NPD documents search: Boh. adm., 7 (1925), sv. 2

Č. 5058.

Samospráva obecní: I. O rozdílu mezi obecní dávkou pivní a mezi obecní přirážkou k dani z piva. — II. Předpis vl. nař. č. 143/1922 k § 59, že obce mohou dávky vybírati dále, týče se jenom dávek, při nichž doba, na kterou byly povoleny, dosud neprošla. — III. Povinnost obce vrátiti dávku neprávem vybranou?
(Nález ze dne 26. října 1925 č. 19427).
Věc: Městská obec P. proti zemskému správnímu výboru v Praze o vrácení obecní dávky z piva.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro vady řízení.
Důvody: Obecní zastupitelstvo v P. usneslo se dne 6. února a opětně dne 10. července 1922, aby počínajíc dnem 6. února, dle možnosti již 1. lednem 1922 vybírána byla v obci podle zákona z 24. října 1899 č. 97 z. z. obecní dávka z litru piva obyčejného 8 h a z litru piva ležáku 12 h, a schválilo příslušná vybírací pravidla. Tato dávka skutečně také hned byla od hostinských vybírána. Výnosem z 25. října 1922 povolí zsv v Praze podle § 35 zák. z 12. srpna 1921 č. 329 Sb. obci, aby podle usnesení z 10. července 1922 vybírala od 1. listopadu 1922 do 31. prosince 1924 obecní dávku 8 h z 1 litru piva výčepního i ležáku, a schválil usnesená pravidla vybírací, upravená dle povolovacího výnosu. Dne 5. února 1923 podali Václav P. a 15 dalších hostinských k obci žádost, aby jim vrátila dávku z piva, kterou podle usnesení ob. zastupitelstva z 6. února 1922 od 1. ledna do 31. října 1922 skutečně zaplatili, ač obec v této době k vytírám dávky té nebyla oprávněna. Obec žádost tu zamítla, osk dala však žadatelům za pravdu a v cestě instanční také zsv nař. rozhodnutím vyslovil, že obec je povinna vrátiti hostinským indebite zaplacenou dávku z piva do 14 dnů po doručení rozhodnutí.
O stížnosti podané do tohoto rozhodnutí nss — drže se v mezích stižných bodů v ní formulovaných — uvážil:
Nejprve bylo se zabývati námitkou na posledním místě uvedenou, která dovolávajíc se § 35 ob. fin. nov. č. 329/1920, uplatňuje, že obec v kritické době měla právo vybírati dávku, jejíž vrácení hostinští se domáhají. Dovozuje to z toho, že usnesení ob. zastupitelstva o vybírání nápojové dávky z 12. srpna 1921 bylo dne 27. srpna 1921 zsv-u předloženo a že zsv do 3 měsíců ode dne došlé žádosti o věci se nevyjádřil, takže dlužno cit. usnesení podle § 35 ob. fin. novely pokládati mlčky za schválené, resp. dávku jím usnesenou za povolenou.
Než dedukce tato je chybná. Nss nemusel se zabývati ani otázkou, bylo-li by možno aplikovati ustanovení odst. 2. § 35 ob. fin. nov. na případy, kdy se obec usnesla o dávce prve ještě, nežli byla vydána vzorná pravidla vybírací vl. nař. z 27. dubna 1922 č. 143 Sb. a dokonce prve ještě, nežli počal působiti zákon č. 329/1921, ani nemusel zkoumati, zda pravidla o vybírání nápojové dávky z piva, obecním zastupitelstvem usnesená, s pravidly cit. nařízením vydanými se shodují čili nic. Neboť cit. předpis odst. 2. § 35 ob. fin. novely předpokládá především, že se obec usnesla o vybírání samostatné dávky spotřební ve smyslu cit. § 35, a tento předpoklad v daném případě právě splněn není. Vždyť usnesení ob. zastupitelstva z 12. srpna 1921, jak obec sama uvádí a přílohou dokládá, mělo za předmět vybírání 25% obecní přirážky k dani nápojové, tedy přirážky ke spotřební dani statní. Ob. fin. novela liší však docela přesně přirážky ke spotřebním daním státním od samostatných dávek spotřebních; pro ony upraveno je povolovací řízení v § 34, pro samostatné dávky spotřební v § 35. Nelze tedy ustanovení daných v tomto § specielně pro samostatné dávky rozšiřovati také na pouhé přirážky, a dokonce nelze už z okolnosti, že zsv nezaujal stanovisko k žádosti za povolení obecní přirážky k dani nápojové, dovozovati, že je tím mlčky obci povolena samostatná obecni dávka nápojová.
