NPD documents search: Váž. civ., 2 (1920)

Č. 9873.

Jazykové právo. — Samospráva zemská. — Řízení správní: I. * Odpor, podaný členy zemského zastupitelstva podle § 21 zák. č. 125/27 proti opatřením předsedy zemského zastupitelstva k min. vnitra, má právní povahu řádného opravného prostředku a jest podáním ve smyslu § 2 odst. 2 jaz. zák. — II. * Článek 4 odst. 3 jaz. nař., jednající o odmítnutí jazykově vadného podání, nebyl derogován § 19 odst. 3 vl. nař. č. 8/28 o správním řízení.
(Nález ze dne 3. května 1932 č. 7260.)
Věc: Rudolf F. v T. a spol. (adv. Dr. Egon Schwelb z Prahy) proti ministerstvu vnitra (vrch. min. kom. Dr. Václ. Chalupný) o jazykové právo.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Ve schůzi zemského zastupitelstva pro zemi českou, konané 15. ledna 1929, učinilo devět členů tohoto zastupitelstva návrh na úpravu užívání jazyků u zem. zastupitelstva, resp. na úpravu jednací řeči u něho, v jeho výboru a komisích. Zemský president prohlásil ve schůzi zem. zastupitelstva z 27. března 1929, že návrh ten nemohl dáti na pořad jednání, ježto k úpravě takové jest povolána podle § 8 jaz. zák. vláda, nikoli zemské zastupitelstvo. Proti tomuto opatření podali dnešní st-lé podle § 21 zák. o organisaci politické správy německým jazykem sepsaný odpor k min. vnitra, které nař. rozhodnutím odmítlo projednati toto podání, poněvadž nevyhovuje jaz. zákonu. V důvodech bylo uvedeno, že v soudním okrese pražském, v němž vzešel důvod místní příslušnosti min. vnitra k vyřízení podání, neobývá podle výsledků posledního sčítání lidu alespoň 20% příslušníků německého jazyka, pročež min. není povinno, ani oprávněno podání, sepsané v jazyku německém, přijmouti a vyříditi. Poněvadž pak jest úřadu známo, že podatelé Bruno G., Dr. Emil St., Dr. Bruno K. a Dr. Josef K. jsou znalí jazyka státního, bylo podání podle čl. 4 odst. 3 jaz. nař. odmítnouti, ježto se nehodí, — Č. 9873 —
aby o něm po zákonu zahájeno bylo jednání, aniž u ostatních podatelů, jimž se vzhledem k ustanovení § 21 zák. č. 125/27 nedostává co do počtu potřebné legitimace, bylo třeba podání ve smyslu čl. 4 odst. 1 jaz. nař. vrátit k opravě.
Stížnost podaná k nss-u vytýká tomuto rozhodnutí jednak vady řízení, jednak nezákonnost. Nss uvažoval o ní takto:
Z obsahu nař. rozhodnutí jest zřejmo, že žal. min. kvalifikovalo odpor, podaný k němu dnešními st-li jako členy českého zemského zastupitelstva proti opatření zemského presidenta jako předsedy zemského zastupitelstva, podle § 21 zák. č. 125/27 jako podání. Jeho jazykovou stránku posuzoval žal. úřad zřejmě podle §§ 1 a 2 jaz. zák., jak o tom svědčí nepochybně to, že v nař. rozhodnutí se zdůrazňuje skutečnost, rozhodná také podle § 2 jaz. zák. pro použití menšinového jazyka německého v podání příslušníků tohoto jazyka, že v soudním okrese pražském neobývá 20% státních občanů jazyka německého. Takto vykládá si nař. rozhodnutí správně také stížnost.
Nezákonnost jeho shledává stížnost v tom, že řečený odpor st-lů po stránce jazykové neměl býti posuzován podle §§ 1 a 2, nýbrž podle § 3 jaz. zák. Stížnost dovozuje, že takový odpor není opravným prostředkem jednotlivce a soukromníka, nýbrž právním jednáním sui generis veřejnoprávního útvaru, ad hoc zřízeného, totiž jedné desetiny členů zemského zastupitelstva, kterýžto útvar vystupuje sám jako nositel subj. práv, a tím jako součást úředního organismu, jako aktivní úřední element ústrojí správního organismu, a nelze prý proto jeho zákrok, uplatněný odporem, podrobiti ustanovením §§ 1 a 2 jaz. zák. o podáních soukromé osoby.
