Authors:
= Boh. adm., 10 (1928), sv. 1
PDF

Č. 7149.


Vojenské věci: * Právní nárok na propočtení služ. doby podle čl. 11. zák. č. 152/23 mají za splnění ostatních zákonných předpokladů také ti vojenští gážisté, kteří byli dne 24. července 1923 na dovolené s čekaným.
(Nález ze dne 15. března 1928 č. 6234.)
Prejudikatura: Boh. A 6685/27.
Věc: Eduard K. v P. (adv. Dr. Lad. Wopršálek z Prahy) proti ministerstvu národní obrany (min. kom. Dr. Petr Schmied) stran propočtení služební doby.
Výrok: Nař. rozhodnutí zrušuje se pro nezákonnost. Důvody: St-l byl jako kapitán intendančního sboru býv. armády rak.-uh. převzat osobním věstníkem mno č. 3 z r. 1919 do čsl. armády, v níž konal činnou službu od 5. listopadu 1918 do konce listopadu 1921 — a to od 1. ledna 1921 jako důstojník zbraní, — načež byl na zdrav, dovolené od 1. listopadu 1922, pak až do 30. dubna 1924 na dovolené s čekaným, a byv při superarbitraci 5. dubna 1924 uznán ke službě způsobilým, byl dnem 1. května 1924 přeložen do presenčního počtu, službu však ani potom nenastoupil, neboť od 28. března do 28. června 1924 byl ve vyšetřovací vazbě soudní, v době od 29. června do 25. července 1924 byl k disposici divisnímu soudu v Praze a dne 1. srpna 1924, resp. 8. srpna 1924 po vydání osvobozujícího rozsudku hlásil, že jest neschopen konati činnou službu, poněvadž jeho nervová soustava je po vazbě a po přelíčení příliš rozrušena. Mimo to žádal za provedení superarbitračního řízení, jež skončilo jeho přeložením do výslužby dnem 31. ledna 1925.
Nař. rozhodnutím nevyhovělo mno žádosti st-le z 30. října 1925, aby mu byla služ. doba pro postup do vyšších požitků propočtena podle zák. čís. 152/1923 a vl. nař. čís. 10/1924 z důvodu, že k tomu není zákonného podkladu, jelikož propočtení to provádí se dle § 26 cit. vl. nař. u voj. osob z povolání, které v den účinnosti zák. č. 152/1923, t. j. 24. července 1923 konaly ještě činnou službu jako gážisté z povolání, kdežto st-l v době té již činnou službu nekonal, nýbrž byl na dovolené s čekaným a poněvadž po uplynutí dovolené s čekaným do činné služby voj. nenastoupil, že mu nelze přiznati ani výhodu podle bodu 132 věstníku 1924 čís. 32 čl. 283.
Stížnost k nss-u do tohoto rozhodnutí podaná namítá jednak, že ustanovení § 26 vl. nař. č. 10/1924, pokud přiznává nové propočtení služ. doby pouze těm, kteří konali činnou službu v den 24. července 1923, je v rozporu s čl. 11. zák. č. 152/1923, jenž přiznává propočtení to všem, kteří činnou službu konali v den 1. ledna 1920, — kteréž podmínce st-l vyhovuje, — jednak že dle platných předpisů jest osoby, jsoucí na dovolené s čekaným, čítati k voj. osobám v činné službě (věstník mno z 1923 čís. 31 čl. 260), st-l pak že byl do výslužby přeložen teprve dne 31. ledna 1925 a tedy až do té doby činnou službu konal.
Zkoumaje po stránce dané sporným případem zákonitost ustanovení § 26 vl. nař. č. 10/24 a to nejen v mezích stižních bodů, nýbrž ve smyslu § 8 zák. o ss i z moci úřední, uvážil toto:
Čl. 11. zák. čís. 152/1923, k jehož provedení byl § 26 cit. nař. vydán stanovil: »Vláda se zmocňuje, aby v mezích zák. č. 222/20 o propočítání služ. doby stát. zaměstnanců a prováděcích předpisů k němu vydaných provedla ke dni 1. ledna 1921 propočítání služ. doby oněch voj. gážistů, na něž se vztahuje zák. č. 195/20 a kteří byli ustanoveni před účinností posléz uvedeného zákona.«
Předpisy vydané vládou na základě tohoto ustanovení zákonného měly se tedy přimykati jednak k předpisům zák. č. 195/1920 ve znění zák. čís. 152/1923, neboť ustanovení zák. čís. 195/1920 platí pro voj. gážisty dosud a mají pro ně týž význam a dosah, jako měla korespondující ustanovení zák. čís. 541/1919 pro civilní zaměstnance státní (viz § 1 zák. čís. 222/1920), — jednak v mezích předpisů o propočtení služ. doby civ. zaměstnanců státních k zásadám zák. čís. 222/1920 a nař. vl., zákon ten provádějících.
