Č. 10089.

Vojenské věci: * Podle § 45 (odst. 2) a § 24 (odst. 2) zák. č. 76/22 započítává se do příjmu vdovina i důchod nezletilého jejího syna, žijícího s ní ve společné domácnosti, i když k jeho výživě fakticky nepřispívá, poněvadž má syn ten příjem z vlastního jmění, k jeho výživě postačující.
(Nález ze dne 24. října 1932 č. 7180/30.)
Věc: May F. v Brně proti ministerstvu národní obrany o vdovské požitky.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Manžel st-lčin Gustav F., bývalý obchodník v J., byl jako domobranecký poručík býv. rak.-uher. armády dne 1. srpna 1914 presentován k činné službě, odejel na ruské bojiště, kdež se stal dne 21. října 1914 nezvěstným. Usnesením kraj. soudu v J. ze 14. října 1921 byl k žádosti st-lčině prohlášen mrtvým a vysloveno, že den 21. října 1914 dlužno pokládati za den jeho smrti.
Mno poukázalo st-lce výnosem ze 3. prosince 1923 dosud jen zatímně přiznané zaopatřovací požitky počínajíc 1. listopadem 1921 definitivně. Zároveň však na podkladě vyšetření majetkových poměrů zastavilo st-lce a jejímu synu koncem listopadu 1922 výplatu důchodu vdovského v částce 1875 Kč ročně s příslušnými drahotními přídavky i příplatky, jakož i příspěvku na výchovu synovu, ježto příjmy každého z nich převyšují částku 8000 Kč, takže podle § 45 resp. 57 zák. č. 76/22 nemá nároku na ně, resp. ani na rozdíl podle odst. 1 § 45 cit. zák. Od vymáhání vyplaceného již důchodu vdovského a příspěvku na vychování sirotka s příslušnými drah. přídavky a příplatky za dobu od 1. dubna do konce listopadu 1922 bylo upuštěno, ale přeplatek za dobu od 1. prosince 1922 do 30. září 1923 v částce 4201 Kč 25 h byl st-lce předepsán k náhradě.
K žádosti st-lky z 18. prosince 1925 uvolnilo mno výnosem z 23. září 1926 st-lce pro syna Františka další výplatu příspěvku na výchovu v částce 375 Kč ročně s příslušnými drah. přídavky a příplatky, a to počínajíc 1. lednem 1924 až do konce prosince 1924 a poukázalo jí počínajíc 1. lednem 1925 podle zák. č. 288/24 na místo těchto požitků 1. příspěvek na výchovu ročně 448 K 80 h, 2. zvýšení podle § 80 zák. č. 76/22 ročně 224 Kč 40 h do 26. července 1931 nebo do dřívějšího jiného zaopatření synova. Žádosti o uvolnění i další výplatu důchodu vdovského nevyhovělo, ale upravilo st-lce od 1. ledna 1925 podle zák. č. 288/24 dosavadní vdovské požitky. Nemožnost uvolniti požitky vdovské do konce roku 1925 odůvodnilo tím, že úředně zjištěný příjem až do roku 1924 převyšuje hranici stanovenou zákonem 8000 Kč (§ 45 resp. 24 zák. č. 76/22) a není také menší, nežli součet stanovené hranice a požitků, jež by st-lce jinak příslušely.
Dodatečným výnosem z 8. října 1927 neuvolnilo mno st-lce výplatu vdovských požitků ani pro léta 1926 a 1927.
Podáním ze 14. června 1928 žádala st-lka o uvolnění důchodu vdovského za rok 1927 a 1928, odůvodňujíc žádost tím, že v roce 1926 a 1927 nepřevyšovaly její příjmy hranici stanovenou §em 45 shora cit. zák. — Pokud se žádost týkala roku 1927, poukázalo mno výnosem z 23. června 1928 na dřívější definitivní své rozhodnutí z 8. října 1927, neshledavši důvodů, aby toto rozh. zrušilo nebo změnilo; pokud však běželo o vdovský důchod na rok 1928, sdělilo, že bude o žádosti rozhodnuto, jakmile bude zjištěn úředně celkový příjem st-lčin za rok 1927.
