„Corona regni Bohemiae."

Napsal JUDr. Robert Flieder.
O tom, co znamená „koruna Česká", pojmenování v státních listinách se poprvé vyskytující za Jana Lucemburského a zobecnělé potom za vlády slavného jeho syna, panuje mínění nejrůznější.
Stalo se téměř obecným přesvědčení, že výrazem tím mělo býti vyjádřeno to, co dnes bychom nazvali státem Českým. Jest jisto, že označení tohoto užívalo se v listinách významu veřejného, později i v kodifikacích práv zemských, od dob Lucemburských až do nejnovějších — tu pouze v posledních listinách lenních; avšak poněvadž právě veřejnoprávní poměry, zejména poměr zeměpána k národu a zemi, jeho postavení v státu a vůbec myšlenka státní, během dob tu doznávaly podstatných změn, bude nutno sledovati význam naší denominace, zejména v starší době související tak úzce s otázkou povahy stavovského státu, v rámci určitých historických období.
První periodu podává povaha pramenů, v nichž se poprvé a nejčastěji setkáváme s názvem „corona regni Bohemiae" sama. Nazveme ji periodou vzrůstu a sorganisování velkostátu Českého.
Období druhé počínající as od smrti Karla IV. a do nastoupení Habsburků na trůn český (r. 1526) sahající, charakterisováno jest přesunutím těžiště státní moci na stavy zemské na úkor moci královské, a třetí období obsahovati bude dobu Habsburků v království Českém až po naše časy.
Předmětem tohoto pojednání bude pouze ono první období. Jednáno bude o něm ve dvou částech. V první uvedena budou nejcharakterističtější místa z listin a jiných pramenů, v nichž označení „corona Bohemiae" se vyskytuje a bude učiněn pokus z povahy pramenů těch a ze souvislosti, v níž denominace naše se tu nalézá, vyvoditi smysl její, v druhé pak výsledky takto nabyté prozkoumány budou s hlediska státoprávních poměrů říše České v oné době. Co se týče pak první části našeho pojednání musíme předeslati, že za Jana Lucemburského jsou to výhradně listiny vztahující se k územnímu základu říše České, kde se shledáváme s denominací „corona Bohemiae", za Karla IV. nejen že stává se všeobecnou v aktech posléz řečeného rázu, nýbrž rozšiřuje se užívání její i na smlouvy mezinárodní a vnitřní smlouvy a vůbec akty veřejnoprávní, třebas se nedotýkaly territoria státního. Tím rozpadají se nám prameny naší otázky na dvě skupiny: listiny týkající se territoria říše, a smlouvy mezinárodní a vnitřní akty veřejné, o nichž bude též odděleně pojednáno pro naprostou různost spojení, v němž se tu „corona regni Bohemiae" nalézá. První skupina rozdělena bude opět na listiny lenní a ostatní listiny vztahující se k území říše a to proto, že v listinách lenních ustaluje se určitá formule, kdežto v oněch druhých denominace různě se mění.

I.

Když za krále Jana Lucemburského počíná se šířiti objem říše České, děje se tak připojováním nových územků ke království Českému ponejvíce ve formě svazku lenního. Pozorujeme-li listiny, jež se o aktech těchto zřizují, shledáváme, že mimo řídké výjimky as do roku 1340 uvádí se co panující subjekt práva lenního, co vrchní pán lenní pouze král český, rex Bohemiae, po případě též „sui heredes et successores".
Léno přijímá se od „krále, jeho dědiců a nástupců, králů Českých", „ab ipsis rege, heredibus et successoribus suis, Bohemiae regibus", králové tito jsou seniory, „veri nostri domini ...", a léno spadá rovněž na ně, „ad ipsos regem heredes et successores suos, ... devoluta", jak příkladem čteme v listině z roku 1329, jíž kníže mazovský Václav tuto zemi svou i všechno své panství odevzdává Janovi Lucemburskému a od něho je opět v léno přijímá.1 Podobně i přísaha manská skládá se králi a jeho dědicům na trůně Českém.2 Mezitím, jak již bylo naznačeno výjimkou, a později již zhusta objevuje se v listinách lenních vedle krále a jeho dědiců, nebo na místě těchto obou, výraz „regnum Bohemiae", zejména mluví se o vasallech krále a království Českého a odumřelé léno spadne na krále a království, nebo jak se někde již vyskytuje, přímo na království. Již z doby, kdy jako panující subjekt lenního poměru zpravidla jmenuje se jen král se svými nástupci, můžeme uvésti příklad tohoto zdůrazňování království vedle krále. V listině sepsané o odevzdání se knížete Hlohovského a Zaháňského králi Janovi v manství roku 1329 čteme již slova „princeps et vasallus suus, heredum, successorum suorum, Boemiae regum ac ipsius regni Boemiae...", a na místě, kde mluví se o vymření rodu knížete Jindřicha a jeho bratří, ustanovuje se, že knížectví jmenovaná, spadnou pak přímo na království České, „ad regnum Boemiae praedictum libere et hereditarie debebunt pertinere". 3
Zjev tento jest nejvýše zajímavý a jak v druhé části našeho pojednání pokusíme se ukázati, není bez souvislosti s ponenáhlým přetvářením se i vnitřního života státu Českého.
Zde můžeme omeziti se na konstatování, že musila se udáti nějaká změna v pohlížení na povahu tohoto státu, ať již způsobená jakoukoli skutečností, když najednou označení „rex, sui heredes et successores, reges Bohemiae," výraz to patrně znamenající celou instituci králů českých konkrétním jich vypočítáváním, nevystačuje již vyjádřiti onen celek, onu osobu právnickou, již tu při uzavírání lenních smluv, manských přísahách a podobných aktech fysicky dosud zastupuje král sám. Rovněž připomeneme na tomto místě že terminologie středověká užívá zpravidla slov „rex" a „regnum" jako označení dvou složek stavovského státu proti sobě stojících a odpovídajících dualistické povaze státu tohoto. Otázkou jest právě jen, zda již v této době možno totéž říci o výrazu regnum B. vedle rex etc. se vyskytujícím.
Ostatně pro srovnání a osvětlení významu onoho „regnum" může posloužiti také současná listina německá sepsaná též r. 1329 o infendaci knížete Lehnického Boleslava Janem Lucemburským, kde v německém textu vyjádřeno jest slovem „rîch ze Beheim". O Boleslavovi se tu praví, že se stal manem krále, jeho dědiců a království Českého: „... unser, unserer erben und nachkomelingen chunigen von Beheim, und ouch unsers rîches ze Beheim man davon worden ist ..." 4 Slovo „Reich" mělo v užívání svém významů mnoho. Brzy značilo souhrn práv a povinností příslušejících určitému politickému celku, jindy opětně užívalo se ho k označení území státního nebo dokonce subjektu veškeré státní moci, když repraesentace její nebyla vyčerpávána více osobou panovníkovou. Když pak toto „reich" nebo „rîch" stavilo se proti osobě zeměpánově, pak znamenalo asi tolik co u nás později vyjádřovalo se slovy „obec zemská", veškerenstvo říše, souhrn stavů jako repraesentantů určité jednoty politické.5
První listina lenní, v níž nalézá se výraz „corona regni Boltemiae" pochází z roku 1336. Praví se v ní, že zemře-li kníže Bolek Münsterberský, jenž své země odevzdal králi a jeho nástupcům, „ipsi domino regi et suis successcribus Bohemiae regibus" a od nich je zpět přijal lénem, bez mužských dědiců, že léno spadne, jak se v listině doslovně praví „ad ipsum regnum Bohemiae et coronam ipsius".6 Pak nastává přerušení, až opětně roku 1342 7 setkáváme se s výrazem „corona regni B." a odtud s nepatrnými výjimkami pouze do doby krále Jana sahajícími užívá se denominace této již neustále. V posléze zmíněné listině z r. 1342 slibují přední obyvatelé vratislavští a jiných měst tohoto knížectví, že zachovají věrnost, jíž se byli zavázali králi a koruně „quod regibus et coronae regni Bohemiae homagium, fidem et iuramenta per ipses praestita eidem domino regi ac suis heredibus perpetuo fideliter observabunt". V plném rozkvětu shledáváme se s denominací naší při odevzdání Moravy v léno Janovi, bratru Karla IV. Moravu dává panovník tento v léno od krále, jeho nástupců a koruny, „a nobis, heredibus et successoribus nostris, regibus Bohemiae, et a corona regni praefati", přísaha manská konati se má rovněž jim, totiž králi, jeho dědicům a koruně, kteří pohromadě nazývají se tu pány Moravy, „nobisque ac dictis heredibus et successoribus ac coronae praefatae tamquam veris, ordinariis et naturalibus dominis suis ... ".8 To jsou úplné, slavnostní formule listin manských, vedle nichž však vyskytují se označení stručnější.
