České právo. Časopis Spolku notářů československých, (). Praha: Spolek notářů československých
Authors:
= Zprávy Právnické jednoty moravské, 16 (1907)
PDF

Zastupování soukromé obžaloby státním
zastupitelstvem.


(M. Lepař.)
Materielními předpisy trestního zákona a zákonů jiných ponecháno vůli dotčené osoby, aby soukromou obžalobou dle své libosti chránila sféru svých poměrů soukromých, především tedy i svou čest.
Jsou však případy, kde jeví se také veřejný zájem dotčeným takovýmto porušením práva soukromého, zejména při urážce na cti, jestliže buď pohaněním osoby některé takřka spolu do kalu stržen stát, země, obec atd., při nichž osoba ona jakési povýšenější postavení zaujímá, nebo že dotčena urážkou jaksi čest stavovská — či událo-li se něco proti veřejnému pořádku a mravnosti, co nutno trestati, ovšem svolí-li k tomu ten, kdo na prvém místě tím uražen.
Proto trestní řád náš (z r. 1853 i z r. 1873) připouští, aby také při deliktech t. zv. soukromožalovatelných s vůlí osoby dotčené deliktem v první řadě a na výslovnou její žádost státní zástupce, resp. funkcionář jeho zastával soukromou obžalobu.
Nynější řád trestní má o tom sporé ustanovení v § 46. posl. odst., předpis ovšem příliš stručný, než aby nepřipouštěl v praxi tu a tam pochybnosti a výklad v obdobných případech rozdílný.
Přihlédneme-li lépe a podrobněji k možným kombinacím, nesmíme při tom spouštěti s mysli dvě zásady řízení našeho, že totiž jednak obžaloba soukromá této své zvláštní povahy nikterak tratit nemůže, jednak že její zastupování orgánem správy státní skutečné jen pro veřejný zájem přípustným býti má.
Obě tyto zásady musí spolu jíti takřka ruku v ruce.
Přední otázkou ovšem jest, co zváti se má »veřejným zájmem?« Poukázal jsem již částečně k tomu, co do tohoto rámce z pravidla spadá. Jest to v první řadě zajisté veřejná mravnost, veřejný pořádek ve společnosti, bezpečnost občanů a sborů, upravujících záležitosti obecního dobra; právní bezpečnost uspořádání záležitostí úřady veřejnými a pod., jež skutečně mají zapotřebí vyšší ochrany v tom směru, aby nebyly porušovány řády všeobecně užitečné a nezbytné, aby nebyla přímo znemožňována, zneuctívána nebo jakkoli v posměch uváděna autorita obce, země, státu. Jde tu tedy skutečně o ochranu s jakéhosi vyššího stanoviska, o ochranu zájmů společenských, kteráž přistupuje toliko na pomoc také zájmům jednotlivých členů společnosti lidské. O tom se vyslovil dr. Steinbach ve »Vídeňské práv-
nické společnosti«1) v ten smysl, že u nás dle platných
předpisů na př. také obhájce svazku manželského, soudce,
jenž bdí nad právy osob nezastoupených (v řízení nesporném), finanční prokurátora (v záležitosti správnosti a úplnosti rejstříku společenstev a pod.) a jiné úřady vedle státního zástupce, zasahujíce z povinnosti úřední v záležitosti jinak povahy zcela soukromoprávní — hájí zájem veřejný. Také již instrukce vydaná u nás r. 1783 fiskálním úřadům v tomto smyslu nařizovala jim, aby co nejpřísněji se dbalo, by zachovávány byly zákony a nařízení vydané v záležitostech politických, justiciálních a kamerálních — pro zájmy veřejné.
Definice »veřejného zájmu« ovšem ani v našem zákonodárství ani v cizím (na př. francouzském, anglickém a j., jež mnohem širší pole působnosti státnímu zástupci ve věcech soukromých ponechávají) nenalézáme, i jest nám toliko od případu k případu uvažovati, kde a kdy pro dosah poměrů soukromých dle okolností vůbec lze mluviti o tom, že by veřejné názory nebo poměry byly nějakým způsobem dotčeny tím, jest-li jedinci mezi sebou upraví si věci sporné tak či onak, ať již dohodou nebo mlčky. Tam, kde dospějeme k úvaze, že výsledek soukromoprávní dohody pranic nedotýká se okolí smlouvajících, musíme zajisté si říci, že tu »zájmu veřejného« není.
Tuto zásadu sleduje zejména i naše trestní zákonodárství měrou velmi značnou a ponechává stranám sporným na vůli, jak jednati chtějí, měrou i v novější době
vždy větší a větší. Dlužno tu poukázati krátce k trestnímu
zákonodárství v druhé polovici naší říše a k našim různým návrhům nového trestního zákona z let minulých, kteréž dokonce i podvody a jiné činy do dneška veřejným žalobcem stíhané vyjímají částečně z moci státních zastupitelstev alespoň potud, pokud poškozený, jenž v oboru svých majetkových práv utrpěl nebo ohrožen byl, sám z vlastního popudu nevydá vinníka soudu.
