NPD documents search: Boh. adm., 7 (1925), sv. 2

Č. 5147.

Cesty. — Administrativní řízení (Slovensko): I. * Právní moc rozvrhu příspěvků na vicinální cesty na Slovensku nevadí zahájení řízení nového a novému vyměření příspěvků, když se poměry užívání změnily. — II. Jak jest postupovati při rozvrhu těchto příspěvků a jak musí rozhodnutí o tom býti odůvodněno.
(Nález ze dne 24. listopadu 1925 č. 5435).
Prejudikatura: Boh. 1128 adm.
Věc: Marek K. v P. a Samuel L. v T. proti župnímu úřadu v Turč. Sv. Martině o příspěvek k nákladům vicinální cesty.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro vady řízení.
Důvody: Rozhodnutím z 15. července 1913 vyslovil podžupan býv. župy Trenčínské ve smyslu § 36 zák. čl. I : 1890, že k cíli úhrady nákladů spojených se stavbou, udržováním a správou vicinální cesty B.-K., prohlašuje za »hlavní« interesenty obce B. a K., za »soukromé« interesenty pak urbarialistickou obec v P., velkostatek hraběte K. v P. a firmu »K. a L.« v P. a dále že stanoví výši příspěvků uvedených interesentů takto: příspěvek obce B. 43%, obce K. 40%, urbarialistické obce 5%, velkostatku 6% a zmíněné firmy 6%. V důvodech tohoto rozhodnutí se uvádí — mimo jiné — že zmíněná firma zavázala se dobrovolně k placení 6% příspěvků, a že »účastenství« této firmy stanoví se pouze na dobu, pokud bude firma po zmíněné cestě dopravovat dříví ze svého lesa.
Toto rozhodnutí bylo v cestě instanční potvrzeno rozhodnutím adm. výboru téže župy z 9. prosince 1913.
V roce 1924 žádaly obce B. a K. za nový rozvrh příspěvků stanovených v roce 1913, odůvodňujíce žádost svoji v podstatě tím, že st-lé provozují nyní rozsáhlé kácení svého lesa a dopravou dříví ničí cestu v míře daleko větší »nežli činí jejich nepatrný příspěvek«. Na základě této žádosti nařídil okresní úřad v P. jednání na místě samém. Jednání se konalo dne 17. července 1924.
Rozhodnutím z 26. července 1924 vyslovil okresní úřad, že stanoví příspěvkový klíč k nákladům na stavbu, udržování a správu zmíněné vicinální cesty pro dobu kácení lesa »firmou Markus K. a L.« a že rozvrhuje příspěvky takto: obec B. 27%, obec K. 27%, urbarialistická obec v P. 6%, velkostatek v P. 6%, Markus K. 17%, Samuel L. 17%. V důvodech tohoto rozhodnutí se uvádí: vzhledem k tomu, že dosavadní klíč neodpovídá jmenovitě užívání cesty »firmou Markus K. a L.« a percentuelnímu příspěvku placenému touto firmou, musel být stanoven nový klíč, odpovídající skutečnému poměru účastenství; při stanovení nového příspěvkového klíče byl při jednání na místě samém vzat zřetel ke všem okolnostem rozhodným pro stanovení výše účastenství jednotlivých skupin.
Nař. rozhodnutím zamítl žal. úřad odvolání st-lů Markuse K. a Samuela L. a potvrdil rozhodnutí okr. úřadu z jeho důvodů.
O stížnosti na toto rozhodnutí uvážil nss toto: 1.---
2. Podle § 36 zák. čl. I : 1890 přispívají k úhradě nákladů spojených se stavbou, udržováním a správou vicinálních cest (§ 1 č. 4 téhož zák.) jednak zúčastněné obce, jednak zvláštní interesenti, jimiž, jak nss vyslovil již v nálezu Boh. 1128 adm., jest rozuměti ty, kdož užívají cesty ve větší míře. Takovýmto užíváním jest pak, jak soud v témž nálezu rovněž již vyslovil, rozuměti ono užívání, které podstatně převyšuje průměrnou míru obecného užívání cesty, vykonávaného jednotlivými uživateli cesty, tedy stupňované její užívání. Jak zúčastněné obce tak i uvedení zvláštní interesenti tvoří okruh účastníků povinných přispívati k nákladům na vicinální cesty.