Tak dle listiny z roku 1351 po smrti knížete Bolka spadá léno Plocenské na korunu Českou, „ad coronam regni Bohemiae",9 a kapitula vratislavská přijímá roku 1358 Grotkov v léno od císaře Karla co dědice koruny České, „a Carolo ... tamquam Bohemiae rege et regni et coronae Bohemiae herede legitimo ...", ale činí přísahu manskou králi a koruně, „sibique et coronae regni Bohemiae prout veri vasalli vero ... feudi domino ...".10 V jiné listině z téhož roku mluví se na jednom místě o knížectvích Slezských, že jsou lénem království a koruny České, „a regno et corcna Bohemiae in feodum dependent", a podobně nazývají se i manové čeští: „vasalli regni et coronae Bohemiae".11
Vedle vlastního udělení léna nebo složení přísahy manské, nalézáme v listinách těchto i jiná ustanovení, zejména klausuli inkorporační. V uvedeném již dokumentu z roku 1342 zavazuje se král český, že země Bolkem mu odevzdané neodloučí od koruny České „non dividendo ea a regno Bohemiae seu corona regni eiusdem". Roku 1356 kurfiřti říše Římské potvrzují, že Karel IV. Plavno vtělil říši České: „dieto regno Bohemiae et ipsius regni coronae in perpetuum ... incorporavit, adiunxit, appropriavit, annexuit, inseparabiliter univit et invisceravit ...",12 a biskup vratislavský dosvědčuje roku 1358, že knížectví Slezská Opolské a Vratislavské byla vtělena koruně: „regno et coronae Bohemiae ... uniti et incorporati ac inviscerati sint et esse debeant, adeo irrevocabiliter et inconvulse, ut a praefatis regni et corona B. scindi, dividi seu alienari non debeant quovis modo ...".13 Totéž, co bylo řečeno svrchu o „regnum Bohemiae" výrazu v listech lenních se pojednou objevujícím vedle slov „král, jeho dědicové a nástupci", rozvláčným způsobem naznačujících, že vasall není snad vázán jednotlivému králi, tak řka ad personam, nýbrž co repraesentantu celé instituce králů českých, totéž s jedinou významnou modifikací mohli bychom opakovali i o názvu „corona regni Bohemiae". „Corona" vyskytuje se v manských listech v témže spojení a na těchže místech, kde prvé shledali jsme výraz „regnum", ba i to, co svrchu bylo řečeno o poměru, v jakém užívalo se vedle sebe označení „rex" a „regnum", nebo v německých textech slova „reich“ a vyplývající z toho otázku, zda regnum, reich neznamenalo zde více než pouze jakési symbolisování moci královské, instituce králů, králství, možno zde doložiti příkladem pro výraz „koruna království Českého". V citované již výše listině Slezských knížectví se týkající, mluví se o „respublica regni et coronae Bohemiae", tedy o koruně České jako o něčem, co má povahu korporativní: „Ut etiam respublica regni et coronae Bohemiae pro magnificentia patronum et dominorum nostrorum, B. regum, et subditorum regni praedicti grata salute, ... successibus augeatur ... .14 Ovšem nutno zde poznamenati, že slova respublica užívá se též ve významu fisku, souhrnu veřejných statků královských.15
Zmíněná svrchu důležitá modifikace týká se poměru, jaký jest mezi označením „regnum" a „corona". Zde budiž prozatím poukázáno jen k tomu, že výraz „corona regni B." nachází se nejdříve v listinách vztahujících se k territoriálnímu základu říše České a že vzniká v době, kdy tato přivtělováním nových územků ať již k bezprostřednímu panství, ať již ve formě léna, nabývá mohutného rozsahu. Ostatně již samé slovné spojení, v jakém se oba výrazy tyto nalézají, jest dosti měnlivé a neurčité. Mluví se tu o „corona regni Bohemiae", o „regnum B. seu corona regni eiusdem", o „regnum et corona Bohemiae", spojení to, jež připouští dovozovati nadřazenost koruny nad regnum stejně jako dokazovati jejich souřadnost. Jisto jest však, že v lenních listech výrazu „corona" neužívá se na označení království Českého v užším smyslu, to jest země České, naproti tomu regnum vyskytuje se tu i ve významu země České, ku př. naproti markrabství, Moravskému,16 i ve významu témž, v jakém třebas v téže listině uvedena jest „corona regni B.".
Toto poslední jasně vysvítá z majestátu o udělení Moravy Janovi v léno r. 1349 na místě, kde vyhražuje Karel IV. Opavsko sobě a koruně. Praví se tam doslovně: „nobis etiam, heredibus et successoribusnostris, B. regibus, eteiusdem regni coronae, tamquam rem appropriatam et inseparabiliter incorporatam regno B.".17 Právě tak jest tomu i v listině z roku 1356, jíž kurfiřtové potvrzují infendaci Plavna, a nařizují vždy v budoucnosti skládati slib manský králům českým a koruně: „dieto domino nostro ... Bohemiae regibus et eiusdem regni coronae praestare et facere consimilia iuramenta, sub poenis, quae vasallorum neglegentiis in eiusdem regni B. privilegiis infliguntur".18 O poměru, v jakém jsou k sobě označení „rex, sui heredes et successores, reges Bohemiae" a „corona regni B.", platí totéž co nahoře pověděno bylo o „regnum" a „rex a t. d.". Obě označení stojí zpravidla vedle sebe, tak že zdá se, jakoby to byli dva panující subjektové lenního poměru nebo dvě složky téhož panujícího subjektu, ale v některých listinách vyskytuje se též jen jeden z těchto výrazů, buď jen „corona regni B." nebo jen rex, avšak s tím důležitým rozdílem, že corona jmenuje se tu již sama o sobě co lenní pán, ku př. „vasali regni et coronae", „omnes principatus huiusmodi a regno et corona Bohemiae in feodum dependent",19 kdežto, je-li jmenován v době této král sám, vystupuje „nomine coronae regni Bohemiae",20 to jest co repraesentant koruny. Zde buď již připomenuto, že v lenních majestátech co do názvu „corona regni Bohemiae" nenastává změna ani do dob nejnovějších.21 Zachovává se tu ona slavnostní formule,22 nebo zkráceně co subjekt práv lenních uvádí se tu král a koruna nebo pouze koruna. Místo latinského „corona regni B." užívá se v listinách německých prosté „Cron Böhaim" a v českých „koruna Česká", stále v témže významu.
***
Vedle lenního svazku byly to i jiné akty přímého připojování, jimiž šířila se a upevňovala územní rozloha říše České. Země, města, hrady i jiné statky byly říši této vtělovány, král zavazuje se neodcizovati jich od říše, byly kupovány, darovány, směněny za jiné nebo připojeny co zástava pravidelně od říše Římské.
Nejslavnostnějšího rázu jsou listiny inkorporační, jimiž se svazek zemí ke království Českému během dob připojených utužuje, na všechny časy zabezpečuje a všechny země tyto i s královstvím Českým zahrnují se ve vyšší jednotu jakousi. Jest to také listina inkorporační, kde vůbec pro prvé setkáváme se s názvem „corona regni Bohemiae". Jest to listina z roku 1329 o vtělení Zhořelce koruně České. Obyvatelé města tohoto žádají, aby byli ke koruně připojeni „coronae et mensae nostri regni Bohemiae stabiliter affigi ac inseparabiliter uniri ... desiderant", král Jan jim vyhovuje, „nobis, heredibus et successoribus nostris regibus ac ipsi regno nostro B. perpetuis inan tea temporibus incorporandos duximus ...", a zavazuje se, že je od koruny neodcizí, „a corona regni nostri antedicti nullo unquam tempore alienare".23
Inkorporace „nobis, heredibus etc... ac ipsi regno" jest pravidelné rčení, jehož o několik let později se užívá v listinách lenních a není důvodu k tvrzení, že zde „regnum" snad znamená něco jiného, než co bylo uvedeno o jeho významu výše při zmíněných právě listinách lenních.
Naproti této plné formuli stojí v téže listině závazek neodcizovati pouze od koruny, „a corona regni nostri", jakoby ono „rex, heredes etc. ... et regnum" dalo se nahraditi vše to v sobě zahrnujícím výrazem „corona regni". Přivtělení a připojení „coronae et mensae regni", koruně a stolu královskému připouští výklad, že corona znamená zde královské důstojenství, královskou moc českou a mensa regni vedle něho uvedená značí asi statky králi českému co takovému náležející a za dotaci českých králů sloužící.24
Do této skupiny listin náleží zejména dva významné státní akty Karla IV., totiž inkorporace Moravy a Slezska s Budišínskem a Zhořelcem. Setkáváme se tu opětně s jakousi slavnostní formulí inkorporační, v níž zde pravidelně „regnum" a „corona" uvádí se napřed: „... praefato regno nostro Bohemiae et ipsius felici coronae, nobis, heredibus et successoribus, B. regibus, ... incorporamus ...".25 Vtělené územky jsou v bezprostředním panství králů a koruny království Českého: „ ... declaramus supradictos principatus ... ad iurisdictionem et directum dominium regum et coronae regni Bohemiae iure spectare ...".26 Jindy opět jmenovány jsou království a koruna Česká samotný, jako příkladem v majestátu o inkorporaci Slezska z roku 1348, když se mluví o dávné příslušnosti obyvatel marky Budišínské a Zhořelecké ke koruně České slovy: „qualiter ad regnum et coronam B. tamquam ad immediatum et naturale dominium dudum pertinuerant",27 pak dále v témže majestátu o knížatech slezských „praesertim cum a corona regni immediate dep ende ant",28 anebo konečně slova, jimiž se tito se svými zeměmi a statky koruně vtělují: „regno et coronae regni B. praefati in perpetuum adiungimus, incorporamus ... 29 „Corona regni Bohemia" nebo „regnum et corona regni B." nazývá se tu zřejmě pánem státního území nebo snad jest státním územím samým.
„Rex" zde již nikde nevyskytuje se sám bez „regnum" nebo „corona". Za to regnum vedle corona nachází se tak často a v takovém spojení že vzbuzuje to otázku po vzájemném poměru těchto názvů. Zda značí oba tyto výrazy dvě různé od sebe věci nebo zda jsou označením pouze pro jednu a tutéž věc, o tom pro měnlivost těchto rčení již v jediné listině bezpečnou odpověď dáti nelze. Přihlédněme opětně k citované již listině o inkorporaci Slezska. Praví se tu v téže větě „praesertim cum a corona regni immediate dependeant" a pokračuje se slovy „regno et coronae regni B. praefati in perpetuum adiungimus" a konečně již dříve v téže listině „qui ad coronam regni B ... redierunt". Nejspíše ještě, prohlédneme-li texty listin inkorporačních, můžeme říci, že formule „regnum B. et eiusdem regni corona" a p. jsou jen obřadnějším vyjádřením téhož, co znamená již prosté „corona regni B.".
