Čís. 1118.
Za horní škody, způsobené dovoláním nemovitému vlastnictví osob
třetích, ručí vlastník hor, byť i horní podnik byl provozován osobou třetí
najmě pak vojenskou správou podle zákona o válečných úkonech.
Zákon a prováděcí nařízení o válečných úkonech upravuje pouze nároky osob, k válečným úkonům povinných, nedotýká se však zodpovědnosti těchto osob z provozu podniku k osobám třetím.
(Rozh. ze dne 8. července 1921, Rv I 355/21.)
Ve středověku dobýval se v Rudohoří cín, hluché kamení bylo naváženo na haldy, časem zvětralo a ssedlo se a bylo na něm vystavěno několik domů, mezi nimi i dům žalobcův. Dolové míry, v jichž prostoru
zmíněné haldy ležely, byly vlastnictvím žalovaného. Kamení v haldách
obsahovalo volframit, jenž však v dobách mírových nebyl dobýván, ježto
těžba se nevyplácela vzhledem k lacinějšímu dovozu z ciziny (Australie).
Za války však dovoz ustal, pročež přikročila vojenská správa k jeho dobývání a uzavřela na základě zákona o válečných úkonech se žalovaným
úmluvu, jíž jí přenechal za určitou úplatu dobývání volframitu ze zmíněných hald. Haldy byly po té rozkopány a odváženy, čímž se stalo, že
dům žalobcův ocitl se na strmém násypu, jenž, nemaje po stranách opory,
se sesedal a dům hrozil sesutím. Žalobce domáhal se na vlastníku hor,
by uvedl okolí domu v předešlý stav, zajistil dům před sesutím a zaplatil
mu kromě toho již vzniklou škodu. Procesní soud prvé stolice,
zamítnuv námitku nepřípustnosti pořadu práva, žalobě vyhověl. Odvolací soud rozsudek potvrdil. Důvody: Rozhodnutí sporu závisí
v prvé řadě na rozřešení otázek: a) zda za horní škody, způsobené dolováním na nemovitém majetku osob třetích, ručí majitel hor či ten, kdo
dolování provozoval a škodu způsobil, b) zda a jaké změny nebo úpravy
doznal tento poměr mezi majitelem hor a vlastníkem pozemku zákonem o válečných úkonech ze dne 26. prosince 1912, čís. 236 ř. zák. a prováděcím nařízením ze dne 14. listopadu 1914, čís. 326 ř. zák. Soud odvolací
sdílí právní názor prvého soudu, že za škodu horní, o jakou v tomto případě jde, totiž za škodu způsobenou dolováním majiteli pozemku, ručí
majitel hor. Poměr mezi majitelem hor a vlastníkem pozemku není
povahy jen osobní, nýbrž věcné. Věcné ručení majitele hor za škody horní
vychází jak z ustanovení § 170, tak i z předpokladu § 187 hor. zák. Poškozený majitel pozemku může náhradní nárok uplatňovati proti dolu, jako
podniku, jehož provozováním poškození vzešlo a tím je dána již osoba
žalovaného, totiž vlastník hor. Majiteli hor přísluší sice, je-li skutečným
škůdcem osoba jiná (pachtýř, zástupce, správce nebo jiný úředník nebo
zřízenec) po případě právo postižní, čímž však jeho přímé, věcné ručení
vůči poškozenému majiteli pozemku není nikterak dotčeno. Tomuto věcnému ručení majitele hor za škody horní nasvědčují také ustanovení §§ 364, 364 b) obč. zák., jež zařaděný jsou mezi předpisy o obmezení
práv vlastníkových. Důsledkem tohoto věcného ručení je, že vuči
majiteli poškozené nemovitosti je k náhradě škody povinen majitel hor
i tehda, když poškození nastalo dolováním osoby jiné a ještě v době, kdy
tato dolování provozovala. Zásada tato platí i tehda, když škoda na pozemku byla způsobena v době, kdy dolování provozuje vojenská správa
podle zákona o válečných úkonech ze dne 26. prosince 1912, čís. 236 ř. zák. Zákon tento nestanoví nijakých odchylných předpisů ohledně ručení
za škody horní, způsobené majitelům nemovitostí. Jak z jednotlivých
ustanovení jeho, tak i z celého směru a ducha zákona toho je zřejmo, že
mají jím dojíti úpravy jen poměry mezi vojenskou správou na jedné straně
a mezi osobami ať fysickými nebo právnickými, jež jsou povinny k válečným úkonům (po případě mezi příslušníky jejich rodin neb osobami
zaměstnanými v dotyčných podnicích) na straně druhé. Zákon ten neupravuje však poměry osob třetích, jež jsou výkonem válečných
úkonů dotčeny ve svých právech a to ani vůči správě vojenské ani vůči