Právní názor, na kterém zbudována jest tato námitka stížnosti, nelze však uznati správným. Ve 2. větě 1. odstavce § 21 zák. o zřízení župních a okresních úřadů v republice Čsl. z 29. února 1920 č. 126 Sb. bylo obsaženo ustanovení, že předseda župního zastupitelstva má z jednání jeho vyloučiti věci, jež nenáležejí do působnosti župního zastupitelstva, proti čemuž mohl kterýkoli jeho člen podati do 14 dnů odvolání u župního úřadu k min. vnitra. Stížnost připouští sama, že odvolání to bylo řádným opravným prostředkem, namítá však, že odpor podle § 21 zák. č. 125/27 takové povahy nemá. Leč námitka ta není oprávněna. Cit. ustanovení zák. č. 126/20 změněno bylo § 21 zák. o organisaci politické správy ze 14. července 1927 č. 125 Sb. jen potud, že proti opatření předsedy zemského zastupitelstva, jímž byly z jednání vyloučeny věci, nenáležející do působnosti zemského zastupitelstva, může podati jedna desetina všech členů do 15 dnů odpor u předsedy k min. vnitra. Ve zprávě ústavně-právního výboru poslanecké sněmovny N. S. (tisk 1101) o vlád. návrhu zák. o organisaci politické správy (tisk 831) odůvodněna byla tato změna jen tím, že by nebylo v souladu s významem zem. zastupitelstva a jeho předsedy, kdyby mohl kterýkoli člen tohoto zastupitelstva bráti v odpor rozhodnutí předsedy, jímž určitou věc vyloučil z jednání, ježto nenáleží do působnosti zastupitelstva, a — Č. 9873 —
proto navrhl ústavně-právní výbor změny § 21 odst. 1 žup. zák. tak, jak se na nich usnesla poslanecká sněmovna (tisk 477) a jak byly pak také normovány v platném zákoně. Zpráva ústavně-právního výboru senátu Nár. Shrom. (tisk 490) o tomto usnesení poslanecké sněmovny podotýká pak jen, že ustanovení jednání zem. zastupitelstev (§§ 16 až 25) — tedy také § 21 se změnami, na kterých se usnesla poslanecká sněmovna a jež se staly zákonem — se podstatně neodchylují od ustanovení žup. zák. Ze srovnání doslovu odst. 1 § 21 zák. župního č. 126/20 s nynějším jeho zněním v zák. organisačním č. 125/27 vyplývá, že na právní povaze instituce v nich normované nestala se pojmově žádná podstatná změna a z cit. zpráv obou ústavně-právních výborů Nár. Shrom. plyne dále, že žádná podstatná změna nebyla ani zamýšlena a proto ani v novém zákoně nebyla nijak vyjádřena. Právní charakter oné normy jest v obou zákonech týž.
Podstata oné instituce spočívá v tom, že se zákonným ustanovením přiznává členu, resp. určitému minimálnímu počtu členů zastupitelstva (župního, resp. zemského) procesně formální oprávnění (legitimace) domáhati se u min. vnitra nápravy rozhodnutí předsedy zastupitelstva (župního, resp. zemského), kterým byla vyloučena určitá věc z jednání zastupitelstva z toho důvodu, že nenáleží do jeho působnosti. Z této právní povahy instituce, o niž jde, a z jejího účelu — domoci se nápravy — plyne oprávněnost úsudku, že prostředek daný k dosažení tohoto účelu není ve své podstatě ničím jiným než prostředkem opravným proti rozhodnutí předsedy, o kterém rozhoduje ministerstvo, jako k tomu zákonem povolaný vyšší státní úřad, tedy jako stolice opravná, byť i zákonodárce pro tento opravný prostředek v zákoně o organisaci politické správy se zřetelem na povahu věci a vlastnost těch, kdo opravný prostředek podávají, zvolil místo označení jeho jako »odvolání« název »odpor«. Na tom nemění nic skutečnost, že podle župního zákona legitimace k podání tohoto opravného prostředku přiznána byla kterémukoli členu župního zastupitelstva, kdežto zákon o organisaci politické správy dává legitimaci k němu jen skupině členů zem. zastupitelstva, čítající nejméně 1/10 všech členů, neboť tato skutečnost právní povahy odporu jako opravného prostředku rovněž se nedotýká. Nesejde na tom, zda legitimaci k opravnému prostředku poskytuje zákon osobě jediné či určitému počtu osob společně. Rovněž tak nemá závažného právního významu, předpisoval-li župní zákon, že odvolání člena župního zastupitelstva podle § 21 odst. 1 mělo býti podáno u župního úřadu, kdežto organisační zákon stanoví se zřetelem na význam sboru, z jehož středu odpor vychází a jeho předsedy, že odpor podle § stejného čísla sluší podati u předsedy zem. zastupitelstva. Opravný prostředek nepozbývá svého charakteru tím, že se pro něj v pozdějším zákoně stanoví jiné místo podací, nežli bylo určeno v zákoně dřívějším. Vývody, jimiž stížnost, poukazujíc na tyto právně nezávažné skutečnosti, snaží se dovoditi, že odpor členů zem. zastupitelstva podle § 21 odst. 1 zák. č. 125/27 má následkem změn zavedených tímto zákonem proti zák. č. 126/20, jednajícím o odvolání člena župního zastupitelstva, — Č. 9873 —
jiný právní charakter, a že odpor ten stal se těmito změnami součástí jednání zem. zastupitelstva, jsou proto bezdůvodné.
