NPD documents search: Boh. adm., 12 (1930), sv. 1

— Č. 8503 —
Č. 8503.

Řízení správní. — Řízení před nss-em: I. * Namítá-li stížnost — třeba bezdůvodně — inkompetenci žal. úřadu k rozhodování, musí se nss v nálezu s touto námitkou vypořádati, i když žal. úřad svou kompetenci rozhodnutím dříve v téže věci vydaným výslovně uznal a strana výrok ten stížností k nss nevzala v odpor.
Samospráva obecní: II. O pravomoci nadřízených úřadů samosprávných k instančnímu přezkoumání usnesení obecního zastupitelstva o věcech samostatného oboru působnosti. — III. Jest posuzovati jako půjčku či jako výprosu, ponechá-li obecní zastupitelstvo městskou tělocvičnu k užívání tělocvičnému spolku?
(Nález ze dne 18. března 1930 č. 4174.)
Věc: Městská obec Ch. proti zemskému správnímu výboru v Praze o užívání městské tělocvičny.
Výrok: Nař. rozhodnutí zrušuje se pro vady řízení.
Důvody: Usnesením z 27. listopadu 1871 vyslovila městská rada v Ch. k žádosti spolku »Turnverein« z 26. října 1871, že je ochotna mu dovoliti spoluužívání právě dostavěné městské tělocvičny k tělocviku, uvádějíc dále, že je samozřejmo, že představenstvo spolku bude pečovati, aby spolková cvičení nekolidovala co do času se cvičením žáků místních ústavů a aby nářadí bylo užíváno s obvyklým pořádkem a péčí. Usnesením z 15. prosince 1871 dovolila městská rada spolku Turnverein — Č. 8503 —
umístiti v tělocvičně skříň na šaty, obuv a pod. V dopise ze 6. října 1878 městskému učiteli tělocviku T. připomněla měst. rada svoje usnesení z 27. listopadu 1871 s dodatkem, že tento příslib zůstává plně zachován i pro budoucnost. Dalšími akty z 22. dubna 1879 a ze 7. května 1881 dovolila měst. rada spolku Turnverein upraviti jednu místnost v budově tělocvičny za knihovnu a postaviti 4—6 plynových svítilen na cvičišti. K žádosti cvičitele spolku Turnverein K. dovolila mu měst. rada usnesením ze 3. února 1888 vyučovati v tělocvičně soukromě děti, avšak jen v hodinách, kdy tělocvičny nepoužívají školy, nikdy však v hodinách večerních, a to s výhradou, že měst. rada může toto povolení kdykoli odvolati. Usnesením z 6. října 1889 svolila měst. rada, aby jedné místnosti v tělocvičně mohl spolek Turnoverein užívati za garderobu do odvolání.
V roce 1925 obrátilo se představenstvo spolku »Christlich-deutscher Turnverein« v Ch. na měst. radu se žádostí, aby mu ke cvičení členstva bylo dovoleno užívati měst. tělocvičny o dvou všechních dnech a každé třetí neděle. Také představenstvo spolku »Arbeiter-Turnverein Vorwärts« v Ch. požádalo měst. radu, aby pro cvičení členstva bylo mu dovoleno užívati měst. tělocvičny o dvou večerech týdně. — Městská rada vyžádala si dobrozdání právního zástupce o rozsahu práv spolku »Egerer Turnverein« na užívání měst. tělocvičny. Dobrozdání to dospělo k závěru, že lze míti za to, že v r. 1871 bylo tomuto spolku dáno právo a nikoliv jen něco dovoleno, co kdykoli by mohlo býti odvoláno nebo změněno ve prospěch jiných spolků; při tom vyslovil právní zástupce pochybnosti o tom, zda měst. rada byla oprávněna přiznati spolku uvedené právo, podotkl však, že spolek se může dovolávati čtyřicetiletého vydržení a že konečné vyřešení celé věci může se státi jen řádným soudem.
