Sborník věd právních a státních, 7 (1907). Praha: Bursík & Kohout, 476 s.
Authors:
= Sborník věd právních a státních, 7 (1907)
PDF

Rozluka reální unie Švédsko-norské

.
Referuje Dr. F. Vavřínek.

IV. Krise dualismu švédsko-norského.


Kritický stav dualismu švédsko-norského nebyl způsoben snad jen náhlými konflikty za posledních let unie. Byl úkazem vleklým. První jeho příčiny tkvěly hluboko v samých základech právních oněch ústavních aktů, na nichž svazek obou říší spočíval, a ve zcela rozdílném nazírání obou národů na skutečnosti, jež spojení obou států přivodily.
A jestli za dob trvání unie příznaky krise nepropukaly akutní silou, bylo to tím, že společný král dříve měl ještě dosti moci a autority, aby mohl zmírniti národnostní protivy a přispěti k vyrovnávání protichůdných nároků a křižujících se zájmů.
Když však, jmenovitě v Norsku, společná moc královská stále více tratila na své neodvislosti od parlamentu a od vládnoucích politických proudů, mizela také působivost společného činitele vyrovnávacího.
Protichůdné zájmy a nároky ostřeji zu zase na sebe narážely. Král, byv nucen v jednom ze svých království ustupovati a povolovati stále větším požadavkům, musil také sám své druhé království švédské nutiti stále k větší povolnosti naproti Norsku, jen aby politické třenice byly zmírněny a oddalovány, a aby v Norsku strany radikální nenabývaly stále většího počtu přívržencův. A na konec oba národy a státy začaly se míti za zkráceny: Norsko, že nedosahovalo toho, co chtělo, Švédsko pak, že se Norsku povolovalo.
Přičiněním královým a jeho povolnosti dařilo se také dosti dlouho zabrániti radikálnímu vystoupení se strany Norů. Roztržku přivodily teprve nároky Norska na samostatné diplomatické zastoupení a vlastní konsularní službu, ač před tím byly přece již větší konflikty. Konečně tu vznikl konflikt, jejž nepodařilo se zažehnati a jenž vedl přímo k rozluce. O oprávněnosti konfliktu tohoto, specielně o tom, zda Norové mohli si z něho vzíti záminku a důvody k vypovědění unie, je těžko souditi. Norové sami ve svých oficielních publikacích zpravidla nepokoušeli se o juristické zodpovědění otázky, zda je ve vůli, lépe řečeno libovůli, jednoho každého z obou spojených států, státní společenství či unii jednostranně vypověděti a rozloučiti.
Norové jen na základě svého dosavadního parlamentarního vývoje jaksi mlčky přijímali za nepochybno, že při zásadě parlamentní svrchovanosti parlament sám mohl by i království odstraniti a tím unii rozloučiti, že tedy pak království a unie švédsko- norská trvají jen potud, pokud je na vůli parlamentu. Ale toto přesvědčení o bezmezné moci parlamentarismu Norové jen zdaleka, nejasně a nevýrazně dávají cítiti, jen jako rozpačitě a stísněně podkládají si je na oporu svých argumentů, jimiž brání své „historické“ právo se společným zřízením a s unií vůbec dle libosti nakládati.
Vzdálenému pozorovateli, jenž politické poměry na poloostrově skandinávském z vlastního názoru a z bezprostředních osobních styků nezná a znáti nemůže již proto, že neovládá řeči žádného z obou národův, a že literatura jazykem švédským a norským psaná je mu nepřístupna, těžko je osobovati si úsudek o tom, na čí straně stála celá pravda a vyšší spravedlivost.
Kdo odkázán je jen na politické brožury a spisy ve třech přístupných světových řečích vydané, kdo, ať pro nedostatek času či z jiných příčin nemohl zjednati si větší znalosti země, než že více méně po turisticku ji procestoval a její památnosti kulturní a historicko-politické na rychlo seznati se snažil, kdo osobně nezná jediné politicky významné a činné osobnosti z obou stran, osobnosti, jež by mu podala informace spolehlivé a nezabarvené, nemůže při uvažování celého průběhu krise býti než pouhým zpravodajem o činech a názorech politiků obou stran. Nemůže zaručiti, že věci skutečně, objektivně, stojí tak, jak se jemu zdá a jak se zdají těm, jejichž mínění jako směrodatná přejímá a uvádí. Vzdálený pozorovatel vždy tu může jen konstatovati, že věci tak a tak jsou vylíčeny ve spisech a spiscích, jež měl po ruce, může podati, že to a ono nalezl, ale nemůže zkoumati, zda poměry na obou stranách skutečně tak byly, jak ve spisech se jeví.
A pozorovatel kontinentální odkázán je bráti svůj material takřka jen z politických brožur, drobných spisků příležitostných, sepsaných od různých osobností politicky činných, nevždy vynikajících, z nichž málokterá vyzná se v státoprávní literatuře světové a dovede si osvojiti běžné způsoby dnešního státoprávního usuzování.
A mimo to brožury ony vydány jsou po většině jen na obranu stanoviska určitých stran politických. Všude tu státoprávní dedukce vstupují do služeb politických stran, politických zájmů, začasté i méně ideálních ais pochybnou politickou morálkou, a začasté cesta, po níž strany jdou za svými specielními strannickými zájmy, zdá se každému stranníku, jenž po ní jde, též cestou práva a obecného prospěchu národního.
A pokud užívati je významných projevů politických, jako jednání a adress i resolucí sněmovních nebo prohlášení stran parlamentních v obou říších, je třeba vždy a stále míti na zřeteli, že ony projevy hájí vesměs určité stanovisko, předem již vytknuté a nezměnitelné, a teprve ex post shledávají si důvody na podrobnější zdůvodnění názorů a přesvědčení předem již utkvělých, od nichž se vychází vesměs jako od pevných dogmat a axiomatických pouček. Na obou stranách hlásají se určitá hesla a tvrzení jako bezesporná a žádné pochybnosti nepřipouštějící, ač jejich oprávněnost bylo by teprve důkladně zkoumati po stránce státoprávní a podrobiti je přísnému rozboru, a to chladně, bez onoho nadšení, jež tak často zakrýti má slabost věcných důvodův. Na obou stranách požadavky politické braly na se formu nároků právních, takových, které prý již dle práva stávajícího hned mají býti splněny. Nebývalo ani žádného uvažování o tom, zda takové bezesporné právo skutečně existuje.
Proto absolutní rozhodování o tom, kdo měl pravdu a právo a kdo nikoliv, je takřka nemožno: každá strana hleděla pro sebe uplatniti řadu spravedlivých důvodů a požadavkův oprávněných.
A tím těžší je každé podobné rozsuzování, ježto v celé přípravě a v průběhu krise mocně spolupůsobily, až i směrodatnými se staly vlivy a skutečnosti, jež zcela se vymykají každé právní kvalifikaci a čistě juristickému rozhodování i státoprávnímu ocenění.
Jsou to skutečnosti a vlivy obecného života sociálního, vlivy kulturní a hospodářské, účinky ideí národnostních, rozdíly, plynoucí z různého národního charakteru lidu v obou poloostrovních říších, různé postavení v mezinárodních stycích obchodních, různý pokrok duševní a hospodářský, vlivy různé geografické polohy. Je tu celá řada starých historickým vývojem vytvářených a stále zostřovaných důležitých rozdílů ekonomických a sociálních.
Norsko přeje více principu volného obchodu, kdežto Švédsko chce být chráněno ochrannými cly. Norsko je svojí polohou již odkázáno na plavbu a obchod zámořský; naproti tomu Švédsko má zase značné zájmy agrikulturní, jeho obchodní plavba není tak rozvětvena jako norvéžská; nemají z daleka tak četné loďstvo obchodní, jako jejich sousedé. Dále ve Švédsku společensky vynikající místo zaujímá vysoká pozemková aristokracie, kdežto v Norsku není šlechty a stavovských rozdílů; šlechtické a stavovské tituly jsou vyloučeny bezpodmínečně samou ústavou.
Obě země ani oba národové nikdy nevytvořili sobě společnou dějinnou tradici, jež by je pojila vědomím užší příslušnosti a příchylnosti.
To vše jsou vlivy, jež nedají se souditi dle norem právních a dle jejich chladných formulí — vždyť právo neznamená vždy nejmocnějšího činitele života státního. Mocnější často než síla a váha norem právních a moci právní je síla jiných ideí kulturních a ethických, a stát, jenž přece není jen institucí právní, staví svoji státní moc také do služeb jiných sociálních činitelů, úsilí kulturního, hospodářského, národnostního.
Právo je jen jednou mezi silami, jimiž na nás působí moc státu; život ve státu však ovládají také jiné moci, politicky i společensky vůbec. A váhu takových mocí politických a společenských nelze juristicky oceňovati, tu umlkají státoprávní dedukce! Jsou tu i značné rozdíly národního charakteru a cítění národnostního u širokých vrstev, smýšlení švédské je méně hybné, potřebuje silnějších impulsů, je více konservativní a uklidněné, kdežto Norové jsou vždy spíše radikální, pokrokovější, také demokratičtější. Jeví mnohem větší zájem na věcech veřejných a politických, jako národ pokročilý, obchodně dávno podnikavý a odvážný, kdežto národ zemědělský mívá i střední třídy a inteligenci konservativní, méně přístupnou proudům novým. Norové jsou mnohem prudčí, přístupnější politické dráždivosti, někdy i trochu revolučního nádechu, jak tak pěkně líčí Garborg ve svých studentských románech.
Odtud také ve Švédsku sklon byl k tomu, že se vyvinula silná moc královská, sice konstitučně omezená, ale pevná a opírající se o kruhy konservativní a o vysokou šlechtu velkostatkářskou, kdežto Norsko spělo vždy k ústavě demokratické a parlamentarní, k neomezenému parlamentarismu, k svrchovanosti parlamentu a tím k zásadě svrchovanosti lidu.
Již ta skutečnost, že král švédský, resp. jeho zástupce korunní princ švédský, aby unii švédsko-norskou umožnil, musil předem přijmouti ústavu Eidsvoldskou, byla předzvěstí, že konstituční poměry v každém z obou států budou se jinak vytvářet. Tehdy v r. 1814 založen je již dualism ústavních poměrů, první začátek krise a první příčina rozluky.
V Norsku nemohlo se vytvořiti nikdy potom již silné království, byvši omezeno podmínkami předem přijatými; moc královská nikdy pak již ani za změněných poměrů politických nemohla se vzchopiti. A tak království stávalo se stále více jen dědičným titulem, pomalu ztrácelo politicky a sociálně svůj význam silné, směrodatné instituce státoprávní, jež by byla schopna vždy nových činorodých podnětů. Hned z předu již celý souhrn ustanovení norvéžské ústavy směřoval k tomu, že parlament, z všeobecných lidových voleb vycházející, politicky má znamenati všechno, král pak takřka nic, tak že hrál úlohu jako pouhý figurant s dědičným titulem, skoro jako dědičný president nějaké republiky.
Spojení obou států pod týmž králem nepřivodilo žádného vnitřního, ideového splynutí jich; oba státy zůstávaly sobě cizí i pohlížely na sebe větším dílem s nedůvěrou a řevnivostí: druh druhu pomalu nechtěl přáti žádných výhod ze společného svazku.
Norové byli žárlivi, že král stále sídlí ve Stockholmu a málo přichází do jejich země; žehrali na to, že stojí výhradně pod švédským vlivem, že není králem národním, hlavou národa, a viděli ve větší moci a v převaze Švédská stálé nebezpečí pro samostatnost a neodvislost svoji.
Král skutečně také v ohledech kulturních mnohem více se staral o Švédsko, hlavnímu městu Švédska, residenci mälarské, připadly všechny přednosti sídelního města a centra obou říší, král zvelebil je po stránce representační a umělecké, staral se neúnavně o povzne- sení své země ve všech oborech kulturního a hospodářského života, mezitím co. Norové pracně se namáhali překonati obtíže, jež po staletí nepřátelsky kupila jim v cestu tvrdá, neúrodná a komunikacemi málo obepjatá půda jejich hornaté vlasti.
Švédové zase zlobili se na separatistické a partikularistické snahy spojené země, střehli každé odstředivé hnutí norského parlamentu a norské vlády a reptali na to zle, že takové spojení s Norskem není pro Švédsko žádnou náhradou za ztracené Finsko a za zmenšenou tím politickou váhu Švédska.
Švédové ostatně více méně právem vytýkali Norům, že ve své přepjaté dráždivosti konec konců svůj reformní program na znovuuspořádání unie rozvinuli jen ve směru k čisté personalní unii. A za tímto programem již zjevovala se přímo rozluka unie jako předmět vřelé touhy radikální strany norské. Pro svazek obou států chtěli Norové uznávati na konec jen formu personalní unie v politickém smyslu, t. j. takovou formu, jež by utkvěla jen na jediné zevnější skutečnosti historického společenství osoby panovníkovy bez každého společenství jiných záležitostí.
Švédové však v každém uvolnění svazku, jmenovitě v personalní unii, hledali poškození svého národnostního zájmu a nebezpečí, že dosavadní vliv Švédská v unii způsobem neobyčejným bude zatlačen.
Švédové báli se jmenovitě, ježto moc královská byla jediným skutečným pojítkem, jež obě země spojovalo, že po oslabení mocenského postavení králova, jak zvláště po r. 1884 v Norsku nastalo, těžiště vší moci uvnitř unie stále více bude se překládati do norského stortingu; nebezpečí toto ukázalo se později skutečně pravdivým.
Prudké obviňování Švédská od politiků norských, že si osobuje nadvládu, mělo ovšem stálý a hluboký zdroj ve zcela rozdílných názorech o právní povaze unie; také v různých programech, jež s obou stran byly podávány na reformu unie, rozdíly názorů vystupují velmi přiostřeně.
Odtud také pročítání oficielních dokumentů sporu norskošvédského budí zvláštní pocity. Veliké nejasnosti a leckdy úmyslně zmatené koncepce v právních dokumentech, jež platí za základní psaná pravidla o unii, způsobovaly, že vyjednávání mezi oběma vládami a projevy politických stran švédských a norských za posledních let dělají silný dojem velikého právnického processu, při kterém s obou stran dějí se pravé divý ve vyumělkováném výkladu zákonů, v subtilním umění interpretačním a ve vyšroubovaných konstrukách, až otázky praktické skutečnosti stále více ustupují do pozadí, a boj se vede již jen o drobné juristické finty.
