Č. 945.

Zcizení obecního jmění (Čechy): I. * Zemský výbor jest jako rekursní instance oprávněn zrušiti usnesení obecního zastupitelstva ve věcech obecní správy majetkové nejen z důvodu nezákonnosti, nýbrž i z důvodu neúčelnosti. — II. Rozhodnutí úřadu správního není nezákonné proto, že se úřad dovolal nesprávného předpisu zákonného, jen když má jinak v zákoně oporu.
(Nález ze dne 20. září 1921 č. 11526.)
Věc: Obec S. (adv. Dr. M. Kriegelstein z Č. Lípy) proti zemskému správnímu výboru v Praze (za zúčastněné strany adv. Dr. Schlecht z Prahy) stran prodeje obecních pozemku.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: V sezení z 1. prosince 1919 rozhodlo obecní zastupitelstvo v S. většinou hlasů, aby pozemky č. kat. — — ve smyslu usnesení stavebního oddělení byly prodány firmě R. B. M. za nejnižší cenu Kč 15000.
Rekurs, který podali proti tomuto usnesení Josef B., František W. a Karel Š. a v němž namítali, že obecní zastupitelstvo přes návrh svého člena Frant. W. nedbalo konkurenční nabídky Karla Š. stran týchž objektů, okresní správní komise zamítla a současně schválila svrchu zmíněné usnesení obecního zastupitelstva v podstatě proto, že obce nedošla písemní nabídka a že dle usnesení obecního zastupitelstva mají býti dotčené pozemky odprodány v celku.
K tomu jest podotknouti, že obecní starosta v S. potvrdil zprávou, podanou k okresní správní komisi dne 5. prosince 1919, že Karel Š. s ním jednal o odprodeji několika pozemků dne 25. října 1919, při čemž mu starosta zůstavil, aby podal písemní nabídku. Karel Š. však tak neučinil a teprve dne 1. prosince 1919 v sezení obecního zastupitelstva opakoval svou nabídku, když již se jednalo o nabídce firmy M.
Proti uvedenému rozhodnutí okresní správní komise podali Josef B., Frant. W. a Karel Š. u zemského správního výboru protest, k němuž tento zrušil naříkaným rozhodnutími vynesení okresní správní komise, jakož i svrchu dotčené usnesení obecního zastupitelstva a současně nařídil zastupitelstvu, aby se zachovalo při prodeji obecních pozemků dle § 69 ob. zř. a prodalo je případně, poněvadž jde o několik uchazečů, veřejnou dražbou. —
Nejvyšší správní soud uvažoval o stížnosti takto:
Stížnost béře naříkané rozhodnutí v odpor především pro nezákonnost, a to proto, že zemský správní výbor chce je opírati o ustanovení § 69 ob. zř., ačkoliv zákon na tomto místě o zcizení pozemků obecních vůbec nejedná. Dlužno připustiti, že ustanovení, kterého se žalovaný zemský správní výbor dovolává, vskutku má na mysli toliko správu obecního majetku, a to takovou, aby majetek obecní poskytoval co největší výnos, a že tedy § 69 ob. zř. netýká se zcizení majetku obecního, jak zemský správní výbor mylně za to má. Zemský správní výbor tedy ovšem pochybil, pokud rozhodnutí, jímž zrušil usnesení obecního zastupitelstva o zcizení obecního pozemku, opřel o ustanovení § 69 ob. zř. Než rozhodnutí, které svým obsahem se zákonem se srovnává, nestane se nezákonným již tím, že důvody rozhodovací dovolávají se ustanovení zákonného, které nemá s věcí co činiti. Má-li se posouditi zákonnost rozhodnutí, záleží jen na tom, zdali dispositivní obsah jeho podložený skutkovou podstatou, kterouž žalovaný úřad měl před sebou a kterou právnicky posoudil, má v zákoně oporu, aniž záleží na tom, zda norma zákonná, které úřad chtěl použíti, obsažena jest v ustanovení zákonném, jež úřad cituje, či snad v ustanovení jiném.
Stížnost potírá naříkané rozhodnutí dále proto, poněvadž prý žalovaný zemský správní výbor rozhodnutím tímto překročil hranice svého práva dozorčího a dopustil se tedy nezákonného zásahu do práva sebeurčení obci zaručeného.