Z ustanovení § 36 cit. zákona jde zcela nepochybně na jevo, že pro rozvrh příspěvků mezi zmíněné účastníky jsou směrodatny určité faktické poměry a to v prvé řadě rozsah, míra a způsob užívání cesty se strany jednotlivých účastníků, zejména se strany zvláštních interesentů, a dále při rozvrhu příspěvků přichází v první řadě v úvahu zásada úměrnosti příspěvku jednotlivých účastníků k prospěchu, jejž cesta dotyčnému účastníku poskytuje.
Z toho plyne nutně, že právní moc úředních výroků, jimiž byly zmíněné příspěvky rozvrženy na jednotlivé účastníky, trvá pouze tak dlouho, pokud trvají nezměněně ony faktické poměry, jež byly základem pro rozvrh příspěvků.
Tvrdí-li tedy některý z účastníků, mezi něž byly příspěvky pravoplatným úředním výrokem rozvrženy, že nastala dodatečně — totiž po tom, když výrok ten vešel již v moc práva — změna v těchto faktických poměrech a žádá-li za nový rozvrh příspěvků právě vzhledem k této změně, jest úřad nejen oprávněn, nýbrž i povinen zahájiti řízení za účelem nového rozvrhu příspěvků. Podání takovéto žádosti za nový rozvrh příspěvků není vázáno na žádnou lhůtu.
Na základě výsledku tohoto nového řízení, jež jest ovšem provésti podle předpisů, upravujících řízení za účelem původního rozvrhu příspěvků (totiž předpisů obsažených v § 36 zák. čl. I. : 1890 a v I. hlavě nařízení býv. uh. min. obch. č. 45 380 ex 1892), rozvrhne pak úřad nově příspěvky se zřetelem ke změněným poměrům. Při tom může, jak plyne z povahy věci, úřad — na základě výsledků tohoto nového řízení — pojmouti do okruhu účastníků ve smyslu § 36 zák. čl. I : 1890 jako zvláštní interesenty i osoby, které při původním rovrhu příspěvků vůbec nebyiy prohlášeny za zvláštní interesenty; zjistí-li se v novém řízení, že stupňované užívání cesty těmito osobami, které v době, kdy bylo vydáno dřívější rozhodnutí, tu nebylo, dodatečně u nich nastalo, může úřad prohlásiti za zvláštního interesenta — vzhledem k dodatečně nastavšímu stupňovanému užívání — i osoby, které sice byly v dřívějším rozhodnutí prohlášeny za zvláštní interesenty, avšak nikoliv z důvodu, že tehda užívaly cesty ve stupňované míře, nýbrž na př. proto, že se tehda dobrovolně zavázaly k placení zvláštního příspěvku v určité výši a může v tomto případě takovýmto osobám určiti — vzhledem k míře, v jaké nyní užívají cesty — příspěvek vyšší nežli k němuž se dříve dobrovolně zavázaly.
Takovéto nové řízení za účelem nového rozvrhu příspěvků k nákladům na vicinální cesty vzhledem k dodatečně nastalé změně poměru nelze ovšem pokládati za nějakou obnovu řízení ve smyslu §u 10 zák. čl. XX : 1901. Vždyť obnova řízení ve smyslu § 10 cit. zákona sleduje zřejmě účel, aby byl skutkový základ, na němž spočívá pravoplatné rozhodnutí, nahrazen neb alespoň doplněn skutkovými okolnostmi, jež byly tu sice v době vydání dřívějšího pravoplatného rozhodnutí dány, nebyly však straně, pokud se týče úřadu známy, pročež nemohly býti v původním řízení stranou uplatněny a úřad nemohl k nim při vydání dřívějšího rozhodnutí hleděti.
Naproti tomu jest však účelem řízení, o němž byla svrchu řeč, aby otázka, která byla předmětem dřívějšího pravoplatného rozhodnutí, byla upravena novým rozhodnutím vzhledem ke skutkovým okolnostem, jež tu v době vydání dřívějšího rozhodnutí vůbec neexistovaly, nýbrž vznikly teprve potom, když dřívější rozhodnutí vešlo v moc práva.
