NPD documents search: Boh. adm., 5 (1923), sv. 2

Č. 2802.

Státní úředníci: Státní úředník pensionovaný nemá podle čl. I. §u 2 č. 2. zák. z 3. března 1921 č. 99 Sb. nárok na drahotní přídavek za manželku, se kterou uzavřel manželství po svém pensionování, byť i s ní před pensionováním žil ve společné domácnosti.
(Nález ze dne 27. října 1923 č. 17771).
Věc: Josef U. v Ch. proti ministerstvu spravedlnosti (min. místotaj. Dr. Arn. Bohm) o drah. přídavky.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: V podání z 9. srpna 1921 vznesl st-l na vrchní soud zemský v Praze žádost, aby mu ve smyslu zákona z 3. března 1921 č. 99 Sb. a prov. nař. z 15. července 1921 č. 234 Sb. přiznán byl drahotní přídavek k pensi dle III. třídy pro manželku a syna. Výnosem presidia zmíněného soudu v P. ze 4. července 1922 nebylo žádosti této vyhověno z důvodu, že se st-l oženil 20. dubna 1909, tedy v době, kdy byl již ve výslužbě, do které byl přeložen od 1. května 1906. St-li mohla by drahotní výpomoc dle vyšší třídy rodinné povolena býti, kdyby zde byly okolnosti zvláštního zřetele hodné, za kterých by mohly vdově býti přiznány požitky zaopatřovací (čl. I § 2 č. 3 zák. z 3. března 1921 č. 99 Sb. ve spojení s čl. I § 5, posl. odst., § 9 zákona ze 17. prosince 1919 č. 2 Sb. z r. 1920).
Konaným šetřením nebyly však okolnosti takové zjištěny.
Stížnost do tohoto rozhodnutí podaná byla rozhodnutím min. sprav, z 9. září 1922 s poukazem na předpisu citované ve výnosu presidia vrch. s. z. v Praze zamítnuta.
Rozhoduje o stížnosti do tohoto rozhodnutí podané řídil se nss těmito úvahami:
St-l uplatňuje nárok na drahotní přídavek podle III. třídy ve smyslu zákona z 3. března 1921 č. 99 Sb. z. a n. pro manželku a svého nemanželského syna a odvozuje nárok ten jen z nároku manželky na zaopatřovací požitky.
Žal. úřad popřel napadeným výrokem nárok st-lem vznesený na základě ustanovení čl. I § 2 č. 3 zákona z 3. března 1921 č. 99 Sb. a čl. I §u 5, odst. posl. zákona ze 17. prosince 1919 č. 2 Sb. z r. 1920.
St-l vytýkaje rozhodnutí tomuto nezákonnost hájí ve své stížnosti v prvé řadě názor, že nárok jím vznesený posuzovati jest dle ustanovení čl. I §u 2 č. 2 zak. č. 99 z r. 1921 ve spojení s čl. I §u 5, odst. 2 zák. č. 2 z r. 1920.
Zákon č. 99 z r. 1921 stanoví v čl. I § 2 č. 2, že se členové rodiny počítají pro nárok na drahotní přídavek pouze, jsou-li dány podmínky, jež by pro ně zakládaly nárok na zaopatřovací požitek, kdežto odstavec č. 3 téhož §u obsahuje předpis, že na členy rodiny, u kterých nejsou dány podmínky podle čísla 2, 1 ze drahotní přídavek zcela nebo z části povoliti, jestliže jsou obdobně dány podmínky, za kterých by bylo lze povoliti pro ně zaopatřovací požitek.
Předpis čl. I §u 2 č. 2 přiznává tedy zaměstnanci státnímu nárok na vyšší drahotní přídavek než třídy Ivé dle počtu členů rodiny, pakli tito mají nárok na zaopatřovací požitky. Tedy v době, kdy se jedná o přiznání drahotního přídavku za tyto členy, musí býti splněny již veškeré podmínky, nárok na zaopatření zakládající.
St-l sám uznává, že jeho manželka nemá nároku na zaopatření dle §u 5, odst. 4 zák. ze 17. pros. 1919 č. 2 Sb. z r. 1920, poukazuje však na to, že dle druhého odstavce téhož paragrafu má nárok na zaopatření nemajetná družka a dovozuje, že zajisté není úmyslem zákona, poskytovati větší výlohy družce neprovdané než družce, která se stala manželkou státního zaměstnance.
Při tom přehlíží však stížnost, že nárok na zaopatření družky vázán jest předpoklady v cit. odst. 2 §u 5 uvedenými, jichž splnění lze zjistiti teprve v době smrti úředníka, což platí zejména o okolnosti, že nemajetná družka žila s úředníkem ve společné domácnosti až do jeho smrti.
Proto také okolnosti, jež st-l na odůvodnění nároku své manželky uváděl, že s ním totiž žila ve společné domácnosti již od 1. dubna 1898, tedy v době, kdy byl ještě v aktivní službě, nemohou býti podkladem pro nárok na drahotní přídavek dle čl. I § 2 č. 2 zák. č. 99 z r. 1921.
Z toho jde, že pensionovaný státní úředník nemá dle posléz cit. předpisu nárok na drahotní přídavek za manželku, se kterou vstoupil ve svazek manželský v době po svém pensionováni, byť i s ní před pensionováním žil ve společné domácnosti.
Následkem toho nelze sporný případ řešiti dle cit. ustanovení č. 2, nýbrž č. 3 §u 2 čl. I zákona z 3. března 1921 č. 99 Sb.
Podle tohoto předpisu, jehož doslov v předu již byl uveden, není úřad vázán poskytnouti zaměstnanci státnímu vyšší drahotní přídavek, nýbrž záleží zcela na volném uvážení úřadu, chce-li drahotní přídavek ve výši odpovídající počtu členů rodiny přiznati čili nic. Slovy »lze drahotní přídavek zcela nebo z části přiznati« dává sice zákon úřadu právo vyšší drahotní přídavek poskytnouti, jsou-li tu všechny podmínky zákonné, ale nepropůjčuje tím na rozdíl od cit. č. 2 §u 2 zaměstnanci státnímu nárok před nss-em stíhatelný na to, aby se mu vyšší drahotní přídavek přiznal.
Když tedy žal. úřad nař. výrokem st-li drahotní přídavek k pensi dle III. třídy nepřiznal, neporušil tím žádný z předem uvedených předpisů.
Stížnost dále vytýká, že úmysl zákona č. 99 z r. 1921 jest zjevný z ustanovení §u 2 č. 4, kterým se i svobodným pensistům přiznávají za určitých předpokladů výhody ženatých bezdětných pensistů. Tato výhoda musí prý tudíž býti přiznána také ženatému pensistovi, který se se svou družkou ožení a s ní má dítě, a jenž dle zákona zavázán jest osoby tyto živiti.
Než předpisem tímto stanoví se výjimka z pravidla obsaženého v ustanovení čl. I § 2 č. 1 zák. č. 99 z r. 1921, že jen státní zaměstnanci ženatí neb vdovci maiící děti, mají nárok na vyšší přídavek než podle I. třídy. Výjimečně předpisy analogii však nepřipouštějí a proto nelze předpisu toho použíti v případě, o který jde, nehledě ani k tomu, že úřad zde opět rozhoduje dle svého volného uvážení (arg. slovo »mohou«).
Tím vyvráceny jsou veškeré námitky stížnosti a bylo ji proto jako bezdůvodnou zamítnouti.

Citace:

č. 2802. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 841-843.