Čís. 944.


Předpis § 406 c. ř. s. vztahuje se též k dávkám výměnkářským.
(Rozh. ze dne 1. března 1921, Rv I 822/20.)
Žalobkyni příslušel dle odevzdací listiny výměnek v dávkách naturálních, pro případ pak, že by nemohla se zavázaným sdíleti společnou domácnost, měl jí platiti 3 K denně. Žalobkyně byla nucena dne 1. února 1920 společnou domácnost opustiti, a ježto jí zavázaný peněžního reluta neplatil, domáhala se ho žalobou, podanou v září 1920, jak pro uplynulé měsíce tak i pro příště. Žalobě bylo procesním soudem prvé stolice vyhověno mimo jiné z těchto důvodů: Nelze pochybovati o tom, že peněžní dávky, jež nastupují za poskytování stravy a bytu, mají právní povahu příspěvku vyživovacích (viz Krainz § 385 a Neumann § 406). Je-li však zjištěna takováto povaha požadovaných dávek, jest dle § 406 c. ř. s. lichou námitka žalovaného, že požadování dávek, budoucně splatných jest předčasným, ježto dle zmíněného předpisu lze přisouditi i plnění, jež stanou se splatnými teprve po vynesení rozsudku. Odvolací soud rozsudek potvrdil.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Odsouzení k nesplatnému dosud plnění připouští zákon v § 406 c. ř. s. jen ohledně výživného, ale nečiní při tom rozdílu, zda-li povinnost k poskytování výživy nebo k placení výživného je založena v poměru rodinném či v ustanovení poslední vůle či v poměru závazkovém. Není tudíž v zákoně opory k domněnce dovolatele, že podstatným znakem výživného jest, aby oprávněný je mohl požadovati již na základě poměru příbuzenského. Dovolatel má podle odevzdací listiny povinnost k testamentu stanovenou, aby pozůstalé vdově poskytoval byt a stravu, po případě aby jí místo toho platil náhradu 3 K denně. Tato náhrada zřejmě tudíž zastupuje stravování, k němuž byl žalovaný zavázán, a již proto jest výživným ve smyslu § 406 c. ř. s. Právní povaha výměnku a pravidlo §§ 1418 a 1285 obč. zák. nemá zde významu, protože rozhodnutí o lhůtách platebních není bráno v odpor a není tedy pochybno, kdy vymíněné výživné má býti placeno. Také ta okolnost, že v § 1480 obč. zák. jsou vedle sebe uvedeny renty, příspěvky vyživovací a dávky výměnkové, nijak nenasvědčuje správnosti vývodu dovolacích o pojmu výživného ve smyslu § 406 c. ř. s., neboť změnou předpisu § 1480 obč. zák. o promlčení občasných dávek, nebylo ustanovení § 406 c. ř. s. ani obmezeno ani vyloženo. Dovolání rovněž nesprávně k tomu poukazuje, že by důsledně mohly býti žalovány i budoucně splatné dávky pensijní nebo z pojištění; dávky ty arci také slouží výživě, ale nezastupují povinnost k výživě, neboť takové povinnosti osoba k placení pense a podobných dávek zavázaná vůbec neměla.
Citace:
Č. 11212. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/1, s. 850-852.