Authors:
= Váž. civ., 13 (1931), sv. 1
PDF

Čís. 10621.


Osoba oprávněná ke služebnosti bytu, může, aniž tím rozšiřuje služebnost nad míru zákonnou, poskytnouti spolubydlení i nemocnému, byť i zletilému, dítěti, jež nutně potřebuje její péče.
(Rozh. ze dne 13. března 1931, Rv I 331/31).
V domě žalobců byla vyhrazena Anně P-ové služebnost bytu »po dobu jejího svobodného stavu«. S Annou P-ovou sdílel byt její nemanželský syn Josef P., jenž byl válečným invalidou a neschopen výdělku, takže byl odkázán na péči a na podporu své matky. Žalobě proti Josefu P-ovi, by byl uznán povinným, vykliditi byt (světnici) v domě žalobců procesní soud prvé stolice vyhověl, odvolací soud žalobu zamítl.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Výtku nesprávného právního posouzení věci (§ 503 čís. 4 c. ř. s.) nečiní dovolatelé proto, že odvolací soud nepřihlédl ke zjištěné vůli žalobců při poskytnutí práva bydlení matce žalovaného, nýbrž vytýkají rozsudku odvolacího soudu jen nesprávný výklad zákonných ustanovení o rozsahu práva bytu. Jest pravda, že se podle §§ 505 a 521 obč. zák. řídí rozsah oprávnění při služebnosti bydlení potřebou oprávněného podmětu. Potřeba ta řídí se podle jeho stavu, živnosti a domácnosti v čase, kdy služebnost byla zřízena. Napotomní změny v potřebě oprávněného ve stavu a v živnosti nepadají zpravidla na váhu (§ 506 obč. zák.). Oprávněný může však popřáti účast na užívání i členům své ro- diny, pokud ovšem tím užívání to obsahově nerozšíří, neboť § 506 obč. zák. nevylučuje změny v poměrech rodinných. Paragrafem 506 vyloučeny jsou jen změny neobyčejné, změny na svobodné vůli oprávněného závislé, nikoli změny přirozené. Může tedy osoba oprávněná, potřebuje-li ve stáří obsluhu, přijati do bytu osobu služebnou a může jistě poskytnouti spolubydlení i svému novorozeněti jakož i dítěti onemocnělému, jež její péče nutně potřebuje, jako v souzeném případě, třebaže nemocný syn jest zletilý. Tu nelze mluviti o nedovoleném rozšiřování služebnosti na úkor osob k poskytování povinných (§ 484 obč. zák.) také proto, poněvadž by jinak bylo znemožněno oprávněné osobě v případech nejnaléhavějších použiti práva služebnosti a byla by nucena se ho vzdáti, by zachránila jiné cenné statky, jako jest život vlastní neb život osob jí nejbližších. Tomu není na závadu předpis § 507 obč. zák., že právo služebnosti nesmí oprávněný přenésti na jiného. Příklady opaku, uvedené v dovolání, nedopadají, neboť výkon služebnosti přivzetím rodinného člena do bytu, nestává se vždy obtížnějším pro majitele domu. Vývody dovolání nejsou s to, by vyvrátily důvody odvolacího rozsudku, pokud jde o výtku rozšiřování služebnosti nad míru zákonnou. Že stanovisko odvolacího soudu jest v rozporu s ujednáním, jímž byla zřízena služebnost Anně P-ové, dovolání nevytýká a nelze proto dovolacímu soudu případ posuzovati též s tohoto hlediska.
Citace:
Čís. 10621. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 13/1, s. 384-385.
Creative Commons BY-NC-ND 4.0 Obsah podléhá licenci Creative Commons BY-NC-ND 4.0. Uveďte autora (BY), neužívejte dílo komerčně (NC), Nezasahujte do díla (ND).