Leč ze spisů vychází zcela nepochybně, že naříkané rozhodnutí bylo vydáno k zakročení tří zájemníků, jmenovitě Františka W.. Josefa B. a Karla Š. Ze spisu vychází dále, že již okresní správní komise pokládala podání, které jí tyto tři osoby předložily a jako protest označily, a které dle jeho obsahu sluší pojímati jako rekurs proti dotčenému usnesení obecního zastupitelstva, za instanční prostředek opravný a že v tomto smyslu je zamítla. Proti tomuto instančnímu rozhodnutí okresní správní komise obrátili se pak jmenovaní zájemníci k zemskému správnímu výboru podáním, kteréž dle svého obsahu musí považováno býti za rekurs a zemským správním výborem také výslovně jako rekurs bylo vyřízeno.
Podle § 99 ob. zř. mohou však usnesení obecního zastupitelstva učiněná v samostatném oboru působnosti býti naříkána odvoláním před okresním výborem, pokud se týče před okresním zastupitelstvem. O výjimku, kterou z pravidla tohoto činí § 99, odst. 2 ob. zř , zde nejde. Rekursní rozhodnutí okresního výboru, pokud se týče zastupitelstva, jsou zase dle § 77 zák. o okr. zast. naříkatelna před správním výborem zemským. Z toho plyne, že zemský správní výbor byl povolán rekursní rozhodnutí okresního výboru (okresní správní komise) v pořadu instančním přezkoumati, jestliže za instanční přezkoumání žádala strana k tomu legitimovaná. Rekursní legitimaci zájemníků svrchu uvedených, kteří rozhodnutí okresní správní komise u zemského správního výboru brali v odpor, stěžovatelé nikdy nepopřeli. Za tohoto stavu věci jsou zcela bezpředmětný všecky vývody stížnosti, které snaží se dovoditi, že zemský správní výbor svým rozhodnutím překročil zákonné hranice své moci dozorčí a že takto nezákonným způsobem zasáhl do samosprávy obce, neboť, jak právě bylo vyloženo, zemský správní výbor nevyslovil zrušení dotčeného usnesení vykonávaje své právo dozorčí, nýbrž vykonávaje své instanční právo zkoumací, které jemu po zákonu přísluší a rekursem strany bylo uvedeno v činnost. Stěžovatelé namítají ovšem také, že věci, které podléhají schválení okresního zastupitelstva, jsou vůbec vyňaty ze zkoumání zemského správního výboru a uvádějí dále, že zkoumací činnosti zemského správního výboru stála mimo to v cestě i ta okolnost, že prodej pozemku, obecním zastupitelstvem usnesený, byl v knize pozemkové již proveden.
Nejvyšší správní soud nemohl vývodům těmto dáti za pravdu, neboť není žádného ustanovení zákonného, které by v takovýchto případech instanční kompetenci vyšší stolice vylučovalo a není ani z povahy věci možno výjimku z obecné zásady § 99 ob. zř. vyvozovati, neboť schválení okresním zastupitelstvem udělené není samo o sobě s to, aby zkrátilo zákonný postup instanční, kdežto knihovní vklad může přivoditi právní účinky jen v oboru práva soukromého, zejména knihovního, nemá však žádného významu pro naříkatelnost usnesení obecního zastupitelstva, soukromoprávní titul převodu vlastnictví zakládajícího, když naříkatelnost tato tkví v normě práva veřejného.
Byl-li však zemský správní výbor povolán k rekursu legitimované strany naříkané rozhodnutí přezkoušeti, byl povolán zkoušeti je netoliko po stránce zákonnosti, nýbrž také po stránce účelnosti a byl oprávněn z důvodu nezákonnosti nebo neúčelnosti je zrušiti, ježto jeho příslušnost rozhodovací ve věcech obecní správy majetkové jest jen na tolik obmezena, že nedává mu práva, aby hospodářské opatření obecním zastupitelstvem usnesené nahradil jinou positivní disposicí hospodářskou. V případě, o který jde, obmezil se žalovaný zemský správní výbor na to, že odstranil usnesení v pořadu instančním potírané, a to z té příčiny, že v usneseném zcizení pozemků shledal újmu pro obecní hospodářství, tedy z důvodů neúčelnosti hospodářské disposice obecním zastupitelstvem usnesené. Jen tolik a nic více nebylo naříkaným rozhodnutím vysloveno, neboť dodatek k enunciátu připojený, že pozemek sluší po případě prodati ve veřejné dražbě, nemá již dle svého znění povahy imperativní, ježto »případ«, ve kterém prodej veřejnou dražbou má se státi, vůbec nijak není naznačen. Jest tedy dovětek tento pouhou radou obci udělenou, kterouž ovšem do práva sebeurčení obci náležejícího nikterak nemůže býti zasaženo.
