NPD documents search: Váž. civ., 11 (1929), sv. 2

Čís. 9364.

Železniční zaměstnanci.
Předpokladem jmenování lampařů podúředníky jest, by lampaři v době výnosu ministerstva železnic ze dne 11. března 1922, čís. 70419/1-3 a ze dne 14. srpna 1923, čís. 43213 vykonávali skutečně řemeslné práce.

(Rozh. ze dne 14. listopadu 1929, Rv 1 228/29.)
Žalobce, staniční pomocník, domáhal se na Československém státu, by bylo uznáno právem, že žalovaný jest povinen přiznati žalobci výhody podle výnosu ministerstva železnic čís. 70419 ze dne 11. března 1922 a výnosu čís. 43213 pres. ze dne 14. července 1923 jakož i výhody vládního nařízení o převodu do nových platů ze dne 5. března čís. 15 sb. z. a n. Oba nižší soudy žalobu zamítly, odvolací soud z těchto důvodů: Nesprávné právní posouzení shledává žalobce v tom, že soud prvé stolice má za to, že služebními kategoriemi, o nichž mluví § 40 služebního řádu, rozuměti jest kategorie úředníků, podúředníků a zřízenců. Žalovaný má za to, že jimi rozuměti jest jiné obory zaměstnanců s jejich požitky a právy. V té příčině uvésti jest toto: § 40 služebního řádu užívá označení »služební kategorie« patrně ve dvojím směru: V alinei čís. 1 označuje jím nesporně roztřídění na úředníky, podúředníky a zřízence, neboť odkazuje tu na § 2 bod 1 písm. a) — c), kdež se mluví výslovně a výhradně jen o tomto způsobu roztřídění. V odstavci a) prvém bod 2 § 40 služebního řádu však již označení kategorie služební jest použito v jiném smyslu totiž na označení skupin podle povahy konaných služeb; že v tomto významu jest používáno označení toho, jde jasně najevo na příklad i z výnosu ministerstva železnic ze dne 11. března 1922 čís. 70419-1-3, jehož se strany v tomto sporu dovolávaly, a v němž se mluví o kategoriích lampařů a jiných, tedy podle povahy služebních úkonů. Než přes to není žalobcův nárok na přiznání žádaných výhod odůvodněn. Oba výnosy, kterých se žalující dovolává, totiž výnosy ministerstva železnic ze dne 11. března 1922 čís. 70419/1-3 a ze dne 14. srpna 1923 čís. 43213 týkají se lampařů, kteří v době výnosu těch vykonávali skutečně řemeslné práce; to vyplývá u prvého výnosu jasně ze slova »vykonávající« a u druhého výnosu z toho, že druhý odstavec tohoto výnosu odkazuje na podmínky výnosu prvého. Žalobce však ani v době prvého ani v době druhého výnosu nekonal, jak sám v žalobě uvedl, práce lampářské. Z tohoto důvodu ani prvý ani druhý z výnosů těch na žalobce použiti nelze; proto žaloba, kterou se žalobce domáhá přiznání výhod podle nich, jest neodůvodněna. Důsledek toho však jest, že žalobce byl podle ustanovení § 90 (2) vládního nařízení ze dne 5. března 1927 čís. 15 sb. z. a n. převeden do 4. platové stupnice služebního platu podúřednického a zřízeneckého podle § 45 když, jak prvý soud bezvadně zjistil, žalobce sám v roce 1921 prohlásil, že službu lampářskou vykonávati nemohl, a žádal o službu lehčí.
N e j v y š š í soud nevyhověl dovolání.
Důvody: Napadený rozsudek správně dolíčil z doslovu dotyčných výnosů ministerstva železnic, že předpokladem pro jmenování lampařů podúředníky bylo, by lampaři v době výnosu vykonávali skutečně řemeslné práce, kteréžto podmínce však žalobce již nevyhovoval. Byla tudíž věc odvolacím soudem posouzena s právního hlediska bezvadně.

Citace:

č. 9343. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1929, svazek/ročník 11/2, s. 570-575.