NPD documents search: Boh. adm., 10 (1928), sv. 2

Č. 4955
.
Živnostenské právo, — Řízení před nss-em: úsudek živn. úřadu o tovární povaze určité výrobní živnosti může nss přezkoumati jen v mezích § 6 zák. o ss.
(Nález ze dne 29. září 1925 č. 18181.)
Věc: Firma H., továrna na svíce a voskové zboží Ř. a spol. v B. (adv. Dr. Art. Lasch z Prahy) proti ministerstvu obchodu (za zúč. stranu adv. Dr. Ed. Kraigl z Prahy) o tovární ráz živnosti.
Výrok: Nař. rozhodnutí zrušuje se provady řízení.
Důvody: Ferdinand Ř. a Alois K. oznámili v lednu 1920 osp-é v Holešově, že hodlají provozovati po továrnicku výrobu svíček voskových, polovoskových, stearinových, komposičních, parafinových a výrobu voskového zboží.
Osp výměrem z 23. června 1920 rozhodla, že oznámené výrobě nelze přiznati charakter výroby tovární, poněvadž děje se výhradně ručně, a jsou při ní zaměstnáni jeden mladistvý dělník, dvě mladistvé dělnice a čtyry dělnice starší.
Svrchu jmenovaní podali proti tomuto rozhodnutí odvolání —
Podáním, jež došlo osk-é dne 22. února 1922, oznámili Ferdinand Ř., Josefa Ř. a Inocenc N., že utvořili veř. obch. společnost pod firmou . . ., továrna na svíce a voskové zboží Ř. a spol. v B., a převzali továrnu od dřívěiší společnosti Ř. a K., která se rozešla.
Zsp v Brně výnosem z 21. dubna 1922 rozhodla, že podnik Ferdinanda Ř. v B. nelze považovati za podmk tovární, poněvadž v daném případě nejsou dány veškeré rozhodující známky továrního podniku. Pro rozhodnutí směrodatnou je hlavně ta okolnost, že s výrobou těsně je spojen též drobný prodej zboží, že podnikatel pracuje též na zakázku, že v podniku mimo mistra není stálých dělníků z povolání, a že místnosti nejsou zařízeny pro větší počet dělníků. Motorický pohon nepadá dle náhledu úřadu na váhu, poněvadž ve větších závodech toho druhu děje se pohon ručně. Mimo to vzat zřetel k tomu, že investovaný kapitál a obnos výdělkové daně není značný.
Proti tomuto rozhodnutí podala firma .... odvolání k min. obch. Z podnětu tohoto odvolání podrobil živn. inspektor závod st-lky znovu prohlídce a podal pak posudek v ten smysl, že závod firmy je sic na rozhraní mezi podnikem řemeslnickým a podnikem továrním, že však, přihlíží-li se k celému jeho zařízení, nelze mu dosud přiznati charakter podniku továrního, ježto vyrábějí se jen svíčky polévané a tažené, nikoli svíčky strojní, lité, které právě jsou charakterem výroby tovární, dále proto, že výrobní místnosti jsou nízké a některé nedostatečně osvětlené. V závodě pracuje se většinou na objednávku a výroba je těsně spojena s drobným prodejem. Dělnictvo je nekvalifikované a a počet jeho klesá někdy hluboko pod 20. Motorická síla k pohonu vrtačky je nepatrná a nepadá ostatně na váhu, ježto i ve větších závodech děje se výroba ručně. Dělba práce je provedena, ale nedodržuje se přesně. Spolumajitel omezuje se na řízení závodu a manuelně nepracuje.
Obch. a živn. komora v Olomouci vyslovila se proti prohlášení podniku za podnik tovární, společenstvo cukrářů, pernikářů a voskářů v K. oznámilo úřadu, že podnik st-lčin nelze pokládati za podnik tovární a žádalo zavedení trestního řízení.
Min. obch. slyšelo o věci ještě ústav pro zvelebování živností, jenž ve svém dobrozdání uvedl, že výroba svíček voskových i ve větších rozměrech provozovaná jest spíše živností řemeslnou, než tovární.
Nař. výnosem pak zamítlo min. obch. odvolání firmy a to z důvodů v odpor vzatého rozhodnutí a v uváženi, že výroba v závodu děje se převážně ručně tak, jak se provádí v řemeslném voskařství, majitel závodu není vyučeným voskařem a sám manuelně nepracuje, zařízení k tavení surovin a výrobě svíček jest toho druhu a rozsahu, jak jest nutné v řemeslném voskařství; totéž že platí o rozsahu místností, ve kterých výroba se provádí; pokud strojového zařízení se týče, jedná se o samé přístroje, nikoliv o stroje v pravém slova smyslu; jen tenkráte mohla by býti výroba voskových svíček pokládána za výrobu tovární, kdyby byla velkých rozměrů a zejména kdyby s ní byla spojena výroba stolních svící strojových, a to tenkráte ještě, kdyby těchto strojů byl větší počet.