V druhé námitce dovozuje stížnost, že obec byla oprávněna vybírati v kritické době obecní dávku z piva aspoň ve výši 3-4 h z litru, poněvadž prý povolení této dávky dané obci výnosem zsk z 27. března 1918 na dobu do 31. prosince 1920 bylo vl. nařízením č. 143/1922 automaticky prodlouženo až do 31. prosince 1922. Dedukce obce opírají se patrně o ustanovení § 59 ob. fin. novely a prov. předpis vydaný k tomuto § vl. nař. č. 143/1922. Avšak i v tomto bodě st-lka cit. ustanovení nesprávně vykládá. Paragraf 59 ob. fin. novely praví, že obce mohou nadále vybírati dosud povolené přirážky, poplatky a dávky, pokud vláda nestanoví jinak. Vláda používajíc tohoto zmocnění stanovila pak vlád. nař. č. 143/1922 k § 59, že obce mohou posud povolené přirážky, poplatky a dávky, při nichž doba, na kterou byly povoleny, posud neprošla, vybírati v míře povolené a podle dosud platných pravidel nejdéle do 30. září, resp. podle vl. nař. z 29. září 1922 č. 283 Sb. do 31. prosince 1922. Vztahuje se tedy prodloužení platnosti dosavadních povolení, nař. č. 143/1922 vyslovené, docela jasně jenom na ty dávky, při nichž doba, na kterou byly povoleny, posud neprošla, nelze se ho tedy dovolávati pro nápojovou dávku povolenou výnosem z 27. března 1918, jejíž vybírací období prušlo již 31. prosince 1920, tedy dokonce ještě před vydáním ob. fin. novely, takže není kryta ani § 59 tohoto zákona. Přirozeně, že nemůže se obec s úspěchem dovolávati ani výnosu vlády z 19. ledna 1922, kdyžtě, jak sama uvádí, povoluje další vybírání jen těch dávek, jichž vybírací období prošlo po 1. říjnu 1921, a jenom na tak dlouho, dokud se neustanoví jinak.
Je—li takto prokázáno, že obec v kritické době neměla vůbec práva vybírati dávku z piva, a je-li tedy odůvodněn výrok žal. úřadu, že obec je povinna dávku v této době neoprávněně vybranou vrátiti, může se jednati již jen o to, je-li, jak stížnost namítá, nař. rozhodnutí vadné neurčitostí svého enunciátu. V tomto směru bylo stížnosti dáti za pravdu.
Žal. úřad neomezil se prostě na to, aby vyslovil zásadně, že obec v kritické době dávku z piva neoprávněně vybírala a je tedy povinna ji vrátiti, nýbrž přímo uložil obci, aby hostinským vrátila indebite zaplacenou dávku z piva do 14 dnů po doručení tohoto rozhodnutí, chtěje tím zřejmě založiti pro hostinské exekuční titul pro vymožení dávky jimi indebite zaplacené. Výrok, kterým se ukládá povinnému takovéto plnění, musí však býti určitý po stránce subjektivní i objektivní, t. j. musí přesně uvésti dlužné plnění a označiti osoby, kterým jest plniti. Nedostatek těchto údajů není vyvážen tím, — že — jak uvádí odvodní spis zúčastněné strany, výše dávky neprávem vybrané není prý sporná, dá se účetnicky s obou stran dokázati, a je patrná ze soupisu přeplacených obnosů, jejž zúčastněné strany podáním z 21. září 1923 úřadu předložily. I když by úhrnný obnos dávky zúčastněnými stranami v adm. řízení uvedený bylo možno pokládati za nesporný vzhledem k tomu, že obec ve svém výkazu ze 14. července 1923 a ve stížnosti uvádí tento obnos dokonce částkou vyšší, nutno uvážiti, že oprávněným percipientem nejsou zúčastněné strany ve 'svém celku, nýbrž každá z nich zvlášť. Obnos, jejž obec ve smyslu nař. rozhodnutí každému jednotlivému z těchto oprávněných percipientů má vrátiti, není tedy zjištěn, ježto soupis zúčastněnými stranami v adm. řízení předložený nemá jiného významu, nežli že dodatečně precisuje petit zúčastněnými stranami jejich podáním z 26. listopadu 1922 na spor vznesený, žal. úřad však nijak nedává na jevo, že tento soupis — k němuž ostatně st-lka v adm. řízení neměla příležitost zaujmouti stanovisko — uznává za správný a jím svůj výrok precisuje.
V této vytýkané neurčitosti nař. rozhodnutí shledal nss podstatnou vadu řízení.

Citace:

č. 5058. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 7/2, s. 398-400.