Z těchto úvah plyne tedy, že jsou bezdůvodnými
1. jednak námitka stížnosti, že v daném případě nebyly úřady vůbec oprávněny zahájiti řízení za účelem nového rozvrhu příspěvků, stanovených pravoplatně v r. 1913, ježto prý pravoplatně stanovené příspěvky lze znova rozvrhovati jedině, jsou-li tu dány podmínky pro obnovu řízení ve smyslu § 10 zák. čl. XX : 1901, zejména byla-li žádost za obnovu řízení podána do roka od doručení pravoplatného rozhodnutí dřívějšího,
2. jednak pak námitka stížnosti, že žal. úřad nebyl při novém rozvrhu příspěvků oprávněn uložiti každému ze st-lů zvláštní příspěvek 17%, když v dřívějším pravoplatném rozhodnutí z r. 1913 byl každému z nich určen příspěvek 3% a to, jak st-lé tvrdí, pouze proto, že se st-lé k placení tohoto příspěvku dobrovolně zavázali, aniž k tomu byli povinni z důvodu stupňovaného užívání cesty v době původního rozvrhu příspěvků.
3. Naproti tomu shledal však soud důvodnou stížnost, pokud vytýká, že nař. rozhodnutí není odůvodněno tak, aby z něho mohli st-lé seznati, na jakém základě určil žal. úřad při novém rozvrhu příspěvků každému z nich zvláštní příspěvek 17%. V odst. 3 § 8 I. hlavy nařízení býv. uh. min. obch. č. 45 380 ex 1892 (Rendeletek Tára ex 1892 č. 144), jež bylo vydáno k provedení zák. čl. I : 1890, se stanoví, že v rozhodnutí o rozvrhu příspěvků k nákladům na vicinální cesty jest uvésti podrobně všechna data a okolnosti, na jejichž základě bylo rozhodnutí vydáno. Tento předpis o odůvodnění rozhodnutí ve věcech rozvrhu zmíněných příspěvků platí, jak z povahy věci plyne, ovšem nejen o rozhodnutí, jež se týká původního rozvrhu příspěvků těch, nýbrž i o rozhodnutí, jež se týká nového rozvrhu nutného vzhledem k dodatečně nastalé změně skutkových podkladů původního rozvrhu.
Svrchu v ději bylo reprodukováno odůvodnění rozhodnutí okresního úřadu, jímž byly v 1. stolici nově rozvrženy příspěvky k nákladům vicinální cesty, o niž tu jde. Z tohoto odůvodnění jest sice patrno, že důvodem pro nový rozvrh příspěvků, stanovených v r. 1913, byly změny nastavší po roku 1913 v užívání silnice se strany jednotlivých účastníků, zejména se strany stěžovatelů. Leč v rozhodnutí okr. úřadu není podrobně uvedeno, ani na základě kterých určitých konkrétních skutkových okolností dospěl úřad k závěru, že nynější užívání cesty se strany st-lů stouplo proti užívání cesty se strany st-lů v roce 1913 do té míry, aby jejich dosavadní příspěvek byl zvýšen, ani na základě kterých určitých konkrétních skutkových okolností dospěl k závěru, že právě příspěvek uložený každému st-li ve výši 17% jest onou kvótou, která odpovídá míře nynějšího stupňovaného užívání cesty se strany st-lů.
Pak neodpovídalo však odůvodnění rozhodnutí okr. úřadu, pokud se týkalo příspěvku st-lů, kategorickému předpisu odst. 3 § 8 I. hlavy cit. nařízení. Ježto pak nař. rozhodnutím potvrdil žal. úřad rozhodnutí okr. úřadu z jeho důvodů, není ani nař. rozhodnutí odůvodněno způsobem vyhovujícím cit. předpisu a trpí proto podstatnou vadou ve smyslu § 6 odst. 2 zák. o ss, která padá tím více na váhu, ježto st-lé již v odvolání vytýkali, že rozhodnutí úřadu 1. stolice nebylo řádně odůvodněno a ježto žal. úřadu muselo z důvodů odvolání býti patrno, že se st-lé nemohli již v odvolání účinně brániti proti rozhodnutí úřadu 1. stolice právě vzhledem k jeho nedostatečnému odůvodnění.

Citace:

č. 5147. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 7/2, s. 560-563.