Stejně postrádá jakékoli opory v zákoně ničím nedoložené tvrzení stížnosti, že min. vnitra, rozhodujíc o takovém odporu, nefunguje jako úřad stojící mimo zem. zastupitelstvo, nýbrž jako orgán zem. zastupitelstva samého. Takováto konstrukce stížnosti jest úplně libovolná a nedá se zajisté odůvodniti tím, že v jiných sborech při vyloučení věci z pořadu jednání lze se odvolati k valné hromadě, k plenu a pod., tedy k vlastním orgánům dotčené instituce, neboť z toho není možno ještě dovoditi jako logický důsledek, že by min. vnitra, jemuž positivním kompetenčním předpisem byla přikázána podobná kompetence, pokud jde o rozhodnutí předsedy zem. zastupitelstva, stala se již proto orgánem tohoto zastupitelstva. Min. rozhoduje o odporu k němu podaném jako samostatný státní úřad ve funkci stolice opravné, a jednání o něm není proto součástí jednání zem. zastupitelstva, jak stížnost nesprávně tvrdí. Proto nelze jazykovou stránku podaného odporu posuzovati podle ustanovení § 3 jaz. zák., jak za to má mylně stížnost, ježto ustanovení tato platí jen pro samosprávné úřady, zastupitelské sbory a veř. korporace, nikoli však pro úřady státní, jakým jest min. vnitra, jež říditi se musí předpisy §§ 1 a 2 jaz. zák.
Podle toho, co shora bylo uvedeno, byl odpor, jejž podali st-lé k tomuto min. s hlediska procesního práva opravným prostředkem, a nikoli právním jednáním sui generis, za jaké jej stížnost označuje. S hlediska § 2 odst. 2 jaz. zák. a čl. 3 odst. 1 jaz. nař. nutno pak odpor ten kvalifikovati jako podání, t. j. jako projev vůle učiněný u státního úřadu. Při tom jest nerozhodné, byl-li projev ten učiněn osobou jedinou či více osobami a stal-li se jimi ve výkonu jejich funkcí jako členů českého zemského zastupitelstva, neboť okolnosti tyto nemají při řešení jazykové otázky podání právní relevance. Že i jakýkoli odpor, podaný u státního úřadu, spadá pod pojem »podání«, vysvítá také jasně z předpisu § 19 vl. nař. č. 8/28, v němž se pod tento pojem zahrnuje vedle návrhů, žádostí, oznámení, odvolání a jiných sdělení výslovně také »odpor«. Nárok st-lů, aby ve svém písemném odporu užili svého menšinového jazyka německého, posuzoval tedy žal. úřad právem podle ustanovení §§ 1 a 2 jaz. zák. Dovozují-li st-lé, že mohli svůj odpor podati také ústně již za jednání zem. zastupitelstva, hned po prohlášení rozhodnutí jeho předsedy, proti němuž odpor čelil, a že mohli svůj odpor přednésti tam v jazyku německém, stačí k těmto vývodům podotknouti, že st-lé toho neučinili, nýbrž podali odpor písemně, takže dlužno se proto omeziti jen na zkoumání jazykové stránky tohoto písemného odporu, a nelze se zabývati otázkou, v nař. rozhodnutí ani neřešenou, jaká by byla právní situace, kdyby st-lé byli podali odpor ústně.
