NPD documents search: Boh. adm., 6 (1924), sv. 2

Č. 4001.

Školství: I. Vychození pětitřídní školy obecné není podmínkou přijetí na školu občanskou nebo střední. — II. Okolnost, že učebny nestačí pro zvýšený počet žactva, není — pokud jinak zákonné podmínky jsou dány — překážkou zmenšení počtu tříd na škole národní. —III. Věty jako při Boh. 3988 a 3989 adm.
(Nález ze dne 9. října 1924 č. 14053/23.) Prejudikatura: Boh. 3988 a 3989, viz též Boh. 4004 adm.
Věc: Místní školní rada a městská rada v Ch. proti ministerstvu školství a národní ověty o zrušení tříd školních.
Výrok: Stížnost, pokud jest podána též jménem městské obce Ch., odmítá se jako nepřípustná. Ke stížnosti místní školní rady zrušují se naříkaná rozhodnutí jako nezákonná.
Důvody. Předseda zšr-y v Praze rozhodnutím z 27. května 1920 zrušil podle § 9 zák. ze 3. dubna 1919 č. 189 Sb. po jedné třídě na II. a III. veřejné německé obecné škole dívčí v Ch., a to koncem školního roku 1919/20. Několika výnosy zšr-y z roku 1920 a 1921 a posléze výnosem z 11. prosince 1922 byly na obou uvedených školách povoleny po jedné zatímní třídě postupné, a to naposledy do konce kalendářního roku 1923.
Rekursy podané st-lkami do rozhodnutí z 27. května 1920 byly nař. rozhodnutími zamítnuty jako neodůvodněné, poněvadž II. a III. dívčí škola obcená v Ch. mají nyní stejný počet tříd postupných jako před redukcí a při 220 pokud se týče 193 dětech mají každá o jednu třídu více než by dle § 5 zákona ze dne 13. července 1922 č. 226 Sb. nezbytně bylo nutné.
O stížnosti uvažoval nss takto: — — —
Důvodnými nelze uznati námitky, že obecné školy ve městě velikosti města Ch., které připravují pro návštěvu škol občanských a středních, nemohou býti toliko čtyřtřídní, a že místnosti ve II. škole obecné zvýšenému počtu žáků nedostačují.
Neboť jednak není ani pro přijetí na školu občanskou ani na střední předepsáno vychození pětitřídní školy obecné (viz § 18-1. odst. říš. zák. o školách národních z roku 1869 resp. 1883 v příčině škol občanských a v příčině škol středních výn. min. škol. ze 14. června 1919 č. 25890 Věstník č. 81), jednak jest povinností školní obce, podle zák. o zřizování škol a podle min. nař. o budovách školních (§ 14 zák. z 19. února 1870 č. 22 z. z., § 2 zák. z 21. února 1873 č. 16 z. z. a § 5-3. odst. min. nař. z 12. března 1888 č. 40 z. z.) postarati se o učebny náležitě veliké; po případě bylo by věcí přípustného rozvrhu žáků po provedené redukci a přikázání učeben, aby v tomto směru nebylo obtíží.
Nař. rozhodnutí opřela zamítnutí rekursů o dva důvody,
a) o to, že zmíněné obecné školy mají nyní stejný počet tříd postupných jako před redukcí a
b) o to, že vzhledem k jejich návštěvě 220ti resp. 193mi dětmi mají každá o jednu třídu více než by dle § 5 zák. č. 226/22 nezbytně bylo nutné.
Proti důvodu, uvedenému ad a), vytýká stížnost, že okolnost, že byly povoleny zatímní třídy, nerozhoduje, neboť zatímní a definitivní třída není totéž.
V tomto směru jest stížnosti dáti za pravdu; je mimo spor, že obě zmíněné školy byly před rozhodnutím předsedy zšr-y z 27. května 1920 organisovány každá o pěti definitivních třídách postupných; tomuto stavu nerovná se stav utvořený shora uvedenými výnosy zšr-y, kde rok od roku a to posléze výnosem z 11. prosince 1922 do konce roku 1923 byly provisorně vedle toliko čtyř definitivních tříd postupných povoleny dočasně ještě po jedné páté avšak zatímní třídě postupné.
