Č. 3500.

Názvy obcí: Podle zák. č. 266/1920 nemá obec subjektivního práva na užívání určitého jména; pokud obec některá takovéto právo na základě dřívějších předpisů, privilegií a pod. měla, zaniklo zákonem č. 266/1920.
(Nález ze dne 17. dubna 1924 č. 6392).
Prejudikatura: Boh. 2311 adm.
Věc: Městská obec Starý Plzenec (adv. Dr. Frant. Sedláček z Plzně) proti ministerstvu vnitra o název obce.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Obec města Plzenec podala dne 12. ledna 1921 na osp-ou žádost, aby bylo uznáno právem, že jí přísluší právní nárok (právo) na používání označení »Stará Plzeň« (event. též německy »Alt-Pilsen«), a že nejen obec má právo tohoto označení používati, nýbrž že také na místě názvu »Plzenec« ve všech úředních stycích, seznamech a listinách, zejména též v knihách pozemkových a horních tohoto názvu »Stará Plzeň«) na příště má býti používáno, a název »Plzenec« opraven na »Stará Plzeň«. V žádosti zdůrazňuje, že nežádá o žádnou změnu názvu, nýbrž uplatňnje své právo na toto označení, jež opírá o rozmanité historické skutečnosti a o některá privilegia královská, v nichž se označení toto užívá.
Min. vnitra nař. rozhodnutím žádost obce zamítlo, poněvadž název Stará Plzeň není jejím platným úředním názvem. Název ten nebyl ustanoven za úřední ani podle zák. ze 14. dubna 1920 č. 266 Sb. (§1 a § 4), aniž lze považovati jej za úřední podle právního stavu před vydáním zmíněného zákona, poněvadž není uváděn v zevrubném popisu rozdělení země král. Českého z r. 1854, odd. II., částka XVI. č. 60 zem. vlád. věstníku (jenž obsahoval autentická jména), a nebyl také od té doby povolen pozdější změnou v předepsané cestě. Privilegia ze starší doby, jichž se obec dovolává, nejsou vůbec zdrojem poznání nyní platného úředního názvu obce, nýbrž pouhými historickými doklady pro tvar místního názvu v dávno minulých stoletích. Než obci nenáleží také nějaký právní nárok na to, aby min. vnitra ustanovil podle zák. č. 266/1920 za úřední její název pojmenování Stará Plzeň, ježto ze zák. existenci takového právního nároku odvoditi nelze.
Stížnost podanou do tohoto rozhodnutí nss neshledal důvodnou.
Otázka názvů měst, obcí a osad upravena je zák. ze 14. dubna 1920 č. 266 Sb. § 1 nařizuje, že pro každé město, obec, osadu ustanoví se úřední jméno. Odst. 2. téhož § praví, že toto jméno jakož i pozdější změny jeho ustanovuje min. vnitra. Po stránce formelní není mu dána direktiva jiná, nežli že je povinen vyslechnouti předem odborný poradní sbor, za tím účelem zřízený, v materíelním směru ukládá se mu přihlížeti k zájmům veřejným. § 6 zmocňuje min. vnitra, aby vyslechna poradní sbor, uvedený v § 2, prováděl revisi názvosloví měst, obcí a osad v republice, a tedy názvy ty za uvedené kautely podle své úvahy měnil.
Z uvedených předpisů je patrno, že zákon nezná nějakého práva obce na to, aby měla určité jméno, kterého by zejména také v úředních stycích obligatorně bylo používáno. Právní osobnost obce ustupuje v tomto směru úplně do pozadí. Její název určuje se jí jednostranně státním orgánem, t. j. ministrem vnitra, a týž státní orgán může je kdykoli později zase jednostranně změniti (§ 1/2, § 6). Obci nepřiznává se nijaká ingerence na stanovení jejího názvu; je z řízení o tom úplně vyloučena, a nedává se jí ani procesní právo býti slyšena.
I když tedy je zajisté právnicky myslitelno právo obce jako právnické osoby na určité jméno, naše positivní právo, jak je vyjádřeno v zák. 266/20, ho nezná a napříště ho neuznává. Tím je však zároveň vysloveno, že všechny dosavadní normy a dřívější akty, a tedy i privilegia bývalých panovníků, z nichž bylo by lze pro obce vůbec nebo pro jednotlivé z nich vyvozovati nárok na určitý název, v tomto směru zákonem 266/20 pozbyly účinnosti, a přestaly býti zdrojem subjektivního práva na určitý název, které snad dosud z nich pro jednotlivé obce plynulo.
Za tohoto právního stavu netřeba zkoumati, zda stěžující si obci, jak tvrdí, z královských privilegií jí uvedených vyplývalo skutečně subjektivní právo býti označovánu názvem »Stará Plzeň«. Neboť i kdyby tomu tak bylo, zaniklo toto právo vydáním zák. č. 266/20 a nemůže býti již uplatňováno. Není-li tu však žádného materielního práva obce na určitý název, a není-li předepsáno také žádné určité řízení za účastí stran při rozhodování o názvech obcí (srv. nál. Boh. 2311 adm.), nemůže zakládati porušení subjektivního práva st-lky ani okolnost, že min. vnitra — tedy úřad podle zák. 266/20 nesporně a výhradně k rozhodování o názvech obcí příslušný — vydalo o uplatňovaném nároku obce v první stolici svoje rozhodnuti, aniž st-lku slyšelo. Rovněž pak slyšení odborného poradního sboru a ohled na zájmy veřejné, nařízený v § 1 zák. 266/20, jsou toliko obsahem úřední povinností rozhodujícího orgánu, nikoli však předmětem subjektivního nároku obce, o jejíž název jde, a nemůže proto obec z domnělého nezachování cit. předpisu dovozovati porušení svých práv. Nelze proto v nař. rozhodnutí spatřovati porušení nějakého subjektivního práva strany (§ 2 zák. o ss) a bylo proto stížnost její jako bezdůvodnou zamítnouti.

Citace:

č. 3500. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 1068-1070.