§em 26 odst. 1. stanovilo vl. nař. č. 10/24 provádějíc ustanovení čl. 11. zák. č. 152/1923, že se propočtení celkové služ. doby voj., jakož i započtení služ. dob dosud pro postup do vyšších požitků nezapočtených nebo nezapočítatelných, provede jen u voj. osob z povolání, které v den účinnosti zák. čís. 152/1923 (24. července 1923) konaly ještě činnou službu jako gážisté z povolání, vztahují-li se na ně též ustanovení zák. č. 195/1920.
Pokud stížnost namítá, že propočtení služ. doby mělo býti v § 26 přiznáno všem voj. gážistům, kteří konali čsl. činnou službu v den 1. ledna 1920, není v této své formulaci důvodnou, neboť přehlíží, že propočtení, o které jde, bylo zákonem čís. 152 z roku 1923 teprve zavedeno, a že ho tedy nemohou býti účastni gážisté, kteří po 1. lednu 1920 přestali býti voj. osobami z povolání a nebyli reaktivováni, nýbrž jen ti, kteří se účinnosti zák. č. 152/1923 dočkali jako důstojníci z povolání, a to — jak bude dále dovoděno — v poměru činné služby či ve výslužbě.
Cit. ustanovení § 26, požadující (podobně jako § 46) jako podmínku propočtení konání činné služby, tedy efektivní činnou službu, vztahuje se na t. zv. druhé propočtení vojenské. Propočtení prvé bylo upraveno předpisy § 5—7 zák. čís. 195/20, jenž přiznává propočtení to všem voj. gážistům, kteří v den účinnosti zák. toho (1. ledna 1920) v činné službě byli (odst. 1 § 6 i § 7). Nepraví-li zák. č. 195/1920, že jest třeba, aby gážista v den rozhodný činnou službu konal, nýbrž žádá-li jen, aby v činné službě byl, nemá tím na mysli efektivní službu činnou, nýbrž voj. poměr služ., t. j. poměr oněch voj. osob, jež jest považovali za osoby v činné službě jsoucí. Kdo náleží k voj. osobám v činné službě, stanoví služební řád, jímž byl do roku 1922 rak.-uh. služ. předpis A-10 a- díl 1. (Dienstreglement) a po té čsl. služ. řád v roce 1922, resp. 1926 vydaný (A-I-1 díl 1.). Všechny tyto služ. řády zahrnují do pojmu voj. gážistů v činné službě souhlasně nejen gážisty činně sloužící, nýbrž výslovně i gážisty jsoucí na dovolené s čekaným nebo na dovolené bez požitků a vůbec gážisty, jsoucí na dočasné dovolené (srovnej nál. Boh. A 7042/28, mimo to věcný věstník mno 1923 č. 31 čl. 260 a § 1 odst. 5 vl. nař. č. 203/1923). Žádá-li tedy § 26 vl. nař. č. 10/1924 efektivní činnou službu v den dle zák. č. 152/1923 rozhodný (24. července 1923), vylučuje tím z nového propočtení gážisty, kteří třeba se v rozhodný den nalézali na dovolené, zejména i na dovolené s čekaným, přece v činné službě byli.
Jest tedy řešiti otázku, má-li ustanovení § 26 nař. č. 10/1924, uchylující se v tomto směru podstatně od zásady vytčené v zák. č. 195/1920, oporu v zák. čís. 152/1923 nebo v zák. 222/1920 a nařízeních jej provádějících. Otázku tuto nelze zodpověděti kladně.