Stížnost namítá dále, že otázka, ve kterém soudním okrese vzešel důvod místní příslušnosti min. vnitra, jest právně bezvýznamná, ježto otázka tato při něm jako při ústředním úřadě nemůže prý býti vůbec kladena. Námitka tato jest bezdůvodná. K jejímu vyvrácení budiž poukázáno — Č. 9873 —
na stálou judikaturu nss-u, opírající se o ustanovení § 2 odst. 2 jaz. zák. a o usnesení odborného plena Boh. A CCCXV/27, jež došla výrazu zejména již v nál. Boh. A 6271/27. Podle ní řídí se ve smyslu § 2 odst. 2 jaz. zák. ve sporech o užití jazyka při soudech a úřadech státních jazykové právo příslušníků jazyka národnostní menšiny podle toho, zda věc, která zavdala podnět k jazykovému sporu, vzešla v soudním okrese s kvalifikovanou menšinou. Poněvadž se působnost min. vnitra vztahuje na celé území Čsl. republiky, nutno hledati a nalézti takový poměr mezi min. a věcí, jež zavdala podnět k jaz. sporu, a určitým soudním okresem, podle něhož jest min. místně příslušné pro určitý soudní okres proto, že tato věc tkví svými kořeny, určujícími příslušnost, v onom soudním okresu. Věcí, která v daném případě zavdala podnět k jaz. sporu, byl německým jazykem sepsaný odpor proti rozhodnutí zem. presidenta, prohlášenému ve schůzi čes. zem. zastupitelstva, majícího sídlo v Praze, konané v Praze, a odmítnutý žal. min. pro nepřípustnost použitého v něm německého jazyka, z čehož vznikl spor o užití tohoto jazyka. Z toho plyne, že věc, jež zavdala k němu podnět, tkví svými kořeny, určujícími místní příslušnost žalovaného úřadu, v soudním okrese pražském. Jazykové poměry tohoto okresu jsou proto podle § 2 odst. 2 jaz. zák. rozhodné při posuzování otázky, zdali mohli st-lé použíti ve svém odporu svého menšinového jazyka německého. Ježto pak v soudním okrese pražském není kvalifikované jazykové menšiny německé, vyžadované v § 2 odst. 2 jaz. zák., což stížnost nepopírá, právem vyslovilo žal. min., že není povinno ani oprávněno přijmouti a vyříditi odpor, sepsaný jazykem německým, v tomto případě nepřípustným.
Další námitkou popírá stížnost, že žal. úřad byl oprávněn odmítnouti odpor st-lů podle čl. 4 odst. 3 jaz. nař., ježto předpis tento byl prý derogován ustanovením § 19 odst. 3 vl. nař. č. 8/28, podle něhož úřad není oprávněn odmítnouti písemné podání jen pro formální vady, nýbrž má zaříditi z úřední moci odstranění jich a uložiti k tomu cíli podateli přiměřenou lhůtu.
Z obsahu této námitky jest zřejmo, že stížnost nepopírá zákonné platnosti čl. 4 odst. 3 jaz. nař. Nss setrvává pak při svém právním názoru, vysloveném již v nál. Boh. A 7500/28, v němž bylo vysloveno, že tento předpis neodporuje zákonu. Stížnost má jen za to, že předpis ten byl zrušen ustanovením 3. odst. § 19 vl. nař. č. 8/28 jako normou pozdější. Leč nelze jí dáti za pravdu. Jaz. nař. bylo vydáno podle § 8 jaz. zák. jen k provedení tohoto specielního úst. zák. a upravuje v čl. 4 postup soudů, úřadů a orgánů republiky, bylo-li učiněno u nich podání, sepsané v jazyce nepřípustném, kdežto vl. nař. č. 8/28 upravuje na základě čl. 10 zák. o organisaci politické správy č. 125/27 všeobecně řízení, které provádějí politické úřady ve věcech náležejících do jejich působnosti (§ 1), s výjimkami tam stanovenými. Podle § 135 vl. nař. č. 8/28 pozbývají s účinností tohoto nař. platnosti všechna v jiných předpisech obsažená ustanovení o předmětech, které jsou upraveny v tomto nařízení. Jazyková stránka podání není však vůbec předmětem — Č. 9873 —
úpravy tohoto nař., nýbrž nař. jazykového. Proto nebyly předpisy jaz. nař. o nakládání s podáními jazykově vadnými předpisy vl. nař. č. 8/28 derogovány. Mluví-li se tedy ve 3. odst. § 19 tohoto vl. nař. o formálních vadách písemného podání, nutno předpisy tam dané vztahovati se zřetelem na souvislost jejich s předpisy, obsaženými v předcházejícím odst. 2 téhož §, toliko na formální náležitosti podání v tomto odstavci předepsané. Mezi nimi však o jazykové stránce podání není vůbec zmínky, což jest vysvětlitelno tím, že o postupu soudů, úřadů a orgánů republiky v příčině podání, jež vykazují vady jazykové, dány jsou předpisy ve zvláštní specielní normě, jakou jest jaz. nař. Naložil-li žal. úřad s odporem st-lů jako s podáním jazykově nevyhovujícím podle čl. 4 odst. 3 jaz. nař., nelze v tomto postupu shledati nezákonnost.
