Č. 2691

Státní úředníci (Podkarpatská Rus): I. Předpisy zák. č. 269/1920 o úřednících býv. státu uherského platí též pro úředníky v Podkarpatské Rusi. —II. Lhůtu § 4 cit. zák. jest počítati podle dnů, nikoliv podle data měsíce; končila 30. června 1920.
Administrativní řízení: O významu úřední značky podací.
(Nález ze dne 24. září 1923 č. 15 729.)
Věc: Josef Sz. v Užhorodě (adv. Dr. Bedř. Mautner z Prahy) proti ministerstvu zemědělství o přiznání pense.
Výrok: Stížnost se zamítá dílem jako nepřípustná, dílem jako bezdůvodná.
Důvody: Výnosem z 1. března 1920 vyslovilo min. zemědělství, že nereflektuje na další služby Josefa Sz., vrchního lesního rady při ředitelství státních lesů v Užhorodě, a dává jej k disposici maďarskému min. orby v Budapešti. Žádostí z 22. září 1920 podanou presidentu republiky čsl. domáhal se st-l přiznání pense. Podáním z 24. ledna 1921 na min. předsedu v Praze řízeným opětoval st-l svou žádost "a opětné přijetí do služeb aneb aby byl pensionován. Tato obě podání postoupena byla ministerstvu zemědělství k vyřízení, kteréž pak žádosti vyřídilo rozhodnutím z 21. listopadu 1922 takto: »Vzhledem na vyjádření hlav. fin. ředitelství v Užhorodě z 22. dubna 1922 nemůže min. zemědělství uznati pensijní nároky bývalého maďarského vrchního lesního rady Josefa Sz. na pensí a v dohodě s min. fin. souhlasí se zamítnutím jeho žádosti za pensionování z toho důvodu, že žádost za přijetí podal pozdě (§§ 4 a 5 zákona č. 269 ex 1920).
Odst. 3 č. 1 § 2 nař. č. 428 Sb. ex 1920 sotva bude možno u jmenovaného v rozhodnutí se dovolávati, poněvadž byl propuštěn dekretem min. zemědělství z 1. března 1920. Že by byl propuštěn podle § 14 čl. 1 nař. min. pro Slov. z 5. března 1919 č. 555 adm., není ze spisů zřejmo.« Rozhoduje o stížnosti do tohoto rozhodnutí podané uvážil nss toto: Stížnost čelí proti dvěma rozhodnutím žal. úřadu a to 1. proti rozhodnutí z 1. března 1920 a 2. proti rozhodnutí z 21. listopadu 1922. Pokud jde o rozhodnutí pod č. 1 uvedené, nelze ke stížnosti dle § 14/1 a 21. zákona o ss přihlížeti, ježto byla podána opožděně — Ze stylisace rozhodnutí pod č. 2 uvedeného vychází na jevo, že žal. úřad popřev rozhodnutím nárok st-lův na pensi, zamítl vlastně výrokem svým st-lovu žádost za přiznání pense na účet státu čsl., a to z toho důvodu, že st-l žádost za přijmutí do služby státní podal pozdě (§ 4 zákona z 15. dubna 1920 č. 269 Sb.), tak že jest ve smyslu § 5 cit. zákona za to míti, že se vzdal dobrovolně bez jakýchkoliv nároků svého místa. Naproti tomu namítá st-l: 1. že nebyl povinen podati žádost za své ustanovení ve smyslu cit. § 4, poněvadž úředníci ministrem propuštění nejsou podrobeni nařízení z 6. července 1920 č. 428 Sb., provádějícímu zákon z 15. dubna 1920 č. 269 Sb. (§ 2 č. 1, odst. 3 t. nař.) a st-l byl rozhodnutím ministerstva z 1. března 1920 proti ustanovení zákona ze služby propuštěn; 2. že podal žádost za své ustanovení 24. června 1920, že se dozvěděl, že žádost byla opatřena presentatem 1. července 1920, tedy později, za což st-l neodpovídá, 3. že žádost opatřenou presentatem dne 1. července 1920 jest pokládati za včasně podanou, poněvadž dle platných zásad začátečný den lhůty se nepočítá a při počítání měsíčních lhůt rozhodný jest onen den, který odpovídá pojmenováním dnu začátečnému, takže dvouměsíční lhůta k podání žádosti ve smyslu cit. § 4 končila 1. července 1920; 4. že na případ st-lův se nemůže ustanovení § 5 zákona č. 269/20 vztahován, poněvadž zákon neoznačuje ohledně Podkarpatské Rusi orgán, u něhož jest žádost za ustanovení podati, 5. že st-li přísluší nárok na pensi