Č. 918.

Zabírání bytů: * Odepření schválení nájemní smlouvy není nezákonné, když někdo, kdo nevyhovuje podmínkám § 14 zák. ze dne 30. října 1919 č. 592 sb. z. a n. a bydlí dosud v obci sám (bez domácnosti), najme byt, aby přesídlil svou domácnost z jiné obce.
(Nález ze dne 30. června 1921 č. 8410.)
Prejudikatura: srovn. nál. č. 488.
Věc: Max L. v Karl. Varech proti nájemnímu úřadu v Karl. Varech o neschválení nájemní smlouvy.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Naříkaným rozhodnutím odepřeno bylo schválení nájemní smlouvy, kterou Max L., majitel domu v Karl. Varech pronajal Viktoru M. v zmíněném době byt o 3 pokojích s přísl., a to souhlasně s první instancí z důvodu, že nájemce nevyhovuje požadavkům § 14 zák. z 30. října 1919 č. 592 sb. z. a n. a za přidělení bytu onoho žádá několik státních úředníků a jiných osob příslušných do Karlových Varů.
O podané stížnosti nejvyšší správní soud uvážil: —
V ohledu věcném stížnost odvolávajíc se na zdejší judikát z 1. července 1920 č. 5828 (Boh. č. 488) dovozuje, že odepření schválení nájemní smlouvy je nezákonné, poněvadž Viktor M. má v Karl. Varech byt, takže úřad byl povinen zkoumati, jsou-li tu věcné důvody pro odepření schválení. Stížnost přehlíží však podstatnou různost obou případů. Nálezem oním vyslovena zásada, že v § 2 zákona z 30. října 1919 č. 592 sb. z. a n. případy, ve kterých obec schválení nájemní smlouvy odepříti nemůže, nejsou vymezeny taxativně, a že osobám, které v obvodu bytovém po právu bydlí, nesmí býti schválení nájemní smlouvy, kterou si zajišťují nový byt, odepřeno již z toho pouhého důvodu, že nejsou splněny podmínky § 14 cit. zákona, nýbrž jenom tehdy, když odepření to vzhledem k účelu bytového zákona z věcných ohledů je odůvodněno. Osobami, které v obvodu bytovém bydlí, lze však rozuměti ve smyslu onoho nálezu pouze ty osoby, které mají tam svůj byt, v němž s celou svou domácností jsou již přestěhovány a trvale se zdržují. Bez tohoto omezení stala by se norma §§ 14 a 2, odst. 3, která nepochybně chtěla dosáhnouti toho, aby především zajištěny byly byty těm, kteří jsou nuceni ve veřejném zájmu v obci bydleti nebo kteří — majíce v obci právo domovské — jsou k tomu nuceni svým povoláním, ilusorní, a kontrola, daná obcím schvalovacím právem § 2 v zájmu plánovité distribuce bytů v obci, byla by bezcennou. Viktor M., jak uvádí odpor stěžovateli podaný proti výměru I. instance, přistěhoval se do Karl. Varů teprve koncem října 1920 a bydlí tam sám v podnájmu, kdežto domácnost jeho v Karl. Varech přestěhována ještě není; oznámení Maxe L., jímž zadal nájemní smlouvu s ním uzavřenou k schválení, samo poznamenává, že je už 7 měsíců přihlášen u bytové komise. Z toho je nade vši pochybnost patrno, že nelze jej počítati mezi osoby, které v obci již mají byt, nýbrž naopak mezi osoby, které ve smyslu § 14 zákona v obci bytu nemají a ohledně nichž platí tedy omezující ustanovení tohoto §u. Že by podmínky zde stanovené u Viktora M. byly splněny, stížnost netvrdí. Jestliže tedy žalovaný úřad odepřel schváliti smlouvu, kterou se mu sporný byt pronajímá, z důvodu, že nevyhovuje podmínkám § 14, a rozhodnutí nad to odůvodnil poukazem na to, že se o byt ucházejí osoby dle tohoto paragrafu kvalifikované, neodporuje rozhodnutí to zákonu a je ve shodě s jeho intencemi.
Bylo proto stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 918. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 695-696.