Částečně nesly vinu na tom oba parlamenty se svým značným počtem advokátů, školených v umění hledati díry v zákonech, ovládajících mistrovsky drobné lsti právnické a prostředky, jimiž protivníka lze vehnati do úzkých, známé prostředky, jež navykli si tak obratně čerpati z nejhlubších tajů civilního processu a z jeho mnohdy nevypočitatelné mystiky.
Rozumí se, že při tom rozmáhalo se čistě formalistické nazírání na věc, zrovna tak jako při formách soudního řízení a při zásadě formální pravdy, a že důkladně přeceňovány jsou otázky podřízeného významu až k malichernosti: tak spor o to, aby, jak Norové si přáli, z obchodní vlajky norské úplně zmizely úzké modrožluté proužky veselých barev švédských, znamenající značku unie Norska se Švédském, protáhl se na celou dlouhou řadu let. Norové nechtěli strpěti, aby prý na jejich vlajce byla značka, znamenající, že jejich země je „státem vasallským“.
Se strany švédské pokládá se mír dne 14. ledna 1814 v Kielu uzavřený dosud za přední právní podklad pro spojení Norvéžska se Švédském a za stále platný právní titul pro právo švédského krále na norskou korunu. Otázka připojení Norska k Švédsku byla prý mírem v Kielu již státoprávně rozhodnuta, a dnešní unie spočívá prý dosud na základních ustanoveních oné smlouvy o mír mezi králem dánským a švédským. Švédsko nikdy prý neustalo v ustanoveních míru kielského spatřovati konstituující právní základ pro připojení Norska.
Politikové švédští drží se vesměs tohoto tak zv. „stanoviska míru kielského“. Dle tohoto názoru spojení Norska se Švédském založeno bylo státoprávně mírem v Kielu, a to s právně závaznými účinky pro budoucnost, aniž již mohlo býti otřeseno odporem Norů. Všechna branná opatření, jež pak Švédsko bylo nuceno podnikali, měla již jen za účel, provésti fakticky ona právní pravidla smlouvy kielské a podrobiti Norsko fakticky koruně švédské.
S norské strany tvrdí se však, že tento poměr, mírem v Kielu založený, byl změněn, když Norové připojení se vzepřeli a mečem hleděli upevniti své stanovisko. Norové nabyli sami úplného faktického panství ve své zemi, Švédsko musilo jejich faktické panství uznati a začíti válku v pravém slova smyslu dle práva mezinárodního — již tím „právo“ Švédská na Norsko bylo odstraněno. Těžko je rozhodnouti — krev lpí na těchto ústavních otázkách a tam, kde meč převzal rozhodování, věda pouští péro z ruky a pozbývá již hlasu.
Otázka tato je zásadní důležitosti pro celkové základní nazírání na charakter státoprávního poměru švédsko-norského: od otázky vzdání se platnosti míru kielského nebo setrvání na něm a uplatňování jeho zásad závisela totiž také pak síla oněch garancií, jichž Švédové se mohli dovolávati pro další trvání unie naproti možným pokusům Norska o rozluku.
Dle článků míru v Kielu dávají se země norské králi švédskému pod plné vlastnictví a svrchovanost i mají tvořiti království se Švédském „spojené“. (Zároveň však zaručeno bylo Norsku další trvání jeho zvláštních práv a svobod.) Politikové švédští vždy stáli na tom, že tu založen byl právně primát Švédská v unii; názor tento pak theoreticky zdůvodnili především representanti tak zv. „suprematistického“ směru, z nichž vynikal zvláště zemřelý již professor university v Upsale Oskar Alin.
Švédové stáli na tom, že oním ustanovením míru v Kielu stalo se Norsko částí Švédská, ale že jeho postavení mělo se lišiti od postavení jiných provincií, neboť se pravilo také, že „Norsko má tvořiti království se Švédskem spojené“.
Dle pojetí švédského Norvéžsko mělo se tedy státi částí státu švédského, ale nemělo s ním být tak inkorporováno, aby své individuality politické zcela pozbylo, nemělo být prostě zařazeno do obecného správního organismu švédského, nemělo zaniknouti v v prodlouženém provinciálním rozdělení Švédska. 1 Norsko mělo zůstati zvláštní souvislou administrativní jednotou pod vrchní mocí švédskou a poručnictvím Švédska. Tento smysl mělo prý ustanovení mírové smlouvy, že Norsko podrží své staré zákony, svobody, práva a privilegia, tak jak je mělo v době při uzavírání smlouvy. Mělo nadále podržeti též název království.
Ani tedy dle pojetí švédského Norsko nemělo mít ráz pouhé provincie; nemělo ovšem být Švédsku koordinováno, nýbrž subordinováno, mělo být jen vedlejší zemí švédskou — vždyť prý se praví ve smlouvě kielské, že má náležeti pod plné vlastnictví a svrchovanost krále švédského.
Král má prý ve své vlastnosti krále švédského býti též
vládcem Norvéžska.
Než politikové norští vždy popírali, že by smlouva kielská byla závaznou pro Norsko. Mír v Kielu pokládá se tu jen za pouhé historické faktum beze všeho státoprávního významu a účinku.
Král dánský mohl prý sice za svoji osobu vzdáti se královského svého postavení a svých práv v Norsku, ale on nemohl ústavní práva, která mu dle norské ústavy příslušela, jednostranně na cizího panovníka přenésti. Když král dánský abdikoval a všech práv na korunu norskou se vzdal, nabylo Norvéžsko samo sebou práva svrchovaného státu, o své ústavě a svém trůnu samo rozhodovati. Resignací dánského krále na trůn norský nenabyl ještě král švédský žádného práva na norskou korunu, nýbrž v držení práv koruny vstupuje nyní svrchovaný norský národ, jenž nabyl takto nyní plného a volného sebeurčení.
Král dánský mohl se vzdáti jen svých osobních nároků na trůn norský, nemohl však sám založiti žádných práv koruně švédské na držbu země norské. Když král dánsko-norský onu moc, kterou mu dávala ústava norvéžská, přenesl na cizího krále, bylo přenesení toto bezprávným a neplatným a nemohlo národ norský k ničemu zavazovati. Mírem v Kielu přestal sice svazek mezi královstvím dánským a norským, ale tím neukládala se Norsku ještě žádná právní závaznost, vejiti v jakékoli státní spojení se Švédskem.
Ostatně v celém traktátu kielském nedochází žádného výrazu idea, ani že má Norsko splynouti se Švédském, ani že má býti jeho podřízenou, poddanou říší.
Král dánský sám nebyl oprávněn odstoupiti zemi norskou, ježto Norvéžsko nebylo částí Dánska, nýbrž říší zvláštní a státem se samostatným postavením státoprávním.
A tím méně byl oprávněn postoupili zemi bez souhlasu zástupců země a representace jejího obyvatelstva. A konečně, i kdyby postoupení bylo bývalo uznáno za platné, bylo Norsko postoupeno toliko králi švédskému osobně, nikoli říši švédské, a vláda švédská mohla tedy jen uplatňovati osobní nároky královy na trůn, nikoli nároky Švédská na připojení země norské.
Švédové na to zase dovozují z obsahu mírové smlouvy v Kielu pravý opak: ve smlouvě stojí, že král dánský neodvolatelně a na vždy se vzdává svých práv a nároků na království norské, jež napříště náležeti má králi švédskému v plném vlastnictví a pod jeho svrchovaností.
Dle výkladu švédského „král švédský“ neznamená tu snad osobu královu, nýbrž krále jako representanta švédského státu, čili znamená tu korunu a říši švédskou; dle starých zvyků diplomatických titulu vladařova užívalo se i na označení celého státu.
Norsko nebylo tedy od krále dánského pouze za jeho osobu odstoupeno králi švédskému osobně, nýbrž stát dánský postoupil prý je říši švédské. Norsko na vždy náležeti mělo králi švédskému jako hlavě státu švédského.
Když Norsko odstoupeno bylo státu švédskému a mělo dále tvořiti království připojené či se Švédském spojené, bylo tím již vyloučeno, že má býti královstvím rovnoprávným a Švédsku koordinovaným. Norsko dle smlouvy v Kielu prý stalo se „vlastnictvím“ státu švédského!
Bezpodmínečným odstoupením dostalo se Norsko dle názorů švédských s účinky právně závaznými pod vrchní moc a poručenství koruny švédské, jež vstoupila ve všechna dřívější práva koruny dánské. Ratifikací míru v Kielu občané norští stali se poddanými švédskými, a smlouva o mír nedala jim žádného práva, aby se mohli vyjadřovati, zda se Švédském spojeni být chtějí či nic. Byli bezpodmínečně podřízeni moci svého nového absolutistického panovníka, neměli proti smlouvě o mír co mluviti, neboť byli odstoupení taktéž panovníkem, jenž ve své říši neobmezeně vykonával práva absolutistické státní moci.
Ostatně při odstoupení Norska králem dánským nejednalo se dle Švédů o žádnou cizí říši, nýbrž král dánský a norský tu svá královská práva v Norvéžsku prostě přenesl na krále švédského. A to mohl prý učiniti právě tak, jako když v r. 1864 po válce svá práva vévody šlesvicko-holštýnského přenesl na Rakousko a Prusko. Mírem v Kielu veškera absolutistická moc panovnická krále dánského nad Norvéžskem přešla prý na krále švédského.
Ježto dle švédského pojetí Norsko octlo se pod státoprávní nadřízeností a vrchním poručnictvím Švédská, záleželo také na vůli Švédská, kdy se chce uchopiti držby nad odstoupenou zemí, chce-li jí dáti ústavu, nebo chce-li ji ovládati po absolutisticku, jako prý bývalo dříve. Jedině koruna švédská z volného rozhodnutí a uvážení měla oprávnění zříditi ústavu norvéžskou.
Nebylo třeba žádného ohledu na souhlas lidu norského; spojení se Švédském již mírem kielským státoprávně existovalo, ať pozdější události přinášely jakékoli změny politické.
Ústava norvéžská mohla svoji právní platnost čerpati jedině z udělení a sankce krále švédského, neboť dosud měl ještě nad Norskem onu neobmezenou moc, kterou mu přenesl král dánský mírem v Kielu.
Mírem v Kielu, tvrdí dokonce Švédové, Norsko tvoří švédský vasalský stát, od Švédská plně odvislý. Právní platnost míru v Kielu nebyla prý pak již dotknuta ani zrušena pozdějšími akty, jmenovitě ani konvencí v Moss, ani sankcí ústavy z 4. listopadu 1814. Konvence v Moss je prý jen faktická úmluva se vzbouřenými povstalci, a sankce ústavy z 4. list. 1814 je sankcí se strany svrchovaného pána švédského.
Na to Norové klidně odpovídají, že volbou vlastního krále norského r. 1814 byl mír v Kielu zrušen a odsunut stranou, že zvláštní, jen sám sobě náležející stát norský byl úplně znovuzřízen, a že uskutečněna tak jeho úplná neodvislost, jak od Dánska, tak od Švédska.
Dle názoru politiků norských nemohla pak tedy unie být zřízena již na právním základu míru kielského, nýbrž byla zřízena teprve volným usnesením norského stortingu jakožto representanta svobodného, svrchovaného státu norského. Švédsko tehdy zásadně uznalo prý svrchovanou samostatnost Norska; odtud spojení Norska se Švédském může mít jedině charakter dobrovolného spolku mezi dvěma svrchovanými státy.
Argumentace Švédské odráželi politikové norští dále prostým poukazem na to, že vydáním zvláštní norské ústavy Eidsvoldské platnost míru v Kielu nezbytně byla zrušena, neboť Norsko prohlásilo se za stát svrchovaný a ustavilo své zřízení s hlediska státu plně samostatného.
Dle norského pojetí o vzniku unie nespočívala unie na odstoupení Norska mírem v Kielu, nýbrž byla výhradně založena na volném souhlasu a úmluvě dvou rovnoprávných státův. Švédsko prý hned již v r. 1814 vzdalo se původních svých zámyslů míti traktát kielský o připojení Norska ku Švédsku za základ unie a přestalo mír kielský pokládati za právně konstituující listinu pro spojení obou státův.
Švédové sami prý tu, jak s norské strany se ukazuje, opustili dřívější své stanovisko, jež opíralo se o uplatňování právní závaznosti míru kielského pro Norvéžsko; Švédové uznali bezpodmínečně Norsko za svrchovaný stát. Nastal tu rozhodný převrat dřívějšího stanoviska švédského.
Norové správně ukazovali k tomu, že kontinuita švédského královského panství v Norsku byla volbou samostatného krále norského nutně a skutečně přerušena.
Mezi panováním krále dánského a krále švédského v Norsku nastala časová mezera, vyplněná trváním zcela samostatného království norského pod zvláštním, úplně samostatným a vlastním králem. Královské panství dánské přestalo, švédské ještě nezačalo a nebylo fakticky uskutečněno či provedeno, a mezitím, byť na krátkou dobu, nastoupilo panství nového krále z jiné dynastie a samostatné vlády norské.
Švédové naproti tomu — asi jako se choval dvůr rakouský v r. 1849 naproti Uhrům — pokládali volbu vlastního krále norvéžského za pouhou vzpouru a revoluční vzbouření, za usurpaci trůnu proti legitimní královské moci.
Veškero jednání Norů po míru v Kielu se stanoviska švédského bylo prostě nezákonností, vzpourou proti nové zákonné vrchnosti a vzpouru takovou žádná vláda strpěti nemohla, neboť Norsko bylo prý Švédsku odstoupeno ve formách dle práva mezinárodního závazných.
Když Švédové byli nuceni zakročiti brannou mocí, nebyla prý to dle názorů švédských válka v obvyklém smyslu. Švédové nestáli tu proti svrchovanému státu, jemuž by válku vyhlásili, nýbrž měli proti sobě jen vzbouřenou, revoluční část své země, kteráž část k poslušnosti přivedena býti musila.