osobám, jež jsou k válečným úkonům povinny. Jelikož pak prováděcí nařízení k zákonu může se týkati jen poměrů, zákonem samým upravených,
nemůže se ani prováděcí nařízení ze dne 14. listopadu 1914, čís. 326 ř. zák. vztahovati na poměry jiné, nýbrž jen na provedení předpisů, upravujících poměr mezi vojenskou správou a osobami povinnými k válečném
úkonům. Zákon o válečných úkonech a také prováděcí nařízení ustanovují tedy jen, které osoby а k jakým úkonům válečným jsou povinny,
v jaké míře se za to těmto osobám má dostati náhrady a jakým
způsobem je tuto náhradu vyšetřiti. Z toho vychází, že také ustanovení prováděcího nařízení k § 18 zákona (upravující řízení k vyšetření škod
způsobených následkem vedení podniku personálem dodaným vojenskou správou), týkají se jen náhrady škod vzešlých na podniku osoby k válečným úkonům povinné. Ohledně škod vzešlých z toho osobám
třetím, neobsahuje zákon o válečných úkonech ani prováděcí nařízení nijakého ustanovení. Avšak ani dohodnutí ze dne 20. února 1917, k němuž
došlo mezi vojenskou správou a žalovaným a které podrobně vytyčuje
vzájemná práva a závazky stran, neobsahuje nijakého ustanovení o tom,
že by vojenská správa převzala závazek, škody horní třetím osobám nahraditi. A i kdyby se tak bylo stalo, bylo by to pro tento spor nerozhodným, jelikož ujednáním mezi vojenskou správou a žalovaným nemohla
býti dotčena žalobcova práva vůči žalovanému. Z toho, co uvedeno, vychází, že žalovaný nemůže se v tomto sporu důvodně dovolávati toho, že
poměr mezi ním a vojenskou správou není poměrem soukromoprávním,
nýbrž veřejnoprávním ve smyslu § 18 zák. o válečných úkonech a že se
žalovanému nedostávalo jakéhokoli vlivu, aby příčiny škody odvrátil ani
práva námitky proti způsobu, jakým vojenská správa při dolování si vedla.
V tomto sporu jde o poměr mezi žalobcem a žalovaným, tento poměr je
soukromoprávní a jak již shora uvedeno, povahy věcné. Nárok náhradní
přísluší žalobci vůči žalovanému nikoli proto, že by byl žalovaný škodu
sám způsobil, nýbrž že je majitelem hor. Poukázati je také k tomu, že
žalovaný ani netvrdil, že by se byl jako majitel hor i jen pokusil odvrátiti
hrozící nebo vzrůstající škodu, zejména, že by byl jakýmkoli způsobem
zakročil u vojenské správy, nebo u horních úřadů, aby těžení
dálo se způsobem, zákonu odpovídajícím. Tvrzení jeho, že by na takové zakročení nebyl býval vzat nejmenší zřetel, není ničím osvědčeno. Z uvedeného je zřejmo, že nelze přisvědčiti názoru odvolatelovu, že z ustanovení § 19 zák. o vál. úkonech ve spojení s prováděcím nařízením vychází,
že k náhradě škody, o jakou v tomto případě jde, je povinna jedině a
přímo vojenská správa a že zjištění škody je provésti způsobem předepsaným v zákoně o válečných úkonech a že proto pořad práva je vyloučen. Jde o soukromoprávní nárok na náhradu škody a nárok takový je
dle § 1338 obč. zák. uplatňovati u řádného soudu. Je tedy námitka nepřípustnosti pořadu práva nedůvodna a byla právem odmítnuta. Také
v ostatních směrech byla věc prvým soudem po stránce právní správně
posuzena a rozhodnuta.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Dovolání odporuje rozsudku z důvodů § 503 čís. 1, 2 a 4 c. ř. s.
V prvém směru tvrdí se zmatečnost z důvodu § 476 c. ř. s., avšak rozhodnutí o námitce nepřípustnosti pořadu práva je s výtkou nesprávného
posouzení právního ve spojitosti tak těsné, že nutno rozhodnouti o obou
výtkách zároveň zodpověděním otázky, zda zákon o válečných úkonech ze dne 26. prosince 1912, čís. 236 ř. zák. vylučuje v tomto případě ručení
vlastníka hor za škodu, způsobenou osobám třetím dolováním, jež prováděl vojenský erár na základě uvedeného zákona. Prováděje tyto důvody dovolací (§ 503 čís. 1 a 4), brojí dovolatel proti právnímu názoru,
vyslovenému soudem odvolacím, že totiž: 1. za škody horní, způsobené
dolováním na nemovitém vlastnictví osob třetích, ručí vlastník hor, a že
2. tento poměr nebyl změněn zákonem o válečných úkonech, ani nařízením ze dne 24. listopadu 1914, čís. 326 ř. zák., k němu vydaným.
