozhodla zsp o právní výši koruny tohoto jezu, že pravoplatná úroveň koruny má ležeti 1,60 m pod fixem z r. 1911, t. j. 1,47 m pod fixem z r. 1861.
Z tohoto rozhodnutí podaly odvolání jednak Elektrárenský svaz okresů středočeských, jednak firma L. G. B.
Nař. rozhodnutím zrušilo min. zeměd. výměr zsp-é z 27. září 1928 pro vadnost řízení a uložilo zemskému úřadu, aby o dohotovené stavbě jmenované elektrárny vydal nový výměr.
Maje rozhodovati o stížnosti, musil si nss především ohraničiti předmět sporu. Tento pak lze přesně poznati jen z jeho vzniku. Firmě L. G. B. byl dne 14. března 1918 býv. místodržitelstvím udělen konsens k vodnímu dílu na řece Sázavě. Podstatnou součástkou tohoto vodního díla bylo zřízení nového jezu u mlýna K.-ského. V bodu 3 konsensních podmínek byla stanovena úroveň nového jezu způsobem, který — není-li dvojznačným a netrpí-li vnitřním rozporem — jest při nejmenším nejasný. Při příležitosti schválení některých změn původního projektu z r. 1918, který však se netýkal jezu, byl pak konsensem ze 16. ledna 1920 odstraněn rozpor v podmínce 3. onoho nejasného prvého konsensu způsobem, že úroveň jezová byla určena zcela jednoznačně, a to ve prospěch projektanta, t. j. firmy L. G. B., dnešní to zúčastněné strany, a v neprospěch vodoprávního nároku horního mlynáře D., dnešního to st-le. Tento konsens byl pak rozhodnutím z 20. března 1923 k rekursu tohoto účastníka žal. úřadem zrušen z toho důvodu, že změnou podmínky 3. původního konsensu o výši jezu bez slyšení st-le bylo jeho právo dotčeno. Zároveň bylo vodoprávnímu úřadu I. stolice uloženo, aby zjistil právní výši jezu. Vraceje zsp-é správní spisy připojil žal. úřad poznámku, která se týká vyšetření úrovně výše jezu. To vedlo k novému konsensnímu řízení, jež vyřízeno bylo vodoprávním konsensem z 19. září 1923, jenž však se vztahoval pouze na změny v roce 1919 navržené, kdežto otázka zjištění výše jezu byla odkázána do řízení kolaudačního. Toto rozhodnutí nebylo se žádné strany vzato v odpor. V následujícím řízení kolaudačním byla nejprve ex commissione vyslovena kolaudace provedeného díla a to opětně s vyloučením otázky výše jezu. Ale I. stolice vyřizujíc žádost projektantky za kolaudaci, odepřela žádanou kolaudaci provedeného díla a sice in toto, a rozhodla zároveň otázku právní výše jezu, řídíc se při tom pokyny danými žal. úřadem v jeho předchozím rozhodnutí z 20. března r. 1923. K odvolání obou dnešních zúčastněných stran a to projektantky firmy L. G. B. a jejího právního nástupce Elektrárenského svazu středočeských okresů, zrušil žal. úřad rozhodnutí I. stolice pro vadné řízení a nařídil, aby o dohotovené stavbě vydán byl nový výměr, čímž míněn jest, — jak z odůvodnění je patrno — nový výměr kolaudační. Proti tomuto rozhodnutí, jehož podstatný smysl je ten, že I. stolice neprávem se zabývala otázkou přípustné výše koruny jezové, podána byla stížnost, která je dnešním předmětem soudní kognice.
Dříve nežli mohl přistoupiti k obsahu stížnosti, musil se nss vypořádati s námitkou nepřípustnosti stížnosti, vznesenou jednou se zúčastněných stran. Nemohl však námitku tuto uznati důvodnou, neboť nař. rozhodnutím zrušen byl výrok I. stolice, kterým bylo judikátně vysloveno, že projektantka přestoupila přípustnou jezovou úroveň. Tím byla pro dnešního st-le založena nejen procesní, nýbrž i materielně-právní situace, o kterou byl nař. rozhodnutím připraven. Je tedy nař. rozhodnutí způsobilé dotknouti se práv dnešního st-le. Rozhodnutí žal. úřadu jest ostatně i proto naříkatelné, že se jím upírá zmíněnému dodatku min. rozhodnutí z 20. března 1923 vydaného k rekursu dnešního st-le povaha judikátní, kterou mu st-l přikládá.
Přistoupiv k námitkám stížnosti, musil nss nejprve řešiti otázku příslušnosti žal. úřadu. Zástupce stížnosti konstruuje námitku nepříslušnosti žal. úřadu v ten způsob, že za pendence trestního řízení podle §§ 70 a 71 vod. zák., jež bylo oznámením st-lovým zahájeno, může skutkovou podstatu deliktu vodoprávního zkoumati jenom úřad příslušný k rozhodování ve vodoprávním řízení trestním, a že tedy, ježto jde o trestné svémocné zvýšení jezu, přechází otázka, zda jez byl žal. stranou skutečně zvýšen, výlučně na trestní úřad vodoprávní, jemuž úřad konsensní a kolaudační v tom nesmí prejudikovati.