K listinám inkorporačním pojí se zavazovací listy králů českých, že nebudou odcizovati části státního území. Závazek neodcizovací vyskytuje se již v oné inkorporační listině z roku 1329, kde se vůbec po prvé shledáváme s výrazem koruna, a zní slovy: „Promittentes ... cives ipsos, civitatem et proventus advocatiae ibidem a corona regni nostri antedicti nullo unquam tempore ahenare ...".30
V aktech, jež obsahují výhradně jen slib neodcizovati příslušné územky a jiné věci od celku, k němuž byly připojeny, jemu vtěleny, nebo jež jinak jeho částí jsou, nacházíme rčení „nunquam ... a regno seu corona regni B. segregabimus ...",31 „von der cronen des kunigreichs czu Behem nymer ... empfremden".32 Tedy „corona regni B.", „crone des kunigreichs czu B." jest onen celek sám, jehož součástkami právě jsou tyto územky, obyvatelé a důchody a od něhož nemají býti odlučovány, anebo jest alespoň svazkem, fingovanou osobností, jež soustředíc v sobě panství nad jednotlivými územky a právy s nimi spojenými, slučuje tyto ve vyšší jednotu.
Celá řada měst a hradů připojena k říši české koupí, směnou nebo i darováním a v listinách na základě těchto právních jednání zřízených, právě tak jako v ostatních territoria říše se týkajících, setkáváme se s názvem. „corona regni B." Vyskytuje se tu známá nám již formule v listinách lenních obvyklá. Nalézáme ji hned v první známé listině toho druhu z této doby pocházející a vyhotovené o darování Lužice markrabím Braniborským Karlovi IV. a České koruně r. 1348: „... dem .. kunige zu Behem, sein erben und nachkomenu, kunigen zu Behem, und demselben kunigreich und der Cron zu Behem geben und verschrieben ... die marek zu Lusitz ..."33 Ale hned ještě v téže listině žádá markrabí císaře Karla o potvrzení tohoto darování slovy, v nichž zmiňuje se pouze o království a koruně České co obdarovaných: „das er die egenante seine gabe der marcke und des landes zu Lusitz, dî er dem kunigreich unnd der cronen zu Behem recht und redlich gethan hat ...",34 a podobně v listu, jímž vyzývá markrabí stavy Braniborské, aby králi českému složili přísahu věrnosti hned po tom, kde praví, že svou zem věnoval králům českým, „dem ... kunig zu Behem, seinen erben und nachkomen, kunigen zu Behem", mluví o nastávající příslušnosti marky ke koruně České, „das sie furbas ewiglichen zu dem vorgenanten kunigreich unnd zu der cron zu B. gehören sol...".35 Slova kunig etc. tu již scházejí.
Zvláštní formule nalézá se v některých smlouvách kupních, sem náležejících. Tak na příklad v listině o koupi města Frankensteina z roku 1351 prohlašuje Mikuláš kníže Münsterberský: „...notum facimus ... quod ... Carolo ... pro se et suis heredibus ac suis successoribus, regibus Boemiae et eiusdem regni coronae, ementi et recipienti civitatem nostram Frankenstein ... vendidimus ...".36 Vystupují tu zřejmě vedle sebe král co představitel všech budoucích králů českých, celé této instituce a — koruna. Tak jest tomu i na jiných místech a zejména jasně v listu falckraběte Ruprechta o prodeji některých měst a hradů králi českému a koruně roku 1353. Praví se tu: „Promittimus ... regi B., heredibus et successoribus suis, B. regibus, quod ipsis et coronae regni praefati omnes praedictas munitiones ... guarantire et tueri volumus".37 Vyjmenovaní králové shrnují se slovem ipsis a vedle toho staví se corona regni. Naproti tomu užívá se výrazu posléz zmíněného bez „rex atd." a připojují se územky pouze koruně, ku př. „et ipsa in eorundem regni et coronae Boemiae transtulimus, univimus et fundavimus potestatem", nebo „regno B. et insigni eins coronae appropriámus ...".38 Mohli bychom z toho dovozovati, že slova „rex etc." nahražují se označením „regnum et corona B.", kdežto opak zjištěn v jediném případě,39 a že tedy pojem onoho „regnum et corona B." jest zpravidla nadřazený onomu prvnímu, zahrnuje v sobě toto „rex etc.".
Pouhé „regnum B." v několika listinách tohoto druhu užívá se střídavě s výrazem „regnum et corona", jak se zdá s tímtéž významem. Ve svrchu citované listině o směně hradů a měst v Německu z r. 1360 připojují se tyto „in eorundem regni et coronae B. . . . potestatem" a dále čteme, že se směna provádí mezi říší Římskou a královstvím Českým, nikoli korunou, „inter Imperium ex una et regnum nostrum B. parte ex altera ...", a opět na jiném místě uvádí se tu již zase koruna: „castra Lutterburg et Rosenstein Imperio sacro, atque castra Parkstein et Karlswald regno et coronae magis expediant".40
V attestu této smlouvy kurfiřty říše r. 1361 praví se, že se změna děje ku prospěchu království a koruny, „ad Imperii sacri honorem et felix augmentum, necnon pro commodo et salute regni et coronae B. ..." 41 a v potvrzení směny té Karlem IV. jako králem českým téhož roku, čteme tutéž větu s pouhým „regnum": „...
attendentes ... et honorem sacri Imperii et felix augmentum, regnique Boemiae salutem et commodum ... innovasse ...".42
Podobně jest tomu i v listinách o zastavení Chebu. Tak listina z roku 1353 prohlašuje : „quod praefata Egrensis civitas ... regno et coronae B. ... a sacro Imperio rite fuerit obligata ..." a hned na to „ ... cum praefatum regnum Boemiae imperialis coronae dignum quidem et nobile membrum existat".43 V listu purkmistra a rady města Chebu z roku 1354, jímž osvědčují zastavení toto a svou povinnost ke králi a koruně České, opakují se právě uvedené věty textem německým: „dem kunigreich und der cronen zu Beheim ... zu rechtem pfande ... von wegen des heiligen Reychs versetzet ..." a dále „wanne auch das künigriche zu Beheim ein edlez, wirdigez gelied ist der Römischen cronen ...".44
Ostatně se v týchž listech zástavních nalézá celá slavnostní formule, „nostri regis tamquam regis B., heredum et successorum suorum regum B. et eiusdem regni coronae pignus et obligatio ..."45 (nebo jí odpovídající text německý 46, o jejímž významu jsme výše jednali.
***
Mnoho zajímavého a sloužícího k objasnění některých pochybností a nejasností, jež zůstavují prameny dosud uváděné, poskytují
smlouvy mezinárodní, uzavírané mezi králi českými a panovníky
zemí okolních.
Smlouvy tyto, jež větším dílem obsahují slib vzájemné obrany proti nepřátelům jedné i druhé strany, jmenují na straně české jako smlouvající se subjekt krále, jeho nástupce a korunu království, jimž se druhá strana k pomoci nebo spojenectví zavazuje. ku př. slovy „promittimus ... supradicto regi Carolo, heredibus et successoribus suis, regibus B. et eiusdem regni coronae imperpetuum cum ipso in perpetua liga ... manere ...".47
V listině, jíž osvědčují kurfiřti immunitu obyvatel říše české a zavazují se nikoho ven z říše této k soudům nepoháněti, čteme, že toto privilegium bylo kdysi uděleno králům českým a království a koruně České, „quondam regni Boemiae regibus clarae memoriae ac regno Bohemiae et eiusdem regni coronae olim concessum fuerit et indultum ... quod nullus princeps ... nulla denique persona eiusdem regni et pertinen tiarum eiusdem ... extra regnum ipsum ad quodcunque tribunal ... citari poterit ..."48
„Regnum et pertinentiae eius" jest patrně království České v užším smyslu s připojenými k němu územky; stručně nazývá se celek ten opětně slovem regnum („extra regnum ipsum") a v souvislosti námi právě uvedené znamená něco rozlohového, tedy jakési territoruim, kterýžto význam ostatně s tímto regnum spojován jest na četných jiných místech a zejména jasně v listině o spojenecké smlouvě Karla IV. a markraběte Jana s Rudolfem Habsburským z roku 1360: „Quod nos infra metas, granitias sive gades regni nostri Boemiae, marchionatus Moraviae, terrarum et principatuum Poloniae, domini Sulzbach, et quidquam regnum Boemiae in Almania obtinet, quae cum eodem regno confinant... nobis ... suffragari et auxiliari debemus et volumus ..." 49
Listina z téhož data, jejímž obsahem jest vzdání se Rudolfa práv ke koruně České a jejím částem, slouží rovněž za doklad téže skutečnosti jako ona právě posléz citovaná a má mimo to i jinou zajímavost. Text její na první pohled vzbuzuje zdání, jakoby tu výraz corona regni vztahován byl pouze na zemi českou, uváděnou vedle markrabství Moravského: „... renuntiamus ... perpetuo omni iuri ... quas super regno et corona regni Bohemiae et marchionatu Moraviae, terris et principatibus eorum in Polonia, in terra Sulzbach et alliis terris, quas ipsi in Almania obtinent, quae ad regnum Boemiae spectant et cum ipso confinant... habuimus ...".50 Máme tu tudíž království, korunu a markrabství Moravské a jim náležejí („eorum") území v Polsku, v Sulzbašsku a jiných zemích německých, ale o týchž územcích hned dále v téže větě se praví, že přísluší ke království Českému a že s ním sousedí. Že součástky státu českého mimo Moravu samu (ostatně i tu Opavsko a Olomoucko byly vyňaty z pravomoci markraběte), nepříslušely k onomu markrabství, nebyly jemu vtěleny nebo snad podřízeny, nýbrž spíše mu koordinovány, společně s ním, vedle něho tvořily velkou říši českou, jest dostatečně známo a proto můžeme jmenování jednotlivých částí této říše v citované renuntiaci Rudolfově uvedené pokládati za pleonastické vyjádření téhož, co potom shrnuje se v slova „quae ad regnum B. spectant". Výslovně uvedení Moravy vysvětluje se účastenstvím markrabího Jana při těchto smlouvách, následkem čehož ovšem i jeho země byla tu jmenována. I kdyby se z pouhého znění listiny soudilo, že corona regni Bohemiae postavena v ní prostě vedle marchionatus Moraviae jako něco souřadného, jako království České stojící tu jako smlouvající se strana stejně, jako jí tu jest markrabství Moravské, pak na základě dosud řečeného můžeme připustiti jen tolik, že má-li vyjadřovati zde corona regni B. království České v užším slova smyslu, nebo snad královskou moc českou k zemi české jako podkladu se pojící, pak označuje je tu právě jako kmen, jako základ říše povstalé připojováním, navazováním nových územních součástí k tomuto království.