Již v nál. Boh. A 6685/27 dovodil nss, že propočtení služ. doby voj. gážistů dle zák. č. 152/1923 a dle vl. nař. č. 10/1924 má se podle vůle zákonodárcovy vztahovali nejen na ony voj. gážisty, kteří byli ustanoveni před 1. lednem 1920 a byli dne 24. července 1923 v činné službě, nýbrž i na ty, kteří v době od 1. ledna 1920 do 24. července 1923 byli dáni do výslužby, že tedy ustanovení § 26 vl. nař. č. 10/1924, že propočtení a započtení služ. doby provádí se jen u voj. osob z povolání, které v den 24. červenvce 1923 konaly ještě činnou službu jako gážisté z povolání, jest v rozporu se zákonem. Na tomto svém názoru trvá nss i nyní.
Je-li správným tento názor, že na propočtení mají nárok i gážisté, kteří v činné službě byli sice dne 1. ledna 1920, ale nebyli v ní již dne 24. července 1923, byvše do tohoto dne přeloženi do výslužby, — což se mohlo zajisté státi i po předchozí dovolené s čekaným nebo bez požitků —, pak: se již z toho podává, že nárok na propočtení nelze odepříti těm, kteří byli v činné službě nejen 1. ledna 1920, nýbrž ještě i 24. července 1923, jsouce posléz uvedeného dne na dovolené s čekaným nebo bez požitků.
Než v řečeném nál. odůvodňuje se zevrubně jen názor, týkající se gážistů daných do 24. července 1923 do výslužby, poněvadž jen tato otázka byla předmětem sporu tehdejšího. Proto sluší v případu nyní projednávaném posouditi, má-li snad přece stanovisko žal. úřadu, požadující v den 24. července 1923 efektivní službu a nikoliv jen aktivní poměr, oporu v nějakém ustanovení zákonném. Nss opory takové neshledal.
Zákonem čís. 152/1923 byla sice novelisována i ustanovení §§ 6 a 7 zák. čís. 195/1920, leč ustanovení, přiznávající propočtení gážistům, kteří v rozhodný den 1. ledna 1920 v činné službě byli, nebylo novelisací onou dotčeno, ani jinak nebylo zákonem tím dáno na jevo, že by se propočtení nové (ke dni 1. ledna 1921) mělo vztahovati jen na ty, kteří se dočkali dne účinnosti zák. č. 152/1923 v efektivní činné službě. Slova čl. 11. zák. 152/1923 »gážistů, na něž se vztahuje zák. č. 195/1920«, připouštěla by sice na první pohled výklad, že na rozdíl od propočtení prvého, upraveného zákonem č. 195/1920, nemají býti propočtení druhého, upraveného zákonem čís. 152/1923 a nařízením č. 10/1924, účastni voj. gážisté, kteří nepožívají požitků služebních, jaké zák. čís. 195/1920 jedině upravuje, nýbrž kteří jsou buď na dovolené bez veškerých požitků nebo na dovolené s čekaným, neboť čekané nevyměřuje se ani dle předpisů dříve platných (rak. uher. služ. kniha K-4 díl 1. Gebührenvorschrift § 24), ani dle čsl. služ. předpisu H-II-1 § 22 nějakou kvotou požitků služebních, nýbrž částkou, jež by gážistovi náležela, kdyby dnem odchodu na dovolenou byl přeložen definitivně do výslužby.
Než podobný výklad čl. 11. zák. č. 152/1923 by nebyl správný. Slova »na něž se vztahuje zák. č. 195/1920« mají, jak bylo již zevrubně dovoděno v řečeném nál. Boh. 6685/27, smysl a účel zcela jiný, a sice ten, aby znění čl. 11. bylo vzhledem k nespornému účelu zák. čís. 152/ 1923, — t. j. k účelu provésti propočtení služ. doby voj. gážistů shodně s obdobnou úpravou otázky té u zaměstnanců civilních — přizůsobeno znění § 1 zák. čís. 222/1920, jímž se upravuje propočtení služ. doby civ. stát. zaměstnanců a jenž přiznává nárok na propočtení to všem státním úředníkům, na něž se tento zákon vztahuje, t. j. všem, kteří byli jako úředníci státní, ustanovení před 1. zářím 1919, účastni časového postupu dle zák. čís. 541/1919 a kteří byli dne 1. ledna 1921 v akt. služ. poměru ke státní správě.
Dochází se tedy i výkladem slov, »na něž se vztahuje zák. č. 195/ 1920« k úsudku, že čl. 11. zák. č. 152/1923 neměl na mysli efektivní konání činné služby v den rozhodný, nýbrž jen akt. služ. poměr, i není ustanovení § 26 vl. nař. č. 10/1924, žádající efektivní konání činné služby, kryto zákonem.
