Č. 4144.

Školství. — Policejní právo trestní: 1. Trestní nález vynesený předsedou okr. škol. výboru, zmocněným k tomu podle § 14, odst. 3 zák. č. 226/1922, pro zanedbávání povinné návštěvy školy menšinové jest konečný. — Žádost za prominutí takto uloženého trestu podle 2. věty odst. 3, § 14 cit. zák. nemůže min. škol. zamítnouti jediné
134* z důvodu, že rodiče (dávajíce své děti vyučovati soukromě) nepodali žádost, aby jejich děti byly od návštěvy povinné školy osvobozeny.
(Nález ze dne 22. listopadu 1924 č. 20346.)
Prejudikatura: Boh. 3857 adm.
Věc: Antonín B. a Jan Z. v L. (adv. Dr. B. Mautner z Prahy) proti ministerstvu školství a národní osvěty stran školních trestů.
Výrok: Nař. rozhodnutí, pokud jím zamítnuta byla žádost za prominutí trestu, zrušuje se pro nezákonnost; jinak se zamítá stížnost jednak jako nepřípustná, jednak jako bezdůvodná.
Důvody: Žal. úřad vyslovil rozhodnutím z 9. ledna 1923, že děti Jana a Marie B. a Marie Z. náležejí podle výsledku provedeného šetření k národnosti české, vyloučilo je podle § 20 zák. z 27. listopadu 1905 č. 4 z. z. mor. z roku 1906 z návštěvy německé veřejné školy obecné v L. a vyslovilo, že děti ty jsou povinny docházeti do veřejné obecné školy s českým jazykem vyučovacím v L., která je podle § 2 zák. č. 292/1920 ve správě min. škol.
Stížnost podaná do tohoto rozhodnutí jak mšr-ou tak nynějšími st-li byla nál. nss-u Boh. 3229 adm., pokud jde o děti B-ovy zamítnuta jako bezdůvodná, naproti tomu bylo uvedené rozhodnutí — pokud jde o Marii Z-ovou zrušeno pro vady řízení.
Na oznámení správy české školy a míst. škol. výboru v L. o tom, že děti st-lů v lednu a v únoru 1923 do české školy v L. nechodily, byli st-lé po vykonaném výslechu trestními nálezy z 3. března 1923 a 19. března 1923 vyhlášenými »jménem ministra škol.« předsedou ošv-u v D. po dvakráte uznáni vinnými přestupkem § 11 zák. z 13. července 1922 č. 226 Sb. spáchaným tím, že v měsíci lednu a únoru 1923 neposílali svoje děti do školy, a odsouzeni podle § 14 téhož zák. každý poprve k pokutě 200 K v případě nedobytnosti k vězení 14 dnů, v druhém případě k pokutě 500 K, v případě nedobytnosti k vězení 7 dnů.
Proti oběma trestním nálezům podali st-lé stížnosti na žal. úřad, ve kterých jednak žádali zrušení trestních nálezů jako nezákonných, jednak žádali za prominutí trestů.
Stížnostem těmto nebylo nař. rozhodnutím vyhověno, poněvadž st-lé nepodali žádosti, aby jejich děti byly osvobozeny od návštěvy veřejné školy obecné. Z toho důvodu nebylo také vyhověno jejich žádostem o prominutí trestu.
O stížnosti uvážil nss takto:
1. Pokud stížnost brojí proti výrokům o vině a proti výměře trestů jest uvésti toto:
Jde o tresty, že děti st-lů nedocházely do české školy obecné v L. která, jak plyne ze správních spisů jest ve správě min. škol. podle § 2 zák. z 9. dubna 1920 Sb. Jde tedy o případ školního trestu podle § 14, odst. 3 zák. ze 13. července 1922 č. 226 Sb., kde tresty ukládá ministr škol., jest však oprávněn určitým v zákoně uvedeným způsobem výkonem tohoto práva pověřiti jiný školní úřad nebo orgán, který pak v této věci rozhoduje jménem ministrovým a s konečnou platností. V daném případě byly tresty uloženy předsedou ošv-u v D., jehož zmocnění stížnost ani nepopírá. Za tohoto stavu věci byla tedy rozhodnutí učiněná předsedou ošv-u z 3. a 19. března 1923 rozhodnutími konečnými ve smyslu § 5 zák. o ss a byli by st-lé, kdyby byli chtěli docíliti případné odstranění těchto trestních nálezů, mohli se toho domáhati jediné stížností podanou v předepsané lhůtě 60 denní přímo na tento soud.
