NPD documents search: Boh. adm., 9 (1927), sv. 2

Č. 6951.

Známky: 1. * Je-li spor o pozůstalost majitele koncesované živnosti, jenž měl pro svůj podnik zapsány ochranné známky, není přechod podniku ve smyslu § 9 známk. zák. uskutečněn tím, že vdova po majiteli živnosti ohlásila živn. úřadu její další provozování na základě § 56 živn. řádu.
Živnostenské právo: 2. Právo vdovy, vésti dále koncesovanou živnost zemřelého manžela podle § 56, odst. 4. živn. řádu nemá významu stran disposice s majetkovým souborem, spojeným s provozováním příslušné živnosti. (Nález ze dne 9. prosince 1927 č. 25800).
Věc: Antonie V. v Praze proti ministerstvu obchodu o ochranné známky.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: U obch. komory v Praze byly pro Ph. Mr. Mělko V. ve V. pro podnik: výroba jedů, látek a preparátů léčebných ve V. a pro zboží: farmaceutické a kosmetické výrobky, zapsány tyto známiky ochranné: pod č. 10502 slovní známka »Vumome«, pod č. 14661 komnovaná známka »Vunome« a dále pro farmaceutické a léčebné přípravky pod č. 24267 a 19014 známka »Gonoklein«, pod č. 24269 slovní známka »Salismuth« a pod č. 24270 slovní známka »Vunocyl«. — Dne 7. června 1924 chranitel Ph. Mr. Mělko V. zemřel. — Dne 12. září 1925 žádal Zlatko V., obchodník v Praze, o přepsání těchto známek na sebe. Žádost tu opíral o opis závěti, podle níž jej Ph. Mr. Mělko V. ustanovil universálním svým dědicem, a o usnesení okr. soudu ve V., jímž bylo mu pozůstalostní jmění přenecháno do správy a užívání. — Žádost tuto obch. komora v Praze zamítla.
Stížnost proti tomu podanou zamítlo min. obch. rozhodnutím ze 4. listopadu 1925.
Mezitím byly však známky úvodem zmíněné dne 24. září 1925 přepsány na »Ph. Mr. Mělko V. vdovu Antonii V.« — dnešní st-lku.
Podáním z 21. listopadu 1925 žádal Zlatko V., aby min. obch. na podkladě svého rozhodnutí ze 4. listopadu 1925, podle něhož lpějí sporné známky až do odevzdání pozůstalosti na dosavadním podniku, představovaném masou pozůstalostní, zrušilo právě dotčené přepsání známek těch na st-lku.
Min. obch. vydalo na to nař. rozhodnutí tohoto znění: Obch. komora se vyzývá, aby ve smyslu rozhodnutí ze 4. listopadu 1925 zrušila převod ochranných známek č. 10502, 14661, 19014, 24267, 24269, 24270/Praha, provedený v tamním rejstříku dne 24. září 1925 na jméno Ph. Mr. Meliko V. vdova Antonie V., a aby známky ty nechala prozatím zapsány na jméno původního chránitele Ph. Mr. Mělko V. ve V.
Maje rozhodovati o stížnosti formelně namířené proti posléz uvedenému výnosu min. obch., považoval nss za nutné, předem uvažovati o otázce, co sluší v daném případě ve skutečnosti považovati za rozhodnutí naříkané.
Rozhodnutím z 30. listopadu 1925, proti němuž stížnost formelně směřuje, vyslovil žal. úřad, že zrušuje převod známek úvodem dotčených, provedený obch. komorou dne 24. září 1925, s původního chránitele Ph. Mr. Mělko V. na st-lku a to z téhož důvodu, ze kterého odepřel svým rozhodnutím ze 4. listopadu 1925 vyhověti žádosti zúčastněné strany o přepis těchže známek, totiž, že známky ty lpějí na podniku, pro který byly původně zapsány, a že případný převod jich může nastati — se zřením na § 9 známk. zák. — teprve podle toho, jak se ukončí řízení pozůstalostní.
Z této souvislosti obou právě uvedených výnosů se podává, že min. v nař. rozhodnutí recipuje obsah svého rozhodnutí ze 4. listopadu 1925, a že jím z téhož důvodu, ze kterého tehdy odepřelo vyhověti žádosti zúčastněné strany o přepis sporných známek na ni, odepírá nyní i žádost st-lčinu stejného obsahu.
Stížnost sama také považuje obě uvedená rozhodnutí za jediný celek, neboť uvádí výslovně, že důvodem a základem rozhodnutí z 30. listopadu 1925 jí formálně potíraného jest vlastně rozhodnutí ze 4. listopadu 1925, proti jehož obsahu také věcně brojí. Vykládajíc pak takto pojaté nař. opatření žal. úřadu, pokud st-lku postihuje v jejích domnělých právech, tvrdí stížnost, že opatření to vydal žal. úřad, jsa veden právním názorem, že v daném případě jest přiznati dědické právo ke sporným známikám zúčastněné straně Zlatko V-ovi jako universálnímu dědici, jemuž podnik zůstavitelův musí připadnouti, a vytýká, že toto stanovisko nelze zdůvodniti ani zákonem, ani výsledky provedeného řízení správního.
Tímto výkladem nař. rozhodnutí ocitá se stížnost hned od počátku na scestí.
