Čís. 14199.

Vlastnictví lze převésti i k movitým věcem stiženým exekučním zástavním právem. Nevěděl-li nabyvatel o exekučním právu zástavním, a není-li jeho neznalost zaviněna hrubou nedbalostí, nabývá úplného vlastnictví. Nezáleží na tom, že se prodatel dopustil trestného činu.
(Rozh. ze dne 23. února 1935, Rv I 2069/33.)
Žalobci koupili od Antonína H. věci u něho exekučně zabavené k vydobytí pohledávek žalovaných. Uplatňujíce neobmezené vlastnické právo k těmto věcem domáhají se žalobci, by exekuce na předměty ty byla podle § 37 ex. ř. prohlášena za nepřípustnou. Prvý soud uznal podle žaloby. Odvolací soud žalobu zamítl.
Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a uložil mu nové jednání a rozhodnutí.
Důvody:
Odvolací soud vyhověl odvolání a zamítl žalobu, protože kupní smlouva ujednaná žalobci s dlužníkem o předmětech, které byly už před tím soudně zabaveny, se příčí ustanovením zákona z 25. května 1883 čís. 78 ř. z., jest proto nicotná a neplatná pro obě strany a nemůže býti tato nicotnost napravena ani bezelstností nabyvatelů. Ale odvolací soud sám uvádí, že dlužníku není přímo bráněno převésti vlastnictví k věcem soudně zabaveným na jinou osobu, ale že jest to možné jen s exekučním právem zástavním, žalobci pak uplatňují vlastnictví neobmezené. Žalovaní v první instanci přímo nepopřeli, že Antonín H. byl vlastníkem věcí, o které ve sporu jde; jen první žalovaná uvedla, že si na vylučované předměty činila nároky Marie H. Vlastnictví lze převáděti i k movitým věcem stiženým exekučním právem zástavním (rozh. čís. 12044 sb. n. s.). Jest pak otázka, jaký vliv tu jeví toto právo na vlastnické právo nabyvatelů. Dlužník Antonín H., který věděl o soudním zabavení vylučovaných předmětů a přes to je prodal žalobcům, jednal proti uvedenému zákonu. Tato vada jeho jednání projevila by účinek nepříznivý i pro žalobce, jestliže by jim při nabyti vlastnictví byl znám skutkový stav, že totiž jde o věci soudně zabavené. Avšak po této stránce uplatnili žalobci svoji bezelstnost, z čehož odvozují nabytí vlastnictví prosté onoho exekučního práva zástavního, nabytého před tím žalovanými. Občanský zákoník jest ovládán zásadou ochrany poctivého nabyvatele nejen proti vadě ve vlastnictví předchůdcově, nýbrž i proti věcným právům osob třetích (plen. rozh. bývalého nejvyššího soudu vídeňského ze dne 15. června 1915 pres. 267/15, kn. jud. 232 Now. n. F. 1655). V případech § 367 obč. zák. přechází i vlastnické právo na nabyvatele věci, který ji nabyl od nevlastníka, v případech § 456 obč. zák. zaniká právo zástavní. Zástavní věřitel má dostatečnou ochranu v předpisech o ruční zástavě, které mu poskytují možnost vyloučiti zánik zástavního práva převodem věci na nabyvatele nevědoucího o jsoucnosti tohoto práva. Takovou možnost má i věřitel, který si vymohl exekuční právo zástavní (§§ 254, 259 ex. ř.). Nepoužil-li jich, ponechal-li věc bez dalšího vlastníku, svěřil mu ji způsobem obdobným ustanovení § 367 obč. zák. a stihnou ho v případě zcizení věci tytéž následky, které stihají vlastníka zcizené věci osobou, které byla svěřena, byla-li prodána bezelstnému nabyvateli (rozh. čís. 7475 sb. n. s.). Jestliže tedy nabyvatel, kterému nebylo známo právo zástavní, váznoucí na nabyté věci, nevěděl o tomto právu a jeho neznalost není zaviněna hrubou nedbalostí, zaniká toto právo vůči němu a nabývá on úplného vlastnictví (rozh. čís. 6689, 12437 sb. n. s.). Že tu nerozhoduje, že prodavatel se po případě dopustil trestného činu, plyne už ze znění § 367 obč. zák., který mluví o prodeji věcí svěřených k užívání, uschování nebo k jinému účelu (§ 183 tr. zák.). Jestliže tedy v souzeném případě žalobci bez hrubé nedbalosti nevěděli, že se dopouštějí bezpráví, přivlastňujíce si věci soudem pro pohledávky jiných osob zabavené, mohli nabýti, pokud i jinak splnili podmínky nutné pro nabytí vlastnictví, neobmezeného vlastnictví oněch věcí. První soud zjistil způsob odvezdání koupených věcí, zjistil i okolnosti rozhodné pro závěr, že žalobci, kupujíce věci, nevěděli o tom, že jsou zabaveny, a došel k úsudku, že je nestihá ani hrubá nedbalost při této neznalosti. Žalovaní napadli v odvolání zjištění prvního soudu, odvolací soud se však uplatněnými důvody nezabýval. Schází tudíž pro právní posouzení věci skutkový podklad. Byl proto napadený rozsudek zrušen.

Citace:

č. 14199. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17, s. 200-201.