Pozdější, válkou vynucené svolení Norvéžska ku spojení se Švédském nebylo prý státoprávně rozhodnutím vynuceným svrchovaného státu, nýbrž bylo pouhým podrobením vzbouřených poddaných určitému faktu, státoprávně již stávajícímu; faktum toto nemohlo již býti zrušeno ani protesty ani odporem.
Nešlo prý o to vynutiti usnesení norského sněmu o přivolení k svazku se Švédském, nýbrž o prosté podrobení vzbouřené země a o faktické provedení toho, co státoprávně již platně bylo založeno. Šlo jen o to, aby král švédský také fakticky došel své panovnické moci nad Norskem.
Naproti tomu Norové vyvozovali zcela správně, že odboj státu svrchovaného nemůže být nikdy považován za rebellii či vzpouru, a že také v r. 1814 šlo o válku dle pravidel mezinárodního práva a že Norsko bylo také skutečnou válčící mocností. Norští politikové připomínali správně, že i král švédský ve válce r. 1814 skutečnosti tyto byl nucen uznati. Král švédský nemohl tehdy jednati a nejednal s norskými občany jako se vzbouřivšími se poddanými svými, nýbrž jako s protivníky válečnými dle práva mezinárodního. Nenakládal s nimi dle zákonníka trestního, nýbrž dle pravidel práva mezinárodního, jež ovšem je více chránilo.
Král švédský vedl válku ve vší formě a jen jako vítěz na poli válečném dle práva mezinárodního uzavřel s vládou norskou konvenci v Moss dne 14. srpna 1814 a to konvenci o ujednání míru opět dle práva mezinárodního. Tím vším král švédský v r. 1814 uznal Norsko za válčící či válečnou mocnost a přiznal odhojnému státu povahu samostatné osobnosti práva mezinárodního, t. j. svrchovaného státu.
Tím uznáno bylo dle tvrzení Norů také, že Norsko je státem rovnocenným, rovnoprávným a že je se Švédském koordinováno. Mimo to uznal král švédský totéž ještě, když slíbil v konvenci mosské, že přijme ústavu Eidsvoldskou, ovšem s případnými změnami, jichž unie by vyžadovala. A ústava Eidsvoldská má jen v jednom bodu být měněna, totiž v tom, že Norsko má být nyní se Švédském spojeno svazkem reální unie místo dosavadní odloučenosti!
Norští politikové líčí tedy situaci takto: i kdyby dle míru v Kielu Norsko bylo se mělo státi vedlejší zemí švédskou, již ústavou Eidsvoldskou stalo se státem úplně neodvislým od Švédska a od každého spojení s ním.
Na to pak konvencí v Moss bylo „smluveno“, že Norsko, dosud se Švédském nespojené a od něho neodvislé, má se spojiti se Švédském pod týmž společným panovníkem. Panovníka švédského mělo Norsko zvoliti také za svého krále.
Švédové těší se ovšem zase z toho, že, když svrchovaný stát norský obrátil se v r. 1814 o uznání svých nároků na státní samostatnost k jednotlivým mocnostem evropským, ani jedna mocnost neuznala „usurpovanou“ samostatnost norskou, nýbrž všechny odmítly. Přání Norska být uznánu ve stycích mezinárodních za svrchovaný stát se tehdy nesplnilo. Mezitímní norská vláda nebyla uznána od mocností ani královská důstojnost zvoleného prince dánského. Naopak Švédsko bylo ještě podporováno od svých spojenců, čtyř evropských mocností, aby Norové brannou mocí byli donuceni bezpodmínečně uznati nároky švédské a svrchované panství krále švédského.
11 Norové hledí naopak dokázati, že i vyslanci spojených mocností, které Švédsku byly zaručily nabytí Norska, v průběhu vyjednávání mezi Karlem Janem švédským a vládou norskou, stále vycházeli z předpokladu, že norský samostatný stát a norské orgány státní i vláda norská uznány jsou a platí za právně a zákonně existující. Vycházeli prý též z toho, že spojení se Švédském může být uskutečněno jedině volným usnesením sněmu norského. Dle tvrzení norských historiků působili pak vyslanci v tom směru i na vládu švédskou a na Bernadotta.
Uznávali prý, že mezi Švédském a Norskem má se vyjednávati jako mezi dvěma samostatnými mocnostmi.
Stále a stále v konfliktu švédsko-norském pronikají ona dvě protichůdná zásadní nazírání o státoprávní povaze svazku švédsko-norského. Státníci, politikové i theoretikové norští posuzují jednání vedená v r. 1814 mezi říšským sněmem norským a komissary krále švédského jako vyjednávání mezi dvěma svrchovanými státy. Král švédský prý uznal, že stojí naproti Norsku jen jako cizí panovník, jenž koruny norské ještě nemá, ale doufá, že jí nabude svobodnou volbou říšského sněmu norského.
Švédové však pohlížejí na tutéž věc tak, jakoby šlo tu jen o spolupůsobení representativního zastupitelstva norského na vnitřní, vnitrostátní, úpravě ústavy. Vždyť prý říšský sněm norský nemohl již činiti usnesení dle vlastní vůle, nýbrž jen se souhlasem a schválením královských komissařů švédských. Mohl jen spolupůsobiti na bližší organisaci vnitřních poměrův ústavních, jejichž konečnou úpravu náleželo však sankcionovat králi švédskému.
Celá řada sporů točí se především o výklad smlouvy 14. srpna r. 1814 v Moss ujednané, jež skutečně je „mistrovským kouskem diplomatického umění ve volbě výrazův“. (Laband.)
Všechny státoprávní otázky co nej opatrněji se obcházejí a pečlivě zatemňují, tak že dnes obě strany stejným právem smlouvy se dovolávají, ježto z nejasných ustanovení tohoto diplomatického aktu pro každou stranu dá se něco prospěšného vyvozovati. Obě strany také stále se vracejí k tomuto pramenu všech pochybností a vzájemných sporů. A tak v úvahách o povaze státoprávního spojení švédsko-norského všude dominující místo zaujímá výklad smlouvy v Moss, s důkazy pro to, či ono stanovisko.
Norové vykládají uzavření konvence v Moss jako mezinárodně právní uznání norských snah o samostatnost se strany švédské. V celém rozsahu uznána byla prý tu nejen ústava Eidsvolská, ale uznány jsou i norské státní a vládní orgány, ústavou onou dosazené, ovšem mimo osobu zvoleného krále Christiana. Přijetí ústavy Eidsvoldské králem švédským nebylo žádnou sankcí oprávněného pána země, nýbrž tu král švédský jako zástupce cizího státu ve formách práva mezinárodního uznal svézákonnost a svrchovanost Norska i přijal ústavu na těchto principech založenou.
Dle politiků norských již samo faktum uzavření konvence bylo důkazem, že král uznal Norsko za stát svrchovaný a odboj Norů za oprávněnou a zákonnou obranu státu. Konvence má prý úplně charakter smlouvy mezinárodní a tato může být uzavřena vždy jen mezi dvěma samostatnými státy. Odtud mluví se v konvenci jen o králi švédském jako o jedné smluvní straně, panovník ještě neoznačuje se za krále švédského a norského. Je to prý jen další známka toho, že se dřívějších svých nároků musil vzdáti a že naproti Norsku stál jen jako panovník cizí.
Švédové na to zase odpovídají, že král švédský v konvenci Mosské ani nemusil být titulován také králem norským, ježto prý mírem v Kielu Norsko státoprávně bylo pojato do monarchie švédské a zacházelo v ní jako země přivtělená, ovšem se zaručením určitého zvláštního postavení. Odtud titul „král švédský“ zahrnoval v sobě již i svrchovanost nad Norvéžskem, jež nebylo tehdy ještě samostatným státem unie, ale toliko zemí podřízenou. Mohl tedy král švédský užívati pouze titulu monarchie švédské — vždy již v tom byla zahrnuta i vrchní moc a držba nad Norskem, a nebylo prý třeba zvláště vypočítávati všechny části monarchie a všechny tituly.
Konvence v Moss poskytuje juristickému ostrovtipu a bystrosti interpretační nejširší pole a nejtvrdší překážky. Stala se také přímo juristickým cvičištěm pro theoretiky obou stran, kteří s virtuositou nevšední co možno ještě více zamotali bez tak spletité již otázky. A je skutečně pravým uměním vyznati se v kartách, jimiž se hrálo s obou stran, dle potřeby zakrytě nebo odkrytě.
Především smlouva v Moss ujednaná nenavazuje na mír Kielský, jímž král dánský předal svá královská práva nad Norskem králi švédskému — nějaká kontinuita se ani slovem nepřipomíná, o míru Kielském není zmínky, tak jako kdyby král švédský vzdal se všech dosavadních nároků býti svrchovaným pánem Norska na základě míru v Kielu.
Události mezitím v Norsku sběhlé a volba Kristiána neprohlašují se sice výslovně ani za revoluční ani za protizákonné, ale král švédský přece slibuje, že nebude nikdo při nich zúčastněný trestán. Norvéžské hnutí za samostatnost přece se tím uznává.
Ale ani princ Christian, ani král švédský, neoznačuje se v konvenci za krále norského. O králi norském se mlčí obezřele. Princi Christianu přiznává se jen „moc exekutivy“, „jíž je nadán“, jaksi tedy jen faktická držba vládních oprávnění. Praví se jen, že jeho „král. Výsost“ princ Christian má okamžitě svolati stavy říše norské způsobem předepsaným v ústavě
11 * právě platné, a že princ prohlašuje i slavnostně se zavazujeř moc exekutivní, jíž je nadán, beze vší výhrady odevzdati zpět do rukou národa.
A princ v konvenci prohlašuje, že „je to jen vyplnění této formality, proč říšský sněm svolává!“
Hned při sestoupení se říšského sněmu pak má princ toto prohlášení obnoviti. Švédové ovšem tvrdí, že byť se i kontinuita s mírem v Kielu výslovně nepřipomínala, že přece právo krále švédského na korunu norskou, — kteréž spočívá prý jen na míru Kielském — mlčky se uznává, ježto uskutečnění onoho práva krále švédského' je právě celým a jediným účelem konvence Mosské. Tak budují Švédové most kontinuity mezi mírem v Kielu a konvencí v Moss. Vždyť prý není v konvenci ani řeči, že by se král švédský byl vzdal svých nároků a že by přestal pokládat mír v Kielu za právně závazný i pro Norvéžsko, nebo že by uznal státní svrchovanost norskou.
Princ Christian má sice svolati říšský sněm, avšak nikoli jako král a jen proto, aby mohl sněmu dáti zpět přenesenou svoji moc — a tento akt zpět odevzdání moci prohlašuje se výslovně za vyplnění pouhé formality.
Švédové dle tohoto článku tvrdí, že svolání sněmu znamenalo jen formu, kterou si odstupující Christian vymínil pro svoje odstoupení. Dle názorů švédských prý svolání stortingu norského bylo jen proto potřebí, ježto Christian Fridrich rozhodně prohlásil, že svoji moc složí jedině do rukou sněmu říšského. Vyslanci velmocí i Švédové na to prý přistoupili.
Z tohoto povolení svolati říšský sněm, tvrdí dále Švédové, však nikterak ještě neplynulo uznání, že storting má právo o dalším osudu Norska volně rozhodovati.
Vyslanci mocností dávali si totiž největší práci, aby dle možnosti připravili cestu pro abdikaci mezitímného krále Christiana. Chtěli mu přirozeně poskytnouti možnost ústupu co nejčestnějšího. Z důvodů legitimistických trvali ovšem na bezvýminečné povinnosti Norska podrobiti se králi švédskému, ale chtěli, aby nezbytná abdikace „revolučního“ krále norského stala se ve formách, jež by jeho vzbouřených citů se co nejméně dotýkaly, bez pokořujících závazkův a ústupků. Odtud přistupovali na návrh, aby resignující král svoji moc složil do rukou národního shromáždění.
Titul královský se Christianovi důsledně odpírá. I vyslanci cizích mocností, jichž pomocí a spolupůsobením konvence byla uzavřena, neuznávajíce jeho důstojnosti královské titulovali jej toliko král. Výsostí a mluvíce o něm vyhýbali se slovům „trůn“ nebo „koruna“. V celé konvenci Mosské jeho královké důstojenství důsledně se ignoruje, tak že se při uzavírání konvence má jen za faktického náčelníka norské vlády, a vystupuje-li jako smluvní strana, vystupuje jen ve svém faktickém vůdčím postavení, nikoli jako zákonný representant norského státu. Odtud celá jeho moc a autorita vládní je označena jen za „moc exekutivní,“ jíž prý je „nadán“.
Akty běžné správy až do sestoupení se říšského sněmu nemají být vedeny ani ve jménu Christianově, bývalého krále zvoleného, ani však ve jménu švédského Karla XIII., nýbrž mají se vydávati s prázdnou a bezobsažnou formulí „na nej vyšší rozkaz.“ 2 Běžnou správu má tu vésti státní rada. Praví se ve zvláštním článku konvence: „Princ Christian má okamžitě přenésti exekutivní moc státní radě, a tato má ji podržeti až do konce zasedání říšského sněmu nebo až do doby, kdy říšský sněm se určitě prohlásí o způsobu vlády. Státní rada má své funkce vykonávati „dle ústavy“, — to znamená, že král švédský ústavu Eidsvoldskou uznává za základní zákon, dle něhož se má vláda v Norsku vykonávati.
V konvenci Mosské dále výslovně se určuje, že král švédský jednati bude kommissary svými přímo a bezprostředně se sněmem říšským. Mezitímný král norský opět úplně se vylučuje. Z toho dovozovali politikové švédští, že, kdyby prý tehdy se švédské strany byla se uznávala právní existence a zákonnitost vlády norské, bylo by se v konvenci mluvilo také o králi norském jako zástupci a nejvyšším representantu státu norského. Nestalo-li se tak, je vidno, že vláda švédská neuznala ani Christiana Friedricha za krále norského, ani Norsko za samostatný stát se zákonnou ústavní vládou; naopak, již volbou výrazů protestovala prý vláda švédská proti každé možnosti uznání.