Rozhodnutí min. obch. ze 4. a 30. listopadu 1925 tak, jak byla podána, nelze v jejich souvislosti shora vylíčené pojmouti jinak, nežli tak, že žal. úřad odepřel vyhověti žádosti jaik st-lky, tak i zúčastněné strany o přepis sporných známek z důvodu, že v době vydání těchto rozhodnutí nenastala ještě taková změna v držení podniku, pro který byly známky původně zapsány, jakou předpokládá § 9 známk. zák., a že pro otázku změny té a s ní souvisejícího nároku na převod známek těch bude rozhodným soudní odevzdání pozůstalosti.
Že by k známkám, o něž jest spor, příslušelo právo dědické zúčastněné straně Zlatko V., nebo že by dokonce na něho musily býti známky ty přepsány za všech okolností, jak to tvrdí st-lka, žal. úřad nevyslovil, nýbrž vcházeje v rozhodnutí ze 4. listopadu 1925 na vývody rekursu zúčastněné strany, projevil toliko právní názor, že — bude-li Zlatko V- ovi skutečně držení podniku, pro který jsou známky ty zapsány, u vyřízení pozůstalosti odevzdáno — teprve tehdy vznikne jeho nárok na přepis sporných známek. V tom však nelze spatřovati judikátní výrok obsažený ani v rozhodnutí ze 4. listopadu 1925, ani v rozhodnutí z 30. listopadu 1925, nýbrž výrokem tím zůstává, že v době vydání těchto rozhodnutí nelze ještě — poněvadž řízení pozůstalostní není pravoplatně ukončeno — předpokládati, že nastala podle § 9 znak. zák. změna v osobě původního držitele podniku, pro který známky ty byly zapsány.
Toto právní stanovisko jest však ve shodě s ustanovením § 547 o. z. o., je-li ovšem správným zjištění, ze kterého žal. úřad vycházel, že v době vydání rozhodnutí ze 4. a 30. listopadu 1925 řízení pozůstalostní nebylo ještě ukončeno a podnik, pro který byly sporné známky zapsány, nebyl konečným pravoplatným výrokem soudním odevzdán v držení ani zúčastněné straně, ani st-lce. Že by však opak byl pravdou, stížnost netvrdí. Žal. úřad tudíž mohl právem předpokládati, že změna v držení podniku, pro který byly sporné známky zapsány, tak jak ji předpokládá § 9 známk. zák. ve prospěch st-lky, dosud nenastala a usouditi proto, že skutkové předpoklady pro převod známek těch na st-lku nebyly prokázány.
St-lka vytýká ovšem, že žal. úřad při tom přehlédl relevantní skutkovou okolnost, totiž že jí přísluší podle 4. odst. § 56 živn. ř. právo vésti živnost Ph. Mg. Mělko V. právem vdovským dále a spatřuje v tom podstatnou vadu řízení správního.
Jest pravda, že žal. úřad se v daném případě nezabýval otázkou tu nadhozenou, leč tomuto jeho postupu nelze vytýkati podstatnou vadu řízení správního ve smyslu § 6 zák. o ss.
Předpis odst. 4. § 56 živn. ř., dopouštějící, aby vdova po živnostníku na podkladě koncese tomuto udělené vedla dále živnost, nesleduje jiný účel, nežli zajistiti vdově po koncesovaném živnostníku možnost další existence a jedině za tím účelem dává jí veřejnoprávní legitimaci k dalšímu provozování koncesované živnosti, jež by vdově samé po případě nemohla býti propůjčena. Avšak jedině a výhradně propůjčení této veřejnoprávní legitimace lze z uvedené normy odvoditi. Že tímto ustanovením zamýšlel zákon určiti jakékoliv směrnice také stran disposice s podnikem, na podkladě této koncese zemřelým živnostníkem provozovaným, t. j. s majetkovým substrátem, spojeným s provozováním té které živnosti, zdůvodniti nelze; naopak sluší míti za to, že disposice toho druhu spadají výlučně do oboru práva soukromého. Pouhé pokračování koncesované živnosti vdovou podle § 56 odst. 4 živn. ř. nemůže míti proto samo o sobě ještě rozhodný význam pro otázku držení podniku, zemřelým živnostníkem provozovaného, podle § 9 známk. zák.
S hlediska práva známkového není však také ke změně v držení podniku podle cit. § 9 známk. zák. ani nutno, aby koncese původního jeho držitele přešla na držitele nového, neboť — jak nsss již vyslovil v nál. Boh. 1672/22 adm., nemá zákon známk. vůbec na mysli podnik vyhovující předpisům práva živnostenského, nýbrž pojem podniku v nejširším slova smyslu, totiž souhrn působnosti osobní a věcné za účelem výroby nebo odbytu věcí, sloužících k ukojení potřeb lidských, jinými slovy podnikání k docílení zisku.
Z uvedeného plyne, že skutková okolnost, na koho přešlo v tom kterém případě právo k provozování koncese živnostenské, nemá pro otázku změny v držbě podniku podle § 9 známk. zák. sama o sobě relevantního významu a nelze proto důvodně vytýkati žal. úřadu, nezabýval-li se jí v daném případě, že opomenul vzíti v úvahu skutečnost pro zodpovědění sporné otázky rozhodnutí a že proto posuzoval přítomný spor na podkladě skutkové podstaty neúplné neb jinak vadné.
Není tudíž stížnost důvodná ani v tom směru a bylo ji proto zamítnouti.

Citace:

č. 6951. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 9/2, s. 592-595.