NPD documents search: Váž. civ., 8 (1926), sv. 2

Č. 506.

Administrativní řízení: Předpisy zákonné stanovící rekursní lhůty, jsou normou kogentní, která váže stejně strany jako úřady a jenom zákonem může býti změněna.
(Nález ze dne 3. září 1920 č. 8043.)
Věc: František Bláha v Tuchomyšli proti ministerstvu školství a národní osvěty o přeložení na trvalý odpočinek.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Stěžovatel byl rozhodnutím zemské školní rady ze dne 3. července 1917, doručeným mu dle vlastního udání dne 21. července 1917, dán z moci úřední pro úředně zjištěnou chorobu na trvalý odpočinek.
Po doručení tohoto rozhodnutí žádal stěžovatel jak u okresní, tak u zemské školní rady, aby mu byla lhůta k podání odvolání proti zmíněnému vynesení prodloužena o 14 dní, tedy do 19. srpna 1917 a zaslal pak, když mu vyřízení této žádosti nedošlo, dne 15. srpna 1917 odvolání poštou okresní školní radě v Lanškrouně.
Ministerstvo kultu a vyučování zamítlo výnosem ze dne 10. dubna 1918 čís. 9202 toto odvolání jako opožděné, poněvadž nebylo podáno v zákonité 14denní lhůtě u okresní školní rady.
Dne 15. srpna 1919 došlo ministerstvu školství a národní osvěty podání stěžovatelovo, ve kterém po vylíčení svrchu uvedeného skutkového děje reprodukuje žádost svou k zemské školní radě ze dne 24. srpna 1918, ve které na to poukazoval, že podal včas žádost o prodloužení rekursní lhůty a žádal o udělení vysvětlení a pokynů, kterážto žádost byla vyřízena vynesením zemské školní rady ze dne 3. října 1918 čís. II. A 2429/16 tím, že záležitost jeho pensionování byla již ministerstvem kultu a vyučování pravoplatně rozhodnuta a že mu zemská školní rada nějakých pokynů ve příčině případných dalších kroků dávati nehodlá. Dále žádá, aby ministerstvo školství jeho jako opožděné zamítnuté odvolání věcně vyřídilo a jej v činné službě ponechalo a poukazuje na to, že byl pensionován jenom pro nepřízeň předsedy okresní školní rady a okresního školdozorce a několika členů okresní školní rady.
Ministerstvo školství a národní osvěty vrátilo, vyžádavši si dříve zprávu zemské školní rady, podání stěžovatelovo vynesením ze dne 1. listopadu 1919 čís. 52034 zemské školní radě k dalšímu přiměřenému opatření, která po té stěžovateli prostřednictvím okresní školní rady sdělila, že se mu stížnost jeho na základě cit. výnosu ministerského vrací jakožto bezpředmětná s poukazem na zmíněný již výnos zemské školní rady ze dne 3. října 1918 čís. II. A 2429/16.
Stížnost k nejvyššímu správnímu soudu, jež jest namířena proti tomuto výnosu ministerstva školství a národní osvěty, domáhá se toho, aby byl tento výnos změněn a stěžovatelův rekurs proti přeložení na odpočinek věcně projednán a aby byl vzat zřetel na to, že stěžovatel po svém pensionování konal službu jako soukromý úředník a od září 1919 jest řídícím učitelem na 2. třídě zemské národní školy v Tuchomyšli u Ústí n. L.
Nejvyšší správní soud uvážil o stížnosti takto:
Podání stěžovatelovo, došlé ministerstvu školství dne 15. srpna 1919, není dle své podstaty a svého obsahu ničím jiným, než žádostí o obnovu řízení zavedeného ve příčině přeložení stěžovatelova na trvalý odpočinek z moci úřední a ukončeného pravoplatným výnosem zemské školní rady ze dne 3. července 1917 č. II. A 2429, kterým bylo pensionování jeho vysloveno a vzhledem k tomu nelze též naříkané rozhodnutí vykládati jinak, než jako zamítnutí této žádosti za obnovu.
Stěžovatel opíral svou žádost o povolení obnovy pouze o to, že před podáním svého odvolání ministerstvem kultu a vyučování jako opožděného odmítnutého, žádal jak okresní, tak i zemskou školní radu o prodloužení čtrnáctidenní lhůty odvolací na čtyři týdny a že byl oprávněn domnívati se, že mu prodloužení lhůty bylo povoleno.
Nejvyšší správní soud nemohl však shledati, že tyto vývody stěžovatelovy ve zmíněném podání jeho obsahovaly nějaké závažné nové skutkové okolnosti, které by zakládaly nárok na obnovu řízení již skončeného. Stěžovatel sám nepopírá, že odeslal své odvolání okresní školní radě v Lanškrouně dávno po uplynutí zákonné 14denní lhůty rekursní, v § 44 zákona ze dne 24. června 1890 č. 46 z. z. stanovené. Okolnost, že ještě ve volné lhůtě žádal o prodloužení této lhůty za účelem zamýšleného podání svého odvolání, jest pro posouzení věci vůbec bezvýznamná, ježto předpisy zákonné stanovící rekursní lhůty jsou kogentní normou, která váže stejně strany jako úřady a přirozeně opět jenom zákonem může býti změněna.
Vzhledem k tomu byl stěžovatel povinen bez ohledu na to, zdali včas o prodloužení lhůty odvolací žádal čili nic, lhůtu tuto dodržeti.
Pokud se stížnost poukazem na to, že stěžovatel jest opět schopen vykonávati učitelské povolání, snad z tohoto důvodu dovolává obnovy řízení, bylo ji odmítnouti pro nepříslušnost nejvyššího správního soudu, poněvadž tu jde o novotu v řízení správním neuplatňovanou (§ 5 a 6 zákona o správním soudě).

Citace:

č. 506. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství, 1921, svazek/ročník 2, s. 514-516.