Č. 11 881.

Živnostenské právo: »Místní potřeba« při udíleni koncese hostinské; osvobozeni od průkazu způsobilosti podle § 3 odst. 1 písm. d) zák. č. 112/1927 Sb.
(Nález ze dne 29. dubna 1935 č. 15 294/35.)
Prejudikatura: srov. Boh. A 4451/25, 9194/31; 8739/30, 9829/32 a j.
Věc: Společenstvo hoteliérů, hostinských, výčepníků a vinárníků v č. proti zemskému úřadu v Praze o koncesi hostinskou.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Nař. rozhodnutím udělil žal. úřad v cestě instanční Jindřichu H. koncesi k provozování živnosti hostinské a výčepnické v domě čp... v Č. s oprávněním podávati pokrmy, čepovati pivo a víno, a čepovati a v drobném prodávati jemné likéry.
O stížnosti uvažoval nss takto:
Stížnost pokládá nař. rozhodnutí za nezákonné především proto, že žal. úřad nepřihlížel k výnosu min. obch. z 19. února 1922 č. 5538, který prý jest výkladem předpisu § 18 odst. 3 živ. ř. o posuzování místní potřeby. V tom však nemá stížnost pravdu. Uvedený výnos nemá povahu všeobecně závazné právní normy, nýbrž jest toliko pokynem nadřízeného úřadu úřadům podřízeným. Jeho nedbání nezakládá nezákonnost rozhodnutí úřadů živn. (srovn. nálezy Boh. A 4451/25, 9194/31). Dále vytýká stížnost nař. rozhodnutí jako nezákonnost, že žal. úřad se nezabýval vůbec počtem obyvatelstva a počtem dosavadních hostinců a koncesí a že oceňoval toliko »všechny okolnosti, které by mohly míti vliv na místní potřebu, tedy vlivy vesměs druhořadé« a kromě toho pouze odhadované. Ani v tom nemá stížnost pravdu.
Zákon nevymezuje pojem místní potřeby, nýbrž ponechává úřadu, aby podle okolností jednotlivého případu posoudil, zda jest koncese toho druhu na žádaném stanovišti třeba či nic. Při tom má úřad přihlížeti nejen k počtu obyvatel a počtu koncesí v obci udělených nebo v okolí stanoviště žádané živnosti provozovaných, nýbrž také k okolnostem jiným, které tu vůbec mohou přijít v úvahu, zejména také k zařízení a poloze závodu, pro nějž se žádá o koncesi, dále k tomu, pro které vrstvy obyvatelstva jest žádaná koncese určena a jakým jejich potřebám má sloužiti. Při tom má zkoumati, zda právě tato určitá potřeba těchto vrstev jest v žádaném stanovišti nebo jeho okolí kryta stávajícími podniky. Není tedy nezákonné, když v daném případě, kde jde o vinárnu ve středu města, žal. úřad přihlížel k této zvláštní potřebě určité vrstvy obyvatelstva a to nejen městského, nýbrž i venkovského a cizinců.
Žal. úřad dospěl k závěru, že žádané živnosti (vinárny) jest v žádaném stanovišti třeba, poněvadž jest určena pro určitou třídu obyvatel, o jichž potřebu tohoto druhu není dostatečně postaráno dosavadními živnostmi, které se provozují v blízkosti stanoviště žádané živnosti, a svůj úsudek podrobně odůvodnil, jak bylo již shora uvedeno. Tento úsudek žal. úřadu jest založen na provedeném šetření a na vlastní úřední znalosti místních poměrů a je výsledkem hodnocení všech rozhodných skutečností. Nss nemůže jej přezkoumávati věcně, nýbrž podle § 6 zák. o ss jen v tom směru, zda úsudek ten je logicky možný a zda jeho skutkový základ jest dostatečný a zda byl zjištěn způsobem procesně bezvadným.
Proti tomu vytýká stížnost, že se úřad nezabýval počtem obyvatel města a počtem stávajících hostinců. Výtka ta je bezdůvodná, neboť tyto skutečnosti nebyly rozhodující, když úřad vycházel právem z předpokladu, že tu jde o specielní potřebu (vinárnu) určité vrstvy obyvatelstva domácího i cizího a to právě jen v určité části (středu) města. Tyto skutečnosti stížnost nevyvrací. Tvrdí jenom, že místní potřeba města jest vzhledem k počtu jeho obyvatel a k počtu koncesí plně kryta a uvádí, že v blízkosti stanoviště žádané živnosti jest osm živností hostinských. Netvrdí však ani, že by tyto podniky mohly vyhovět potřebě, pro kterou je určena živnost žádaná, a tudíž ani nevyvrací opačný úsudek žalovaného úřadu.
Pokud jde o vinárnu N.-ovou, tvrdí stížnost, že jest vzdálena od žádaného stanoviště jenom sto kroků a že vyhoví potřebám dvaceti nebo třiceti stálých návštěvníků dřívější vinárny. Tím však nevyvrací stížnost opačný úsudek žal. úřadu, že vinárna u N. nemůže sama vyhověti potřebě obyvatelstva v oněch místech, při čemž, jak jest patrno z obsahu nař. rozhodnutí, vychází úřad z předpokladu založeného zajisté na vlastní úřední znalosti, že žádaná vinárna je určena nejen pro hosty místní nebo dokonce snad jen pro hosty stálé, nýbrž také pro návštěvníky venkovské a cizí vůbec.