Právní závaznost ústavy Eidsvoldské není v konvenci uznána přímo za nepochybnou, nýbrž král švédský jen slibuje ve čl. III. konvence, že přijme „ústavu, složenou poslanci“ říšského sněmu Eidsvoldského. Král pak nenavrhuje v ústavě této žádné jiné změny, než jakých vyžaduje příští spojení obou království. Nápadno je jistě, že mluví se opatrně o ústavě „složené“ poslanci v Eidsvoldu, nikoli o platné ústavě vůbec.
Dle Norů uznal tím král ústavu Eidsvoldskou za platný základní zákon státu norského, přes to že byla dílem „protizákonného“ shromáždění vzbouřených, uznal státní orgány ústavou touto dosazené, jako státní radu a říšský sněm, uznal ústavu onu za zákon, dle něhož v zemi se má vládnouti — slovem uznal Norsko jako cizí panovník za svrchovaný stát. Naproti tomu zase Švédové namáhají se vším úsilím dokázati, že tu uznána byla jen faktická existence ústavy; bylo uznáno jen, že ústava právě existuje, nikoli však, že právně platí a že je vydána zákonnitě. Slibem „přijmouti“ ústavu Eidsvoldskou není otázka právní platnosti ústavy ještě nikterak rozřešena.
Říšský sněm norský přece musil být svolán dle něj akých pravidel a fakticky stávající státní rada norská musila vládu v zemi vykonávati také dle nějakých pevných pravidel. Pravidla pro mezitímnou vládu norskou byla tedy prozatím vzata z ústavy Eidsvoldské, aby nemusila být nově zřizována a vyhlašována anebo odjinud vzata. Ale tím ústava nikterak nebyla uznána ještě v celosti svých ustanovení; provisorně bylo z ní vzato a za platná uznáno jen několik ustanovení pro činnost mezitímné vlády norské, bez ohledu na právní charakter a závaznost ostatního celku ústavy.
Teprve až král švédský ústavě Eidsvoldské dal sankci a ji přijal s určitými změnami i vyhlásil, teprve pak stala se právně platným základním státním zákonem Norvéžska. Do té doby ani říšský sněm ani státní rada nebyly institucemi zákonně potvrzenými, jež by existovaly na základě platné ústavy, nýbrž byly povolány jedině konvencí Mosskou k určitým jednotlivým, výslovně vytknutým funkcím a spočívaly jedině na zvláštním ustanovení konvence. Nefungovaly jako řádné státní úřady, ale toliko jako okamžitá zařízení ad hoc, pro určité jednotlivé funkce.
Dle politiků a právníků norských Švédsko uznalo státní samosprávnost Norvéžska výslovně, když dle ústavy norské přiznalo svolání říšského sněmu. Tu již dle Norů záleželo jen na volném rozhodnutí a na vůli sněmu norského, chce-li usnésti se na spojení se Švédském svobodnou volbou krále švédského i za krále norského. Říšský sněm zastupoval svrchovanost Norska a mohl nároky krále švédského ze smlouvy Kielské zavrhnouti i mohl nad trůnem, jenž uprázdněn byl abdikací, prohlásiti též svoji volnou disposici.
Ježto tu bylo na vůli norského sněmu, chce-li či nechce-li spojení uskutečniti, padlo tím úplně stanovisko švédské, dle něhož již na základě míru v Kielu Norsko mělo být připojeno k Švédsku a jemu podřízeno; další pokusy švédské uplatniti závaznost míru v Kielu byly znemožněny již přiznáním možnosti svobodné volby krále norského.
Dle politiků norských i po konvenci Mosské král švédský mohl se jen ucházeti, aby nabyl koruny norvéžské, ježto tato očekávanou abdikací měla se uprázdniti v brzku; neměl však žádných právních nároků dřívějších, neboť tyto pominuly prohlášením svrchovanosti norské.
V této svobodné volbě krále viděli Norové také jediný právní důvod pro právo švédského krále na korunu norskou. Říšský sněm norský od počátku stavěl se na stanovisko, že svrchovanost norského státu, tak jak byla proklamována ve shromáždění Eidsvoldském, zůstala nedotčena, že po abdikaci králově sněm říšský sám stal se výhrádným držitelem vší vládní moci ve státu norském a že má plnou volnost u volbě krále.
S tím ovšem je v příkrém odporu, že politikové švédští spatřují ve volbě krále jen pouhou formalitu a jen slavnostní, formalní uznání práva švédského, založeného již mírem v Kielu. „Volba“ znamenala dle názorů švédských, že norští poddaní královi jen výslovně uznali svého zákonného krále, jenž však byl jejich vládcem již na základě mezinárodní smlouvy v Kielu.
Vždyť prý říšský sněm norský neměl žádné volnosti při volbě krále, nemohl nikoho jiného voliti než krále švédského, a musil také jej voliti dle původní smlouvy v Moss uzavřené, sice by bylo nastalo pokračování ve válce.
A jest-li Švédové a vyslanci mocností přistoupili na to, že princ Christian má svolati říšský sněm, jenž by přijal a schválil jeho abdikaci, stalo se tak jen s očekáváním a v přesvědčení, že sněm norský nemůže činiti žádné jiné usnesení, než přijati abdikaci, načež konečný výsledek že bude samo sebou uskutečnění unie.
Se stanoviska švédského nově svolaný norský sněm říšský měl jen přijmouti abdikaci Christianovu, žádné jiné oprávnění prý nebylo jemu přiznáno; naprosto však prý bylo vyloučeno, že by storting měl míti právo prohlásiti se pro nebo proti podrobení se králi švédskému a spojení se Švédském buď schváliti nebo zavrhnouti. Usnesení sněmu říšského mělo být pouhou „závěrečnou formalitou“.
Mezitímný král Christian Friedrich neměl již žádného práva klásti nové podmínky pro svoji abdikaci, byl odkázán prý jen na velkomyslnost krále švédského. Jen že Christian nedal bezpodmínečný slib, že složí svoji moc, ale vyhradil rozhodnutí o tom stortingu, zda abdikaci schválí nebo zamítne — toto faktum Švédové stále hledí obcházeti a zakrývati jak možno nejvíce, vykrucujíce se všelijak a nelekajíce se sofistiky, jíž užívati může jen národnostní chauvinism bezmezné vypjatý.
Švédové ujišťují, že prý, když dle konvence Mosské svoláno mělo být shromáždění říšské, nebyla tím nikterak ještě uznána zákonnost říšského shromáždění. Švédové snažili se namluviti sobě i jiným, že tu Christian jako vůdce povstání obdržel jen příležitost, aby se poradil se zástupci svých přívrženců, kteří společně s ním k odporu se vzchopili a nyní také společně s ním měli rozhodnouti a smluviti se o ukončení a výsledcích svého odporu. „Norská vláda“ mezitímní prý neměla žádných nároků, aby byla uznána za zákonného representanta a zákonnou vládu Norska.
Odtud Švédové hleděli světu namlouvati, že konvence v Moss je pouhou smlouvou mezi švédským králem a jeho vzbouřenými podda- nými (!), resp. mezi králem a vůdci vzbouřených, nikoli však mezinárodní smlouvou mezi dvěma státy. Připuštění takové „smlouvy“ se vzbouřenci není prý nic absurdního a když se vyjednávalo s „vládou norskou“, neuznávala se tím její státoprávní existence, nýbrž toliko faktická vůdčí úloha a vůdčí postavení některých osob mezi vzbouřenci.
Tu ovšem Švédové s nevinnou schválností přehlížejí, že král švédský s říšským sněmem norským jednal ve formách práva mezinárodního. Sněm norvéžský nebyl tu snad nějakým zástupcem vzbouřených poddaných, nýbrž zaujímal a požadoval postavení jako zástupce rovnoprávného, samostatného státu, jenž nestojí ani pod vrchní mocí koruny švédské ani kohokoli jiného. Že král švédský neuznal v konvenci Mosské ústavu Eidsvoldskou za platný základní zákon svrchovaného státu norského, dovozují theoretikové švédští, jako Nils Edén a Otto Varenius, professor university v Upsale, oba přívrženci školy Alinovy, ještě z těchto státoprávně závažných skutečností:
V čl. III. konvence Mosské slibuje král švédský, že nebudou navrženy žádné jiné změny ústavy Eidsvoldské, než kterých je potřebí pro spojení obou státův, a zavazuje se, že změny takové budou předsevzaty jen se svolením říšského sněmu norského.
Kdyby prý Norsko bylo bývalo uznáno za stát svrchovaný, nebyl by král švédský potřeboval zvláště slibovati, že změny ústavy budou se díti jen se svolením sněmu, protože by se rozumělo samo sebou, že ve svrchovaném státu norském má sněm nepopiratelné právo na spolupůsobení při každé změně státní ústavy, nebylo by bývalo třeba žádného takového přiznání se strany krále švédského, ježto právo spoluúčastenství bylo by stortingu bývalo dáno již z předu a storting nemusil by se dovolávati žádného zvlášť uděleného přiznání králova.
Z toho prý viděti, že uvedená ustanovení konvence zřejmě vycházejí z předpokladu, že jedině král švédský má disposiční právo nad ústavou norvéžskou, a že jen pod určitými podmínkami sliboval, že svého disposičního práva bude užívati způsobem v konvenci naznačeným. Z toho prý také viděti, že ani vláda norská, ani říšský sněm nebyly uznány za orgány, jimž by příslušelo právo representace státu norského. Říšský sněm, dokud neobdržel ujištění královo, docela nebyl jist, že podrží nějaké účastenství při přepracování Eidsvoldské ústavy.
Dle jmenovaných theoretiků švédských jedině král švédský měl zákonnou moc určovati ústavu norskou a účastenství při úpravě ústavy bylo jen následkem slibu králova, daného v konvenci.
Ústavu Eidsvoldskou, kterou Norové pokládali již za základní zákon svého svrchovaného státu, redukoval král švédský v konvenci Mosské na pouhý „návrh“, jenž teprve jemu má k sankci býti předložen; tedy panovník „cizí“ země, za kterou Norové Švédsko stále pokládali, obdržel tak právo spoluusnášení se na revisi ústavy norské, a toto právo, plynoucí již ze smlouvy v Kielu, Norové musili uznati. Král švédský neuznal prý ústavu Eidsvoldskou za právně platnou, nýbrž akceptoval ji jen jako návrh, jenž zákonem mohl se státi teprve, až bude nově z redigován v souhlasu s požadavky unie, až po této stránce králem by byl prozkoumán a schválen. Konvence v Moss uznala jen volené zástupce norského lidu za jeho mluvčí, s nimiž by se vyjednávalo, za faktické orgány, jichž jedině možno se držeti, má-li nějaká úmluva i za zemi přijití k místu. Ústava Eidsvoldská pak slibem královým byla označena prý jen za faktický podklad pro příští vyjednávání, a ustanovení její mají sloužit! jen za „návod“, jehož užití je při svolávání stavů norských — tím ústavě nedostalo se ještě žádné legální existence ani právně závazné moci.
Konvence v Moss byla prý jen formou pro provedení nároků právních, v Kielu nabytých. Záleželo pak jen na vůli krále švédského, chce-li a má-li za účelno přiznati Norsku větší míru samosprávy a jak dalece chce se vzdáti svých korunních práv nad zemí odstoupenou.
Nejen tedy ona instituce, která měla representovati samostatný stát norský, totiž norské království, nebyla uznána, nýbrž ještě nad to králi švédskému přiznána byla dle theoretiků švédských v konvenci výslovně moc nad ústavou norskou, a sněm norský, jenž činil nároky, aby spolusdílel státní moc norskou, potřeboval zvláštního slibu se strany krále švédského.
Z toho všeho dovozují státoprávní theoretikové a historikové švédští (Reuterskiöld, Kjellén), že konvencí Mosskou, Švédsko nikterak nevzdalo se svých nároků, na základě míru v Kielu míti vrchní moc nad zemí norskou, a že trvalo na svém starém právním stanovisku míru v Kielu.
Neobmezená byla moc králova disponovali s ústavou norskou, král však vzdával se sám oné moci, zavazoval se konvencí Mosskou, že svrchovanosti své užívati bude jen určitým způsobem, totiž jen dle ústavy, kterou si Norové již dříve dali, a se spolupůsobením zástupců lidu norského. Byť i ústavu v Eidsvoldu složenou neuznával za zákonnou, naopak ji dle vzniku jejího za protizákonnou prohlašoval, chtěl prý přece dobrovolně moci své uložiti meze dle dřívějších předpisů oné iřstavy, chtěl jí dáti „zákonné posvěcení“, když Norové fakticky za krále jej uznají.
A takto Norsko se svým vlastním základním zákonem státi mělo pak samostatně po boku Švédská; schválením ústavy Eidsvoldské král byl ochoten pojistiti Norsku i postavení zvláštního státu uvnitř unie, zaručiti, že nebude již zemí dobytou a podrobenou.
Takto Švédové vykládají obsah konvence v Moss a fakta, za jakých byla uzavřena i její účel. Účelem konvence v Moss dle theoretiků švédských bylo faktické provedení státního spojení Norska se Švédském, při čemž Norsko mělo zůstati zvláštním státem s přepracovanou Eidsvoldskou ústavou, jakožto se svým základním zákonem.
Kdyby konvence byla chtěla uznati Norsko za svrchovaný stát a storting za neobmezeného majitele státní moci, byla by musila též uznati, že usnesení stortingu znamenají svobodnou a rozhodující disposici samostatného státu o uprázdněném trůnu. To se však nestalo, nýbrž v konvencí praví se jen zcela nejasně, že „říšský sněm má se určitě vyjádřiti o způsobu vlády", t. j. měl se jen určitě vyjádřiti, chtějí-li se Norové podrobiti moci zákonného krále a tím fakticky uskutečniti spojení státní, státoprávně již existující. Norové neměli již nej menšího práva usnášeti se o tom, chtějí-li být se Švédském spojeni či nic.
Úkolem svolávaného říšského sněmu norského dle názorů švédských mělo být jen složití „holdovací přísahu" králi a pak za pomoci komisařů švédských složití přepracovanou ústavu; o právu krále švédského na korunu norskou se vůbec nemělo mluviti, jmenovitě nikoli o tom, bylo-li správně nabyto od krále dánského; právo krále švédského spočívalo prý na normách mezinárodních. Říšský sněm norský měl již jen „holdovat" králi švédskému, ať již ve formě prostého uznání, nebo ve formě volby nebo v obojí, věcně vyšlo to na jedno.