Oba tyto stavy nelze již proto pokládati za sobě rovné, poněvadž definitivní třída postupná trvající ovšem nezměněně bez časového omezení dále až do svého případného zrušení, vázaného na zvláštní zákonné podmínky, není v ohledu právním plně nahrazena pouhou zatímní třídou povolenou pouze na určitou dobu, jejíž případné další povolení jest nejisté a do značné míry ponecháno úvaze úřadu mimo okruh právních nároků zúčastněných činitelů. V tomto směru poukazuje se ostatně také na obdobné vývody zdejších nál. Boh. 3989 a 4004 adm. Nelze tedy uznati, že by důvod sub a) uvedený činil sám o sobě bezdůvodnými rekursy st-lky, o nichž bylo nař. rozhodnutími rozhodováno.
ad b) Pokud jde o další důvod žal. úřadem uvedený, tedy jest míti na zřeteli toto:
Zákonem z 13. července 1922 č., 226 Sb., § 5, byl v příčině škol obecných změněn dřívější předpis § 11 ř. zák. o školách národních co do počtu tříd, v tom směru, že největší počet dětí v jedné třídě stanoven byl pro školní léta 1922/23 až 1926/27 na 80, pro další léta postupně na číslici menší, až konečně počínaje školním rokem 1932/33 největší počet dětí na jednu třídu bude činiti 60 pokud se týče na škole jednotřídní 50 dětí. Zároveň však nařizuje § 7, odst. 2 téhož zák., že »ustanovení § 5, odst. 1 .... nesmí se užívati k tomu, aby se rušily ... třídy již zřízené, jakmile by po zrušení.... jich stoupl počet dětí v některé třídě nad 60«.
Předpisů těch bylo z důvodů rozvedených blíže v nál. tohoto soudu Boh. 3988 a 4004 adm. šetřiti také při vydání naříkaných rozhodnutí.
Podle textace důvodu uvedeného ad b) vychází tu úřad patrně z právního názoru, že předpisu § 7—II. zák. č. 226/22 je vyhověno tehdy, jakmile číslice podávající se dělením počtu dětí, navštěvujících celou školu, počtem zbylých tříd nepřevyšuje 60, a dospívá pak k tomu, že školy navštěvované 193 a 220 dětmi jsou dostatečně vybaveny každá čtyřmi třídami, jelikož právě 193 : 4 a 220 : 4 jest méně než 60.
Tento výklad však nesrovnává se se zákonem. Naopak setrvává nss co do výkladu § 7, odst. 2 zák. č. 226/1922 na právních názorech vyslovených a blíže odůvodněných již v nál. tohoto soudu Boh. 3988 a 4004 adm., toho obsahu, že podle § 7, odst. 2 zákona č. 226/22 lze zrušiti definitivní třídu postupnou na veř. škole národní jenom tehdy, jestliže po zrušení nestoupne počet v žádné ze zbylých tříd nad 60, při čemž nelze počet na jednotlivou třídu určiti pouhým dělením počtu dětí na celé škole počtem zbylých tříd, nýbrž nutno počet ten vyšetřiti podle konkrétních poměrů té které školy a třídy podle toho, jak žactvo podle předpisů učebné osnovy dle stupňů věkových a postupových na jednotlivé třídy musí býti rozvrženo.
Nutno proto za platnosti zák. č. 226/22 v každém jednotlivém případě zrušení třídy zkoumati, zda po zrušení třídy bude možné takové rozdělení dětí na zbylé třídy, aby v žádné ze zbylých tříd nestoupl počet dětí nad 60.
Touto otázkou se žal. úřad, pokud podle znění nař. rozhodnutí
lze souditi, nezaměstnával; stížnost tvrdí, že zrušením pátých tříd a spojením žákyň tříd zrušených s některou ze tříd zbylých počet dětí ve spojených třídách anebo v některé jiné třídě dosáhne, po případě překročí počet 60.
Nss vzhledem k předpisům §§ 5 a 6 svého zák. sám důvodnost tohoto tvrzení stížnosti přezkoumati nemůže — když úřad v tomto směru stanoviska nezaujal.
Nař. rozhodnutí resp. skutkové podstaty jim za základ položené nejsou tedy v tomto směru úplné. Poněvadž pak neúplnost ta znemožňuje nss-u přezkoumati v uvedeném směru zákonitost nař. rozhodnutí zřetelem k předpisu § 7, odst. 2 zák. č. 226/22, a poněvadž tato neúplnost je zaviněna nesprávným právním názorem žal. úřadu, jakoby dočasné zřízení zatímní třídy postupné nahrazovalo plně zrušenou definitivní třídu postupnou a jakoby počet 60 dětí uvedený v § 7, odst. 2 bylo počítati podle průměru na celou školu a nikoliv podle jednotlivých zbylých tříd, bylo nař. rozhodnutí zrušiti podle § 7 zák. o ss.

Citace:

č. 4001. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 556-559.