Důležitá pro úkol náš jest dědická smlouva mezi císařem Karlem IV. jakožto králem českým a vévody rakouskými Albrechtem a Leopoldem uzavřená roku 1366. Smlouva ta s české strany činí se za účastenství stavů koruny České, kteří též, aby právě uskutečnění oné dědické smlouvy stalo se možným, volí pro případ vymření Lucemburků jmenované vévody za krále české: „Und auf die rede, dasz die ehgenannte vermachung, Ordnung, Vereinigung der lande ewigklich in ihren crefften ungehindert und unverruckht bleiben, so haben der obgenannt Johannsz, marggraff zu Mähren ... und andere geistliche und weltliche fürsten, graffen und herren mit sambt der gemeinschaft derselben chronen und künigreichs zu Beheimb ... nach ihrem landt-recht und löblicher gewohnlreit, die ehgenannten Albrechten und Leopulden ... zu kunigen zu Beheimb gekhuert ..."51 Dále za týmž účelem Karel IV. udílí jako císař římský vévodům Rakouským v léno vše, co má koruna a království České lénem od říše Římské, „zu verleihen alles, das die crone und das königreich zu Böheim von dem heiligen römischen reiche zu lehen hat ...".52
Ve smlouvě této jedná se o důležitý akt mezinárodní, o budoucí spojení zemí českých a rakouských, „vereinigung der lande", pod týmž panovníkem. Země tyto jsou v naprosto různém poměru k zeměpánu svému. Země rakouské jsou patrimoniem rodu Habsburského, témuž od říše Římské v léno uděleným, a proto vystupují tu a disponují jimi za souhlasu císaře římského uvedení vévodové sami. Naproti tomu říše česká není takovýmto patrimoniem panovnické rodiny, jež povolána byla na trůn volbou předních stavů v zemi ústavou k tomu povolaných, jimž by v případě vymření tohoto rodu opětně právo svobodné volby krále příslušelo a proto také disposice tohoto práva jejich se týkající, dějí se za jejich spolupůsobení. Proti jednostranným úkonům zeměpánovým stojí tu omezující nebo zabraňující je „iura regni", „recht des landes".53 Proto právě ona „vereinigung der lande" smlouvá se za účastenství markrabího, knížat, hrabat, pánů a vší obce koruny a království Českého. Kdežto dále při vzájemném udělení lén pro případ spojení zemí vymřením jednoho nebo druhého panovnického rodu, Václavovi a Janovi udílí se léna, jež mají knížata Albrecht a Leopold od říše Římské, „Und sind für uns kommen die liochgebohrnen Albrecht und Leopold, und haben uns gebeten, dasz wir den ehgenannten kunig Wenzla ... geruheten zu verleihen ... und alles, das sie von dem ehgenanten römischen reich zu lehen haben ..."54 infeudují se tito vévodové rakouští v ono, co má koruna a království České od říše.
V listinách o smlouvách a jiných aktech veřejných vnitřních záležitostí říše české se týkajících, setkáváme se s denominací naší ve významu částečně od dosaváde uvedených příkladů odchylném tím, že nezůstavuje pochybností o svém výkladu.
Jsou to zejména některá privilegia městská, v nichž přichází „corona regni" v takovémto spojení. Když roku 1348 nařizuje Karel IV. v okolí Prahy sázeti vinnou révu, ukládá majitelům vinic ve prospěch krále, jeho nástupců a koruny jistou dávku slovy: „vns vnsern nachkommen kunigen zu Beheim vnd der krone desselben kunigreichs von eune iclichen weingorten einen halben schuber wins jerliche geben."55
V latinské listině z téhož roku ustanovuje se trestem za nesplnění rozkazů o zakládání vinic propadnutí pozemku i desátku ve prospěch krále a koruny, „ ... ius fundi et decimas vinearum appropriamus et counimus nobis, heredibus et successoribus nostris regibus Bohemiae et eiusdem regni corone auctoritate regali pleno iure". 56 Není vyloučena možnost, že zde bez hlubšího podkladu užívá se formule v této době tak obvyklé, „regi ... regibus et coronae regni", jest-li však postavíme se na stanovisko, že i zde užito výrazu krone, corona vědomě a účelně, pak nelze tu upříti označení onomu smysl vztahující se ke královské moci české, po případě význam souhrnu práv králi českému příslušejících, tedy i důchodů jeho. Tomu nasvědčoval by i příklad jiný, a to z listiny z roku 1356 vzaté, jíž Brněnští přiznávají, že zemře-li markrabí Jan bez dědiců, markrabství spadne na krále českého a v jejíž části o posloupnosti v obou těchto zemích čteme: „ ... sic quod dignitas regni et coronae B. et marchionatus similiter penes ilium remaneat, qui ...".57 Příklad tento by nasvědčoval skutečnosti, že „regnum et corona B." znamená zde důstojenství královské české. Avšak tato místa, jež dle dosud uvedeného s výjimečnou průhledností ukazují nám význam naší denominace, jsou zatlačena do pozadí celou řadou příkladů této doby z listin téhož druhu, kde nemožno tak určitě říci, že by tu „corona regni B." znamenala důstojenství královské nebo královskou moc českou se všemi právy s ní spojenými, nebo i nutno označení onomu podkládati smysl jiný.
V listu, jímž věnná města česká zavazují se králi k pomoci proti nepřátelům, čteme slova: „ ... adversus quoslibet invasores regni et ccronae Boemiae in procurandis, manutenendis et defensandis iuribus, profectibus et honoribus eiusdem regni et coronae pariter clebeamus assistere ..."58 V prvé části citovaného místa regnum et corona B. značí zde patrně territorium a v dalších slovech uvádí se totéž regnum et corona co subjekt práv, důchodů etc.
Roku 1355 markrabí Jan přiznává, že Karel IV. odvolal „Majestas Carolina" a zavazuje se, kdyby se stal on králem českým, statuta tato rovněž nedržeti: „ ... ceteris principibus ac baronibus regni B. praefati et ipsius coronae fidelibus duximus premittendum ...",59 Karel IV. udílí roku 1372 privilegium měšťanům pražským s uvážením předních radů království a koruny, „... animo deliberate, sano principum, baronum ac procerum regni et coronae B. ..." 60 a v tomto spojení mluví se o knížatech a baronech a vůbec stavech v středověké terminologii vzhledem k zemi, v jejímž svazku se nalézají, jejímiž obyvateli resp. poddanými jsou. Roku 1372 prohlašuje Jošt, že jeho titul markrabí Moravského, „herrn des hints zu Maehern", nemá býti na újmu králi, království a koruně, „einem jeglichen kunig, dem kunigreich oder der cron zu Behem".61 Vedle všech králů, každého budoucího krále („einem jeglichen kunig"), uvádí se „kunigreich oder der cron zu B." Slovo oder zdá se zde spíše spojovati než rozlišovati výrazy kunigreich a cron, snad jaké překlad latinského „regnum sive corona", jež má přece spíše konjunktivní význam než disjunktivní. „Kunigreich oder cron zu B." jest onen subjekt, v nějž, jak svrchu bylo ukázáno, „lant Maerhern" jest vtěleno a jemuž přísluší nad zemí moravskou vedle krále „directum dominium".
Významnou pro řešení naší otázky jest listina z roku 1350, kterou markrabí Jan zavazuje se králi českému k pomoci na ochranu práv a příslušenství koruny České, a v níž mluví se o „corpus regni et coronae B.": „...promittimus ... nominatim ac expresse ad recuperationem iurium utilitatum et pertinentiarum, quae de corpore regni et coronae Boemiae quavis occasione sen causa alienata sive distracta noscuntur adversus principes, barones, vasallos et ceteros homines dicti regni et coronae, fideles ipsius et subditos ... auxiliari".62 „Regnum et corona" má svá práva, důchody, příslušenství, poddané etc. a vše to dohromady tvoří celek, „corpus regni et coronae B." Výraz corpus nasvědčuje tomu, že, jmenována-li ona jednota, onen celek, jemuž právě uvedená práva, příslušenství atd. náležejí, přihlíží se buďte k reálnímu podkladu jejímu, to jest territoriu, nebo musíme za to míti, že „corpus regni et coronae B." jest jen pojem vytvořený fikcí na označení všeho toho, co s jistým středem pojilo se v celek na venek uzavřený, fikce vyplývající z vědomí takového celku a nutnosti jej symbolisovati.