Měst. rada se pak dne 14. prosince 1925 usnesla, že jako správce majetku měst. obce Ch., jemuž přísluší výhradně disposiční právo nad měst. tělocvičnou, přenechává tuto tělocvičnu také spolkům »Christlich-deutscher Turnverein« a »Arbeiter-Turnverein Vorwärts« k tělocvičné činnosti v dohodě se spolkem »Egerer Turnverein«. — K tomuto usnesení prohlásil »Egerer Turnverein« podáním z 21. prosince 1925, že se jím zasahuje do jeho práva užívati měst. tělocvičny, a odepřel se dohodnouti s oběma druhými spolky o rozvrh užívání. — Měst. rada postoupila věc měst. zastupitelstvu, jež pak dne 12. března 1926 usnesení měst. rady ze 14. prosince 1925 schválilo a vyslovilo, že se měst. tělocvična poskytuje k užívání pro tělocvik spolkům »Egerer Turnverein«, »Christlich-deutscher Turnverein« a »Arbeiter-Turnverein Vorwärts« každému týdně o dvou večerech a každé třetí neděle. Zároveň byla měst. rada zmocněna, aby k provedení tohoto usnesení zahájila potřebné kroky, případně i procesem.
Z tohoto usnesení se odvolal spolek »Egerer Turnverein« k osk-i v Ch. žádaje, aby v odpor vzaté usnesení bylo změněno a aby žádosti obou druhých tělocvičných spolků byly zamítnuty, po případě aby usnesení to bylo zrušeno a po doplněném řízení bylo vydáno nové usnesení. Z usnesení měst. zastupitelstva podal odvolání též Karel K. a řada dalších občanů v Ch. — Č. 8503 —
Rozhodnutími z 10. června 1926 vyslovila osk v Ch., že obě odvolání, podaná poplatníky města Ch., pro svoji nepříslušnost odmítá a spornou věc odkazuje na pořad práva, odůvodnivši svá rozhodnutí v podstatě tím, že jde o rozhodnutí sporné otázky, týkající se majetkové správy obce, pročež nemůže býti usnesení měst. zastupitelstva v Ch. z 12. března 1926 naříkáno cestou autonomních instancí, nýbrž může býti pře vyřešena civilním soudem.
Z těchto rozhodnutí podala odvolání jak stěžující si měst. obec Ch., tak i Karel K. a soudruzi společně se spolkem »Egerer Turnverein«. Rozhodnutím z 25. září 1926 zamítl zsv v Praze odvolání stěžující si obce jako bezdůvodné, kdežto odvolání Karla K. a spol., pokud jde o spornou otázku účelnosti usnesení měst. zastupitelstva z 12. března 1926 o částečném přenechání měst. tělocvičny dvěma jiným tělocvičným spolkům, vyhověl, rozhodnutí osk v tomto rozsahu pro nezákonnost zrušil a uvedené komisi uložil, aby o věci samé rozhodla. — — — —
Vyhovujíc uložené jí povinnosti, aby o odvolání Karla K. a spol. z usnesení měst. zastupitelstva v Ch. z 12. března 1926 věcně rozhodla, zamítla osk v Ch. rozhodnutím z 23. prosince uvedené odvolání — — — —, načež zsv k odvolání Karla K. nař. rozhodnutím rozhodnuti osk jakož i usnesení měst. zastupitelstva z 12. března 1926 zrušil pro neúčelnost. — — — —
Stížnost, podaná do tohoto rozhodnutí městskou obcí Ch., uplatňuje předem, že vyšší autonomní úřady mohou rozhodovati o usneseních obecního zastupitelstva jen v případech, vypočtených v § 99 ob. zříz., pročež také jen v těchto případech přísluší jednotlivým členům obce právo naříkati rozhodnutí osk, kdežto usnesení obecního zastupitelstva v jiných, vyššímu schválení nepodléhajících záležitostech majetkové správy, nejsou podrobena přezkoumání vyšších autonomních úřadů a nemohou proto také býti před nimi jednotlivými členy obce naříkána. Zrušil-li žal. úřad usnesení měst. zastupitelstva v Ch. z 12. března 1926 pro neúčelnost, prohřešil se proti ustanovení § 99 ob. zříz., na jehož základě měl odvolání Karla K. odmítnouti. Dále má stížnost za to, že i kdyby v daném případě mohlo býti dozorčí právo žal. úřadu vykonáno přes ustanovení cit. § 99, mohlo se pohybovati jen v hranicích § 96 ob. zříz., jenž ukládá dohlédacímu úřadu povinnost přihlížeti k tomu, aby kmenový statek zůstal neztenčeně zachován. Zrušil-li žal. úřad usnesení měst. zastupitelstva, jež právě sledovalo cíl zachovati neztenčeně kmenový majetek města, porušil povinnosti, uložené mu cit. §em 96 ob. zříz.