Tento rozpor se zákonem nebyl odstraněn ustanovením bodu 132 směrnic, vydaných k zák. č. 195/1920 a 152/1923 a k nař. vl. č. 10/1924 a uveřejněných ve věstníku 1924, čís. 32 čl. 283, na něž nař. rozhodnutí poukazuje; neboť ustanovení to ani nebylo vydáno ve formě vl. nař. nýbrž ve formě min. výnosu, ani se nekryje úplně se shora uvedenou skutečnou vůlí zákonodárcovou, stanovíc, že gážistům, kteří jako gážisté z povolání v den 24. července 1923 efektivní činnou službu nekonali, jsouce na dovolené s čekaným nebo bez požitků atd., bude přiznáno právo na propočtení služ. doby podle nových ustanovení jen tehdy, když nastoupili opětně po uplynutí dovolené atd. do činné služby jako důstojníci z povolání.
Zástupce žal. ministerstva uvedl při veř. úst. líčení, že nss v nál. Boh. A 6319/27 poukázal na to, že § 26 nař. čís. 10/1924 požaduje konání činné služby, aniž vyslovil nezákonnost tohoto ustanovení. Než z této okolnosti nelze pro daný případ nic dovozovati. V cit. nál. šlo o gážistu mimo hodn. třídy, nalézajícího se od 30. listopadu 1922 na trvalé dovolené, tedy o gážistu v poměru mimo činnou službu, a proto nebylo zapotřebí zabývati se otázkou zákonitosti, o kterou se nyní jedná.
Mimo to poukázal zástupce žal. min. na to, že čl. 11. a 12. zák. č. 152/1923 jest vykládati v těsné souvislosti a že čl. 11. jedná pouze o propočtení, nikoli však také o započtení služ. doby, o němž jedná pouze čl. 12. a dovozuje z toho, že podle čl. 12 byla vláda oprávněna z ohledu na služ. zájem, tedy ze své volné úvahy ustanovením § 26 určité kategorie gážistů —, tedy i ty, kteří v den 24. července 1923 činnou službu nekonali — vyloučiti ze započtení, a že tedy osobám takovým, bylo-li jim propočtení dle zák. č. 195/1920 již provedeno a nezískaly-li novými předpisy žádné nově započítatelné služ. doby, nelze propočítati služ. dobu znovu s výsledkem příznivějším.
Nss neshledal ani tento názor správným. Právě z toho, že mezi ustanovením cit. čl. 11. a 12. jest těsná souvislost a z toho, že nárok na propočtení již dle čl. 11. samotnéno zahrnuje v sobě jednak nárok na způsob propočtení dle zásad pro voj. obor nových, jednak i nárok na propočtení dob dosud nezapočítatelných, podává se nutně úsudek, že osobám, jimž z čl. 11. nárok na nové propočtení vzešel, t. j. těm, kteří byli před 1. lednem 1920 ustanoveni aktéři dne 24. července 1923 byli buď v činné službě, anebo kteří v tomto mezidobí byli dáni do výslužby, nesmí býti tento nárok úplně zmařen ustanovením vzešlým pouze z nesprávného výkladu čl. 11. a nikoliv ze služ. zájmu.
V daném případě jde o voj. gážistu z povolání, jenž byl ustanoven před 1. lednem 1920, jenž dne 24. července 1923 byl na dovolené s čekaným a jenž, nenastoupiv více činné služby voj., byl dnem 31. ledna 1925 přeložen do výslužby, — tedy o voj. gážistu, jenž dle toho, co bylo shora uvedeno, dne 24. července 1923 v činné službě voj. byl a proto dle čl. 11. zák. čís. 152/1923 nárok na propočtení služ. doby měl. Odepřel-li mu žal. úřad tento nárok z důvodu, že nekonal dne 24. července 1923 činnou službu efektivně, jest i nař. rozhodnutí v rozporu se zákonem.
Citace:
č. 7149. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 426-431.
Creative Commons BY-NC-ND 4.0 Obsah podléhá licenci Creative Commons BY-NC-ND 4.0. Uveďte autora (BY), neužívejte dílo komerčně (NC), Nezasahujte do díla (ND).