Žal. úřad vyslovil v nař. rozhodnutí, že jest mu známo, že čtyři ze st-lů, podavších u něho odpor, jsou znalí státního jazyka. Stížnost to nepopírá, nýbrž namítá jen, že žal. úřad neuvádí, co rozumí pod pojmem »znalý jazyka státního«, a shledává v této domnělé nejasnosti a dále v tom, že žal. úřad neuvádí, o které skutkové okolnosti svou úřední znalost opírá, a že neposkytl st-lům možnost, aby se o nich vyjádřili v řízení správním, vady řízení, které prý st-lům ztížily obranu, a nss-u přezkoumání naříkaného rozhodnutí.
Ani tuto námitku nelze uznati důvodnou. Podle čl. 4 odst. 3 jaz. nař. odmítne žal. úřad podání učiněné u něho v jiném než státním jazyku stranou, o níž je mu známo, že je znalá státního jazyka. Podle toho stačí k tomuto odmítnutí úřední známost o jazykové znalosti strany. Podle § 48 vl. nař. č. 8/28 nepotřebují důkazu skutečnosti známé úřadu z jeho vlastní úřední činnosti. Bylo-li žal. min. o jmenovaných st-lích známo, že jsou znalí státního jazyka, kteroužto skutečnost, jak řečeno, ani stížnost nepopírá, pak nebylo třeba, aby sděloval st-lům okolnosti, z nichž nabyl této své úřední vědomosti, ani aby je o okolnostech těch slyšel a v nař. rozhodnutí jim je sděloval. V tom, že toho neučinil, není proto možno spatřovati podstatnou vadu řízení ve smyslu § 6 odst. 2 zák. o ss, neboť st-lům nebyla tím nijak ztížena obrana, ani nss-u nebylo znemožněno, aby nař. rozhodnutí co do jeho zákonitosti náležitě přezkoumal.
Stížnost namítá konečně, že žal. úřad měl v každém případě vrátiti odpor ostatním st-lům, ježto »jedna desetina zem. zastupitelstva« jest samostatným právním útvarem, nadaným ad hoc pro obor vyřizování odporu samostatnou právnickou osobností, a tuto desetinu nelze rozčleňovati tak, jak to učinilo žal. min.
Námitka tato spočívá na právním názoru stížnosti, jakoby desetina členů zem. zastupitelstva, vyžadovaná v § 21 zák. č. 125/27, byla právnickou osobností, nějakou korporací veřejnoprávní. Názor ten jest však mylný, neboť pro něj nelze najíti v zákoně žádnou oporu. Ona desetina není subjektem práv a povinností a nedostává se jí proto právní subjektivity, vyžadované nezbytně k tomu, aby mohla býti uznána za osobu právnickou. Řečené desetině členů zem. zastupitelstva přiznává zákon toliko společnou hromadnou legitimaci k podání odporu podle § 21 zák. č. 125/27 tak, že jen skupina jich, mající nejméně tento počet, jest k němu oprávněna. Předpoklady, za kterých lze podle jaz. zák. přiznati nárok na použití menšinového jazyka v písemném podání, obsahujícím tento odpor, musejí býti proto splněny u každého jednotlivého člena zastupitelstva, náležejícího k této desetičlenné skupině. Chybí-li předpoklady tyto i jen u jediného z nich, a odmítne-li min. z toho důvodu písemný odpor, jím jako účastníkem desetičlenné skupiny podané, pak skupina ta nemá již zákonem vyžadovaného počtu nutného k založení její legitimace k odporu. Nemělo by žádného smyslu ani účelu vraceti odpor těmto zbylým členům k opravě po stránce jazykové, neboť i kdyby jazyková vada byla napravena, odpor musil by pak býti přes to odmítnut pro nedostatek legitimace zbylých členů zem. zastupitelstva jako účastníků skupiny podavší odpor, nedosahujících zákonného počtu 1/10 všech členů.

Citace:

č. 9873. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické nakladatelství, 1933, svazek/ročník 14/1, s. 890-896.