V „Majestas Carolina", v níž název „corona regni" se vůbec nevyskytuje, nalézáme rčení, jež odpovídá asi tomu, co právě bylo řečeno o významu označení „corpus regni et coronae B.". V tomto návrhu zákonníku zemského a to v části jednající o statcích královských, kde rozlišují se tyto na statky nescizitelné, na statky pouze omezeně scizitelné (nejvýše desetiletým zastavením) a ony, jimiž král volně mohl nakládali, setkáváme se s označením „regnum" ve významu territorialním, ku př. „infra limites regni",63 nebo „civitates et castra in metis regni praefati" 64 a mimo to, když zapovídá se tu všem obyvatelům žádati vyjmutí od celku, jemuž náležejí, nazývá se tento celek slovy „unio regni praedicti": „ ... suasque terras, castra, loca etiam quaelibet sive iura, a limitibus et unione regni praedicti solutum auderet dicere ...", a dále dokonce slovy „unione terrarum regni praedicti", když označuje se celek, v němž všichni obyvatelé mají se svými statky a právy setrvati: „cum terris, castris et iuribus omnibus, sive bonis ecrum, sub nostro successorumque nostrorum Boemiae regum jugo, consuetoque dominio et unione terrarum regni praedicti perpetuo maneant ...".65 Tato „unio regn" nebo „unio terrarum regni" značí as totéž, co jinde vyjádřeno bylo slovy „corpus regni et coronae".
Podobný smysl též musíme přikládat pouhému „corona regni", s nímž se setkáváme v článku 47. v „Ordo iudicii terrae", jejíž vznik padá do doby kolem roku 1350. Zmíněný článek ustanovuje, že nikdo nesmí chovati toho, kdo zabil nebo zranil někoho před králem nebo plným soudem a uprchl, „ ... quod eundem bannitum nullus hominum ad coronam regni pertinens cuiuscunque status, praeeminentiae vel conditionis fuerit, sive sit rex, sive marchio, archiepiscopus vel episcopus, aut alius princeps regni, aut baro, talem bannitum non debeant aliqualiter conservare".66 V české redakci zní věta tato stručněji a poněkud jinak: „ ... aby jeho žádný člověk, ktož pod korunu Českou sluší nechoval, buď markrabě, arcibiskup neb pán, aneb kterýkoli jiný člověk ..." „Corona regni" jest dle latinského textu svazek, jemuž náleží i král vedle ostatních velmožů říše. V české redakci téže právní knihy se král mezi těmi, kteří „pod korunu Českou sluší," nejmenuje, avšak přece z dalšího, a to z článku 50., viděti jest, že zákaz chovati takového rušitele míru zemského vztahuje se i na krále, neboť článek týž a následující ustanovují, jak se má postupovati, kdyby jej choval král. Druhý způsob podávaný článkem 51. záleží v tom, že má býti králi v takovém případě odepřeno konati mu „služby a řád". Kdo by však přes to králi služby a řád konal, má býti vypovězen a pokládán ode všech, „ktož k České koruně sluší," za nepřítele. Slova „ktož k České koruně sluší," vyjádřena jsou v textu latinském slovem „terrigenae".67
Konečně dlužno se zmíniti ještě o listině z roku 1373, jíž Karel IV. zakazuje do Čech dovážeti a zde prodávati cizí vína a to i moravská. Čteme tu: „ ... das furbasmer ewiclich vberal das gancze jare nymands, ... dheinerlei weyne, sie weren Vngerisch, Osterrisch, Merhenisch ... oder andrer lande weyne, die vzwendig dem kunigreich czu Behem gelegen sein ... in sulche stete, markte, dorfer vnd gueter, die vns vnd die kronen czu Beheim, epte, geistliche leuthe oder closter doselbist angehören ...." 68 Dále zmocňuje se mistr hor viničních v Čechách takováto cizá vína zabaviti, kdekoli je napadne, „... in sulchen steten merkten, dorfern vnd guetern, die vns, die krone czu Beheim vnd geistlich lewte oder dost er der selben kron angehoren". 69
Krone zu Beheim jest tu vedle krále označena co vlastník měst, vesnic a jiných statků a slovo „doselbist“ ukazuje, k tomu, že tu ve smyslu označení „krone czu Beheim" do popředí vystupuje prvek územní.

II.

Máme-li nyní shrnouti výsledky první části našeho pojednání a přezkoumati je s hlediska, jež odpovídá poměrům státního zřízení a nazírání na stát Český v době prvních dvou Lucemburků, musíme především konstatovati, že výsledek, jejž podává studium pramenů, v nichž se vyskytuje označení „corona regni Bohemiae", není jednotný, nýbrž, že označení toto nalézá se v nich ve významu velmi různém.
Bezpečně možno říci, že denominace ona nesouvisí nikterak s korunou královskou, již Karel IV. náhradou za ztracenou korunu dosaváde užívanou dal zhotoviti, a aby ochránil ji před zneužitím a odcizením účelu, jemuž výhradně byla věnována, posvětil ji sv. Václavu a vyžádal si papežskou bullu hrozící klatbou pro každé takové znesvěcení její. V příslušné bulle papeže Klimenta VI. z roku 1346 nazývá se tato koruna sama nikoliv corona, nýbrž „diadema regium".70
Přehlédneme-li spojení, v nichž se „corona regni B." vyskytuje a znaky její, jež z užívání v pramenech se nalézajícího lze odvoditi, tu shledáváme v listinách lenních korunu co panující subjekt poměru lenního, co vrchního vlastníka léna, jí skládá se přísaha manská, a to buď jmenována jest v této vlastnosti své sama, nebo vedle krále, jeho dědiců a nástupců; nové územky připojují a vtělují se koruně království Českého, ona nazývá se jejich bezprostředním pánem a králové slibují je od koruny neodcizovati. Při koupi nových částí územních vystupuje vedle krále co smluvní subjekt z české strany, jí se územky dávají v zástavu a vůbec podrobují se jejímu panství („in eorundem regni et coronae transtulimus ... potestatem"). Na jiných místech opět mluví se o hranicích koruny, o vpádu do koruny a v jiných spojeních, jež ukazují na to, že jest míti na mysli territorium určité; v smlouvách mezinárodních koruna vystupuje opětně co smlouvající se subjekt, jinde zase mluví se o právech a privilegiích koruny nebo o moci její a konečně i důchodech jejích.
Ve většině případů jeví se „corona regni Bohemiae" býti subjektem určitých vztahů. Jest to pojem utvořený abstrakcí, jenž jest znamením vývoje středověkého státního práva od původního primitivního jeho stavu ke stupňům vyšším. Znamená, že těžkopádný způsob označovati korporace a jiné právnické osoby, nikoli nějakým kollektivním názvem, nýbrž uvedením jedné nebo více konkrétních osob nebo věcí, z nichž onen celek sestává nebo které ho repraesentují, jest opouštěn. Ovšem v našem případě jen částečně, neboť zachovává se tu i onen původní způsob označování.
Výraz „corona regni B." po prvé vyskytuje se v listinách území říše české se týkajících a sice, jak již bylo řečeno, v době, kdy územní základ říše připojováním nových zemí a statků nabývá velkolepého rozsahu. Bylo již také řečeno, že v době té nastupuje výraz ten na místo od nějaké doby zde užívaného „regnum", jež buď nahrazuje, nebo v různá spojení s ním vchází. A s tímto regnum setkáváme se na jiných místech již v dobách dřívějších, ve století XIII., zejména druhé jeho polovině. Když někteří z úředníků dvorských počínají zabývati se více záležitostmi státními nežli věcmi pouze s dvorem panovníkovým souvisejícími, jeví se tato proměna podstaty jejich úřadů i zevně tím, že na rozdíl od oněch čistě anebo převážně dvorskými záležitostmi se zaměstnávajících úředníků, přibírají název „regni" místo dosavádního „regis", tak příkladem vedle maršálků ke službě dvorské určených a králi nebo královně přikázaných „marscalcus regis", „marscalcus reginae", onen jenž súčastní se s jinými úředníky ve správě státní, nazývá se „marscalcus regni Bohemiae".71 Podobně také kancléř, komorník zabývající se správou zemskou, sudí zemský, označují se jako „cancellarius regni B.", „camerarius regni" a „iudex regni" 72 a p. O pravém významu tohoto „regnum" mohli bychom býti v pochybnostech, zejména zda jest jen abstraktním vyjádřením téhož, co dosud konkrétně označovalo se slovem rex, či má-li zde regnum význam protikladu toho, co značí výraz rex, nebo zda konečně zde možno předpokládati abstrakci tak daleko jdoucí, že by regnum znamenalo celek stojící nad oběma složkami stavovského státu nad zeměpánem a obcí zemskou, a s počátku jen v nejřidčích případech v státním životě a zřízemí přicházející k uvědomění a praktickému uskutečnění důsledků svých.