podle § 1 zák. čl. XI z r. 1885. Veškeré námitky tyto byly shledány nedůvodnými. Námitkou pod č. 1 uvedenou vytýká vlastně st-l, že se vzhledem k ustanovení § 2, odst. 2 č. 1, odst. 3 nař. z 6. července 1920 č. 428 Sb. a předem uvedenému výnosu min. zemědělství z 1. března 1920, ustanovení tohoto nařízení, kterým se provádí zákon z 15. dubna 1920 č. 269 Sb., a tudíž ani předpisy posléz uvedeného zákona na něho nevztahují. Než s názorem tímto nelze souhlasiti, neboť dle cit. § 2, odst. 2 č. 1, odst. 3 nejsou nařízení č. 428 z r. 1920 podrobeni úředníci, kteří byli propuštěni ministrem pro Slov. ze služby beze všech nároků podle § 14, odst. 1 nař. z 5. března 1919 č. 555. Tento případ zde nenastal, neboť výnosem z 31. března 1920 vysloveno bylo ministrem zemědělství v Praze, že se nereflektuje na další služby Josefa Sz. a o případných nárocích st-lových z poměru služebního se ve výnosu vůbec zmínka nečiní. Ad 2, 3, 4 a 5: § 4 zákona z 15. dubna 1920 č. 269 Sb. stanoví, že úředníci a zřízenci úřadů v § 1 téhož zákona uvedených, tedy zřízenci ustanovení při státních úřadech býv. státu uherského na Slovensku a v Podkarpatské Rusi zřízených, kteří chtějí býti u úřadů těch trvale ustanoveni, jsou povinni, aby do lhůty 60 dnů ode dne účinnosti tohoto zákona podali u ministra splnomocněného pro správu Slovenska žádost za své ustanovení. Zákon tedy obsahuje výslovné ustanovení o tom, že se předpis § 4, vztahuje také na úředníky v Podkarpatské Rusi. Předpis tento platí tedy i pro st-le, který byl ustanoven při ředitelství státních lesů v Užhorodě. K podání žádosti stanovena byla v cit. § 4 lhůta 60 dnů čítající ode dne účinnosti zákona č. 269/20 a nikoliv dle měsíců. Zákon nabyl účinnosti 1. května 1920 (§ 11 zákona). Začíná tedy lhůta tato, jejíž počáteční den stanoven byl ode dne účinnosti tohoto zákona, t. j. od 1. května 1920 běžeti dne 2. května. Lhůta 60 denní končila tedy 30. června 1920. Proto lze žádost za včasně podanou pokládati jen tenkráte, byla-li do 30. června 1920 inclusive u příslušného úřadu podána. Dle značky podací, kterou žádost st-lova po rozumu § 4 podaná opatřena jest, došla žádost tato u civilní správy Podkarpatské Rusi 1. července 1920. Značka podací jest veřejnou listinou, které přísluší úplná průvodní moc. Datum podání, vykázané značkou podací, sluší tudíž pokládati tak dlouho za pravé a správné, dokud konkrétními skutečnostmi nebylo dokázáno, že značka podací jest falsem aneb, že obsah její jest nesprávný. Poněvadž st-l takového důkazu ve správním řízení nenabídl, nýbrž ve své žádosti z 28. července 1920 pouze tvrdil, že žádost 24. června 1920 podal, čímž patrně mínil, že žádost 24. červnem 1920 jest datována, což pravdě odpovídá, ale nevylučuje, že žádost byla u úřadu podána později, pokládal právem žal. úřad za den podání onen den, který jest uveden ve značce podací. Poněvadž žádost, teprve dne 1. července 1920 došlou, dlužno pokládati za opožděně podanou, nastaly zde důsledky v § 5 zák. č. 269/20 pro takový případ stanovené a dlužno proto předpokládati, že se st-l vzdal mlčky dosavadního místa svého bez jakýchkoliv nároků, tedy i bez nároku na přiznání pense. Proto nelze st-li přiznati nárok na pensi, i kdyby mu nárok tento dával některý předpis zákonný, pocházející z doby, spadající před nastalou účinností zákona č. 269/20, tedy i předpis § 1 zák. čl. XI z r. 1885, na který se st-l ve stížnosti odvolává. Nař. rozhodnutí, nepřiznávajíc st-li z důvodu předem označeného nárok na pensi, odpovídá tudíž zákonu.

Citace:

č. 2691. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 638-640.