Než říšské shromáždění norské nezachovalo se tak, jak prý se mělo chovati dle politiků švédských. Chtělo totiž samo nejprve stavěti své podmínky pro volbu krále švédského za panovníka Norska. Dříve než se přikročiti mělo k volbě, žádali Norové, aby se stala dohoda o změnách ústavy Eidsvoldské. Švédové po dnes namahají se dokazovati, že Norové nebyli k tomu tehdy oprávněni; nesměli prý stanovití žádných podmínek, nýbrž králi, jenž dle míru v Kielu již byl jejich panovníkem, napřed prostě holdovati a na to pak mohlo se prý jednati teprve o změnách příští ústavy a předložití změněnou ústavu králi k sankci. Říšský sněm norský volbou krále měl jen přitisknouti „poslední pečeť" na uznání svazku se Švédském; dříve však měl podrobiti se změnám ústavy a uznati tím svazek obou říší.
Norský sněm však neustupoval od svého stanoviska a pečlivě hleděl zachovati vnější formy, jež dávaly výraz zásadám svrchovanosti norské; stavěl se na stanovisko, jakoby měl úplnou volnost u volbě krále a vycházel vůbec z předpokladu mezinárodněprávní platnosti prohlášení neodvislosti norské.
Storting nechtěl dříve krále zvoliti, čili, jak Švédové říkají, „králi holdovati", až by se dohodl s komisary švédskými o všech příštích změnách norské ústavy. Uplatňoval tedy zcela protichůdné stanovisko, stoje na tom, že jemu samému přísluší vyhotoviti ústavu, jejíž přijetím teprve král švédský stane se panovníkem nor- Rozluka reální unie švédsko-norské.
171
ským. Kompromiss konečně ujednán byl na základě tom, že sněm norský přiznal zásadně, že Norsko jako samostatná říše spojeno bude se Švédském, že však volba bude předsevzata, až se stane dohoda o změnách příští ústavy Eidsvoldské.
Storting musil tedy zásadně uznati spojení se Švédském, než se počalo s revisí norské ústavy. Formální uznání krále švédského tím však přece bylo odročeno. Švédové vykládají o tomto kompromissu, že tu poskytlo Švédsko samo z dobré vůle lhůtu, aby storting mohl později přistoupiti k „formalitě volby“ královské, ač mělo právo žádati hned za „holdování“ králi svému. Švédsko prý vědělo však, že má dostatečnou garancii, když storting zásadně již svolil k spojení obou států. Král švédský nechal platit usnesení stortingu o kompromissu, ač bylo formálně nezákonné, jen když faktický obsah usnesení byl uspokojivý; storting nemohl se přece klamati o tom, že svazek se Švédském fakticky uskutečněn býti musí, a tak výsledek volby byl jen nevyhnutelným následkem svolení k svazku.
Musilo tehdy dojiti ku kompromisu, byť dle rozkladů švédských jednání stortingu bylo nezákonné, protože prý byl svolán jedině na základě konvence v Moss, t. j. na základě smlouvy diktované králem švédským, jenž dle pojetí norského byl panovníkem státu cizího.
A jaký prý to svrchovaný národ — volají Švédové —, jenž o své ústavě musí vésti formální vyjednávání i s vládou cizího státu a jenž svoji ústavu musí dáti k potvrzení této cizí vládě? Princip svrchovanosti norské těmito fakty prý je rozražen.
Kdyby prý říšské shromáždění norské bylo mohlo se usnášeti se svrchovanou mocí, bylo by přirozeně mohlo též samostatně rozhodovati o formulování ústavy svého státu, a hlasy své bylo by mohlo libovolně soustřediti na kandidáta trůnu, i nebylo by mu potřebovalo přiznati žádného práva spoluusnášení se na základním zákonu státním, nýbrž bylo by jej prostě postavilo před alternativu, chce-li korunu za nabízených podmínek přijmouti či nic.
Místo toho však, jak uvádějí Švédové, storting uznal krále švédského za spolukontrahenta při vypracování základního zákona norského; storting své návrhy zajisté vždy předkládal švédským komisařům k přijetí a potvrzení. Komisaři švédští obdrželi tak právo spolurozhodovati při určování obsahu ústavy. Ústavní změny děly se navázáním na návrhy švédské a s ohledem na švédské námitky, dokonce oficielní návrh švédský byl za podklad při revisi ústavy. Lze tudíž mluviti o svrchovanosti říšského sněmu norského? A bylo správno, když storting tvrdil, že po abdikaci výhradně representuje svrchovaný stát norský a chtěl domnělou svrchovanost tuto udržeti různými formalitami? Svolení krále švédského bylo dle Švédů nutnou a předběžnou podmínkou, Dr. F. Vavřínek:
172
že návrh základního zákona norského nabude právně závazné moci a účinnosti.
Švédové stále opakují, že dle práva mezinárodního volba byla tu jen osvědčením, že poddaní uznali svého zákonného krále a svrchovaného pána. Celá formalita volby neznamenala, než že „holdování králi“ dělo se ve „formě volby“. Nic jiného prý nemohlo se vliti, ježto král švédský byl již svrchovaným pánem na základě traktátu závazného dle mezinárodního práva; ať si Norové dělali co dělali, vždy prý dle mezinárodního pojetí jejich jednání mělo jen ráz „holdování“ a uznání toho, jenž již byl oprávněným a řádným majitelem koruny norské.
Norové však v aktech říšského sněmu hledali a viděli stále jen výrazy základního stanoviska, že jen volná usnesení norského lidu mohla by být pokládána za konstituující právní základ svazku, i hájili důsledně, že volba byla volbou skutečnou, že storting volil jako zástupce svrchovaného státu a že korunu norskou z volného rozhodnutí švédskému králi nabídl.
Švédové zase namítali, že prý konstituující právní základ již dříve tu byl a to neodvisle od usnesení říšského sněmu norského. Odtud nemohou prý považovati volbu krále za konstituující akt pro svazek obou státův, a vůbec za žádný rozhodující akt; šlo tu jen o poslední formalitu a to o takovou, že i bez této formality byla by se unie musila uskutečniti. Švédové s tvrdošíjností uznáníhodnou namáhají se udržeti fikci, že platnost traktátu v Kielu a jeho právní závaznost pro Norvéžsko v ničem nebyla dotknuta, že založil právní poměr a nároky jen mezi Švédském a Dánskem, a že Norsko jako pouhý objekt smlouvy nemá práva odporovat tomu, co obě smluvní strany ujednaly.
Ve scholastickém hájení různých těchto formulí švédských vynikl zvláště uvedený professor při starobylé universitě v Upsale, Otto Varenius. Vůbec akademičtí učitelé z Upsaly činili se ve sporu znamenitě. Bohužel, že jejich některé argumentace, jež neštítily se někdy ani rabulistiky dost banální a chauvinismu čistě maloměstského, jaký vybujeti mohl jen v klidném zátiší a sousedském spolužití menšího universitního města, kde stará universita se studentstvem a jeho tradicemi ode dávna hrála první úlohu a měla první slovo, nedělaly ve světové literatuře svým původcům velkou čest. A začasté mluví z nich více autorita učitele, obklopeného svými žáky v úzkém kruhu v některé z malých a nečetných poslucháren upsalských, tak nutících k těsnějšímu styku, jako celé ono město, na něž z university je krásný pohled dolů, — než bystrost politika či juristy širokého rozhledu.
Smlouva o postoupení Norska byla prý dle švédského pojetí Vareniova ujednáním jen mezi dvěma kontrahenty, králem dánským a švédským, a její přímá závaznost platila jen pro oba kontra- З
henty. Každý z obou kontrahentů byl ústavou svého státu k uzavření smlouvy oné oprávněn i zmocněn. Určení objemu kompetence k uzavření smlouvy bylo otázkou vnitřního práva státního obou smluvních států. Mezinárodní smlouva opírala se v tomto bodu o positivní ustanovení zákonná, kteráž v každém z obou států platila. Ústava žádného ze smluvních států, dánského ani švédského, nekladla překážky uzavření podobné smlouvy.
Naprosto pak nebylo prý dle ústavy obou států potřeba, k platnosti odstoupení země norské vyžadovati souhlasu obyvatelstva. Mezinárodněprávní platnost odstupovací smlouvy dána byla již z předu státoprávní kompetencí resignujícího krále dánského. Obsah odstupovací smlouvy nepřekročoval státoprávní kompetenci ani krále dánského ani švédského.
Byla-li smlouva uzavřena jen mezi dánským a švédským kontrahentem, byla výrazem jejich vzájemných slibů, a práva, povinnosti a nároky, ze smlouvy plynoucí, platily jen mezi nimi. Obyvatelstvu norskému státoprávně nepříslušelo prý do uzavření smlouvy mluviti.
Jedině prý oba kontrahenti byli zavázáni — a to pod sankcí mezinárodněprávních repressalií — smlouvu provésti; král dánský měl ji jen ohlásiti obyvatelstvu norskému a dáti rozkaz k podrobení se; král dánský tak učinil a teprve tímto aktem nabyly odstupovací formule právně závazné moci naproti obyvatelstvu země norské; král švédský hned tu právoplatně stal se vladařeni norským.
Pokud jde o theorii, kterou hájili Norové, že země, tvořící samostatnou říši, nemůže být svým vladařem postoupena jiné mocnosti bez souhlasu obyvatelstva resp. zástupců jeho, bránili se Švédové (hlavně Varenius) tím, že theorie tato není normou práva mezinárodního. Nauka o tom, že k platnosti traktátu odstupovacího vyžaduje se souhlasu obyvatelstva, čili že vyžaduje se plebiscitu v odstoupené zemi, je theoretiky mezinárodního práva zavržena. Známé plebiscity, jichž pořádání navrhoval Napoleon III., byly jen hříčkou, jež zakrýti měla choutky dobývačné, nebo jiná fakta politická.
V mezinárodním právu je dle Varenia uznáno jedině t. zv. právo opce, t. j. právo obyvatelův odstoupené země, aby do určité doby se mohli rozhodnou ti, chtějí-li zůstati poddanými staré či nové vlády a dle toho v zemi zůstati nebo se vystěhovati. A takové právo jako prostředek k uplatňování určitých individuálních zájmů bylo odstupovací smlouvou zaručeno a sice s lhůtou 6 let.
Ve volbě krále všichni theoretikové švédští spatřovali jen uznání zákonného krále národním shromážděním norvéžským. Aktem volebním nebylo snad připojení Norska k Švédsku státoprávně teprve založeno, nýbrž dostalo jen se mu svolení faktického se strany zástupců lidu norského. Od tohoto svolení však dle pojetí předních státoprávních znalců švédských datovala se „unie“ norsko-švédská.
„Unie“ byla dle professora Nilse Edéna (z university v Upsale) zvláštním druhem státního spojení: každá z obou zemí byla organisována jako stát zvláštní, žádná nad druhou neměla panovati, ani jí rozkazovati, nýbrž obě vedle sebe měly státi samostatně, byť i jedna ze zemí mohla před druhou požívati určitých předností v některých směrech. (Jen že zvláštní náhodou mělo určitých „předností“ požívati vždy jenom Švédsko).
Dle Nilse Edéna svazek švédsko-norský byl skutečnou unií, nikoli pouhým „spojením“ dvou zemí; pouhé „spojení“ vzniká prý mezi dvěma zeměmi, jakmile mají již téhož panovníka společného, bez ohledu na to, jaký je jinak jejich vzájemný poměr a jak upraveno je jejich vzájemné postavení právní. Je tu důležitý rozdíl: při pouhém spojení může prý jedna země státi pod vrchní mocí a svrchovaným poručenstvím země druhé, jako prý Pomořany stály pod vrchní mocí koruny švédské; dle Nilse Edéna však unie je něco jiného, neboť je svazkem zvláštních států, vedle sebe samostatně stojících.
„Unie“ norsko-švédská dle Nilse Edéna byla tedy sice spojením dvou státův, ale nevznikla prý tak, že by dva svrchované státy, každý o sobě, se byly usnesly, že spojí se pod týmž panovníkem; vždyť Norsko nebylo prý před unií státem tím méně svrchovaným státem. Norsko bylo pouhou „zemí“, jež koruně švédské byla odstoupena a ve státu švédském státoprávně mizela; neměla státní existence a její nároky být uznánu za samostatný stát byly od evropských mocností odmítnuty.
Teprve aktem krále švédského, potvrzením norského základního zákona, stalo se prý Norsko zvláštním státem.
Král švédský, jenž jedině měl neobmezenou vrchní moc státní nad Norskem, potvrdil Norsku ústavu Eidsvoldskou s určitými změnami, a touto potvrzenou a přijatou ústavou stalo se Norsko státem.
Původní ústava Eidsvoldská, dokud králem švédským nebyla potvrzena, nemohla Norsko povznésti k povaze státu, protože prý nebyla udělena onou autoritou, jež výlučně k tomu měla oprávnění dle práva mezinárodního, t. j. nebyla udělena králem švédským.
Teprve potvrzením norského základního zákona z 4. listopadu 1814 oprávněná autorita ona, koruna švédská, užila definitivně svého výhradného práva uspořádati ústavu norskou a rozhodovati o vládní formě země norské.
Unie přišla dle Nilse Edéna k místu ve formě úmluvy mezi norským stortingem a králem švédským. Ale jedině prý na základě slibu králova, uděleného v konvenci Mosské, směl storting býti druhou stranou smluvní, ale nefungoval jako zástupce norského státu. Mohl míti postavení pouze jako shromáždění předních mužů Norvéžska, kteří svoláni byli z initiativy krále švédského. Svoji mezinárodněprávní platnost neodvozovala norvéžská ústava z přijetí ze strany stortingu, nýbrž jedině ze sankce krále švédského.
Norský základní zákon je tedy předním aktem o unii, jak co do vzniku svého, tak i co do obsahu. Obsah jeho organisuje spojení norsko-švédské jako svazek dvou státův, jako pravou unii.
A co do vzniku svého je dle Nilse Edéna norský základní zákon prý smlouvou mezi korunou švédskou a stortingem norvéžským, tak že ústavu norská má tedy povahu smluvní, (Konstrukce tato je opravdu velmi podivuhodna.)