Když pak st-lka předložila k vyzvání mno 30. srpna 1929 jednak potvrzení berní správy Brno-město 2. ze 6. listopadu 1929 o výši svých zdaněných příjmů v létech 1927 a 1928, jednak potvrzení okr. soudu v J. z 2. října 1929 o výši příspěvků vyplacených pro syna st-lčina ve zmíněných letech ze jmění uloženého v sirotčí pokladně okresního soudu na výživu, ošacení a jiné jeho potřeby, vydalo mno nař. rozhodnutí ze 7. ledna 1930, jímž, vyřizujíc st-lčinu žádost ze 14. června 1928, přiznalo st-lce podle § 2 zák. č. 80/28 k vdovskému důchodu ročních 2244 Kč a k zvýšení ročních 1122 Kč, které by jí příslušely podle zákona č. 288/24, a k příspěvku na vychování ročních 673 Kč 20 h pro syna Františka, příplatek ročních 960 Kč 80 h na dobu od 1. ledna 1928 do konce července téhož roku, pak od 1. srpna 1928, kdy nepříslušel by st-lce již příspěvek pro jmenovaného syna, poněvadž dovršil 18. rok věku, přiznalo jí dále příplatek podle § 1 prve cit. zák. pro její osobu ročních 673 Kč 20 h, t. j. 1/3 výše uvedeného důchodu se zvýšením, a dodalo: »Poněvadž Váš příjem s příjmem rodinného člena, který jste prokázala potvrzením berní správy Brno-město 2. ze 6. listopadu 1929 z výčepu lihovin a kapitálu za rok 1927 Kč 20700 a za rok 1928 Kč 22600, převyšuje hranici stanovenou v § 45 zák. o vojenských požitcích zaopatřovacích ze 17. února 1922 č. 76 Sb., nemáte ani pro léta 1928 a 1929 nároku podle cit. § na vdovské zaopatřovací požitky, resp. na rozdíl těchto požitků«, a poukázalo na připojený výpočet. Konečně poukázalo mno podle zák. č. 80/28 pro syna st-lčina k dosavadnímu příspěvku na výchovu ročních 673 Kč 20 h od 1. ledna 1929 příplatek ročních 134 Kč 64 h na dobu, pokud mu bude příslušeti příspěvek na vychování.
Rozhoduje o stížnosti vznesené do tohoto rozhodnutí, pokud odepřelo st-lce nárok na vdovské požitky pro léta 1928 a 1929, řídil se nss těmito úvahami:
Pro st-lčin nárok na vdovský důchod jest rozhodným ustanovení § 104 zák. č. 76/22, podle něhož přísluší pozůstalým po gážistech býv. rak.-uher. (rakouské neb uherské) armády, kteří zemřeli před státním převratem, zaopatřovací požitky — mají-li na ně nárok — podle zákonů, jichž se dovolává zákon z 19. března 1920 č. 194 Sb., při čemž na tyto pozůstalé byla vztažena některá ustanovení zák. č. 76/22, výslovně citovaná v posledním odstavci § 104, mezi nimi zejména též předpis § 45.
Podle § 45 cit. zák. č. 76/22 nemá nároku na vdovský důchod vdova po gážistovi v záloze, jejíž roční příjem převyšuje 8000 Kč. Je-li však její vyšší příjem menší než součet 8000 Kč a důchodu vdovského, který by jinak vdově nepříslušel, jest jí přiznati důchod v částce doplňující tento součet. V odstavci 2. téhož § stanoveno dále, že pro započítání příjmu jiných osob a z vlastní práce, jakož i pro případné zvýšení této částky platí obdobně ustanovení § 24, jehož odst. 2 praví, že »do příjmu započítává se příjem všech osob, k jichž výživě gážista (čekatel) podle zákona jest povinen přispívati a jež s ním bydlí ve společné domácnosti«. Podle toho předpokládá tedy nárok na vdovský důchod, že vdova nemá příjmu, včítajíc v něj příjem osob podle § 24 odst. 2 započítatelný, vyššího než 8000 Kč. Pro zápočet příjmu jiných osob stanovil pak zákon dvě podmínky: 1. že osoba bydlí s vdovou ve společné domácnosti a 2. že vdova jest podle zákona povinna přispívati k její výživě.
