NPD documents search: Boh. adm., 7 (1925), sv. 2

Č. 5156.

Závodní výbory: * Rozhodčí komise dle zák. o záv. výborech je kompetentní rozhodovati o návrhu záv. výboru, aby bylo uznáno, že zaměstnavatel je povinen uhraditi polovinu výloh záv. výboru sám a druhou polovinu vybrati od zaměstnanců.
(Nález ze dne 25. listopadu 1925 č. 22660).
Věc: Dělnický závodní výbor firmy Sch. et. B. v Ú. (adv. Dr. Arn. Engel z Prahy) proti rozhodčí komisi dle zákona o záv. výborech v Ú. o úhradu výloh závodního výboru.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Nálezem z 11. listopadu 1924 zamítla rozhodčí komise dle zák. o záv. výborech v Ú. návrh stěžujícího si záv. výboru, aby správa závodu uznána byla povinnou přijmouti zpět do práce dělníka Maxe M. nebo zaplatiti mu přiměřené odškodné resp. odbytné, a zároveň vyslovila, že záv. výbor je povinen k náhradě útrat, jež způsobeny byly výslechem jím navržených svědků v částce 11 Kč 85 h. Na základě tohoto nálezu usnesl se záv. výbor, aby k náhradě těchto výloh, jakož i výloh, jež vzešly záv. výboru účastí jeho předsedy při ústním líčení v částce 6 Kč 30 h, přispěla jednou polovinou zaměstnavatelka, druhou polovinou dělníci. Poněvadž správa zdráhala se toto usnesení provésti, žádal záv. výbor rozhodčí komisi, aby uznala, že dotyčné usnesení jeho o úhradě zmíněných výloh odpovídá zákonu, a že firma je povinna sraziti dělníkům se mzdy příspěvek na ně připadající.
Při ústním líčení o této žádosti konaném namítala správa závodu, že rozhodčí komise není k vyřízení žalobního petitu příslušná, ježto jde o rozhodnutí práva hmotného z poměrů mzdových, a dále, že náhrada svědečného uložena byla záv. výboru a nikoli správě závodu, a že tudíž je nepřípustno oklikou § 24, odst. 2 zák. o záv výborech žádati náhradu poloviny těchto výloh na správě závodu.
Rozhodčí komise odmítla nař. nálezem žádost záv. výboru pro věcnou svoji nepříslušnost z těchto důvodů: ---
O stížnosti uvážil nss takto:
Na sporu jest jedině otázka, zda rozhodčí komise o záv. výborech byla kompetentní jednati věcně o návrzích záv. výboru, aby bylo uznáno, 1) že odpovídá zákonu usnesení záv. výboru z 19. prosince 1924, dle něhož výlohy vzešlé záv. výboru vedením sporu před rozhodčí komisí, měly hrazeny býti z polovice příspěvkem zaměstnanců a z polovice příspěvkem podnikatele, a 2) že podnikatel jest povinen vybrati od zaměstnanců příspěvek na ně připadající.
Návrhy těmito domáhal se záv. výbor uznání, že podnikatel je povinen hraditi záv. výboru polovinu výloh ze svého a k úhradě druhé poloviny vybrati příspěvky od zaměstnanců. Poněvadž zaměstnavatel zdráhal se vyhověti požadavku záv. výboru, vzešla mezi ním a záv. výborem rezepře, jejíž řešení rozhodčí komise odmítla, poněvadž nejde ani o stížnost zaměstnavatele ani o stížnost jedné třetiny zaměstnanců proti usnesení záv. výboru o úhradě hotových výloh dle § 24, odst. 2 zák. o záv. výborech, nýbrž o stížnost záv. výboru namířenou proti podnikateli. Komise jest toho náhledu, že stížnosti takové nepatří před rozhodčí komisi, ježto tato jest dle § 24, odst. 2 cit. zákona oprávněna rozhodovati jen o stížnostech, které podány byly proti usnesení záv. výboru o úhradě hotových výloh, a ani § 26, odst. 1 kompetenci její v tom směru nerozšiřuje, neboť mluvě o sporech z důvodu úhrady nákladů záv. výboru, odvolává se zase na § 24, čímž jasně dává na jevo, že jen tyto spory má na mysli.