Maje rozhodovati o těchto námitkách, shledal uss potřebným poznamenati předem:
Již rozhodnutím žal. úřadu z 25. září 1926 bylo k odvolání Karla K. a spol. vysloveno, že usnesení obecního zastupitelstva z 12. března 1926 může býti s hlediska účelnosti napadáno poplatníky obce a že pak vyšší stolice samosprávné jsou povinny na podkladě činěných výtek přezkoumati věc v celém rozsahu. Již proti tomuto rozhodnutí mohla obec, byla-li názoru, jejž hájí dnes v námitkách, že totiž v předmětném sporu nejsou adm. stolice oprávněny věcně rozhodovati, nastupovati stížností k nss. Avšak přes to, že tak neučinila, nemohou námitky ty, — Č. 8503 —
vznesené dnes proti nař. rozhodnutí, býti prohlášeny za nepřístupné ob rem judicatam, poněvadž popírá se jimi kompetence žal. úřadu k věcnému rozhodování sporu, a dřívější výrok eventuálně nepříslušného úřadu o tom, že jest k rozhodování věci příslušný, rem judicatam v této relaci přivoditi by nemohl. Musil proto nss zaujmouti k vzneseným námitkám hledisko věcné. Tu pak ovšem shledal je bezdůvodnými.
Pokud předem jde tu o ustanovení § 99 ob. zříz., určuje tento předpis v odst. 1., že výboru okresnímu náleží rozhodovati, když se k němu někdo odvolá z usnesení obecního zastupitelstva ve věcech, jež nejsou státem na obec přeneseny, při čemž jsou vyjmuty stížnosti, o nichž rozhodovati ponecháno jest jedině okr. zastupitelstvu. Podrobuje tedy ustanovení cit. § 99 ob. zřízení instančnímu přezkoumání buď okr. výborem nebo okr. zastupitelstvem každé usnesení obecního zastupitelstva, učiněné v samostatném oboru působnosti, nečiníc zde jediné výjimky a neomezujíc toto rozhodování jen, jak se patrně stížnost domnívá, na ona usnesení obecního zastupitelstva, k nimž podle zvláštních předpisů jest třeba schválení úřadu dohlédacího. Rekursní rozhodnutí okr. výboru, pokud se týče zastupitelstva jsou pak podle § 77 zák. o okr. zastupitelstvech naříkatelna před zsv-em. Šlo-li tedy o usnesení měst. zastupitelstva v samostatném oboru působnosti — a že tomu tak jest, stížnost nepopírá a právem by ani popírati nemohla —, pak mohl žal. úřad právě na základě § 99 ob. zříz. ono usnesení měst. zastupitelstva z 12. března 1926 v pořadu instančním přezkoumati, bylo-li se ovšem rozhodnutí jeho dovoláno opravným prostředkem strany k tomu legitimované. Takovou stranou legitimovanou jest poplatník obce, dovozuje-li, že usnesení jím v odpor vzaté jest způsobilé vyvolati beznadějný soudní spor, jehož náklady v obecních výdajích vrhnou reflex na jeho poplatnické povinnosti a dotknou se tak jeho veř. subj. práv.
