Čís. 1821.
Úmluvou, že platiti jest na adresu věřitele, není ještě ujednáno splniště. Není-li jinak umluveno neb okolnostmi případu odůvodněno, dlužno výživné na děti platiti v měně místa, kde jsou vyživovány.
(Rozh. ze dne 6. září 1922, Rv I 358/22.) Při rozvodu manželství od stolu a lože v roce 1912 zavázal se manžel, bydlící v Rumunsku, platiti manželce na výchovu a výživu dětí měsíčně 150 K na adresu žalobkyně, jež bydlela v Čechách. Ježto manžel příspěvku neplatil, domáhala se manželka v roce 1921 žalobou placení jich v Kč. Oba nižší soudy žalobě vyhověly, odvolací soud uvedl v otázce, o niž tu jde, v důvodech: Brojeno bylo proti závěru prvního soudu, že slušelo se, platiti výživné na dítky žalobkyni v jejím bydlišti. V tomto směru bylo rozhodným, že dle notářského spisu žalobkyně v době uzavření smlouvy až do dnes měla a má bydliště v Čechách, že dítky měly býti u ní v opatrování, a že žalovaný vzal na sebe povinnost, zasílati výživné žalobkyni vyplaceně a bez útrat. Jelikož děti měly a mají bydliště v Čechách, byly tam vychovány a v opatrování a výživné mělo jim tam býti zasíláno bez útrat, plyne dle § 905 obč. zák. jak vzhledem na účel věci, tak i hledě ke zvláštní úmluvě, že jako splniště bylo umluveno a mělo platiti bydliště žalobkyně (jejích dětí), tudíž Chomutov (Teplice) v Čechách. Z toho plyne dle § 905 obč. zák. dále, že měnou, ve které výživné mělo býti placeno, měla býti měna tam uvedená, tudíž po převratu koruna československá. Jest proto úplně bez významu, jaké státní občanství příslušelo žalovanému a žalobkyni až do doby podání žaloby, a nelze proto spatřovati vadu řízení v tom, že tato okolnost nebyla vyšetřena a zjištěna.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání mimo jiné z těchto
důvodů:
Jde ještě o to, bylo-li odvolacím soudem právem uznáno, že žalovaný má zažalovaný peníz zaplatiti v korunách československých. V tom směru nelze ovšem souhlasiti s názorem odvolacího soudu, že splništěm závazku žalovaného bylo bydliště žalobkyně, pokud se týče jejích dětí, tedy Chomutov po případě Teplice. Ustanovením notářského spisu, že žalovaný bude zasílati měsíční splátky vyplaceně a bez útrat na adresu žalobkyně, nebylo smluveno splniště. Již doslov tohoto ustanovení zřejmě nasvědčuje tomu, že byla stanovena pouhá povinnost dužníka, by zasílal dlužné platy na své nebezpečí a útraty do bydliště věřitelky, že bylo tedy ujednáno toliko platiště, nikoliv splniště (srovn. čl. 325 obch. zák. a nyní § 905 odstavec druhý (nové znění) obč. zák.). K tomuto závěru nutká však nejen doslov onoho smluvního ustanovení, nýbrž i úvaha, že kdyby v něm bylo spatřováno určení splniště, bylo by toto naprosto neurčité a proměnlivé, ježto by záviselo na tom, kde právě věřitelka bude míti bydliště. Nelze rozumně předpokládati, že byla stranami zamýšlena taková neurčitost splniště. Také pro předpoklad, že plyne z povahy a účelu věci, že splništěm měly býti Chomutov po případě Teplice, není tu spolehlivé opory. Dle § 905 obč. zák., který jen ve svém prvotním doslovu přichází v úvahu, bylo by tedy pokládati za splniště Černovice, kde slib byl učiněn. Avšak § 905 obč. zák. pouze stanoví, že co do míry, váhy a druhu peněz jest se říditi dle místa, kde věc má býti odevzdána. Byť bylo používáno toho pravidla též co do měny, není tím přece nikterak vysloveno, že měna, ve které jest splniti peněžitý závazek, řídí se za všech okolností a každým způsobem bezvýjimečně dle místa plnění, nutno spíše uznati, že platí po případě dle povahy i jiná měna, než měna splniště. Pro obor práva obchodního stanoveno v té příčině v čl. 336 obch. zák., že v pochybnostech mají míra, váha, ráz a druh mincí, čítání času a vzdálenosti býti pokládány za smluvené. V občanském zákonníku není tato zásada výslovně obsažena, ale není zajisté závady, by jí dle § 7 obč. zák. nebylo obdobně šetřeno také v občanských záležitostech právních. V tomto sporném případě jde o platy, kterými měla žalobkyni býti poskytnuta náhrada za to, že převzala opatrování dětí. Poněvadž v době, kdy byl zřízen notářský spis, žalobkyně byla v tuzemsku a učinila náklad na děti v tuzemsku a tedy v měně tuzemské, musí jí žalovaný také dáti smluvenou náhradu v tuzemské měně, kterouž jest od 12. dubna 1919 měna československá a to v poměru jedné koruny československé za jednu korunu rakousko-uherskou (§ 6 zákona ze dne 10. dubna 1919, čís. 187 sb. z. a n.). Co do částek, splatných od 1. prosince 1918 do dne 1. března 1919, bylo tyto platiti ovšem ve starých korunách rakousko-uherských, ale žalovaný v době tuzemského okolkování byl v prodlení s placením těchto částek a nese tudíž veškeré následky svého prodlení, zejména také ten, že žalobkyně nemohla přeměniti příslušné částky v koruny československé, musí tedy, by nahradil škodu žalobkyni tím vzešlou, zaplatili i tyto částky v korunách československých (§ 1323 obč. zák.). S právních hledisek výše vytčených nezáleží na tom, zda nejen žalovaný, nýbrž i žalobkyně a děti jsou státními příslušníky rumunskými, a jaké zákonné předpisy platí v Rumunsku, a nebylo třeba prováděti o tom důkazy.