Později jen říšskou аktou ještě sněm švédský přistoupil k oněm základním zásadám unie, jak již v norském základním zákonu byly stanoveny. Švédský sněm musil přivoliti, ježto nastávaly také určité změny v ústavě švédské. Říšská akta dle Nilse Edéna netvoří již konstituující základní zákon unie, nýbrž jen akt, jenž podmínky unie již za hotové přijal a v jednotlivostech podrobněji ustanovil.
Ústava norvéžská, i když se posuzuje jako úmluva se Švédskem, neměla však přes to dle Nilse Edéna a jiných theoretiků švédských charakter smlouvy dle práva mezinárodního, nýbrž je prý pouhým organisačním aktem uvnitř území, podléhajícího svrchovanosti krále švédského, jež uznána byla právem mezinárodním. Zajisté prý státoprávně králi švédskému příslušelo ústavu sankcionovati a v době oné, když udílel sankci, musil již býti králem, aby mohl platně vyjadřovati státní vůli, nemohl snad sankcí ústavy státi se teprve králem. Nemohl tedy se svého vnitřního státoprávního stanoviska dáti norské ústavě z 4. listopadu 1814 charakter nějaké mezinárodní smlouvy státní.
Král švédský dal Norům ústavu, jež zároveň je smlouvou o unii. Kdyby prý Norové chtěli jednostranně změniti tuto smlouvu resp. ústavu, tu země jejich ztratí všechna práva, jež král v ústavě jim zaručil. Země norská nebude mít v unii žádných práv, jichž požívala dříve, a Švédsko nabude prý opět práva, vynutiti veškerá ustanovení odstupovací smlouvy v Kielu a nakládati s Norskem jako se zemí odstoupenou, jako s odstoupeným inventářem. Státní moc švédská bude tu zbavena všech závazků, jež jí uložil kontrakt o unii, resp. ústava norská.
Tato theorie švédská nebyla ničím jiným, než starou theorií o propadnutí práv — a tuto odbytou theorii neostýchal se hlásati ani professor Varenius. Kdykoli by Norové chtěli porušiti pravidla o unii platná, vždy prý jednání takové mělo by za právní následek ztrátu práv dříve užívaných.
Státoprávní charakter unie švédsko-norské byl tedy na konec celkem souhlasně s obou stran posuzován, tak že unie byla spojením dvou samostatných států pod týmž panovníkem. Norvéžský základní zákon státní praví: Království Norské je svobodnou a samostatnou říší, jež spojena je se Švédském pod jedním králem. Právní společenství osoby mocnářovy bylo pro oba státy přímo jejich vzájemnou právní povinností.
Norsko v ústavě své spojuje se se Švédském; spojení obou států bylo ústavně zajištěno v zákonech obou států; svazek unie v každém z obou států prohlášen byl za ústavní pravidlo, za předpis ústavy.
Spojení Norska se Švédskem nebylo tedy jen náhodné, způsobené tím, že by z nějaké právně náhodné příčiny táž osobnost nebo táž dynastie byla zasedla na trůn obou státův, jako když po vymření rodu panovnického v jednom státu přejde posloupnost na rod druhého státu, a jediný rod tak sloučí vládu obou států ve svých rukou.
Spojení Norska se Švédskem nebylo založeno pouhou skutečností, že by táž dynastie posloupností dědickou nabyla vlády v obou státech, nýbrž naopak, spojení obou států, v jejich ústavních aktech prohlášené, způsobilo, že táž osobnost byla panovníkem v obou státech. Unie nebyla uskutečněna tak, že by byl za krále norského dosazen ten, kdo náhodou je také králem švédským, nýbrž Norsko ve své ústavě jako stát spojuje se se Švédskem. Šlo tu o svazek států s právním společenstvím nejvyššího monarchického státního orgánu a toto právní společenství bylo vysloveno přímo jako povinnost v souhlasných normách základních zákonů státních obou říší.
Spojení obou států mělo být také zajišťováno společenstvím určitých organických zřízení.
Státní společenství norsko-švédské nebylo také omezeno na určitou dobu, nebylo ani omezeno na dobu trvání panující dynastie švédské. Spojení Rakouska s Uhrami naproti tomu je omezeno na dobu trvání určitých členů panující dynastie, neboť Uhři pro případ vymření určitých linií rodu vyhradili si úplně svobodnou volbu krále. Proto také mluvilo se někdy o tom, že Rakousko-Uhersko je jen „quasi-realní unie“.
Norvéžská ústava a říšská akta činila opatření na udržení unie švédsko-norské i pro případ, že by panující dynastie královská vymřela. V případu tom mělo dojíti k volbě nového dědičného a společného vladaře říšským sněmem švédským i norským nebo zvláštními výbory. Volba krále měla se díti společně oběma státy. Volba krále upravena byla v říšské aktě podrobnými předpisy a bylo postaráno, že volba musí padnouti na společného oprávněného. Dále ústava norská i říšská akta činily opatření pro případ, kdyby bylo třeba, aby nastoupilo regentstvo nebo prozatímná vláda; všude tu nastupovati měla společná volba obou parlamentů, jakožto zástupců obou států: tak společně měli být voleni poručníci, kteří by vedli vládu za krále nezletilého.
Pro všechny tyto případy zřizovány byly orgány, jež měly býti činný pro oba státy společně. Spojení obou států bylo tedy myšleno jako v budoucnosti trvalé.
Pokud jde o otázku celkem podřízeného významu, byla-li unie švédsko-norská reální či personální unií v obvyklém smyslu, jsou názory autorů skandinávských nepříliš jasny; otázkou touto se patrně mnoho nezabývali. Dle nich byla by se právní povaha unie pohybovala tak asi mezi obvyklými formami personální a reální unie, byla by stála na přechodu od personální k reální unii. Nebyla tu čistá personální unie, ježto celý řád posloupnosti trůnní byl týž; též byla smluvena identita panovníka i po zániku dynastie právě panující. Dále válka a mír byly prohlášeny za společné oběma státům. Ale přece unie švédsko-norská nebyla prý reální unií v obvyklém smyslu, protože scházely obory obvyklých společných záležitostí.
Státní spojení Norska se Švédském nespadalo sice pod pojem personální unie, nýbrž spíše pod pojem unie reální, nebylo ale „čistou“ reální unií v obvyklém smyslu.
Krise dualismu norsko-švédského ostatně v lecčems vykazuje i shodné body s vývojem státoprávních poměrů monarchie naší — tak jmenovitě v Uhrách vždy pohlíželo se na svazek rakousko-uherský jinak než v Předlitavsku, a tato protiva názorů vedla ku konfliktům zrovna jako ve Švédsku a Norsku. Ovšem, že krise norsko-švédská měla ještě hlubší kořeny. Vůbec celý poměr norsko-švédský od samého počátku nutně byl kritický, jak projevilo se v oněch značných rozdílech názorů o vzniku a povaze aktů, jimiž unie byla založena. Poměr tak kritický sotva mohl končiti jinak.
Vše, co následovalo za posledních let unie, byly jen následky prvotních příčin: unie končila tím, čím vznikla, volným dohodnutím.
Opravdu je škoda všech oněch prostředků, jež s obou stran vynaloženy byly na přesvědčení nebo poražení odpůrce, oné bystrosti ducha, neobyčejné píle a plamenné vášnivosti, v níž ovšem přece vždy převahu podržely motivy ušlechtilé. Veliká byla láska obhájců na obou stranách k věci, kterou hájili: v obecném zápalu na arénu denního politického zápasu vstupovali i muži takoví, jako švédský slavný cestovatel Sven Hedin a norský polární badatel Fridtjof Nansen. Neváhali chopiti se péra na obranu stanoviska svých národů, psali články i polemické brožurky, jako celá řada více méně obratných ochotníků v obou táborech. Dnes, po konečné rozluce, najdou se snad, kdož pohrdlivě a suše konstatovati budou, že veškera ona síla ducha a celá práce vyplýtvána byla nadarmo. Možno snad říci, že byla marna, pokud směřovala k udržení unie, ale rozhodně nebyla nikdy marna potud, pokud sloužiti bude na vzdělání a poučení budoucím. Boj norsko-švédský politické zkušenosti obohatil a bude věcí státníků jiných zemí, aby těchto zkušeností dovedli využiti. A to zajisté zvýšenou měrou platí pro státníky před Litavou a za ní.
(Konec příště.)

Konec unie švédsko-norské.


Napsal Dr. F. Vavřínek.

V. Poslední příčiny rozluky a vyjednávání závěrečná.


Když došlo k smírnému vyřízení sporu norsko-švédského, byl denní tisk velmi nadšen touto neobyčejnou prý mírumilovností obou národů. I některé časopisy světové viděly v tom přímo první znamenité úspěchy mírové konference haagské. Přátelé myšlenky, aby spory mezinárodní rozhodovány byly bez branného zakročení, radostně si zaznamenávali nepopiratelný prý pokrok k uskutečnění věčného míru mezi státy. Konec života Unie skandinávské byl sice s obou stran pohnutlivě oplakáván sentimentální výměnou adress, přeplněných tklivými vzdechy a dojemným ujišťováním o příštím smírném soužití, ze zdvořilosti pohřební vyjadřovaly se tu oficielně vzájemné city „hlubokého politování“ a „upřímných sympatií“ — ale lítostivý tón této závěrečné slavnosti pohřební kontrastoval divně s boji, které ji předcházely.
Nálada obou národů v době rozluky a za posledních let před ní nebyla tak nepochybně mírumilovná.
Je pravda, v mezinárodním hnutí mírovém Norové byli z prvních, kteří se přihlásili do tohoto tábora; jeden z největších jejich duchů současných, Björnstjerne Björnson, „hvězda severu“, uchvacující pisatel milých vesnických povídek i smutně vážného „Na božích cestách“, byl zanícený stoupenec hnutí mírového. Ale sám básník, jenž jako 24letý byl se ještě ohnivě súčastnil sbratření skandinávských studentů ve švédské Upsale, přece ku konci Unie pronášel klatby nad dědičným a jediným nepřítelem švédským.
Je sice pravda, že Norové, národ prakticky podnikavý, následkem svých světových styků všemu modernímu přístupný, s parlamentem demokratickým, národ dost po obchodníčku střízlivý a svobodomyslný, neměl z daleka toho smyslu pro nějakou „čest válečnou“, jakou se vychloubali Švédové. Aristokracie švédská, velmi konservativní, ovládající nejvyšší kruhy vojenské, udržovala si četné tradice z doby švédské velikosti a vzpomínky na starou vojenskou slávu, jíž pokryty bývaly prapory předků.
Než přes to, že Norové na ztrouchnivělou slávu roztřepených korouhví v politice své mnoho nedali, přece během sporu se Švédském lid norský upadal také v různé silně romantické uctívání minulosti. Na voličských schůzích připomínaly se a vyhrabávaly ze zapomenutí staré činy norských králů z nejrannějšího středověku, fantasie posluchačstva živena byla také spletenými legendami o mythických národních svátých a drážděna pověstmi o přeudatných bojích, zapadlých někde až v mlze dějin. Tato romantika, jež hraje vždy svůj úkol v každé politice citu, došla také skutečně zajímavého výrazu: veliké shromáždění lidu norského v Hamaru, v létě 1905, po rozluce, usneslo se, že nový král přijmouti musí jméno, vzaté ze starých jmén králů norských, kteří dojdou tak obnoveného uctívání.
Švédsko bylo by zapřelo své tradice, kdyby hned po odtržení se Norska nebylo myslilo na válku. Ve Švédsku byla dosti značná strana válečná, strana „junkerů“, nebo-li, jak v Norsku ji nazývali, strana „Velkošvédů“, silně aristokratická, jen s vysoka a s útrpností pohlížející na norský „národ sedlákův“, kteří prý ještě ve své selské domýšlivosti jsou tak nevděční za to, že Švédové povznesli Norsko z „pouhé dánské provincie“ k samostatnému státu.
Tato strana „velkošvédská“ připravovala válku již v r. 1895, když spor mezi norským stortingem a královskou mocí Švédskou o samostatné konsularní zastoupení Norska se krajně přiostřil. Strana velkošvédská měla krále k nepovolnosti, neboť byl to starý program její, připravovaný za pomoci ministra války: vpadnout do Švédská a přinutit storting k úplné revisi norské ústavy.
Již tehdy byly by tedy oba nevraživé státy podaly ukázku toho, že válka je možná i mezi dvěma státy v unii jsoucími. Přece tedy se mýlil onen vynikající státoprávní theoretik, jenž před více než dvaceti lety pronesl výrok, že válka mezi dvěma státy v unii spojenými věčně bude vedena jen v přednáškových sešitech professorů a v šedivých systémech kompendií, do nichž tak vytrvale bývá cpána veškera moudrost státního práva.
Možnost války mezi dvěma státy, které spojeny jsou v unii, zdá se vždy být vyloučena, neboť politika obou států řízena je společným mocnářem. Při velikém vlivu, jejž osoba mocnářova vždy vykonává na politiku vnitřní i zahraničnou a vůbec na politické osudy říše, zdá se nemyslitelno, že by v mezinárodních stycích mohl si každý z obou států unie dělati jinou politiku a jednati na vlastní zodpovědnost, anebo že by panovník jednoho státu mohl vědomě provozovati politiku proti druhému; tím by porušoval své povinnosti panovnické. Státy unie patří k sobě, vystupují na venek pospolu, jako jednota, a útok na jeden z nich znamená hned také napadení druhého; zaplete-li se jeden do války, nemůže druhý setrvati v neutralitě, neboť by jejich pospolitost vzala za své. Z té pospolitosti a jednoty na venék plyne prý také nemožnost války mezi nimi.
Dále ukazuje se při unii zpravidla na to, že právo míru a války přísluší v unii společnému mocnáři a že tento nemůže proti jednomu ze svých států vystoupiti válečně s brannou mocí druhého. Jen že, jak se ukázalo v závěrečném aktu konfliktu švédsko-norského, nechali Norové toto mocnářovo právo míru a války a nejvyššího velení branné moci úplně stranou, a vojsko i námořnictvo norské hned po usnesené rozluce přísahalo poslušnost stortingu jako novému nejvyššímu pánu svému.