Sledujeme-li v pramenech označení těchto nejvyšších úředníků, shledáme, že „regnum", jež se při jmenování jejich hodností připojuje, zaměňuje se zhusta slovem „terra". Soud Pražský, jenž nabyl postavení soudu celé země, soudu zemského a nazývá se „Pragense iudicium", vyskytuje se zároveň zejména v XIII. stol. s označením „iudicium terre" nebo „regni B. iudicium".73 Podobně nejvyšší sudí zemský střídavě nazývá se „iudex terre" a „iudex regni" 74 a rovněž tak písař zemský jmenuje se brzy „notarius terre", brzy opět „notarius regni Boemiae".75 Užívání slova „terra" a „regnum" má ovšem především význam ten, že úředníci takto označení jsou úředníky centrálními, celé země, na rozdíl od úředníků krajských.76 Pak ovšem mohla by tato označení míti smysl objektu, totiž území, nad nímž rozprostírá se královská moc česká, a „regnum Bohemiae" by znamenalo pak zemi, nad níž vládne král český. Avšak nesmíme přehlédnouti, že výrazy regnum a terra nastupují na místo dosavadního rex nebo jiného slova značícího dvůr královský a znamenají, že oním subjektem, jemuž úředníci, co úředníci země nebo království označovaní slouží, není více král sám. Že regnum tu neznamená již pouze důstojenství královské abstraktně pojaté, zdá se dokazovati záměna jeho se slovem terra, jež neznamenalo moc panovnickou, nýbrž označovalo politický celek státní územním jeho podkladem, vzhledem k váze, jakou měl v středověkém životě majetek nemovitý vůbec a vzhledem k povaze středověkého státu co státu rozlohového.77 Toto „terra" a v německé řeči „land" s počátku znamená objekt vrchnostenské moci státní, její reální základ, avšak v době, když panovníci rozdáváním nebo zastavováním statků a regalií část vrchnostenské moci přenášejí na velmože říše a tito se na sněmích spojují v celek proti panovníkovi, tu ve svém celku ztotožňuje se takto vzniklá obec stavovská se zemí, jež stává se tak nositelkou práv této obce zemské, subjektem jejich. Ale není to jediný význam země jakožto subjektu. Také co osobnost rozdílná od obou složek stavovského státu, od zeměpána jako subjektu moci státní a od obce zemské rovněž jako nositelky zvláštních samostatných práv, vyskytuje se země v středověké terminologii státoprávní.78 Ovšem neznamená to snad, že by zejména v době XIII. století byl pojem státu nějak určitě již vyhraněn. To nikterak říci nelze, a naopak nutno zdůrazniti, že vůbec abstrakce středověkého státního práva byly mlhavé, neurčité a velmi měnlivé, jako vůbec ústava tohoto státu jest kusá, její normy někdy příliš nahodilé, namnoze do svých důsledků neprovedené, a nejen neschopné sebemenším otřesům v poměrech mocenských vzdorovati, nýbrž stále se měnící pod vlivem jich. Že tu však pod slovem regnum v případech právě uvedených vyjádřeno jest asi něco ležícího mezi oběma posléz naznačenými smysly slova terra jednou k tomu, podruhé k onomu se blížící, ovšem se zřetelem k povaze vrchnostenské moci se zemí českou spojené, totiž moci královské, království, zdá se přece bytí nesporné. Pro tutéž dobu, o níž právě jednáme, připouští Gierke ve svém díle o dějinách pojmu německých korporací, tuto skutečnost pro význam pojmu „Reich" a praví výslovně, že již od poloviny XII. a zejména od XIII. století vystupuje víc a více do popředí pojem říše jako právnické osoby.79
Přihlédněme nyní k tomu, jak upravil se poměr královské moci české k obci zemské do nastoupení Lucemburků a pak za panování jejich prvních dvou králů na trůnu českém. Jednou z nejdůležitějších okolností v tom směru bylo uprázdnění trůnu po smrti posledního Přemyslovce Václava III. Nejvyšší úředníci zemští s Jindřichem Korutanským vedou vládu v zemi. Nový král povolán na královský stolec volbou v osobě Rudolfa Habsburského; nedlouho na to zvolen králem Jindřich Korutanský a když s jeho osobou nastává v zemi všeobecná nespokojenost, vysílá sněm český k císaři Římskému poselstvo jménem celého království Českého, aby jej požádalo o syna jeho Jana za krále českého. Stavům království Českého udává se tu několikráte za sebou příležitost disponovati celou říší a zástupcům jejich předním úředníkům zemským — tito cítí se již v této době povoláni k hájení zájmů stavů, z nichž vyšli, ve vládě — nadchází nutnost v nastalých mezivládích činiti opatření, aby sešel se sněm politického národa a chráněna byla země proti nepřátelům vnějším i proti zlořádům vnitřním. Přispívá to nemálo k utvrzení myšlenky, že král sám nepředstavuje celou státní moc českou, poněvadž v době bezkráloví tu obec zemská disponuje tím, co za života krále náleží k jeho praerogativám a to, co bylo objektem vládní moci panovníkovy, trvá tu jako celek dále. Království trvá dále a do volby nového krále stavové vystupují jeho jménem. To nezůstává bez vlivu na další vytváření mocenských poměrů. Velké privilegium krále Jana dané roku 1310 stavům před korunovací klade moci královské meze v privilegiích a svobodách šlechty a všech obyvatel království Českého („... promittimus .. quod ... Pragensem episcopum ... ipsam Pragensem ecclesiam totumque clerum, nec non nobiles et terrigenas, regnique ipsius populum universum, bona et possessiones ipsorum in eorum conservabimus iuribus ..") a omezuje je mimo to nově závazkem krále, že stavové nebudou nuceni táhnouti za hranice říše české („ultra quam metae terrarum Boemiae et Moraviae se extendunt"), že mimo případ korunovace krále a provdání dcery královské nebude od nich požadováno berně („collecta ... nec per nos nec per successores nostros reges B. ipso regno debet imponi ...“]80 a že úřady a statky v říši nebudou udělovány cizincům. Pozdější královy pokusy absolutistické tříští se o moc strany pana Jindřicha z Lipé v zemi, a roku 1318 smírem se stranou touto uzavřeným zavazuje se král nejmenovati cizince na úřady a vyřizovati obecní záležitosti jedině s radou pánů českých. Syn Janův, slavný Karel IV. vykupováním zastavených hradů a statků snaží se posíliti královskou moc českou, stálou nepřítomností královou v zemi a ztenčením královských statků a důchodů pokleslou, avšak přece již nestačí potlačiti protiváhu této zeměpanské moci vzrůstající v právech stavovských. Při nastoupení svém na trůn český potvrzuje velké privilegium Janovo, své významné akty organisace velkostátu českého provádí za souhlasu knížat a šlechty české, potvrzuje jim právo volby krále v případě vymření rodu Lucemburského a pro odpor stavů nucen vzdáti se myšlénky kodifikovati práva zemská v „Majestas Carolina".
Tyto stavy víže dohromady jednak královská vláda česká, jednak je sdružuje ve zvláštní subjekt právní země, jež jest právě hmotným podkladem této zeměpanské moci a jež následkem této své souvislosti s určitou, prozatím jen na venek uzavřenou a sjednocenou obcí stavovskou, jest s touto časem stotožňována a tak subjektivisována. Stavové tito vymáhají si privilegium, že nejsou povinni táhnouti do pole mimo Čechy a Moravu, nýbrž jen chrániti tyto země („prout bonum et status terrarum ipsarum exegerit"), zavazují krále nepřipouštěti, aby cizinci uvázali se ve statky a práva v zemi a manifestují tak uzavřenost a jednotu země, dosahují závazku králova, že nebude úřady v zemi propůjčovati cizozemcům a záležitosti říše že bude spravovati jen s radou pánů českých, čímž vnikají i v království, v dosavádní vládní okruh krále českého 81 a vytlačují jej z výhradně repraesentace jeho. Regnum již nevyčerpává se osobou krále českého, nebo králů českých.
Jest nesporno, že příkladem v potvrzení a rozšíření privilegií království Českého Bedřichem II. císařem Římským r. 1212, v slovech „Regnumque Boemiae ... sibi suisque successoribus in perpetuum concedimus", znamená výraz „regnum B." královské důstojenství české a že to jest první význam slova regnum vůbec, avšak jistě již současný jest smysl jeho co objektu královské moci této, zejména co označení jejího základu, jímž jest země česká. Na ní tedy t. j. na tuto zemi přenášejí se označení regnum a v případech, kdy s ní dále opět spojují se některá práva obce zemské anebo dokonce staví se ona co zvláštní vyšší subjekt nad krále i stavy, subjektivisuje se důsledně i toto „regnum Boemiae" s ní. Avšak i pokud není možno snad připouštěti tento výklad a pokud regnum zůstává něčím úzce souvislým s královským důstojenstvím českým, přece již i v době této znamená něco více než pouhou abstrakci této vrchnostenské moci oddělené od konkrétních nositelů jejích, poněvadž stavovská práva počínají vnikati do tohoto celku práv královských a tudíž i do onoho abstraktním pojetím práv a důstojenství krále kdysi vzniknuvšího označení „regnum Bohemiae".
V listinách, jež sepisují se o aktech, jimiž šíří se rozsah říše české, za krále Jana nejvíce připojováním knížetství Slezských, za Karla IV. pak i jiných dalších zemí, shledáváme se, jak bylo v prvé části tohoto pojednání ukázáno, rovněž s označením regnum Bohemiae, vyskytujícím se zpravidla vedle slov „rex, sui heredes et successores, reges Bohemiae" a to ve smyslu určitého právního subjektu. Později místo tohoto regnum nebo i v rozličném spojení s ním, objevuje se v oněch listinách výraz „corona regni Bohemiae". Nějaká proměna ve vnitřních poměrech říše české v té době, kdy označení „corona regni B." se počíná užívati, zejména rozhodná nějaká proměna v mocenských poměrech rozhodujících činitelů v státním životě Českém nenastala, jedině ten zjev možno pokládati za souběžný s tímto novým označováním, že stát český nabývá mohutných rozměrů.82 Bylo již na příkladech ukázáno, jak oba výrazy regnum a corona mnohdy se zaměňují i na to bylo již upozorněno, jak zvláště v době pozdější této periody často regnum Bohemiae, uváděno-li ve smyslu territoria, nebo i subjektu státního, omezováno na království České v užším smyslu, a proto zde můžeme se omeziti na konstatování, že pokud jde o rozřešení zásadní otázky, zda v těchto listinách území říše české se týkajících, symbolisuje se naším označením moc vrchnostenská, instituce královská anebo i nad králem stojící zvláštní subjekt státní, corona prostě navazuje tam, kde regnum přestává, jsouc jí nahraženo.