Byl-li však žal. úřad povolán k rekursu legitimované strany přezkoumati usnesení měst. zastupitelstva z 12. března 1926, byl povolán zkoušeti je netoliko po stránce zákonnosti, nýbrž také po stránce účelnosti, kterou právě poplatník s hlediska svých povinností bral v odpor, a byl oprávněn zrušiti je z důvodu nezákonnosti nebo neúčelnosti; neboť právě jen zrušením onoho usnesení, dospěl-li závěru, že usnesení to může vyvolati beznadějný soudní spor a zvýšiti tak jeho náklady obecní výdaje, mohl poskytnouti ochranu ohrožené posici poplatníkově. Jest proto stížnost, pokud opírajíc se o § 99 ob. zříz. snažila se dovoditi, že o odvolání Karla K. nebyl žal. úřad oprávněn věcně rozhodovati, bezdůvodná.
Důvodnou však nemohla býti shledána ani potud, pokud dále dovozuje, že žal. úřad nebyl oprávněn zrušiti ono usnesení měst. zastupitelstva proto, že by tím porušil povinnosti, uložené mu pro výkon práva dozorčího předpisem § 96 ob. zříz. Tu stačí poznamenati jen tolik, že nař. rozhodnutí nebylo vydáno žal. úřadem u výkonu práva dozorčího, nýbrž ke stížnosti poplatníka, a na ochranu jeho práv, takže tu hledisku § 96 ob. zříz. nemůže býti přiznán vůbec žádný význam.
Ve věci samé potírá stížnost závěr, k němuž dospěl žal. úřad, že totiž spolku »Egerer Turnverein« přísluší právo užívati tělocvičny s jediným omezením, že nebude rušeno užívání tělocvičny školami, a že toto — Č. 8503 —
právo, když užívání nebylo uvedenému spolku poskytnuto jen výprosou, nemůže býti odvoláno nebo omezeno ve prospěch jiných tělocvičných spolků. Stížnost dovozuje, že užívání tělocvičny bylo dovoleno spolku »Egerer Turnverein« jen výprosou, nevzešlo mu proto žádné právo tělocvičny užívati a mohlo pak býti ono dovolení kdykoli odvoláno nebo omezeno.
Uvažuje o této části stížnosti shledal nss nutným předem poznamenati, že žal. úřad, rozhoduje o poplatníkově opravném prostředku do usnesení měst. zastupitelstva z 12. března 1926, mohl si otázku právního poměru mezi měst. obcí a jmenovaným spolkem stran užívání tělocvičny pro spornou otázku porušení práv poplatnických řešiti jen prejudiciálně, nejsa k autoritativnímu řešení soukromoprávní otázky té příslušný. Závěr, kterým si žal. úřad onu otázku vyřešil, tvoří pak součást skutkové podstaty, z níž žal. úřad v nař. rozhodnutí o odvolání poplatníkově o ohrožení jeho práv vycházel, i může pak závěr ten býti nss-em přezkoumán jen s hlediska formálního, tedy potud, zda může býti z obsahu spisů logicky dovožen. Tu pak shledal nss, že úsudek žal. úřadu o právním poměru mezi měst. obcí a spolkem »Egerer Turnverein« stran užívání tělocvičny v obsahu správních spisů náležitého podkladu nemá.
Žal. úřad neurčuje v nař. rozhodnutí blíže, z jakého právního jednání vzešlo tomuto spolku právo užívati měst. tělocvičny, to jest zda pramenem jeho bylo právní jednání ve smyslu § 971 o. z. o., avšak tolik jest z nař. rozhodnutí patrno, že žal. úřad popřel, že by ono skutečné užívání tělocvičny spolkem mělo základ v pouhé výprose ve smyslu § 974 o. z. o., neboť praví se v nař. rozhodnutí na jednou místě, že měst. rada poskytla spolku »Egerer Turnverein« užívání tělocvičny, aniž připojila výhradu, že užívání má účinnost jen do odvolání, jak to učinila na př. při propůjčení jedné místnosti za šatnu, na druhém místě pak, že jest za to míti, že uvedený spolek nenabyl držby užívání nepravým způsobem, t. j. vi, clam, precario.
