Hierarchie.

Hierarchií sluje stupňovitě uspořádaný pořad účastníků moci církevní. Podle rozdělení moci církevní na světící a úřední rozeznáváme hierarchii ordinis a jurisdictionis. První obsahuje veškery osoby mající svěcení, takže výraz hierarchie zde dosti souznačný jest s »klerem« (viz čl. Duchovenstvo). Obyčejně užívá se slova tohoto jen ve smyslu posledním a pouze ku označení osob, které jurisdikci nejen pro foro interno, nýbrž i pro foro externo vykonávají. Rozčlenění hierarchie je následující: v čele stojí papež, co majitel primátu t. j. nejvyšší a universální správy církve. Jemu po boku stojí kardinálové (viz tento čl.). Pak následují v pořadí patriarchové. Tento titul měli původně biskupové nejstarších a nej vynikajících obcí církevních v Římě, Alexandrii a Antiochii, později pak i v Cařihradě a Jerusalemě; s tímto titulem spojena byla zvláštní přednosť před veškerým episkopátem dalekosáhlých obvodů zemských, v nichž patriarchové přijímali appellace, episkopát ku synodám svolávali, biskupy nebo aspoň metropolity potvrzovali a vysvěcovali a nad nimi pravomoc vykonávali. Později užívali tohoto titulu i jiní biskupové jako na př. nyní ještě biskup benátský a lisabonský, aniž by však s tím spojeny byly značnější přednosti. I četné východní církevní společnosti a sice jak ty, které s Římem jsou ve spojení, tak i ty, které se byly oddělily, mají své patriarchy. V novější době mají též ještě primasové prednosť před veškerým episkopátem větších zemí, však bez podstatných práv přednostních; tak jest na př. arcibiskup pražský primasem pro král. české, arcibiskup solnohradský primasem pro Německo, ostřihomský pro Uhry. Nad menšími skupinami biskupů stojí ode dávna metropolitové, kteří z pravidla mají titul arcibiskupský. Jich přednosť spočívá v tom, že první obce církevní obyčejně vznikly v předních místech (metropolích) jednotlivých zemí, a že jimi byly zakládány znenáhla jiné biskupské kostely, jež pak v jisté odvislosti zůstaly. Práva metropolitů nad biskupy jich provincií byla obdobná právům patriarchu nad episkopátem jich patriarchátu; dnes jest většina těchto práv vyhražena papeži. Posléz následují biskupové, (viz tento čl.), jež se též co suffraganové svých metropolitů označují. V krajinách, kde pro malý počet obyvatelstva katolického formální diecése zřízeny nebyly, stojí na místě biskupů apoštolští vikářové, jež mají biskupské svěcení. Kromě toho jsou ještě hodnostáři církevní, jež nad určitým územím vykonávají moc quasi episkopální a sami biskupské moci podrobeni nejsou (»episcopi nullius dioecesis«).
V Římě vychází každoročně poloúřední schematismus římské církve (»Gerarchia cattolica«). Dle statistiky Neherovy v Řezně 1895 vydané čítá církev katolická 70 titulů kardinálských, 13 patriarchátů, 173 arcibiskupství a 713 biskupství latinského ritu; 18 arcibiskupství a 53 biskupství ritů východních a 17 sídel nullius dioecesis.

Citace:

Hierarchie. Všeobecný slovník právní. Díl první. Accessio - Jistota žalobní. Příruční sborník práva soukromého i veřejného zemí na radě říšské zastoupených se zvláštním zřetelem na nejnovější zákonodárství a poměry právní zemí Koruny české. Praha: Nákladem vlastním, 1896, svazek/ročník 1, s. 509-510.