O stížnosti uvážil nss takto:
Na sporu je otázka, zda podnik st-lčin je podnikem po továrnicku provozovaným a na základě toho vyloučeným dle odst. 5 §u 1 živn. řádu z platných předpisů vztahujících se na živnosti řemeslné. Živn. řád sám pojem podniku továrního blíže nevymezuje, výnos pak býv. min. obch. z 18. července 1883 č. 22037, na nějž se st-lka odvolává, a jenž obsahuje jisté směrnice pro řešení otázky, má-li určitý závod charakter podniku továrního či nikoliv, nemůže již z toho důvodu býti považován za závaznou právní normu, poněvadž právě má jen povahu pouhé vnitřní instrukce pro podřízené úřady.
Nutno proto při stanovení znaků podniku továrního vycházeti z toho, jaký jest obecný resp. národohospodářský význam výrazu, o nějž tu jde. V tom směru chápán jest podnik tovární jak v mluvě obecné tak ve vědě národohospodářské jako takový podnik výrobní, v němž se provádí výroba značnějšího rozsahu ve společných pracovních místnostech pomocí strojů. Se značným rozsahem výroby souvisí používání většího počtu dělnictva, provedení detailní dělby práce uvnitř závodu, rozdělení pracovních místností na více oddělení dle zvláštního jich účelu, předpis vyšší sazby daňové, výroba zboží na sklad, jeho prodej ve velkém a pod.
Při posuzování jednotlivého případu nutno ovšem vyšetřiti a vzíti v úvahu všechny ony rozhodné momenty a dle toho pak uvážiti, zda dotyčný podnik má povahu výroby tovární či nikoliv, tím však není řečeno, že, schází-li některý z nich, nemůže již býti uznáno, že jde o podnik tovární, neboť v takovém případě může nedostatek některého ze svrchu uvedených znaků býti vyvážen existencí znaků ostatních. Naproti tomu není vyloučeno, že určitý podnik vykazuje ten či onen znak živnosti tovární, přece však, posuzuje-li se ve svém celku, nebude lze jej uznati za podnik tovární, nýbrž za podnik pouze řemeslný.
Z uvedeného potrno, že nss může vlastní úsudek živn. úřadu o továrním charakteru určité výrobní živnosti přezkoumati jen v mezích §u 6 zák. o ss, t. j. v tom směru, zda úřad zjednal si pro své rozhodnutí bezvadným způsobem dostatečný skutkový základ, zda veškeré směrodatné okolnosti své úvaze podrobil a je—li závěr, jejž z těchto skutečností vyvodil, logicky možným.
V daném případě přijal žal. úřad za své jednak odůvodnění obsažené v rozhodnutí zsp-é, jednak připojí k němu ještě důvody další. Nedostatek továrního rázu živnosti spáruje úřad především v tom, že provozovací místnosti nejsou zařízeny pro větší počet dělníků. Proti tomu stížnost namítá, že závod během správního řízení byl značně rozšířen, zejména, že zvětšen byl o další tři dílny, skladiště a prádelnu a opatřen stroji na lití svíček, a že úřad k těmto okolnostem nepřihlédl, ačkoliv firma mu rozšíření svého podniku hlásila.
K námitce této sluší především vzhledem k vývodům zástupre stížnosti při ústním líčení poznamenati, že žal. úřad nestojí na právním stanovisku, že pro rozhodnutí jeho je směrodatným jedině stav, jaký zde byl v době, kdy vzešla pochybnost o povaze ohlášené živnosti, a že není možno bráti zřetel ke změnám v podniku hěhem řízení nastalým, nýbrž má stejně jako stížnost za to, že i pozdější změny bráti jest v úvahu. To plyne zcela jasně z jeho příkazu ze 17. března 1923, jímž žádal za vyšetření, zda podnik na základě nynějšho stavu možno označiti za podnik po továrnicku provozovaný. Poněvadž v příčině uvedené právní otázky mezi žal. úřadem a st-lkou sporu není, netřeba se jí zabývati a dlužno pouze zkoumati, není-li zde stížností namítané vady řízení. —

Citace:

č. 4955. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 7/2, s. 214-216.