Poněvadž v listinách oněch jedná se o územním rozšiřování říše a „regnum" a potom „corona regni" tu vystupují co subjekty, jimž území toto náleží, bude nutno rozřešiti otázku, kdo vlastně byl konkrétně subjektem vlastnických práv nad územím státním, zda to byl pouze král, či s králem zároveň obec zemská.
Ještě v době, kdy nastává v středověkých státech ústava stavovská a kdy tudíž možno ve vládě dosaváde jednotné rozeznávati obor vlády dvorské a zemské a zároveň pozorovati pozemšťování úřadů dosaváde čistě dvorských, zůstává majetek královský ve vlastnictví panovníků a zejména pokud jde o panovníky dědičné, nenastává ještě dělení mezi majetkem jejich soukromým a majetkem veřejným. Teprvé znenáhla a zejména vítězstvím principu volebního vyvíjí se tu jakýsi rozdíl mezi oběma těmito, dosud nerozlišovanými podstatám zeměpanského majetku. Schröder ve své učebnici německých právních dějin ukazuje zejména k tomu, že přechodem říše od jednoho panovnického rodu k druhému, bylo potřebí rozděliti státní statky od soukromých statků dosavádního panovníka a že od konce XIII. století stalo se svolení kurfiřtů k scizení statků prvé jmenovanébo druhu nutností.83 Gierke ve spisu zde již citovaném pokládá tento proces odloučení majetku „říše" a domácích statků královských již za provedený v době Hohenstaufů a uvádí, že vyjádřen jest nový tento stav v listinách a právních knihách tím, že označuje se „císař a říše" („Kaiser und Reich") nebo pouze „říše" co subjekt práv a statků dosaváde pouze s panovníkem co subjektem spojovaných.84 Dále však vykládá skutečnost tuto tím způsobem, že ovšem nenastal tu rozdělením statků vznik veřejné státní moci se státním jměním na jedné a královského soukromého majetku s patrimoniálními právy na druhé straně, tedy úplně různých dvou subjektů, nýbrž že spíše nastalo pouze dělení objektivní ve statky s volným disposičním právem panovníka a jmění, s nímž disponovati může panovník jen s obcí zemskou společně.85
V říši české o spolupůsobení obce zemské nutným souhlasem v případě scizení majetku královského v této době není možno ještě mluviti. Myšlénka nescizitelných statků královských sice tu byla a také Majestas Carolina chce právě stanovením zásady nescizitelnosti, popřípadě omezené scizitelnosti statků královských povznésti moc královskou v zájmu obecném, celé říše české,86 avšak nemůže tu býti řeči o nějakém ústavním zasahování obce zemské do tohoto práva králova. Obec zemská jen potud postavila se na ochranu nescizitelnosti státního území, že na králi Janovi vymohla si závazek nepřipouštěti cizozemců k držení statků v zemi. Scizovati části území státního, pokud byly majetkem královským, těm, kteří byli ve svazku země české, bylo králi volno a také známo jest, že se tak v hojné míře stalo právě za krále Jana. Jak v době Janově tak i za Karla IV. nemůže býti obec zemská výslovně pokládána za subjekt královských statků, ani vedle krále, neboť nemáme dokladů, že by v době této stavové na sněmu shromáždění osobovali si právo svolovati k scizování královského jmění a myšlénku nescizitelnosti jeho vyslovenou v článku VI. a následujících připravovaného zákoníka Majestas Carolina, jest pokládati spíše za prostředek Karlův zachováním rozsáhlých statků králům českým zachovati jim též oporu pevné a mocné vlády. Avšak přece i tu můžeme sledovati pronikání obce zemské do onoho „království", o němž již výše bylo mluveno. Majestas Carolina sama mluvíc o nescizitelných statcích a právech ustanovuje, aby spravovány byly úředníky královskými nejen „ke cti a chvále království Českého" („ad honorem et gloriam diadematis regalis B."), nýbrž též pro bezpečnost a mír vší obce království Českého („totius universitatis dicti regni")87 a zavazuje nad to krále při korunovaci přísahati před pány a zemany, že jmění toto nescizí a jako další záruku nařizuje, aby úředníci hrady a statky královské spravující vydali tyto nově nastoupivšímu králi teprvé, když týž složí onu přísahu.88 Znamená to aspoň tolik, že královská moc česká s celým souhrnem práv s ní spojených, počíná býti něčím, co nedotýká se stavů českých v jejich, celku (universitas, communitas regni) tedy obce zemské, již pouze co objektů této vládní moci.
Mezi statky uvnitř země české se nalézajícími a lény mimo její hranice ležícími, jakož i jinými zeměmi k říši české připojovanými se co do označení subjektu, jemuž územní tyto části nadále budou poddány nebo v který vtěleny budou, žádný rozdíl nečiní. Vždy jmenuje se tu zejména, jak bylo na počátku pojednání tohoto uvedeno, as od roku 1340 již pravidelně regnum nebo corona regni, ve většině případů vedle slov „rex, sui heredes etc.", v některých i bez nich. Jisto jest též, že „corona regni B." tu místy nahrazuje ono „rex etc.", kdežto opačný zjev se nevyskytuje. V listinách inkorporačních a jiných mluví se však též o „regnum" a „corona" ve smyslu objektu, a to territoria, při čemž myšlena jest země česká, a v témž smyslu mluví se též o příslušenství království českého (pertinentiae regni B.), při čemž myšleny jsou připojené k němu země a celek opět nazývá se regnum Bohemiae nebo corona regni B. — Jinde opět slibuje král v těchto listinách, že obyvatele, obec a důchody za ochranu, v obci Zhořelci poskytovanou, plynoucí, od koruny nescizí. Musíme za to míti, že i v těchto případech, kde jde o připojování územků mimo zemi českou ležících ke království Českému, byl poutem takto vznikajícího celku především král, vlastně již pro dobu tuto správněji řečeno, důstojenství královské české, královská moc česká. Tento význam a smysl jest také s označením corona regni Bohemiae především spojovati.89 Neboť královská moc česká, vrchnostenská moc krále českého to byla, jež rozšířivši se na nová území a podřídivši je navždy svému panství, spojila je v jeden celek s královstvím Českým ve smyslu země české, a to již v době, kdy mezi všemi zeměmi takto spojenými, pokud měly již korporativní povahu, po stránce této stavovské organisace jejich, styků ještě nebylo.
Avšak již svrchu zmínili jsme se o skutečnostech, jež musily ve stavích českých vzbuditi vědomí, že toto regnum nebo tato corona jest něčím po případě naprosto odloučeným od osoby královy a přece dále trvajícím a dokonce i jejich disposici podléhajícím, pokud jde o právo volby a výkon práva tohoto. Nevzbudilo to snad hned určitou představu o existenci celku stojícího jak nad nimi tak i nad králem a je i krále pojícího ve vyšší jednotu, avšak posunulo vědomí toto proces, jenž vznikl tu v označování subjektu státní moci postupem od jmenování konkrétního krále a jeho nástupců k pojmu království abstrakcí vytvořenému a jenž končil v dobách pozdějších vyhráněním se určitého pojmu státu, na stupeň další, kde ještě nebylo možno mluviti s určitostí o státu, avšak kde „corona regni Bohemiae" znamená v mnohých případech také již něco více, než důstojenství královské s všemi právy s ním spojenými, a sice něco více směrem k vytvoření se pojmu státu jako nejvyšší právnické osoby.90 Označení jako „corpus regni et coronae Bohemiae", nebo „unio regni" a „unio terrarum regni" jsou toho zevním výrazem.

Jireček, Codex iuris Bohemici, II. dílu, 1. část, str. 86—7.
Ku příkladu list knížete Bolka o přísaze manské králi Janovi z r. 1337 „domino nostro, d. Joani regi Bohemiae et suis successoribus, Bohemiae regibus ... fidelitatis et obedientiae fideliter facient iuramentum". (Jireček, l. c. str. 157.)
Jireček, l. c. str. 95. a 96.
Jireček, l. c. str. 92.
Gierke ve svém díle „Das deutsche Genossenschaftsrecht" II. díl str. 570—2. uvádí příklady toho z právních knih Sachsen- a Schwaben- Spiegel a z doby dřívější.
Jireček, l. c. str. 141.
V listině biskupa vratislavského o odevzdání Vratislavi králi Janovi a opětném přijetí jejím v léno knížetem Jindřichem; Jireček, l. c. str. 223.
Jireček, l . c. str. 329 et sq.
Idem, l. c. str. 358.
Idem str. 451.
Idem str. 454 místo dříve citované, druhé na str. 455.
Idem, l. c str. 435.—6.
6)">l. c. str. 453.
Jireček, l. c. str. 455.
Gierke, l. c. str. 566.
Tak v majestátu o udělení Moravy v léno, kde se Karel i Jan zavazují nic neodcizovati od Čech a Moravy „Neque nos ... B. reges, dictum regnum B. vel ... marchiones Moraviae marchionatum eundem, in toto vel in parte ... donare, vendere ..."; Jireček, l. c. str. 334.
l. c. str. 332.
l. c. str. 435.
V listině o příslušnosti Slezských knížectví k České koruně, Jireček, l. c. str. 454.