K odst. 1. Nesprávnost názoru shora uvedeného snaží se dovolání dokázati poukazem na nedostatek zákonného předpisu, který by zásadu tu
výslovně a přímo stanovil. Předpisu takového skutečně dosud není, neboť
ani horní zákon ani jiný zákon neobsahuje přímého ustanovení, že vlastník
hor ručí v každém případě za škody způsobené dolováním, avšak zásada
ta dá se ve smyslu § 7 obč. zák. vyvoditi z ostatních zákonných ustanovení. Dovolání připouští samo, že názor ten zastáván je jak judikaturou,
tak i literaturou, a možno názoru tomu jen přisvědčiti. Pro správnost jeho
mluví v prvé řadě § 187 hor. zák., stanovící, že vlastník hor nemůže ani
propachtováním jich zbaviti se zodpovědnosti za šetření předpisů zákona
horního. Možno tudíž z tohoto § ve spojení s §em 170 hor. zákona vyvoditi, že vlastník hor je k vlastníku pozemku dolováním poškozeného v poměru rázu věcného. Dosavadní pochybnosti o správnosti tohoto názoru
vyloučeny byly předpisy §§ 364 a 364 a) obč. zák. ve znění III. novely,
stanovícími omezení práv vlastníkových v duchu nynějších názorů právních ve prospěch osob třetích dotčených neomezeným výkonem práva
vlastnického. O výkon takový šlo i v tomto případě, kde žalovaný jako
vlastník hor uzavřel smlouvu o dolování v horách, aniž postaral se o bezpečnost vlastnictví osob třetích, jež byly později poškozeny dolováním
bez ohledu na nemovitosti jejich prováděným. Názor dovoláním uplatňovaný odporuje konečně cítění, dle kterého vlastník hor, mající z dolování,
byť i jiným podnikatelem prováděného nesporný prospěch, je v první řadě povinen náhradou škody dolováním tím třetím osobám způsobené.
Zásadě shora vytčené není proto na úkor skutečnost, že horní zákon měl
býti doplněn výslovným stanovením zásady té, neboť tím měla býti přivoděna právní jistota, a mělo býti zabráněno sporům, jež za dnešního
stavu práva horního vzniknouti mohou. Odvolací soud odsoudiv žalovaného k náhradě škody jen z toho důvodu, že je vlastníkem hor, posoudil
věc po stránce právní správně.
K odst. 2. Neprávem vytýká dovolání, že zákonem o válečných úkonech vzata byla žalovanému možnost působiti na vojenský erár, aby dolování nedálo se na újmu osob třetích. Vojenský erár nebyl sice v poměru
pachtýře k žalovanému jako vlastníku hor, avšak rozhodna jest nesporná
skutečnost, že žalovaný přenechal hory vojenskému eráru k užívání dohodnutím ze dne 20. února 1917. Tím způsobem dána byla žalovanému
příležitost zabezpečiti se proti nárokům osob třetích, jichž vlastnictví
bylo dolováním později poškozeno, zejména když žalovanému dle zákona
postižní nároky proti eráru nepříslušejí. Žalovaný však ve sporu ani netvrdil, že mu bylo nemožno pojistiti se proti případným nárokům náhradním, a opomenul-li tak učiniti, nemohlo se tak státi na újmu osob třetích
dolováním poškozených. Vzhledem k ujednání mezi žalovaným a vojenským erárem nebyl poměr mezi spornými stranami ani zákonem o válečných úkonech ani nařízením k němu později vydaným změněn. Z téhož
důvodu je i § 32 cit. zák. pro tento spor bez významu, avšak, i kdyby
nebylo ujednání shora uvedeného, lze pod náhradou způsobené škody rozuměti toliko náhradu škody, kterou dle § 19 téhož zák. utrpěl vlastník užíváním nemovitostí na podstatě téže, ne však náhradu škody způsobené
osobám třetím provozem podniku. Nesluší proto v tomto případě
škodu žalobcem utrpěnou zjišťovati řízením správním dle zákona o válečných úkonech, naopak jde o poměr soukromoprávní, o němž správně
rozhodl soud. Není tu proto vytýkané zmatečnosti. V dalším stačí poukaz
na správné důvody napadeného rozsudku, jímž sporná látka byla probrána tak výstižně, že dalšího doplnění není třeba.