Č. 10244.

Učitelstvo: Za platnosti zákona č. 251/22 nemá učitel, konající službu substituční, mimo substituční přídavek podle čl. 10 cit. zák. nároku na čestné za každodenní docházení na nádraží a z nádraží při dojíždění z bydliště do místa substituce.
(Nález ze dne 23. prosince 1932 č. 20352.)
Prejudikatura: Boh. A 5819/26, 8973/31.
Věc: Augustin K. v L. (adv. Dr. B. Mautner z Prahy) proti ministerstvu školství a národní osvěty o cestovné a diety.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: St-l, definitivní učitel obec. školy v M., byl v době od 1. září 1922 do 31. ledna 1925 přidělen ke službě na měšťanské škole v K., kam ve dnech vyučovacích dojížděl z M., kde se svou rodinou bydlel ve školní budově. Po uvedenou dobu požíval substituční přídavek 100 Kč měsíčně ve smyslu čl. 10 zák. č. 251/22, mimo to byla mu poukázána zšr-ou v Praze náhrada jízdného za cesty železnicí ze stanice M. do K. a zpět.
Podáním z 22. března 1926 žádal st-l, dovolávaje se výnosu min. fin. z 21. června 1920 č. 36132, aby mu za celou dobu substituce bylo poukázáno čestné (stěžovatel to označuje »Kilometergeld«) za cesty konané ze školní budovy z M. k tamější železniční stanici a zpět, jakož i od železniční stanice v K. k měšťanské škole tamtéž a zpět. V dalším řízení prohlásil st-l ještě, že činí nárok na »plné diety pro jeden rok« z důvodu vedení dvojí domácnosti pro ten případ, kdyby mu nebylo povoleno požadované kilometrovné.
Zšr výnosem ze 6. září 1929 vyslovila, »že st-l vůbec nemá nároku na příjezdné a odjezdné (kilometrovné) od školních budov v M., pokud se týče v K. k železničním stanicím, resp. od nich ke školním budovám, poněvadž substituční služba spadá do účinnosti zák. č. 251/22, který v čl. 10. ustanovuje, že definitivně (nebo zatímně) ustanovení učitelé, kteří byli povoláni k substituci na školu přespolní, mají nárok toliko na požitky plynoucí z jejich definitivního (nebo zatímního) ustanovení a na substituční přídavek po 100 Kč měsíčně. Tímto článkem byla zrušena dřívější zákonná ustanovení, týkající se substiučních odměn učitelstva národních škol. Z tohoto důvodu také nemá učitel K. nároku na plné diety za jeden rok, o čemž se ve své stížnosti zmiňuje«.
Ve stížnosti podané na toto rozhodnutí k min. škol. st-l dovozoval, že přídavek podle čl. 10 zák. č. 251 /22 je toliko odměnou za vyšší kvalifikaci, kterou předpokládá složení odborné zkoušky a odškodněním za intensivnější práci učitele odborné školy přikázaného na školu měšťanskou. Tomu svědčí, že tohoto přídavku dostává se i učitelům, kteří byli přikázáni na měšťanskou školu ve vlastním místě služebním. Substituční přídavek není a nemůže býti náhradou výloh, které vznikají učiteli tím, že musí dojížděti do svého působiště ze svého bydliště, když — jako u st-le prokázáno — nemohl získati bytu ve svém působišti. Ke konci stížnosti vyslovil st-l petit, aby mu byly poukázány diety za dobu jeho přikázání na měšťanskou školu v K. nebo bylo alespoň povoleno původně požadované kilometrovné.
Stížnost tuto zamítlo min. škol. nař. výnosem z 23. listopadu 1929 z důvodů napadeného rozhodnutí.
Rozhoduje o stížnosti řídil se nss těmito úvahami:
Proti stanovisku žal. úřadu o rozsahu nároku učitele na substituci na vedlejší příjmy podle čl. 10 zák. ze 13. července 1922 č. 251 Sb. vytýká stížnost především, že předpis ten nemohl zrušiti předpisy o náhradě cestovného zveřejněné výnosem min. fin. (správně min. vnitra) z 21. června 1920 č. 36132 a předpisy o dietách podle usnesení vlády z 19. července 1919, resp. 9. prosince 1919, neboť zákonodárce nemohl míti na mysli případy, kdy učitel musí za účelem vyučování dojížděti do školy mimo své působiště a dlíti celý den mimo rodinu. Ostatně prý zšr uznala stanovisko st-le tím, že mu poskytla náhradu jízdného vlakem. Nss neuznal stížnost důvodnou.