Pokud jde o průkaz způsobilosti, prohlásil žal. ůžad, že Jindřich H. je od průkazu toho osvobozen podle § 3 odst. 1 bod 1 lit. d) zák. č. 112/1927 Sb., neboť prokázal vysvědčením, vystaveným firmou F. H., velkoobchod a sklepy přírodních vín v Č., doloženým svědectvím E. š., předsedy obchodního grémia a Č. A., člena výboru společenstva hostinských, že byl s výjimkou let, kdy konal službu vojenskou od 1. srpna 1908 do 30. prosince 1928, tedy déle než 6 roků zaměstnán u jmenované firmy jako sklepmistr. činnost jmenované firmy záležela v tom, že dovážela z ciziny v cisternách vinný mošt a prováděla kvašení a odborné školení, v čemž právě spočívá výroba vína.
Námitkou společenstva, že uvedené vysvědčení nelze uznati, ježto Jindřich H. nebyl nikdy u společenstva přihlášen ani jako učeň ani jako pomocník, zamítl žal. úřad, vysloviv, že k osvobození od průkazu způsobilosti podle § 3 odst. 1 č. 1 písm. d) stačí zaměstnání faktické, že se zde nežádá zaměstnání pomocnické (jaké předpisuje § 2 zák.) a že není třeba, aby zaměstnanec byl přihlášen u společenstva.
Proti tomuto namítá stížnost nejprve, že úřad neměl se spokojiti předloženým vysvědčením bez zkoumání správnosti jeho obsahu. Když měl za to, že jsou zde splněny podmínky osvobození od průkazu způsobilosti, měl prý zrušit rozhodnuti úřadu prvé stolice, uložit mu, aby prozkoumal správnost vysvědčení a pak znovu rozhodl. Námitka tato je bezdůvodná. Podle § 80 vl. nař. č. 8/1928 Sb. nemá se úřad odvolací obmezovat na pouhá zrušení rozhodnutí prvé stolice, nýbrž má (případně po doplnění řízení) rozhodnout zpravidla ve věci samé, nepřekážejí-li v tom skutečnosti uvedené v § 80 odst. 3 cit. nař. Takových skutečností však v daném případě nebylo a žal. úřad byl tudíž nejen oprávněn, nýbrž také povinen sám ihned rozhodnout ve věci.
Stížnost dovozuje dále, že Jindřich H. vůbec nemohl býti zaměstnán při výrobě vína, ježto firma F. H. (jak prý lze zjistiti z jejího živn. listu) provozovala obchod vínem a nikoli výrobu vína. Tuto námitku však stěžující si společenstvo v řízení správním nevzneslo, ač tak učiniti mohlo (§ 5 zák. o ss). Nss musil tedy vycházeti ze skutkové podstaty, kterou měl žal. úřad za pravou, t. j. že zúčastněná strana byla zaměstnána u firmy, která se obírala výrobou vína, jako sklepmistr a že tedy po této stránce jsou splněny předpoklady zákona.
Dále namítá stížnost, že osvobození Jindřicha H. od průkazu způsobilosti jest nezákonné, poněvadž z předpisu § 2 zák. č. 112/1927 Sb. je prý patrno, že i zde musí žadatel prokázati, že byl v poměru zaměstnance a že byl přihlášen u živn. společenstva nebo u nemoc, pojišťovny. Tento právní názor stížnosti jest mylný. Předpis § 2 odst. 1 zák. č. 112/1927 Sb. stanoví způsob, jakým se podává průkaz způsobilosti pro živnost hostinskou a výčepnickou, kdežto § 3 odst. 1 č. 1 cit. zák. obsahuje přechodná ustanovení a úlevy ve prospěch osob, které své kvalifikace nabyly před účinností zák. Nelze proto výjimečnou normu § 3 odst. 1 č. 1 vykládati a doplňovati z předpisu § 2 leg. cit. Otázku tuto řešil pokud jde o předpis § 3 odst. 1 č. 1 písm. b) zák. č. 112/1927 Sb. nss již v nál. Boh. A 8739/30 a Boh. A 9829/32, v nichž vyslovil právní názor, že pro osvobození od průkazu způsobilosti se nevyžaduje, aby žadatel byl zaměstnán jako živn. pomocník ve smyslu VI. hlavy živn. řádu, nýbrž že stačí i takové zaměstnání, kterým mohl žadatel získat vědomosti a zkušenosti, které je pokládati za dostačující právě proto, že jde o kvalifikaci nabytou před účinností zák. č. 112/1927. Důvody v uvedených nálezech obsažené dopadají i na předpis § 3 odst. 1 č. 1 písm. d) zák. č. 112/1927 Sb., jehož znění jest úplně obdobné s normou uvedenou pod písmenem b), a stačí proto poukázati v tom směru na uvedené nálezy. Myli se proto stížnost i v poslední své námitce, a nepochybil žal. úřad, nepožadoval-li průkaz o tom, že byla zúčastněná strana v poměru živn. pomocníka a přihlášena jak u živn. společenstva, tak u nemoc, pojišťovny.

Citace:

č. 11881. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17/1, s. 887-890.