NPD documents search: Váž. civ., 5 (1923)

Čís. 1285.

Vinou na rozluce manželství jest rozuměti pouze subjektivní zavinění. O něm nelze mluviti při onemocnění duševní chorobou za trvání manželství.
(Rozh. ze dne 8. listopadu 1921, Rv II 247/21.) Manželka domáhala se rozluky manželství z několika důvodů, z nichž procesní soud prvé stolice shledal opodstatněným duševní chorobu manželovu (§ 13 lit. g) rozl. zák.) a prohlásil manželství rozloučeným, neuznal však na vinu manželovu na rozluce. Důvody: Jest zjištěno, že duševní choroba žalovaného trvá 3 léta a bylo z důvodu tohoto vysloviti rozluku manželství, při čemž na základě posudku soudního lékaře bylo vysloviti, že na této rozluce z tohoto důvodu nemá žalovaný viny, byť i důvod ten se byl stal v jeho osobě. Není totiž pochybnosti o tom, že duševní choroba jest neštěstím, za něž nemocný nemůže býti činěn zodpovědným. Odvolací soud uznal, že manžel má vinu na rozluce. Důvody: Po názoru odvolacího soudu soud prvé stolice otázku viny žalovaného na rozluce správně neposoudil, uznav, že žalovaný na rozluce viny nemá. Neštěstí (duševní choroba) žalovaného — i když nepřihlíží se k tomu, že dle posudku soudního znalce žalovaný již v době puberty, tedy dávno před uzavřením sňatku nebyl duševně normálním a tudíž manželství vůbec uzavírati neměl, — stalo se v osobě žalovaného a dle zásady »náhoda stihá pana« jest on za tuto náhodu, nastavší v jeho osobě, zodpověděn. Poněvadž pak dle rozlukového zákona duševní choroba žalovaného jest rozlukovým důvodem ve smyslu § 13 lit. g), a manželství žalobkyně se žalovaném z důvodu tohoto skutečně se rozlučuje, nutno přisvědčiti tvrzení žalobkyně, že na rozluce manželství má vinu žalovaný, a bylo proto v tomto smyslu rozsudek ve výroku o vině na rozluce manželství změniti.
Nejvyšší soud obnovil rozsudek prvého soudu.
Důvodу:
Dovolání právem vytýká nesprávnost názoru soudu odvolacího, že onemocnění duševní chorobou dle zásady »nehoda stihá pána« jest žalovanému, v jehož osobě nastalo, přičítati za vinu. Soud odvolací vykládá nesprávně pojem viny dle § 11 min. nař. ze dne 9. prosince 1897, čís. 283 ř. zák. Vina žalovaného nespočívá již v tom, že na jeho straně jest dán důvod rozluky manželství, vinou po rozumu uvedeného ustanovení jest rozuměti subjektivní zavinění (srovnej §§ 96, 102, 1264 až 1266 obč. zák. a §§ 12, 13 a 18 dvor. dekr. ze dne 23. srpna 1819, čís. 1595 sb. z. s.), o kterém však při onemocnění duševní chorobou za trvání manželství mluviti nelze. Že žalovaný byl duševní chorobou stížen již před uzavřením manželství, není prokázáno; napadený rozsudek se sice zmiňuje mimochodem o tom, že žalovaný již v době puberty (kolem 12. roku věku svého, tedy asi kolem roku 1891, kdežto sňatek uzavřel dne 18. května 1908) nebyl duševně normálním, kteréž mínění opírá o posudek soudního znalce, avšak tím není ještě prokázáno, že duševní choroba, u něho nyní zjištěná, již tehdy existovala, naopak posudek ten výslovně uvádí, že psychotické symptomy, jak teď jsou patrny, vyvinuly se během doby. Ze spisů o zbavení svéprávnosti pak jest patrno, že abnormálnost žalovaného byla i žalobkyni v čase uzavření sňatku známa, naproti tomu nevychází ze spisů na jevo, že si byl žalovaný tohoto stavu vědom. Není proto správný závěr odvolacího soudu, že žalovaný manželství vůbec uzavírati neměl, a v tom snad spatřovati subjektivní jeho zavinění. Ostatně v tomto případě nejednalo by se o rozluku manželství, nýbrž o prohlášení manželství neplatným.

Citace:

č. 1285. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1923, svazek/ročník 3, s. 775-776.