Ustanovení § 974 o. z. o. o výprose navazuje na předcházející ustanovení o půjčce, kterou § 971 definuje takto: »Odevzdá-li se někomu věc neuživatelná jen k bezplatnému užívání na určitý čas, vzniká smlouva o půjčku.«v. z. o., § 971 Ustanovení § 974 pak zní: »Nebyla-li určena ani doba ani účel užívání, nevzniká skutečná smlouva, nýbrž nezávazná výprosa (precarium), a půjčitel může žádati za vrácení věci půjčené, kdy mu je libo.«v. z. o., § 974
Jest tedy mezi půjčkou, jejímž předmětem ovšem může býti i věc nemovitá, a výprosou co do podmínek, charakterisujících určité jednání, jímž se nezuživatelná věc posktytuje k bezplatnému užívání, za to neb ono právní jednání, rozdíl jedině v tom, že smlouvou o půjčku jest právní jednání obsahu právě vytčeného, jímž jest zároveň vymezen čas, po nějž má užívání trvati, kdežto výprosa jest dána tenkráte, jestliže čas takový určen není. Při tom ovšem není dána smlouva o půjčku jen tenkráte, jestliže čas užívání byl určen positivně, nýbrž také v tom případě, že z účelu, k němuž se užívání poskytuje, lze určení takového času vyvoditi, kdežto výprosa jest tu tenkráte, když určitý čas užívání ani nebyl — Č. 8504 —
positivně stanoven ani jej z účelu, k němuž bylo užívání poskytnuto, dovoditi nelze.
Aby právní jednání, jímž se někomu odevzdává neuživatelná věc k bezplatnému užívání, aniž jest čas tohoto užívání tím neb oním z uvedených způsobů určen, zachovalo povahu pouhé výprosy, při níž půjčitel může žádati za vrácení, kdy mu je libo, k tomu není již třeba, aby výslovně byla přičiněna výhrada, že užívání to poskytuje se do odvolání; neboť skutečnost tato netvoří, jak z cit. norem zákonných patrno, při výprose součást obsahu právního jednání, a možnost onoho odvolání neplyne z eventuálně přičiněné výhrady, nýbrž i bez ní z toho, že ustanovení § 974 o. z. o. možnost tu poskytuje půjčiteli již tenkráte a proto, že čas užívání nebyl tak ani onak určen.
Posuzuje v nař. rozhodnutí právní jednání, jež v konkrétním případě založilo užívání tělocvičny spolkem »Egerer Turnverein«, totiž usnesení měst. rady z 27. listopadu 1871, vychází žal. úřad zřejmě z toho, že šlo tu o bezplatné užívání věci nezuživatelné, netvrdí však, a také by toho tvrditi nemohl, že doba užívání byla buď přímo positivně nebo nepřímo účelem užívání určena. Ale pak nemohl ze skutečnosti, že užívání nebylo poskytnuto s výhradou, že má účinnost jen do odvolání, logicky dospěti k závěru, že nešlo tu o užívání, získané výprosou, a dospěl-li k němu přece, ocitl se v rozporu s ustanovením § 974 o. z. o.
Ježto pak závěr ten tvoří základ dalších úvah žal. úřadu v otázce právního poměru mezi stěžující si městskou obcí a spolkem »Egerer Turnverein«, prejudiciální pro věcnou otázku, zda usnesením měst. zastupitelstva v Ch. z 12. března 1926 byla posice odvolavšího se poplatníka ohrožena, bylo nař. rozhodnutí pro nesprávný onen závěr zrušiti podle § 6 zák. o ss pro vady řízení, aniž bylo nss-u možno zabývati se v tomto stadiu zkoumáním, v jakém rozsahu bylo spolku »Egerer Turnverein« poskytnuto užívání měst. tělocvičny.

Citace:

č. 8503. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 12/1, s. 543-548.