V daném případě není o tom sporu, že st-lčin vlastní příjem za léta 1927 a 1928 (rozhodná podle ustanovení k § 2 a) odst. 3 vl. nař. č. 363/22 pro přiznání resp. zastavení důchodu za rok 1928 a 1929) nedosahuje 8000 Kč a že na nezl. syna jejího, který s ní žije ve společné domácnosti, byla soudem poručenským vydána z vlastního synova sirotčího jmění částka převyšující v každém z obou roků 15000 Kč. Započítávajíc tento příjem z vlastního synova jmění do příjmu st-lčina, odepřelo nař. rozhodnutí st-lce nárok na vdovský důchod za rok 1928 a 1929 proto, že souhrn příjmů obou převyšuje hranici stanovenou v § 45 zák. č. 76/22.
Stížnost naproti tomu dovozuje, že zápočet odporuje zákonu, protože není splněna podmínka uvedená shora pod č. 2, ježto st-lka není prý povinna přispívati na výživu svého syna, neboť prý příjem z vlastního jmění jeho postačuje k jeho výživě, a dovolává se vl. nař. č. 186/23 k provedení §§ 24 a 45 zák. č. 76/22, které stanoví, že při výpočtu příjmu jest postupovati obdobně, jak stanoví vl. nař. č. 363/22, vydané ku provedení zák. o požitcích válečných poškozenců, jež zase, jednajíc k § 2 b) odst. 4 o osobách, jejichž příjem se připočítává k příjmu válečného poškozence, resp. vdovy po něm, stanoví, že žena požívající vdovský důchod má podle platných předpisů povinnost přispívati k výživě nezpůsobilých potomků, pokud nestačí příjem z vlastního jejich jmění.
Jest tedy na sporu jediné otázka, zda jest st-lka »po zákonu povinna přispívati k výživě« svého nezl. syna ve smyslu § 24 zák. č. 76/22.
Již dikce sama nasvědčuje tomu, že zákon, chtěje vymeziti okruh osob, jejichž příjem se do příjmu vojenského gážisty resp. vdovy při zjišťování nároku na zaopatřovací požitky započítává, měl na zřeteli abstraktní hledisko a mínil zahrnouti sem osoby, které jsou vůči gážistovi resp. vdově v takovém příbuzenském poměru, s jakým »zákon« spojuje alimentační povinnost, tedy bez rozdílu, zda gážista (vdova) tuto povinnost v konkrétním případě skutečně plní nebo aspoň zda jsou dány podmínky pro její skutečné plnění, čili nic, t. j. ať osoba žijící ve společné domácnosti má vlastní příjem takový, že si výživu může sama opatřiti, nebo ne. Zákon o vojenských zaopatřovacích požitcích poukazuje tedy zcela všeobecně na zákon, který ukládá povinnost přispívati k výživě, t. j. na ustanovení o. z. o. (§§ 139, 141, 143, 154, 166).
Kdyby byl zákonodárce chtěl zápočet omeziti jen na případy, kde gážista (vdova) skutečně na výživu přispívá, jak se snaží stížnost dovoditi, byl by to jistě vyjádřil přesnějším výrazem, na př. slovy »k jichž výživě podle zákona přispívá« nebo podobně, jak to na př. učinil v zákoně č. 394/22 [v § 6 odst. (5)], nebo v zákoně č. 103/26 [v § 144 odst. (4)]. Správnosti tohoto nároku nasvědčuje i souvislost odst. 2 § 24 s odst. 4, který stanoví, že »žijí-li s gážistou ve společné domácnosti osoby, k jichž výživě on podle zákona jest povinen přispívati a skutečně přispívá, zvyšuje se částka uvedená v odst. 1 tohoto § o 10% za každou osobu, nejvýše však o 4000 Kč.«
Z toho jasně viděti, že zákon přesně rozeznává od abstraktní zákonné alimentační povinnosti odstavce 2 konkrétní plnění této povinnosti, na niž se vztahuje odst. 4 a pojí jen k posléze zmíněné zvláštní účinek, totiž zvýšení hranice příjmu rozhodného pro přiznání nároku na zaopatřovací požitky.