Podle čl. 10. zák. č. 251/22 mají učitelé všech kategorií definitivně nebo zatímně ustanovení a povolaní na školu přespolní nebo v téže obcí školní ze školy obecné na školu občanskou, aby tam dočasně zastupovali jiné učitele, nárok toliko na požitky plynoucí z jejich definitivních neb zatímních ustanovení a substituční přídavky po 100 Kč měsíčně, zastupují-li zcela místo učitele na škole občanské, a po 70 Kč měsíčně, zastupují-li zcela místo učitele na obecných školách.
Obíraje se výkladem ustanovení tohoto, dovodil nss již v nál. Boh. A 5819/26, že zákon č. 251/22 v 3. hlavě upravil způsobem úplně vyčerpávajícím a jdoucím do specielních poměrů učitelské služby otázku nároku učitele na požitky při zastupování míst učitelských a že zrušil předchozí úpravu od účinnosti ustanovení toho. Jest tedy předpis ten výhradným pramenem práva pro otázku nároku na substituční odměny učitelů veřejných škol národních. V nál. Boh. A 8973/31 pak dovodil nss z pojmu »substituční přídavky« v čl. 10. cit. zák., že mají přídavky ty povahu odměny za zvláštní činnost mimo normální určení služební bez ohledu na to, vznikly-li substituentovi z důvodu substituce zvláštní výdaje a v jaké výši. Názory tyto podporuje i znění cit. čl. 10 zák. č. 251/22, který výslovně praví, že učitelé mají nárok toliko na požitky tam ustanovené a vylučuje tedy svou jasnou disposicí nárok na jakékoliv jiné příjmy, tak na př. příjezdné (kilometrovné) a pod. Poskytnutím služebních požitků v čl. 10. uvedených byl nárok učitele-substituenta na příjmy z titulu substituce zkonsumován, a nemůže učitel proto požadovati jiných platů. Opak nelze dovoditi ani z 2. odst. cit. čl. 10, jak za to má stížnost, neboť předpis tento jest samostatnou normou, která vylučuje nároky na substituční poplatky v případech, kde učitelé, zastávající místo vlastní, zároveň vyučují na vlastní škole jako zástupci jiného učitele.
Z předeslaného vysvítá, že od účinnosti článku 10 zák. č. 251/22 slušelo posuzovati nároky učitelů na substituční požitky jen podle tohoto předpisu, a jest dáti úřadu za pravdu, vycházel-li z názoru, že cit. předpisem zrušeny byly dřívější předpisy upravující tuto otázku (srov. cit nál. Boh. A 5819/26). Jak nesporno, jde in concreto o substituci za dobu od září 1922 do konce ledna 1925, tedy za substituci spadající do doby účinnosti čl. 10 zák. č. 251/22. Neporušil proto žal. úřad zákon, jestliže nepřiznal st-li nárok na příjezdné (kilometrovné), které, jak uvedeno, nepatří k požitkům, na než měl učitel nárok podle čl. 10 zák. č. 251/22.
Neprávem dovolává se stížnost výnosu min. vnitra z 21. června 1920 č. 36132, neboť tento upravuje nároky na cestovní požitky státních zaměstnanců při služebních cestách mimo úřední působiště a netýká se tedy případu učitele na substituci, který do místa substituce jako svého jediného a výhradného úředního působiště dojíždí denně z místa dřívějšího svého působiště, aby tam učil jako substitut. Také z usnesení vlády z 19. července 1919 nelze nic získati pro st-le, jelikož toto usnesení se týká diet při přeložení, substituci však za přeložení pokládati nelze. Neplyne proto nic pro stanovisko stížnosti ani z toho, že cit. výnos min. vnitra z 21. června 1920 a usnesení vlády z 19. července 1919 upravují jinou materii než čl. 10 zák. č. 251/22 a že platí dále vedle něho. Dotyčná argumentace stížnosti je tedy lichou.
A ježto konečně skutečnost, že zšr nahradila st-li výlohy jízdy drahou, nemůže vzhledem k předeslanému sama o sobě založiti nárok na příjezdné, je i poslední námitka stížnosti bezpodstatná.

Citace:

Č. 10244. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 14/2, s. 827-829.