Nss neshledal, že by tento závěr žal. úřadu byl logicky správným a ve shodě se zákonem.
Předně nelze z toho, že zákon v odst. 2. § 24 upravuje pouze otázku, kdo může u rozhodčí komise odporovati usnesení záv. výboru o úhradě hotových výloh, usuzovati, že petit domáhající se uznání, že zaměstnavatel je povinen dle tohoto usnesení se zachovati, nelze vůbec u rozhodčí komise vznésti, neboť z uvedeného ustanovení lze logicky dovozovati jen tolik, že proti usnesení záv. výboru o úhradě hotových výloh nemůže vystoupiti nikdo jiný než podnikatel resp. třetina zaměstnanců k volbě oprávněných, a že o stížnostech toho druhu rozhoduje rozhodčí komise. Tím nikterak není vyloučeno, aby na rozhodčí komisi vznesen byl petit domáhající se uznání, že zaměstnavatel je povinen usnesení záv. výboru provésti a jednu polovinu výloh sám hraditi a k úhradě druhé poloviny vybrati příspěvek od zaměstnanců. Positivní předpis pro kompetenci rozhodčí komise k řešení sporu tohoto druhu obsahuje § 26 zák. o záv. výborech, jenž přikazuje do působnosti rozhodčích komisí spory mezi záv. výborem a podnikatelem z důvodu úhrady nákladu záv. výboru. O takový spor jedná se právě v daném případě. Citace § 24, o niž úřad opírá své rozhodnutí, nemá ten smysl, že rozhodování komise zůstává omezeno na stížnosti, které podnikatel nebo třetina zaměstnanců mohou dle odst. 2. tohoto ustanovení podati k rozhodčí komisi, nýbrž znamená, že do působnosti rozhodčí komise spadají veškeré spory mezi procesními subjekty v § 25 uvedenými, jež týkají se těch nákladů, o nichž mluví § 24 tohoto zákona. Proto také citace § 24 je přičleněna k slovu »nákladů« a nikoliv ke slovům »o stížnostech«, jak by zajisté se bylo stalo, kdyby zákon byl chtěl omeziti působnost rozhodčí komise v příčině nákladů záv. výboru jen na rozhodování o stížnostech dle § 24 odst. 2. cit. zákona.
Ze § 26, odst. 1 zákona o záv. výborech, ustanovuje kompetenci rozhodčí komise k rozhodování sporů o úhradu nákladů záv. výboru, nemá na mysli jen vyřizování stížností, uvedených v § 24, odst. 2. téhož zákona, plyne z toho, že v tomto posléz uvedeném případě stěžovati si může proti usnesení záv. výboru i skupina zaměstnanců (jedna třetina), takže procesními stranami jsou záv. výbor s jedné a zaměstnanci s druhé strany, a že o takovémto sporu v § 26 není zmínky, neboť zde je řeč o sporech jednak mezi skupinami zaměstnanců, jednak i sporech, v nichž stojí na jedné straně podnikatel a na straně druhé záv. výbor nebo skupina zaměstnanců.
I z toho je patrno, že cit. § 26, odst. 1, stanovil neodvisle od ustanovení § 24, odst. 2. kompetenci rozhodčí komise k řešení všech sporů o úhradě nákladů záv. výboru, a. že citace § 24 tu obsažená nemá jiného významu, než poukazu na zákonné ustanovení, které obsahuje předpisy o této úhradě.
Ze všeho toho plyne, že rozhodčí komise neprávem odmítla rozhodovati o petitu na ni vzneseném pro svoji nepříslušnost, a bylo proto rozhodnutí její zrušiti dle § 7 zák. o ss.

Citace:

č. 5156. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 7/2, s. 577-579.