Zelené mládí.

Poslední porotní případ napravil chmury, které zastíraly všecky dosavadní případy. Skončil také dost tragicky, přece však jen vykouzlil úsměv na rtech všech súčastněných.
V Horních Bojanovicích byl chlapec, kterému nebylo ještě 18 roků, když se poprvé zamiloval. Říci, že se zamiloval až po uši, bylo by málo, protože Bohuslavu Nehybovi přerostla láska hlavu tak, až ji ztratil, a když mu rodiče říkali, že má ještě dost času, neuměl se s tím jinak vyrovnat, nežli s revolverem v ruce. A protože jeho vyvolené, Milči Hopjanové, bylo dokonce teprve 16 let, měla rozumu stejně málo jako on, a proto jen zakývala hlavičkou a řekla hrozně smutně: „Jo, musíme umřít, ale počkej až na neděli, já ještě musím navštívit kamarádku.“ Bohuslav nic nenamítal, odejel druhého dne do Brna a pracoval celý týden na stavbě jako jindy. Jen jí napsal dopis: „Za týden mi bude líp. Doufám, že dodržíš slovo. Jestli ti bude zle, tak si vzpomeň, že kdo ten dopis psal, ten tě věrně miloval.“ V sobotu přijel domů a rovnou za děvčetem: „Milčo, já musím umřít hned. Já vím, že až přijdu domů, budu bit. Pojď se mnou.“ — „Tak dobrá, já půjdu.“
Došli na zahradu, Bohuslav vytáhl revolver: „Tak s Bohem, Milčo!“ — a třeskly tři rány. Oba milenci leželi v trávě a čekali na smrt. Ale ta stále nechtěla přijít, zato přišla chladná noc. „Kdy umřem?“ ptá se Emilie. „Nevím, jen počkej.“ Leželi zase chvilku, pak Milča vstala: „Mně je zima, já už nechci čekat, já půjdu k doktorovi.“ — „Tak jdi!“- A hrozné tragedii byl konec.
Milča měla kuličku v kůži na spánku, Bohuslav přišel o oko. Soudní lékaři a znalci zbraní řekli, že by to byl zázrak, kdyby se tou zbraní někdo dovedl zabít. Z 38 ran jich 28 selhalo a znalec zbraní z dálky půl metru nedovedl trefit velké prkno.
Bohuslav byl postaven před porotu z milosrdenství, ač jeho čin bylo těžko kvalifikovati jako zločin, patřící před porotu. Ale za jeho čin by ho obyčejný soud musil odsouditi, kdežto porota může být milosrdná. A skutečně dalo to porotcům mnoho práce, aby skryli úsměvy nad tím tragikomickým mládím. Ptali se Milči, zda s ním chodila i po činu. „Ne, odpověděla prostomyslně, vždyť seděl v kriminále.“
Jak to dopadlo? Jak jinak! Porota hezky zamítla všemi hlasy všechny otázky viny až na nezbytný přestupek zbrojního patentu, Bohuslav dostal 20 Kč pokuty podmínečně a byl konec pohádky i konec podzimního porotního zasedání.

Citace:

Přehled rozhodnutí c. k. nejvyš. soudu. Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1911, svazek/ročník 20, číslo/sešit 4, s. 228-237.