Č. 922.

Dávka z přírůstku hodnoty (Čechy): * Podá-li strana v řízení zavedeném dle § 18 ř. dávk. proti hodnotě úřadem jí oznámené v čas námitky a oznámí-li jí úřad za účelem docílení dohody, že bude vycházeti od jiné, než původně oznámené hodnoty s vyzváním, by se do určité lhůty o návrhu tom prohlásila, nelze užíti ustanovení § 18, odst 4 ř. dávk. o preklusi, byť strana v této jí dané lhůtě žádného prohlášení neučinila.
(Nález ze dne 5. září 1921 č. 7422.)
Věc: František a Melanie E. na Smíchově proti zemskému správnímu výboru v Praze o dávku z přírůstku hodnoty.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Kupní smlouvou ze dne — prodali stěžovatelé svůj dům čp. — na S. za 110 000 K. V přiznání k dávce z přírůstku hodnoty uvedli, že cena zcizovací — která jedině byla v řízení administrativním spornou a která také jedině je předmětem stížnosti na nejvyšší správní soud podané — činila 120 000 K.
Výměrem z — oznámil vyměřovací úřad stěžovatelům, že vzešla pochybnost, zda zcizovací cena v kupní smlouvě uvedená se srovnává s obecnou hodnotou prodané nemovitosti a vyzval stěžovatele, aby sdělili, jakou obecnou hodnotu nemovitost ta v den prodeje měla. Stěžovatelé oznámili, že obecná hodnota činila 120 000 K.
Výměrem z — oznámil úřad stěžovatelům, že při vyšetření přírůstku hodnoty vycházeti bude od obecné hodnoty nemovitosti v den zcizení a že hodnotu tu ustanovil 200 000 K. Současně vyzval stranu, aby do 14 dnů podala námitky, poněvadž jinak bude dávka vyměřena na základě této úředně předpokládané hodnoty. V námitkách včas podaných ohradili se stěžovatelé proti této sumě a uvedli, že základem pro vyměření má býti cena zcizovací, totiž 120 000 K, která také úplně odpovídá obecné hodnotě prodané nemovitosti v den zcizení.
Vyměřovací úřad vydal po té výměr 1. září 1920, stěžovatelům 16. září 1920 doručený, v němž uvedl, že vzhledem k podaným námitkám odvolává výměr z — a ustanovuje nyní zcizovací hodnotu jedině za účelem docílení dohody penízem 180 000 K, jinak že proveden bude soudní odhad. Ve výměru uvedeno, že se tato nová hodnota sděluje ve smyslu § 18 dávk. ř. a že se lhůta dle § 18, odst. 3 dávk. ř. určuje na 14 dní.
Dne 5. října 1920 došly námitky proti této hodnotě, v nichž znova uvedeno, že hodnota v den zcizení nebyla větší, než docílená kupní cena 120 000 K.
Platebním rozkazem z — byla stěžovatelům vyměřena dávka z přírůstku hodnoty penízem 4793 K 84 h, při čemž jako základ pro zjištění přírůstku hodnoty vzata zcizovací hodnota podle úředního ocenění penízem 180 000 K.
Ve stížnosti podané do tohoto platebního rozkazu brojili stěžovatelé jedině proti tomu, že vzata byla za základ hodnota zcizovací dle úředního ocenění, poněvadž hodnotou zcizovací rozumí zákon skutečně docílenou cenu prodejní a nikoli hodnotu odhadem zjištěnou. Odhad úřední ostatně není správný; znalec patrně nebral zřetel na poměry v květnu 1918. Žádala proto stížnost, aby za základ vzata byla cena zcizovací fakticky penízem 120 000 K docílená.
Stížnost ta byla naříkaným rozhodnutím zamítnuta, poněvadž stěžovatelé podali proti výměru vyměřovacího úřadu ze dne — námitky opožděně, takže co do zcizovací hodnoty 180 000 K nastala prekluse dle § 18, odst. 4 dávk. ř.; vzíti za základ hodnotu zcizovací je pak úřad v případě pochybnosti oprávněn. —
O podané stížnosti uvažoval nejvyšší správní soud takto:
