Č. 894.

Úředníci státní:* Nárok na přiznání osobního přídavku podle § 3 zák. ze dne 23. července 1919 č. 457 sb. z. a n. nemají oni civilní státní úředníci, kteří při použití ustanovení § 1, odst. 1 již do vyššího stupně platového postoupili aneb zmíněného osobního přídavku již nabyli.
(Nález ze dne 20. června 1921 č. 4263.)
Věc: Kazimír P. na S. (adv. Dr. Josef Tykač ze Smíchova) proti ministerstvu vnitra o přiznání osobního přídavku.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Stěžovatel, narozený dne 6. prosince 1858, vstoupil do služby státní dne 5. listopadu 1883 a dosáhl dne 26. dubna 1917, jmenován byv dvorním radou, požitků 1. platové stupnice V. hodnostní třídy. Rozhodnutím zemské správy politické v Praze bylo mu na základě zákona ze dne 23. července 1919 č. 457 sb. z. a n. započteno 5 válečných půlletí pro postup do vyšších služebních požitků, pročež postoupil již dnem 26. října 1918 do 2. plat. stupně V. hodn. třídy a dovršil tudíž dnem 26. října 1920 v V. hodu. třídě 6 služebních roků. Vzhledem k ustanovení odst. 4 §u 1 čl. I. zák. ze dne 19. února 1907 č. 34 ř. z. nemohl však, poněvadž dokonal 6. listopadu 1918 60. rok věku a dnem 4. listopadu 1918 35. rak služby, postoupiti do 3. stupně služebního V. hodn. třídy a domáhal se proto podle §u 3 zák. ze dne 23. července 1919 č. 457 sb. z. a n. přiznání osobního, do pense započítatelného přídavku, rovnajícího se rozdílu mezi druhým a třetím stupněm platovým V. hodn. třídy. Této žádosti nebylo vyhověno, poněvadž zmíněný osobní přídavek možno povoliti pouze oněm státním úředníkům, kteří při použití ustanovení § 1, odst. 1. uvedeného zákona, tudíž následkem započtení válečných let, nemohou do vyšších služebních požitků jen proto postoupiti, že již dosáhli 60. roku věku a 35 let služebních, podmínky této však zde není, poněvadž stěžovatel následkem započtení 5 válečných půlletí do vyšších služebních požitků již dnem 26. října 1918 postoupil. Odvolání proti tomu podané bylo zamítnuto naříkaným rozhodnutím z důvodů, uvedených v odpor vzatém výnosu zemské správy politické.
O stížnosti proti tomuto rozhodnutí podané uvažoval nejvyšší správní soud takto:
Stěžovatel dovozuje svůj má rok na přiznání osobního přídavku ve výši rozdílu mezi druhým a třetím stupněm platovým V. hodn. třídy z ustanovení § 3 zák. o započtení válečných let. Zákonem tímto bylo v § l zásadně ustanoveno, že civilní státní úředníci, kteří byli 1. listopadu 1918 v aktivní službě, postupují za každý kalendářní rok 1914—1918 vždy o půl roku dříve do vyšších služebních požitků než měli 1. října 1918. Postup ten vztahuje se na postup do vyššího stupně platového, na postup časový i pro dosažení starobního služebního přídavku.
Poněvadž zákonem tímto nebyly a neměly býti pozměněny neb dotčeny platné předpisy o požitcích státních zaměstnanců a zejména ne ustanovení služební pragmatiky a odst. 4 § 1 čl. I. zákona ze dne 19. února 1907 čís. 34 ř. z., považoval zákonodárce, jehož úmyslem bylo zřejmě poskytnouti všem civilním státním úředníkům, jsoucím dne 1. listopadu 1918 v aktivní službě, možnost postoupiti dříve do vyšších platových požitků, za nutno, učiniti opatření, aby i oni úředníci, kteří by výhod z ustanovení § 1 cit. zákona plynoucích jenom proto nemohl býti účastni, poněvadž jsou v den nápadu 60 let staří a mají již 35 služebních let, obdrželi náhradu tím způsobem, že nabudou osobního, do pense započítatelného přídavku ve výši v § 3 zákona toho stanovené.