Jelikož — jak uvedeno — trestní nálezy předsedy ošv-u byly výroky konečnými, nepříslušel také st-lům proti nim žádný rekurs (stížnost) na min. škol., aniž bylo toto ministerstvo vůbec příslušným, aby o stížnostech takových rozhodovalo.
Pokud tedy žal. úřad prvou částí nař. rozhodnutí »stížnostem« těmto nevyhověl, (na místě, aby je jako nepřípustné odmítl), tedy překročil meze své příslušnosti.
Nicméně nedospěl nss ke zrušení této prvé části nař. rozhodnutí a to proto, poněvadž uvedeným nepříslušným výrokem žal. úřadu nebylo porušeno žádné právo st-lů, jímž — jak uvedeno — rekurs na žal. úřad vůbec nepříslušel. Jest tedy stížnost pokud směřuje proti uvedené prvé části nař. rozhodnutí bezdůvodná a pokud brojí proti výrokům o vině a výměře trestu obsaženým v trestních nálezech z 3. a 19. března 1923 pro opožděnost nepřípustná.
2. Stížnost ovšem brojí mimo to též proti výroku nař. rozhodnutí min. škol., kterým zamítnuta žádost st-lů za prominutí trestů.
V tomto směru uvážiti jest toto: Podle druhé věty odst. 3 § 14 cit. zák. č. 226/22 může min. škol. promíjeti nebo zmírňovati uložené tresty pro zanedbanou docházku školní, čímž míněny jsou zřejmě též případy, kde tresty tyto podle předcházejícího ustanovení téhož § byly jménem ministra s konečnou platností uloženy úřadem jiným. O takovýto případ zde jde.
Ze stylisace cit. věty plyne, že promíjeti nebo zmírňovati takto uložené tresty jest ponecháno úvaze ministra škol., že tudíž rozhodování o případné žádosti strany trestem stížené jest dáno do volné úvahy ministra.
Jak již opětně, tak na př. v nál. Boh. 13 adm. blíže odůvodněno, nemůže tudíž sice nss na místo volného uvážení úřadu správního v takovémto případě položiti své vlastní volné uvážení ani zkoumati účelnost vydaného rozhodnutí. Naopak může však a musí v mezích stížnosti zkoumati, zda rozhodnutí vydané úřadem ve věcech volné úvahy netrpí nezákonností potud, že by úřad vykonávaje svoji volnou úvahu byl překročil hranice, které jemu celková intence zákona a podstata věci vytkly, zejména tím, že by se byl dal vésti při svém rozhodnutí ohledy, které dle zákona přípustny nejsou.
V daném případě zamítl žal. úřad příslušnou žádost o prominutí trestů zřejmě a jediné z toho důvodu, že st-lé nepodali žádost, aby jejich děti byly od návštěvy veřejné školy obecné osvobozeny. Nutno tedy zkoumati, zda tento důvod, o který úřad jediné svoje u výkonu volného uvážení vydané zamítavé rozhodnutí opřel, jest po zákonu.
V tom směru shledal soud vývody stížnosti důvodnými, setrvávaje na právních názorech vyslovených a blíže odůvodněných již v nál. Boh. 3857 adm., že totiž 1. rodiče dítěte povinného návštěvou veřejné školy národní mohou svoje dítě dáti vyučovati soukromě aniž k tomu potřebují vůbec, tím méně předchozího povolení úřadu školního a 2. že osvobození od návštěvy veřejné školy nastává ze zákona pouhou skutečností soukromého vyučování. Dle toho nelze rodičům, kteří svoje dítě školou povinné míní vyučovati soukromě nebo doma ukládati povinnost, aby teprve žádali o osvobození svých dětí od návštěvy veřejné školy obecné, a jest tudíž důvod, o který úřad jedině svůj výrok opřel v rozporu se zákonem, čímž porušeno nezákoným způsobem právo st-lů na to, aby úřad o jejich žádosti podané ve smyslu § 14, odst. 3, druhá věta zák. č. 226/22 rozhodl sice volnou úvahou, avšak v mezích právním řádem daných.
Vzhledem k tomu bylo nař. rozhodnutí v tomto směru zrušiti podle § 7 zák. o ss, a bude nyní věcí žal. úřadu, aby o příslušné žádosti st-lů znovu u výkonu svého volného uvážení a v mezích zákona rozhodl.

Citace:

č. 4144. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 855-858.