Proti této námitce nepříslušnosti žal. úřadu slušelo uvážiti, že o přípustné jezové úrovni prvá stolice konsensní rozhodla při příležitosti kolaudace. Ať se již tento výrok pojme jako konstatování rozporu mezi uděleným konsensem a skutečným provedením díla, či jako dodatečná korektura původního konsensu z roku 1918, jde vždy o akt, k němuž vodoprávní úřad (konsensní) jest zcela nepochybně kompetentním a kompetence tato nemohla mu býti odňata tím, že bylo zahájeno souběžně vodoprávní řízení trestní, v němž ostatně ještě ani trestní výměr prvé stolice nebyl vydán. Spíše lze za to míti, že je-li na sporu, zdali konsentované dílo bylo provedeno ve shodě s konsensem, je rozhodnutí vodoprávního úřadu o této otázce prejudicielním pro eventuelní řízení trestní a nikoliv naopak.
O ostatních námitkách uvažoval nss takto:
Obsah nař. rozhodnutí jest toliko procesní povahy; bylo jím zrušeno rozhodnutí prvé stolice pro vady řízení a prvé stolici bylo zároveň uloženo, aby vydala o dohotovené stavbě nový výměr kolaudační. Hlavní námitka st-lova vytýká, že žal. úřad byl povinen sám rozhodnouti v meritu. Této námitce nelze upříti důvodnost. Neboť podle § 80 vl. nař. č. 8/28, za jehož účinnosti nař. rozhodnutí bylo vydáno, má odvolací úřad zpravidla rozhodnouti ve věci samé. Výjimka z tohoto pravidla, přípustná podle § 80 posled. odst. cit. nař., na případ tento nedopadá, poněvadž žádný z předpokladů tohoto odstavce není splněn, a ostatně žal. úřad žádný z předpokladů těchto ani neuvádí. Žal. úřad má sice pravdu potud, že řízení, které vedlo k nař. rozhodnutí, bylo řízením kolaudačním ve smyslu § 97 vod. zák., a že tedy účelem řízení toho bylo zjistiti, zda vodní dílo, o něž jde, bylo provedeno ve shodě s daným konsensem. Leč dříve ještě, než o kolaudaci bylo zažádáno, vznikl mezi stranami na dnešním sporu zúčastněnými spor o to, v jaké výši má ležeti koruna K.-ského jezu, resp. jaký smysl má konsensní listina z roku 1918 a zejména její podmínka 3. Má-li se tedy rozhodovati o tom, zda provedené vodní dílo jest ve shodě s konsensem, a vznikl-li před tím spor o výklad tohoto konsensu, pak ovšem bylo pro zodpovědění otázky, zda vodní dílo jest ve shodě s konsensem, nezbytno zjistiti nejprve obsah a smysl konsensní listiny, resp. zjistiti v jaké výši po právu koruna jezová zřízena býti má, a pak teprve mohlo býti zkoumáno, zda skutečně byla zřízena v této výši. Jde tedy v podstatě o rozhodnutí otázky právní, t. j. o výklad vodoprávního konsensu z roku 1918, resp. o otázku změnitelnosti původně stanovené konsensní podmínky o jezové úrovni.
Žal. úřad sice uvádí, že prvá stolice nerozhodla dosud o povolení k používání celého díla, čímž patrně chce říci, že vyšší stolice nemůže rozhodovati o věci v nižší stolici nerozhodnuté. Tvrzení toto však nesrovnává se s obsahem rozhodnutí prvé stolice, neboť tímto rozhodnutím byla v pravdě odepřena kolaudace provedeného díla in toto, ovšem jen z jediného důvodu, to jest, že jez proveden byl v nepřípustné výši. Ani další důvod k nař. rozhodnutí připojený, že zsp neučinila zároveň opatření podle § 72 vod. zák., aby shledaná závada byla odstraněna, není ve shodě se stavem spisů, ježto v rozhodnutí zsp-é z 27. září 1928 bylo výslovně řečeno, že bude povinností příslušné správy politické jakožto vodoprávního úřadu I. stolice, aby o odstranění shledaných závad ve smyslu § 72 vod. zák. rozhodla, jakmile rozhodnutí o výši koruny jezové se stane pravoplatným. Leč ani kdyby toho nebylo, nemohlo by opominutí úřadu zatížiti opatření podle § 72 vod. zák. takovou vadou, jež by podle § 80 posled. odst. vl. nař. č. 8/28 odůvodňovala vrácení věci úřadu I. stolice k novému rozhodnutí, a to tím méně, když odstranění shledaných závad se může státi dodatečně.
Nebylo tedy důvodu, aby se žal. úřad vyhýbal meritornímu řešení věci. Učinil-li tak, nemaje pro to právního důvodu, uchýlil se od procesněprávní normy, což jest procesní vada, pro kterou bylo nař. rozhodnutí zrušiti podle § 6 zák. o ss.

Citace:

č. 9229. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 13/1, s. 784-789.