Předpis § 3 cit. zákona neobsahuje však plnou derogaci §u 1 čl. I. zákona z 19. února 1907 č. 34 ř. z., dle kterého nemohou do stupňů platových tímto zákonem nově stanovených postoupiti civilní státní úředníci starší 60 let a dovršivší 35 let služebních, nýbrž stanoví pouze odchylku od zmíněné zásady pro ony úředníky, kteří by při použití § 1, odst. 1 zák. o započtení válečných půlletí vzhledem k ustanovení § 1 čl. I. cit. zák. z roku 1907 již do vyššího stupně platového postoupiti nemohli.
Jakmile však úředník státní při použití § 1, odst. 1 zák. ze dne 23. července 1919 do vyššího stupně platového postoupil, jest tím účelu, který zákon sleduje, dosaženo, jeho nárok z cit. zák. plynucí konsumován; nabude-li pak takový úředník za další služby nároku na vyšší stupeň platový, přichází zásada v odst. 4 § l čl. I. zák. z 19. února 1907 opět k plné platnosti.
Dovozuje-li stěžovatel ze znění 1. věty tohoto paragrafu: »Státní úředníci, kteří při použití ustanovení § 1, odst. 1 nemohou do vyšších služebních požitků jen proto postoupiti, že již dosáhli nebo dojdou 60. roku věku svého a 35 let služebních, nabývají osobního, do pense započítatelného přídavku,« že by slova »nebo dojdou« neměla smyslu, kdyby názor žalovaným úřadem v naříkaném rozhodnutí projevený byl správný, jest poukázati na to, že slova »dojdou« musila býti do zákonu pojata z toho důvodu, aby vedle oněch úředníků, kteří sice 1. října 1918 již dosáhli 60. věku a 35 služebních let a následkem toho nemohou postoupiti započtením válečných půlletí do vyšších služebních požitků, i oni úředníci mohli dosíci výhody, kterou zákon ten chtěl státním zaměstnancům přiznati, kteří sice dne 1. října 1918 nebyli ještě 60 let staří a neměli ještě 35 služebních let a po započení válečných půlletí nemají ještě nároku na postup, avšak přede dnem nápadu dojdou 60. roku věku a skončí 35 let služby. Právě na tyto vztahují se slova »neb dojdou«, neboť kdyby nebyla tato slova do § 3 cit. zákona pojata, nemohli by tito úředníci dosáhnouti ani vyšších požitků, ani zmíněného osobního přídavku v § 3 vytčeného.
Případ stěžovatelův jest však docela jiný. Stěžovatel byl účasten výhod ze zákona ze dne 23. července 1919 č. 457 sb. z. a n. plynoucích, neboť nabyl 2. stupně platového V. hodn. třídy již dnem 26. října 1918, kdežto kdyby nebylo citovaného zákona, byl by do stupnice té postoupil teprve dnem 26. dubna 1920. Postoupil-li tudíž stěžovatel následkem započtení válečných let do vyššího stupně platového o 1 1/2 roku dříve, nemá na nějaké další výhody, totiž přiznání osobního přídavku ve výši rozdílu mezi druhým a třetím stupněm platovým V. hodn. třídy podle znění citovaného zákona nároku, neboť nárok jeho byl již vzhledem k tomu, že bylo u jeho osoby již použito ustanovení § 1, odst. 1 a že zmíněné výhody z tohoto zákona plynoucí skutečně dosáhl, úplně vyčerpán a citovaný zákon podle svého znění vylučuje, aby ho mohlo býti použito u téhož státního zaměstnance dvakráte.
Byla tedy stížnost jako bezdůvodná zamítnuta.

Citace:

č. 894. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 646-648.