Tehdy, v r. 1895 již zdálo se, že dojde opravdu k válce. Strana velko-švédská v hrdinské touze, Norsko brannou mocí pokořiti, hlásala, že nelze se vyhnouti válce a proto prý raději dříve; přála si hned udeřiti, aby tehdejší vojenské převahy švédské mohlo se plně využiti a neponechati Norsku delšího času k zbrojení. Stav vojenství norského nebyl v r. 1895 zrovna utěšený, což znamenalo veliké pokušení pro bojechtivost junkerů.
Než švédský říšský sněm sám povolil a usnesl se na nabídce, že se má státi pokus dohody s Norskem o změně říšské akty o unii. Myšlenka válečná nenalézala tehdy ostatně velkého ohlasu u širších vrstev lidu švédského. Také sněm norský chytře povolil, prohlásil svoji ochotu zahájiti nabízená vyjednávání a současně odhlasoval také zase civilní listu pro krále a kor. prince, kterouž byl dříve za konfliktu škrtl. Povolil však jen proto, aby nabyl času.
Norové tohoto jednání Velkošvédům nikdy nezapomněli a kde mohli, častovali je svou hlubokou nenávistí. Vzali si však naučení a počali se o vojenství své, dříve leckdy zanedbávané, tak intensivně starati, že za 10 let se již nemusili války lekati. Prováděli reformy, sesilovali brannou moc, především zemskou obranu, tak že účel těchto opatření — příprava pro případ rozluky — nemohl již býti nepochybný.
Když v létě 1905 se Norsko odtrhlo, bylo ve Švédsku první myšlénkou, z počátku dosti populární, zakročiti válečnou mocí a vnutiti souseda násilím do unie zpět.
Národní čest švédská, tak hluboce prý uražená hrubou pohanou se strany norského stortingu, dle hlasů radikálního tisku a veřejného mínění, žádala zadostiučinění prostředky nejcitelnějšími, ozbrojenou rukou.
Střízlivěji soudilo se však ve válečné radě; vojevůdcové byli si vědomi, že by Švédsko ještě více dalo v sázku, kdyby pustilo se do války, v níž čekati bylo tolik obtíží.
Hornatá půda, neobyčejně příhodná pro vedení drobné války pohorské, při které i s malými prostředky taktickými lze zadrželi velké sbory vojenské, nedostatek výhodných a snadno dostupných strategických cest se strany švédské, úzké průsmyky, nedobytelné, jimiž operující armáda by se musila bráti, hojnost přirozených obranných prostředků — vše to jsou obtíže nepřekonatelné.
I kdyby útočné armádě švédské se podařilo proraziti vnitřní obrannou linii norskou a proniknouti ku Christianu, ubrání se severní okresy jako nepřístupný Bergen snadno, budou-li jen pod dobrým vedením a hájeny lidem odhodlaným. Bylo by třeba k zdolání odporu takového armády počtem znamenité, dlouhého času a prostředkův obrovských. Celý národ byl by se svorně vzepřel každému znásilnění, všemi prostředky a ze všech sil. A boj s národem, jehož loďstvo hrdě brázdí všechna moře světa a jenž dávno proslul svojí odvahou, byl by dostoupil až stavu zoufalosti.
Ostatně dlouhá jižní hranice švédsko-norská, podél níž po staletí všechny boje bývaly vybojovány a jejíž překročení vyžadovalo by armády velmi veliké, byla se strany norské dobře bráněna. Od r. 1901 zřizována byla těsně při východní norské hranici řada moderních tvrzí a větších opevnění ve čtyřech skupinách.
Opevňovací skupiny opíraly se o dvě starší pevnosti: nejdále na jihu je tvrdá skalní pevnost Fredriksten a nejdále na severu Kongsvinger. Obě pevnosti stávaly již před unií se Švédském — pod hradbami Fredrikstenu, s nichž ovšem tehdy ještě pyšně vlál „Danebrog“, světle červená vlajka dánská s bílým křížem, v r. 1718 padl švédský Karel XII., u nás známý aspoň z Bozděchova „Barona Goertze“. V r. 1901 byly obě staré pevnosti, před tím zpustlé, odzbrojené a vyklizené, znovuzřízeny, opatřeny moderní výzbrojí a obklopeny řadou podružných tvrzí a obranných pásů.
O tyto dvě hlavní skupiny tvrzí na nejzazším severu a jihu opíraly se dvě střední skupiny opevnění, úplně nově zřízené a výborně dělostřelecky vyzbrojené, které by mimo ochranu vlastní země byly mohly po případě sloužiti i za velmi dobrou operační basis zbraním ofensivním, pro vpád do švédského území, a byly by kryly i pochod útočný.
Jsou to fortifikační skupiny Örje a Dingsrud; rozkládají a rozvětvují se na vzdálenost něco přes hodinu cesty podél pohraničně linie. Doplňují celý řetěz opevnění, jejž tvoří všechny čtyři skupiny, i ovládají celé křižovatky úzkých cest, vedoucích mezi jezery a sráznými výšinami.
Řetěz opevnění těchto měl úplně v dostřelu a mohl uzavříti všechny větší cesty mezi jižním Švédském a Norskem a ovládal také úplně jedinou železnici, jež v této části poloostrova hranici překračuje, probíhajíc blíže Kongsvingeru. Pro batterie u Örje a v nově zřízeném Fredrikstenu bylo hračkou stříleti až na hranice švédské.
Norové nezapírali, ani v tisku, ani v parlamentu, že opevnění tato byla namířena proti Švédsku, a že chtěli jimi podpor ováti politiku svojí radikální levice, ale kryli se tím, že opevnění zřídili i na ochranu celého poloostrova. Vymohli si také k zřízení jich souhlasu králova předloha o opevněních podána byla jako královská proposice — a dovolávali se pak svolení králova jako zřejmého důkazu, že opevnění bylo nezbytně třeba na ochranu celého poloostrova.
Technicky výborná a moderní opevnění tato na norské hranici, jakož i dnes dobře vycvičená a početně zdatná armáda norská, zařízená dle novodobé kontinentální soustavy branné, byly svrchovaně závažné okolnosti, jež bedlivě musil uvážiti ten, kdo s dobrým rozumem a klidným svědomím byl by se odvážil raditi k válce. Návrh na zakročení válečné padl především z ohledů strategických; odtud je zcela zbytečno, vyhlašovati klidný průběh rozluky za nějakou zvláštní známku mírumilovnosti obou národův.
Opatrní konservativci švédští však pomyslili i na to, že třeba se zabezpečiti pro budoucnost; válka, byť vítězná, nebyla by přinesla užitku, neboť by způsobila takové nepřátelství, že by klidné spolužití obou sousedů na dlouhou dobu bylo bývalo ohroženo. Norvéžsko, jednou již pobouřené válkou, ať vítěznou, ať prohranou, bylo by budilo stálé hrozby na západní švédské hranici a jistě by se dovolalo mocných zastanců cizích. Švédové však chtěli přece raději míti v Norsku budoucího spojence, než rozohněného nepřítele; svazek vynucený pak byl by zdrojem stálých konfliktů, nikoli posílením. Švédové ovšem dělají dnes z nouze ctnost a tvrdí, že války nikdy nechtěli, že lid švédský se vzácným sebezapřením dovedl se přemoci a po zralém uvážení po válce opravdově nezatoužil. Švédsko, ač větší a silnější stát, cítilo prý až do poslední chvíle zodpovědnost svoji za „všeevropský úkol“ unie, zaručovati mír na poloostrově skandinávském.
Švédové však věděli velmi dobře, jaký význam má ono opevnění hranic norvéžských a proto také při vyjednávání o rozluce v r. 1905. za hlavní podmínku položili především, že, mají-li dáti svůj souhlas k zrušení říšské akty a k uznání Norska za stát z unie vystouplý a svobodný, musejí pohraničně pevnosti norské v určitém okruhu být zbořeny. Mezi oběma státy musí být podél jižní hranice (strategicky nejsnadněji přístupné s obou stran) určité území volné, uvnitř něhož nové pevnosti nesmějí být zřizovány a staré musejí být strženy. Jen tak mír na poloostrově prý pro budoucnost bude pojištěn.
Podmínku tuto dalo Švédsko jako vzájemnou, jíž oba státy stejně jsou vázány — ale přece podmínka byla pro Nory nepříznivější proto, že v době rozluky nemělo Švédsko v obvodu, uvnitř kterého stávající pevnosti měly být strženy, skoro žádných opevnění a která mělo, ta byla zastaralá a bezcenná. Za to však Norsko bylo donuceno zbořiti celou řadu moderních tvrzí.
Švédové proto také čekali, že podmínka narazí na odpor pro značný náklad, spojený s obětováním válečného materiálu a tvrzí draze vybudovaných. Storting norský však beze všeho na podmínku přistoupil a ji také vyplnil.
Švédsko nemělo ze zboření pevností norských žádný prospěch; naopak, ztracena jsou tak cenná obranná zařízení, která v případě války cizí mocnosti s oběma státy skandinávskými byla by udržovala spojení a zajišťovala součinnost mezi armádou Švédskou a Norskou a chránila celý poloostrov naproti nepříteli společnému, jenž by vniknouti chtěl se strany námořské.
Na tuto námitku Norů, že jejich opevnění slouží na obranu celého poloostrova, Švédsko neústupně odpovídalo, že musí být nezbytně zbaveno těchto výhrůžných zařízení pohraničných. Kdyby se tak nestalo, musilo by si prý Švédsko také vlastní hranici opevňovati, i nastalo by závodění ve zbrojení, jež finančně by síly země vyčerpávalo a politicky bylo by stálým zdrojem nedůvěry a roztrpčení. „Latentní stav válečný“ otravoval by život na poloostrově.
Švédští politikové sledovali tu snad i tajný úmysl dotknouti se „válečné cti“ zbraní Norských. Aspoň bylo velmi podezřelé jejich stálé omlouvání se, že nechtějí Norsko snižovati a pokořovati, že jim jde jen o mírumilovnost. Když prý Norsko v odporu s mírovým účelem unie ona opevnění si zřídilo v obvodu proti Švédsku, je to jen vlastní vina jeho, musí-li je teď samo zrušiti. Švédsko bylo při rozluce i s mezinárodního hlediska v situaci dosti choulostivé. Jednak nechtělo cizím mocnostem poskytnouti příležitost k vměšování se do politických poměrů poloostrova skandinavského, jednak však dalo se skutečně čekati, že Norsko by nezůstalo osamoceno. Politikové norští chytře počítali se sympatiemi Anglie, s níž Norsko je v dobrém spojení obchodním, a dovedli dosti obratně vzbuzovati zdání, že mají za sebou i sympatie vlivných kruhů Německa. Ostatně i staré sympatie Dánska k Norsku byly nepochybný, byť i nedošly oficiálního výrazu.
Norští politikové také dobře tušili, že sesazený král švédský nedopustí žádnému členu svého rodu, aby dosedl na norský trůn. Odtud dalo se uprázdněného trůnu užiti jako lákadla. Hned po rozluce dali Norové evropským tiskem do oběhu zprávy o kandidatuře prince dánského, spřízněného sňatkem s královským rodem anglickým, a vábili tak dynastické city i veřejné mínění Dánska a zvláště Anglie.
Björnson sám pak s jinými nacionalisty po léta již přívětivě vzhlíželi k Rusku a přátelili se, aby v čas potřeby mohli si zajistiti slovo pomáhajícího příznivce. Rusko tyto námluvy přímo neodmítalo; seslabení Švédska znamenalo také poklesnutí politického vlivu švédské strany ve Finsku. Rusko od začátku svého spojení s Finskem pohlíželo s nedůvěrou na Švédy ve Finsku, a rovněž podezřívalo i celý stát Švédský, že přes hranici tajně poskytuje morální i hmotnou podporu oposici finské. Veřejné mínění švédské také netajilo se svojí stálou náklonností k Finsku.
Nedalo se lehce předvídati, zda nedojde k diplomatické intervenci cizích velmocí v případě, že by Švédsko vypovědělo válku.
Vyskytl se sice při odluce s norské strany také návrh na rozhodnutí sporu mezinárodním soudem rozhodčím, Švédové však návrh nepřijali, ježto prý Norsko není dle práva mezinárodního uznáno za člena evropského svazku států samostatných. A toto uznání Norska za stát samostatný dle práva mezinárodního nemůže Švédsko dáti dříve, dokud nebudou splněny jeho podmínky. Švédové totiž, i když spřátelili se ponenáhlu s myšlenkou rozluky, ještě jen vyhrazovali si, že rozloučení svazku musí se díti s jejich souhlasem. Švédsko prý samo ustanoví si určité podmínky, za nichž rozluka by byla provedena.
Spojení k unii, tak tvrdili, bylo prý trvalé, a ježto prý nebylo vymíněno právo svobodného vystoupení pro žádnou stranu, má také každá strana, smlouvu uzavírající, naproti druhé straně nárok na stálé trvání unie. Švédsko mělo prý tedy nárok na další trvání unie s Norskem. Unie právně může prý být rozloučena jen tehdy, když oba členové jsou srozuměni s tím. Jednostranné vystoupení se nepřipouští.
Švédsko může prý žádati, aby dříve byly uspokojeny jeho spravedlivé nároky, než rozluka unie nabude platnosti dle práva mezinárodního. Má-li se súčtovat definitivně, s platností pro právo mezinárodní, požadovalo Švédsko, aby vláda Norská nejprve podala formální a skutečný návrh Švédské vládě, že si rozluku přeje a aby nezůstala při pouhém revolučním vystoupení.
Šlo tu o pouhou formalitu. Švédové žádali formální návrh a projednávání, aby nabyli příležitosti, prosaditi požadavky, jež chtěli mít uspokojeny, než dají souhlas.
Podmínka tato byla vyplněna, když storting 22. srpna 1905 se usnesl „požádati státní moc švédskou, aby poskytla své spolupůsobení k rozluce unie zrušením říšské akty o unii se strany švédské“. Norská vláda byla zmocněna vejíti ve vyjednávání se Švédském o různých otázkách a poměrech, jež souvisejí s rozlukou.