Pokud stížnost spatřuje nezákonnost naříkaného rozhodnutí v tom. že při zjišťování přírůstku hodnoty nevycházely úřady od zcizovací ceny, nýbrž od hodnoty nemovitosti v den zcizení, je stížnost bezdůvodnou. § 5 dávk. ř. stanoví ovšem, že za hodnotu zcizovací platí zásadně zjištěná cena zcizovací, ale nařizuje v poslední větě, že na místě této ceny nastoupí v případech v dávkovém řádě zvlášť uvedených obecná hodnota v době zcizení. Takový případ uveden je v § 10, kde ustanoveno, že — nedá-li se cena zcizovací bezpečně zjistiti nebo vzejde-li pochybnost, zda vyšetřená cena zcizovací srovnává se s obecnou hodnotou nemovitosti — může úřad vyměřovací vzíti za základ zjištěnou obecnou hodnotu v době zcizení. Pochybnost taková může nastati kdykoli a je tedy — jak nejvyšší správní soud v opětných nálezech vyslovil — dáno vyměřovacímu úřadu na vůli, chce-li vycházeti od zjištěné ceny zcizovací či od obecné hodnoty nemovitosti v době zcizení. Vycházel-li tedy vyměřovací úřad, jehož pochybnost o správnosti ceny zcizovací v daném případě mohla býti odůvodněna již rozdílem mezi cenou zcizovací v kupní smlouvě uvedenou a kupní cenou, kterou stěžovatelé udávali v administrativním řízení, od obecné hodnoty v době zcizení, nelze v tom shledávati nezákonnosti.
Hodnotu zcizovací bylo pak zjistiti řízením provedeným dle § 18 dávk. ř. Nesprávná je výtka, že úřad nevyzval předem stranu, aby udala hodnotu, jež se jí zdá přiměřenou. Výměrem z — tak úřad dle spisů učinil a stěžovatel František E. protokolárně na výzvu tu prohlásil, že hodnota činila 120 000 K.
Oprávněnou je však výtka, že prekluse stěžovatelů v řízení dle § 18 dávk. ř. provedeném nenastala. Proti ocenění oznámenému jim ve smyslu § 18, odst. 2 dávk. ř. výměrem ze dne — podali stěžovatelé včas námitky a vyhověti tím předpisu § 18, odst. 3. Nový výměr vyměřovacího úřadu ze dne 1. září 1920 zodpověděli stěžovatelé ovšem až po uplynutí 14denní tam jim dané lhůty a vychází žalovaný úřad z právního názoru, že vyměřovací úřad byl proto ve smyslu § 18, odst. 4 následkem prekluse stěžovatelů oprávněn, vzíti za základ pro zjištění přírůstku hodnoty oznámené tam ocenění.
Tento názor je však mylný. Dávkový řád ukládá straně povinnost, podati v dané lhůtě námitky proti úředně předpokládané hodnotě, chce-li se vyhnouti následkům prekluse. Podá-li námitky včas, vyšetří se hodnota, pokud nedocílí se dohody, soudním odhadem (§ 18, odst. 3 dávk. řk). Vzhledem k tomuto znění zákona nelze ovšem pochybovati o tom, že úřad i po podaných námitkách jest oprávněn od hodnoty původně oznámené ustoupiti a oznámiti straně hodnotu nižší, ale oznámení to děje se jen za účelem dosažení smírné dohody, jak ostatně ve výměru ze dne 1. září 1920 i výslovně jest uvedeno. Neodpoví-li strana na nové takové oznámení ve lhůtě jí úřadem dané, pak nemohou již nastati následky prekluse dle § 18, odst. 4 dávk. ř., poněvadž strana, učinivši již jednou zadost zákonem jí uložené povinnosti a podavši včas námitky proti prvému ocenění jí oznámenému, zachovala si tím nárok na vyšetření hodnoty soudním odhadem. Zákon nezná prekluse při smírném dohadování se stran a výměr ze dne 1. září 1920 nebyl, jak již řečeno, ničím jiným než nabídkou vyměřovacího úřadu. Výměr ten nad to neobsahuje pohrůžku ve smyslu § 18, odst. 4 a výslovně poukazuje k tomu, že nesvolí-li strana v toto ocenění, provede se soudní odhad.
Má-li tedy žalovaný úřad za to, že opožděným podáním odpovědi na výměr ten nastala prekluse strany, je názor ten v odporu s ustanovením § 18 dávk. ř. a muselo proto naříkané rozhodnutí dle § 7 zák. o správ. soudě býti zrušeno, aniž bylo potřebí zabývati se ostatními výtkami stížnosti. K vývodům odvodního spisu se podotýká, že nejvyšší správní soud námitkou stížnosti uplatňující, že výrok o preklusi jest nezákonný, se zabývati musil, poněvadž platební rozkaz ze dne — se neodvolává na tuto preklusi, takže strana, dovídajíc se o tomto důvodu teprve z naříkaného rozhodnutí, mohla tuto svoji námitku vznésti teprve ve stížnost na nejvyšší správní soud.

Citace:

č. 922. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 707-710.