R. 1355 potvrzuje kapitula vratislavská, že má Grotkov lénem od krále Jana. List o tom od biskupa kdysi přijal Jan Lucemburský jménem koruny České „... literas recongnitionis ... dedit ... Joani regi Bohemiae, nominae coronae regni B. recipienti ..."
Příklady toho Haimerl, Beiträge zur Kenntniss des Lehenwesens in Böhmen (Zeitschrift f. österr. Rechtsgelehrsamkeit u. polit. Gesetzkunde z r. 1846) str. 119, 134, 144; pak týž; Deutsche Lehenshauptmannschaft: příkl. z instrukcí z r. 1544 (str. 9), z r. 1562 (str. 65), z r. 1651 (str. 66), z r. 1743 (str. 71), z r. 1754 (str. 72), z dekretu z r. 1824 (str. 127).
Ještě v lénním listu, jímž císař František Josef I. uděluje r. 1858 arciknížeti Albrechtovi Těšínsko v léno, nalézáme tuto formuli „ ... von Uns, Unseren Erben und nachkommenden Königen und der Krone Böhmen zu rechten Lehen ..." (u Pštrosa, Die böhmischen Kronlehen, str. 83).
Jireček, l. c. str. 101.
Asi v takovém významu slova mensa užívá Majestas Carolina (Rieger, O českých král. a korunních statcích v publikaci dobrého zdání o král. hradě Pražském, str. 71).
Zlatá bulla o vtělení bavorských zámků České koruně z r. 1355 (Jireček, l. c. str. 396), a podobně v inkorporační listině marky Lužické se týkající (l. c. str. 567).
Inkorporace markrabství Moravského, biskupství Olomouckého a knížectví Opavského (l. c. str. 302).
Jireček, l. c. str. 306.
Jireček, l. c. str. 306.
Jireček, l. c. str. 307.
Idem, l. c. str. 101.
Závazek Karla IV. neodciziti Chebsko od koruny z r. 1348, Jireček, l. c. str. 281.
Václav r. 1369 slibuje neodcizovati Svídnicko a Javorsko od koruny, Jireček, l. c. 563.
Jireček, l. c. str. 310. Stejný text latinský ku př. v listu krále uherského Ludvíka, jímž se zříká Svídnicka a Javorska, Jireček, l. c. str. 369.
Idem, l. c. str. 311.
Idem, l. c. str. 313.
Idem, l. c. str. 360—1.
Jireček, l. c. str. 381.
Listina o směně zámků a měst v říši Římské z r. 1360, Jireček, l. c. str. 483—4.
Případ tento náleží do listu Waldemara Braniborského z r. 1348, jímž vybízí své poddané, aby učinili přísahu králi českému. V místě výše citovaném praví, že Branibory daroval králům českým nezmiňuje se o koruně a teprve ke konci listu se k ní vrací. Mohla by se konečně výjimka tato oslabiti tím, že stala se jen vzhledem ke kontextu, poněvadž se na onom místě motivuje darování dobrodiními od králů českých prokazovanými dárci a proto se v tom okamžiku co obdarování připomínají pouze oni (listina u Jirečka, l. c. str. 313).
Jireček, l. c. str. 483—4.
Jireček, l. c. str. 491.
Tamtéž str. 493.
Jireček str. 385.
Tamtéž str. 389—390.
Listina kurfiřtů o zastavení Chebska, Jireček, l. c. str. 385.
Tak příkladem v listu purkmistra a rady Chebské o vykonání slibu poslušnosti, Jireček, l. c. str. 390.
V listu o smlouvě krále Ludvíka Uherského s Karlem IV. r. 1353, Jireček, l. c. str. 378. Podobně v německé listině z r. 1348, jíž se zavazuje markrabí Míšeňský se svými syny Karlovi IV. ku pomoci proti a nepřátelům (u Jirečka, l. c. str. 318).
Jireček, l. c. str. 414.
Idem str. 473.
Jireček, l. c. str. 477—8.
Jireček, l. c. str. 543.
Tamtéž str. 545.
Vévodové rakouští zvoleni pro případ vymření Lucemburků krály českými „nach recht und löblicher gewohnheit des landes" (u Jirečka, l. c. str. 547).
Tamtéž str. 545—6.
Čelakovský, Privilegia měst Pražských, str. 108.
Tamtéž str. 114.
Jireček, l. c. str. 429.
Jireček, l. c. str. 511.
Tamtéž str. 409.
Čelakovský, Privilegia měst Pražských str. 150.
Jireček, l. c. str. 581.
Tamtéž str. 347.
V článku VI. (otištěno v Archivu Českém, III. díl str. 84).
V článku VII. (tamtéž str. 86).
V článku VIII. (tamtéž str. 96).
Archiv Český, II. díl str. 99.
Archiv Český, II. díl str. 101.
Čelakovský, Privilegia měst Pražských str. 153.
Tamtéž str. 154.
Jireček, l. c. str. 263.
V listině z r. 1289 čteme: „in presentia baronum et nobilium meorum, videlicet Zobezlai, iudicis terre mee ... Michahelis marschalci mei ... Hogeri de Lomnitz, summi camerarii regni B., Alberti de Seberch,marschalci eiusdem regni B. ..." U Jirečka, Slovanské právo v Čechách a na Moravě, na str. 138 uvádí se, že r. 1257 byl Přísnobor „notarius regni" a Arnolt „notarius regis".
Příklady toho uvádí Čelakovský ve článku O soudní pravomoci panovníka a jeho úředníků nad církevními korporacemi a král. městy v Čechách (Právník z r. 1878 poznámka 11. ke str. 83).
Příklady uvádí Čelakovský na uv. m. pozn. 10. ke str. 82.
Tak na př. zemský sudí Čéč v listině z r. 1263 nazývá se „iudex terre", a r. 1267 iudex regni nostri „... viro nobili Chech ... quondam summo iudici regni nostri ..." (Emler, Regesta II. č. 416 a 538).
Radozlaus roku 1284 jmenuje se „notarius terre", roku 1287 „notarius regni Boemie" (Emler, Regesta II., č. 1315 a 1409).
Čelakovský na uv. m. pozn. 11. ke str. 83.
Jellinek, Všeobecná státověda str. 135. —Také v listině z roku 1289, svrchu již citované, kde vyjmenováni jsou zemští úředníci, potom užívá slova regnum B. ve smyslu státního území „... in praesentia baronum, et nobilium meorum ... summi camerarii regni B. ... marschalci eiusdem regni B. ... et civium, qui propter hoc specialiter de omnibus regni B. finibus pro testimonio fuerant convocati (Emler, Regesta II., č. 1466).
Gierke ve svém díle Das deutsche Genossenschaftsrecht II. sv. str. 451—2 uvádí příklady zemí německých, jež se povznesly na stupeň státních a mezinárodních osobností, jakmile se jim podařilo korporativní uzavření se proti zeměpanské moci v oboru jejich vlastní moci politické. Uvádí tu příklady počátků takového postupu z prvních let století XIV.
Na uv. m. str. 572.
Listina ta otištěna v přílohách Kalouskova Českého státního práva (II. vyd. str. 563—5).
V úmluvě se stavy českými r. 1318 učiněné označují se kronikou Zbraslavskou Petra Žitavského záležitosti, jež král Jan zavazuje se spravovati s radou českou, „universis regni negotia" („sed cum Boemorum consilio universi regni velit negocia pertractare", Fontes rerum Bohemicarum IV. str. 247).
S touto skutečností v souvislost uvádí výraz koruna Čelakovskýv článku „Právní dějiny české" v Ottově naučném slovníku str. 487 dílu VI.
Schröder, Lehrbuch der deutschen Rechtsgeschichte, 5. vyd., str. 531—2; pak str. 544, kde dokládá, že právě za účelem neslučování obou těchto podstat statkových zřizovány byly inventáře statků veřejných a uvádí příklad z konce XIII. století. Podobně Waitz, Deutsche Verfassungsgeschiehte, VIII. díl, str. 243.
Gierke, n. uv. m. str. 569. a uvedená tam poznámka 22.
Gierke, na uv. m. str. 570.
Čelakovský, Hrad Pražský a majetková práva k němu, str. 21.
Archiv Český III. díl str. 83.
Tamtéž str. 88 a násl.
Čelakovský, Hrad Pražský, str. 3, pozn. 5.;str. 15. a uvedená tam místa z Ésmeina; str. 20. Kadlec v článku Einige Bemerkungen über das ungarische und böhmische Staatsrecht (Jahrbuch der internat. Vereinigung für vergleichende Rechtswissenschaft und Volkswirtschaftslehre z r. 1903 str. 432) ukazuje, že označení „Sacra corona regni Hungariae" znamenalo ještě v Tripartitu asi tolik co „ius regium", ačkoli připouští, že vedle toho užívalo se v téže době tohoto označení ve smyslu státu Uherského (str. 433).
Rieger na uv. m. str. 69. v případech, kde se jedná o přivtělení jednotlivých zemí ke koruně jako údů jejích, pojímá tuto „jako subjekt státní (ne pouze jako důstojenství královské)". Podobně Kapras ve svém pojednání o státoprávním poměru Moravy k říši Německé a ke koruně České ve středověku, na str. 19. (zvláštní otisk z Čas. Musea král. Čes., ročník 81.).

Citace:

Ochrana vzorků. Všeobecný slovník právní. Díl druhý. Kabel - Otcovství. Příruční sborník práva soukromého i veřejného zemí na radě říšské zastoupených se zvláštním zřetelem na nejnovější zákonodárství a poměry právní zemí Koruny české. Praha: Nákladem vlastním, 1897, svazek/ročník 2, s. 765-769.