Stížnost obrací se dále i proti skutkové podstatě, na níž naříkané rozhodnutí spočívá, a vytýká jako vadu řízení, že žalovaný úřad své rozhodnutí opřel toliko o tvrzení v rekursu obsažená, nepřesvědčiv se řádným způsobem o jejich správnosti.
Jest sice pravda, že žalovaný zemský správní výbor zabývá se ve svých důvodech rozhodovacích mimo jiné úvahami o finanční situaci obce a o úkolech obce, které prý jí následkem bytové nouze v S. panující připadly, jakož i úvahami o tom, zdali prodej pozemku k účelům průmyslovým byl vzhledem k zásadnímu usnesení obecního zastupitelstva přípustný, aniž v těchto směrech byl konal jaká šetření. Než z důvodů rozhodovacích vyplývá s dostatečnou jasností, že hlavním důvodem, pro který zemský správní výbor zrušil řečené usnesení, byla úvaha, že usnesený prodej obecního pozemku jest s hlediska hospodářství obecního pavážlivý. Zdali tento hodnotný úsudek jest věcně správný čili nic, není však otázkou právní, nýbrž skutkovou a nejvyšší správní. soud mohl tedy jen zkoušeti (§ 6, odst. 2 zák. o správ. soudě), zdali skutkové momenty, na nichž zemský správní výbor svůj úsudek buduje, mají podklad ve správních spisech.
Z důvodů rozhodovacích jest v té příčině patrno, že byly to především dva momenty, na nichž zemský správní výbor založil svůj předpoklad, že řečený prodej pozemků jest na újmu obecnímu hospodářství a to, 1. že již dříve, nežli se usnesení stalo, došla, byť jen ústně, konkurující nabídka jiného uchazeče, a že obecní zastupitelstvo o této nabídce vůbec neuvažovalo a 2. že obecní zastupitelstvo zcizilo pozemek za částku, která byla jeho vlastní komisí stavební označena jako cena nejnižší. Tyto oba momenty jsou však spisy správními dostatečně potvrzeny, a to přihláška konkurujícího uchazeče zprávou ze dne 5. prosince 1919, kterou podal okresní správní komisi sám starosta obce, druhý z obou momentů pak protokolem sepsaným o schůzi obecního zastupitelstva ze dne 1. prosince 1919, v němž se výslovně konstatuje, že usnesená cena prodejní 15000 K rovná se dolní hranici odhadní ceny, kterouž obecní stavební komise vyšetřila částkou K 15000—20564. Nelze tedy tvrditi, že skutkové okolnosti, na nichž zemský správní výbor založil svůj úsudek o hospodářském dosahu zrušeného usnesení, nemají ve spisech podkladu. Existence konkurující nabídky v souvislosti s tím, že usnesená cena prodejní dosahuje toliko nejnižší hranice odhadní ceny vlastním orgánem obecním vyšetřené, dovolují však beze vší pochybnosti úsudek, že nedbala-li obec konkurenční nabídky, může z toho obci vzejíti majetková újma, a že mohlo se dosíci výtěžku příznivějšího, kdyby k nabídce této bylo se hledělo.
Spočívaje na tomto podkladě nepříčí se naříkaný výrok, kterým usnesení obecního zastupitelstva bylo zrušeno a obci opětné projednání věci uloženo, ani zásadám procesním ani ustanovením zákonným, a to tím méně, ježto obecnímu zastupitelstvu jest ponechána možnost, aby, až opětně bude se usnášeti, přihlédlo i k oněm okolnostem, jež dle tvrzení stížnosti přislibují obecnímu hospodářství větších výhod, bude-li řečený pozemek prodán k účelům průmyslovým za cenu nižší, než bude-li prodán za cenu vyšší k účelům bytovým. Pokud konečně stížnost uvádí, že k okolnosti posléze dotčené měl přihlížeti již zemský správní výbor, sluší k tomu odpověděti, že obec v řízení správním ničeho nepřednesla, co by bylo mohlo zemský správní výbor přiměti k tomu, aby se zabýval také zkoumáním této otázky. Výtka vady řízení v tomto směru není tedy před tímto soudem přípustná (§ 6, odst. 1 a § 5, odst. 2 zák. o správ. soudu).
Z těchto důvodů bylo nutno stížnost zamítnouti pro její bezdůvodnost.

Citace:

č. 945. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 758-762.