Zákon č. 76/22 pojal do § 24 ustanovení v podstatě shodné s předpisem §§ 2 a 3 zák. č. 142/20 o požitcích válečných poškozenců ve zněni novely č. 39/22, jak na to poukazuje též důvodová zpráva k vl. návrhu zák. č. 76/22 č. tisku 2424/21 k § 24. V ní jest k §§ 36—62 dále uvedeno, že u vdov po gážistech v záloze bylo dbáno též ustanovení zák. o vál. poškozencích. Proto také vl. nař. č. 186/23, provádějící zákon č. 76/22 Sb., k §§ 24 a 45 stanoví, že při vypočítávání příjmu jest postupovati obdobně, jak ustanovuje vl. nař. č. 363/22, které bylo vydáno k provedení zákona o požitcích vál. poškozenců č. 39/22.
Avšak ani z tohoto vl. nař. nelze dovoditi správnost názoru stížností zastávaného. Jest sice pravda, že toto nař. k § 2 b) odst. 4 uvádí mezi osobami, k jichž výživě má žena požívající vdovského důchodu za předpokladů dále uvedených podle platných předpisů povinnost přispívati, potomky k výdělku nezpůsobilé, pokud nestačí příjem z vlastního jejich jmění, ale předpis tento stejně jako odst. 3 vypočítává jen jednotlivé případy, ve kterých dochází ke skutečnému plnění zákonné povinnosti alimentační, a neplyne z něho závěr, k němuž dospívá stížnost, že v těchto případech vdova není po zákonu povinna přispívati k výživě potomků, jejichž vlastní příjem k výživě dostačuje, přehlížejíc, že povinnost alimentační in abstracto trvá i tam, kde plnění její in concreto zatím odpadá. Vyplývá to per argumentům a contrario i z předpisu téhož vl. nař. »k § 3« odst. 1.
Názor stížností hájený vedl by k nemožné nesrovnalosti zákonem zajisté nezamýšlené již z důvodu spravedlnosti a rovnoměrného postupu, že by vdova, která nemusí in concreto alimentační povinnosti plniti, protože příjem jejího dítka stačí k jeho výživě, byla by příznivěji postavena, poněvadž by se příjem dítka nezapočítával a její vdovská pense zůstala by nedotčena, než vdova, která jest povinna své dítě třeba jen částečně alimentovati, protože příjem z vlastního jeho jmění nestačí k výživě a které by se příjem dítka musel započítati, takže by se vdovská pense po případě snížila, po případě by zcela odpadla.
Z těchto úvah vyplývá, že při rozhodování o nároku na vdovský důchod podle § 45 započítati dlužno podle § 24 odst. 2 zák. č. 76/22 do přijmu vdovina i důchod nezl. jejího syna, žijícího s ní ve společné domácnosti, k jehož výživě jest tato podle §§ 139 a 143 o. z. o. v zásadě povinna přispívati i když k jeho výživě skutečně nepřispívá, protože má tento syn příjem z vlastního jmění postačující k výživě, takže vdova nemusí skutečně alimentační povinnost podle zákona jí příslušející plniti. Jednal tedy žal. úřad v souhlasu se zákonem, když vycházeje z tohoto názoru připočetl st-lce k jejímu příjmu příjem plynoucí nezl. synu Františku za léta 1927 a 1928 a v důsledku toho odepřel st-lce nárok na vdovské požitky pro rok 1928 a 1929 proto, že úhrn převyšuje hranici § 45 zák. č. 76/22.

Citace:

č. 10089. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 14/2, s. 433-438.