Švédové viděli v tomto usnesení stortingu uznání svého stanoviska, že k rozluce unie ve smyslu práva mezinárodního vyžaduje se souhlasného usnesení obou kontrahentů, obou státův unie, a že tedy pak Švédsko je oprávněno stanoviti si podmínky pro udělení souhlasu svého.
Nemá dnes praktického smyslu a je úplně lhostejno, chce-li kdo nazvati jednání Norů při odluce revolučním či nic. Faktum je, že plně samostatný stát norský náhle vyvstal, aniž tomu Švédové mohli zabrániti svými rozklady o podřízenosti Norska svrchovanému státu švédskému.
Rozluka unie, fakticky provedená, byla pak i oficielně uznána, jak od Švédska, tak od cizích mocností.
Lid norský potvrdil dne 13. srpna 1905 rozluku unie všeobecným hlasováním a to 362980 hlasy proti 182!
Švédové sami si všeobecné hlasování přáli, sami dali za podmínku svého svolení, že návrh na rozluku musí být v Norsku schválen bud všeobecným hlasováním lidu oprávněného, nebo aspoň novými volbami do stortingu, aby návrh na rozluku byl bezprostředním a nepochybným výrazem vůle celého národa norského.
Švédové, ač to dnes z důvodů pochopitelných zapírají, doufali tehdy přece, že aspoň silná menšina vysloví se proti rozluce a že pak postavení jejich bude posíleno, když budou moci ukazovati na nejednotnost a roztříštěnost názorů a hlasů v táboře norském. Poslední tyto naděje byly však sklamány způsobem zarážejícím: majoritou ohromnou, takřka jednohlasně, lid norský vyslovil se pro rozluku.
Švédsko svými ilusemi o náladě v Norsku samo vyvolalo tak stíny, jichž nedovedlo pak již zažehnati. Posílilo postavení norské vlády, jež podporována je nyní jednomyslnou vůlí lidu, zřetelně projevenou a to způsobem imposantním. Švédští politikové s naivností neuvěřitelnou vymlouvají se dnes, že prý hlasováním lidu norského chtělo se Švédsko krýti a zbaviti zodpovědnosti — před cizinou!
Švédové do dnes předhazují Norům „revoluci“. Norsko se prý za svoji revoluci stydí, ježto nemělo k ní dostatečných důvodů vnitřních: revoluci lze prý ospravedlnit, jen když jde o životní zájmy celého národa. Norvéžská vynalézavost advokátských zálud svaluje proto raději vše na Švédsko.
Bez souhlasu Švédská svémocně roztrhli společenství dosavadní, ani vláda, ani sněmovna norská nikdy před tím výslovně neprohlásila přání po rozluce; bylo prý by se dalo i smírnou cestou ještě o rozluce jednati a prostředkovati.
Švédsko učinilo prý vše, aby požadavky norské byly uspokojeny; než Norsko nikdy nepocítilo zodpovědnosti za unii a způsob, jakým ji roztrhlo, byl těžkou urážkou státu švédského a vzpourou. Že lid norský sám všeobecným hlasováním zodpovědnost za roztržku přejal, nemění ničeho na revolučním charakteru rozluky.
Akta o unii byla prý nejen částí norské ústavy, nýbrž i mezinárodní smlouvou mezi oběma státy. Jednostranná změna státní smlouvy byla porušením práva mezinárodního. Norové odvětili na to, že změnily se faktické předpoklady, za nichž smlouva byla uzavřena; platnost smlouvy nemůže být nikdy bezpodmínečná a když změnily se předpoklady, může Norsko od smlouvy odstoupiti, i kdyby právo odstoupení nebylo ve smlouvě výslovně vyhrazeno.
Proti výtkám „revolučního“ jednání hájí se Norové tím, že uzavřením smlouvy o unii nevzdali se ještě svrchovanosti své země, a že stát svrchovaný, nechce-li, nemůže býti donucen k poslušnosti (leč jen brannou mocí, ale pak to je válka dle práva mezinárodního). Když pak Švédsko, ve spolku s Norskem stojící, porušovalo smlouvu spolkovou, byl zkrácený stát norský, jakožto stát svrchovaný, plně oprávněn, vyvoditi všechny důsledky, plynoucí z porušení smlouvy dle práva mezinárodního.
Zajisté prý nesrovnává se s právem, aby silnější strana smluvní sama si smlouvu vykládala a aby její jednostranný výklad i druhou stranu zavazoval. Stát svrchovaný, kdykoli ve spolku jsou ohroženy životní jeho zájmy, může ze spolku vystoupiti. Nad státy svrchovanými není soudce.
Švédsko bylo povinno zachovávati věrnost smluvní: odtud nesmělo prý oněch oprávnění, jež smlouva delegovala orgánu společnému, králi, využívati na škodu druhého účastníka smlouvy — ježto tak činilo, mohl svrchovaný stát norský vžiti si zpět ona oprávnění, která orgánu unie a tudíž svazku celému byl delegoval a svěřil.
Lid a země přestávají být vázány smlouvou, ruší-li panovník práva lidu nebo svobody zemské. Vždyť publikační patent norvéžské ústavy praví nejen, že zajišťuje se jednota a síla moci královské, ale především táž zákonně upravená volnost norského národa.
A ostatně, se stanoviska norského, jaká prý „revoluce“?
Ústava norvéžská, jak politikové norští slavnostně stále deklamují, je ústavou v pravdě prý demokratickou, spočívající na zásadě svrchovanosti lidu. Se stanoviska svrchovanosti lidu pak je vůbec otázka, je-li možna nějaká revoluce lidu — lid, jsa sám pánem svrchovaným, nemůže spáchati revoluci, neboť vykonává jen svá „nezcizitelná práva“ odvěká, když sesadí krále, jenž se prohřešil proti vůli jeho a porušil smlouvu, kterou s lidem uzavřel a kterouž lid jej přijal za panovníka.
Se stanoviska konservativního, legitimity a monarchického principu, uznávána bývá ovšem neporušitelnost práv monarchických jako dobře nabytých. I tvrdí se, že tato práva nemohou být panovníkovi odňata bez jeho souhlasu, resp. svolení. S tohoto stanoviska je pak sesazení krále, i když se stalo bez vzbouření a branného odporu, činem násilným, revolučním porušením práva.
Norská ústava však nespočívá na zásadě svrchovanosti panovníkovy, nespočívá na monarchickém principu jako ústavy monarchických států středoevropských. Dle ústavy norské král má pouze moc výkonnou; nejvyšší moc, moc zákonodárná, přísluší stortingu. Král jen vetem odkládacím, suspensivním, může zabránit, aby moc zákonodárná — storting — se neukvapila.
Ústava norská je sdělána úplně dle francouzské ústavy z r. 1791 a spočívá tudíž také na základních zásadách, jimiž naplněno bylo ovzduší Velké revoluce. Dle názorů norských je lid majitelem nejvyšší a vůbec veškeré moci ve státu; králi přísluší jen její užívání.
Dle obvyklých demokratických principů příslušela lidu „moc konstituující“ ústavu; ústava byla smlouvou uzavřenou mezi občany, mezi lidem samotným, jehož vůle ovšem vyjadřována byla stortingem. Odtud norský „základní zákon“ nebyl sankdonován králem, ani jím publikován, nýbrž byl vyhlášen jedině stortingem samým.
Jakmile storting v ústavních formách pronesl svoji vůli, stává se vůle stortingu, t. j. lidu, zákonem, a zákon je nejvyšší vůlí ve státu, neboť zákon určuje, co moc výkonná má provésti. Zákon určuje králi, co má vykonati jako hlava moci výkonné; jen v mezích zákona, daného stortingem, požívá král určité samostatnosti.
Se stanoviska norvéžského byl král „všeobecnou vůlí lidu“ propuštěn skoro tak, jako kdyby službodárce propustil svého zřízence, jejž nechce již podržeti v čele svých úřadův. Všeobecná vůle lidu může prý trvání každého práva učiniti závislým od toho, jak dlouho chce lid výkon práva dopustiti. Usnesení stortingu znamená pak všeobecnou vůli lidu.
V ústavě norské výslovně stojí, že národ moc zákonodárnou vykonává parlamentem. Král sám tedy není zákonodárcem; zákonodárcem je parlament a král je od parlamentu odvislým, neboť parlament určuje mu meze jeho činnosti a neodvislosti.
Kdykoli nějaké usnesení nezměněno bude přijato ve třech řádných zasedáních parlamentu po sobě, stane se zákonem i tehdy, kdyby nedošlo sankce královské. Storting, jenž totéž usnesení po třikráte přijímá, musí však po každé vyjíti z nových voleb. Jen nesmí mezitím dojiti k nějakému usnesení odchylnému.
Král vůbec takto přestává býti podstatným činitelem zákonodárným, ježto svého suspensivného veta vlastně jen s těží může nebo vůbec nemůže užiti — i když jeho užije a způsobí odklad, aby určitá předloha se ještě nestala zákonem, nedosáhne tím přece ničeho jiného, než že rozpor mezi ním a parlamentem se ještě prodlouží a rozšíří, a královská autorita a popularita celého království na konec nevyjde neotřesena.
Jinak toto skromné „suspensivní veto“ královo nebývalo v Norsku celkem popíráno, přes to, že byly podniknuty prudké útoky na moc královskou; v připuštění suspensivního veta spatřována byla jaksi náhrada za to, že storting nemůže být králem rozpuštěn, že král nemůže se odvolati přímo k lidu.
Ježto král v Norsku má při zákonodárství pouze veto suspensivní, může být ovšem i proti vůli své donucen k zachovávání zákona vydaného stortingem.
Nemůže být pak již pokládán za rovnocenného se stortingem, není pánem lidu norského, nýbrž pouze nejvyšším vykonavatelem jeho vůle, jaksi jeho prvním úředníkem či spíše dědičným presidentem. Ve smlouvě o ústavě nemá tedy král postavení jedné smluvní strany naproti lidu, není stranou rovnocennou lidu.
Dle názoru norského stortingu o demokratickém charakteru ústavy je i změna ústavy věc, jež krále se netýká; je to výhradně věcí svrchovaného lidu norského, jenž obsah smlouvy, o ústavě jednající, může měniti týmž způsobem, jakým se na ústavě byl usnesl.
Má-li storting moc, usnášeti se na změnách ústavy i proti vůli králově, může ovšem libovolně omezovati i práva králová v ústavě vytknutá a mohl by králi vládní práva po případě i zcela odníti. Norům rozumělo se tak samo sebou.
Švédové však tvrdili, že by taková moc stortingu odporovala základním zásadám ústavy, jež dosazuje krále a zavádí království a že instituce království patří k nezměnitelným zásadám ústavy.
V posledním článku norské ústavy totiž je ustanovení, že příští změny „tohoto základního zákona“ nesměj nikdy odporovati základním „principům“ jeho, a že mohou obsahovati pouze modifikace jednotlivých ustanovení, a to takové modifikace, „které by neměnily ducha této konstituce.“
Švédové namítali dále, že by přiznáním takové moci stortingu byla porušena akta o unii, jež založena je prý na společenství krále a totožnosti jeho postavení v obou zemích.
Ráznost názorů švédských a norských politikův o oprávněních králových při změnách ústavy norvéžské vedla po r. 1880 k prudkému konfliktu.
Došlo tu k prudkému konfliktu o to, zda král norvéžský při změnách ústavy má veto absolutní. Král po dobu trvání unie vždy si je chtěl osobovati; Švédové rovněž trvali na absolutním vetu norského krále při změnách ústavy, ježto doufali jím čeliti požadavkům stortingu. Také v Norsku vážení členové z konservativní pravice bývali tohoto názoru, nebo aspoň se proti němu nestavěli.
Strana radikální ovšem, jež od let 90tých stále rostla a v parlamentu měla majoritu, králi vůbec nepřiznávala práva nějakého veta naproti usnesením stortingu, jimiž se mění ústava. Vydání i jakákoli změna ústavy výhradně přísluší prý lidu a jeho zvolenému representantu, stortingu samému.
Norská radikální strana, zvláště za konfliktu v r. 1880, nechtěla králi proti změnám základního zákona přiznali žádná jiná práva, než jaká měl naproti ostatnímu jednoduchému zákonodárství.
Storting prý také sám již v r. 1814 prohlásil, že „základní zákon“ (ústava norská) nemůže náležeti k oněm zákonům, které vyžadují sankce královy.
Radikální většina parlamentní tvrdila, že i při změnách ústavy králi přísluší pouze veto suspensivní, s účinkem odkládacím pouze, kdežto král osoboval si plnou sankci zákona ústavu měnícího, s neobmezeným právem zákon zamítnouti.
Tehdy však také právnická fakulta norské university v Christianů ve znamenitém dobrozdání z 23. března 1881 dovozovala, že změny základního zákona státního nemohou se díti bez schválení králova. Přiznávala sama tehdy králi veto absolutní.
Krok za krokem potom však radikální program levice nabýval ve voličstvu stále více půdy čilou agitací, až konečně při volbách v r. 1903 i konservativní strana norská vzdala se svého dosavadního odporu proti radikálním požadavkům, aby nebyla při volbách smetena. I kandidáti konservativní pravice byli tu konečně voleni na program radikální.
(Konec příště.)
  1. Sami státoprávní theoretikové švédští výslovně uvádějí, že myšlénka inkorporace byla opuštěna a že výrazy o inkorporaci byly ze smlouvy odstraněny z iniciativy Karla Jana (Bernadottovy)!
  2. Princ Christian nepřistoupil na to, aby v konvenci bylo řečeno, že vláda v Norsku má být vedena „ve jménu krále švédského a norského“. Švédští vyjednavatelé pak od tohoto požadavku ustoupili i dostala se do konvence formulace tak neurčitá, že obě strany si ji mohly vykládati na svůj prospěch.
Citace:
Rozluka realní unie švédsko-norské. Sborník věd právních a státních. Praha: Bursík & Kohout, 1907, svazek/ročník 7, s. 162-190, 469-480.
Creative Commons BY-NC-ND 4.0 Obsah podléhá licenci Creative Commons BY-NC-ND 4.0. Uveďte autora (BY), neužívejte dílo komerčně (NC), Nezasahujte do díla (ND).