Obě hlavní zásady výše uvedené uznávány také skutečně správou státní. Tak v návodu vydaném za účelem výkladu zákona samým c. k. ministerstvem práv pro zřízence státního zastupitelstva připomíná se výslovně, že v takových případech, kde podána jest obžaloba soukromá, může k přání soukromého žalobce funkcionář státního zastupitelství převzíti jeho zastupování (§ 46. tr. ř.). Má však soukromého žalobce jen tehdy zastupovati, když dotčeno se bylo přestupkem soukromožalobným veřejného zájmu. Za příklad se uvádí: byl-li uražen veřejný úředník nebo vojín nebo domobranec ve svém služebním poměru. Jest nutno, aby zřízenec státního zastupitelství, než ještě prohlásí, že přejímá zastupování, vyžádal si svolení státního zástupce. Převezme-li však takovéto zastupování, jest povinen, aby hájil zájmy zastoupeného soukromého žalobce. Zvláště — praví se výslovně v návodu řečeném — nesmí zaviniti žádné promeškání, jež by škodilo soukromému žalobci nebo dokonce v zápětí mělo pozbytí práva stíhati vinníka. Zřízenec státního zastupitelství musí se ve všech důležitějších případech dorozuměti se soukromým žalobcem a nesmí bez jeho svolení ustoupiti od stíhání. Funkcionář státního zastupitelství může však z důležitých příčin se svolením státního zástupce zastupování složití. Aby podával opravné prostředky proti rozsudku jménem soukromého žalobce, k tomu nemá zřízenec státního zastupitelství dle rozhodnutí z 20. ledna 1886, č. 679 ještě práva, přejav pouze zastupování samo.
To jest poučení, jaké ve smyslu § 46. tr. ř. posled. odstavce vydáno bylo zřízencům státních zastupitelstev v řečeném směru. Jest v tom zajisté interpretace příliš krátkého předpisu nového trestního řádu.
Všimněme si proto poněkud v tom směru na vysvětlenou vývoje zákonodárství a náhledů minulé doby.
Starý náš řád trestní z 5. srpna 1853, č. 151 ř. z. měl v § 37. předpis, že se má při přečinech, jež se toliko na požádání poškozeného stíhati mají, poškozený sám předem otázati státního zástupce, jehož úvaze ponecháno, zda chce podle žádosti poškozeného učiniti návrh na zahájení trestního řízení čili nic. V případě prvém soukromý žalobce ve srozumění se státním zástupcem má jednati, jinak činí návrhy sám. Ustoupil-li státní zástupce během vyšetřování od dalšího stíhání, pokračuje v něm soukromý žalobce, činí nutné návrhy v řízení samém i po jeho skončení právě tak, jak k tomu oprávněn státní zástupce.
Předpis tento vycházel tedy z toho stanoviska, že má státní zastupitelstvo i tu hlavní slovo, jakmile jednou věc trestní jemu k zastupování svěřena byla, jak soudí v komentáři svém Dr. Mayer. Tento však dedukuje — což jest zajímavo, — že i dnes sice »materielně« zůstává soukromý žalobce pro spor takový dominem litis, že však formálně jest funkcionář státního zastupitelstva stranou stíhající vinníka, při čemž mu napomáhati má žalobce soukromý, aniž by měl snad postavení podobné soukromému účastníku v processu oficiosním. A proto rozhoduje ve příčině provedení řízení trestního pouze náhled státního zástupce, neboť prý dle trestního řádu z r. 1873 není státní zástupce — (jak tomu bylo podle staršího zákona z r. 1853 § 37.) — odkázán na souhlas soukromého žalobce, aniž smí tento odvolati zmocnění jednou již státnímu zástupci udělené a spor sám dále prováděti, dokud státní zástupce na další provedení trestního řízení naléhá.
Tato dedukce nezdá se býti zcela odůvodněnou.
Nový trestní řád nás z r. 1873 v § 46. ponechává v zásadě stíhání soukromožalovatelných deliktů výhradně soukromému žalobci, stavě jej na roven se státním zástupcem, pokud se týče processuálních oprávění. Ve čtvrtém odstavci pak se praví, že k přání soukromého žalobce může státní zástupce jeho zastupování převzíti.
O dalších podrobnostech v zákoně samém ovšem nic
nestojí.
Proto právě tu nalézáme i v literatuře i v praxi pochybnosti, jež různým způsobem se řeší.
Spor týká se nejdůležitější otázky, kdo má býti pokládán za domina litis: státní zástupce, jenž převzal zastupování deliktu soukromožalovatelného či pouze a výhradně soukromý žalobce nebo oba vedle sebe?
Již při způsobu obeslání k hlavnímu líčení jeví se
rozdíly: má býti vedle státního zástupce k líčení obeslán
také soukromý žalobce (ne pouze v případě potřeby za
za svědka), aby osobně se dostavil?2)
Mysleme si případ, kdy úředník soudní, uražen byv
podezíráním, že si dal zaplatit kolky na protokol a tyto,
nenalepivších, sobě ponechal, žádá, aby pořadem delegace
u jiného soudu a tedy v jiném místě státní zástupce jeho
protokolární žalobu zastupoval. Uražený učiní dotyčný
návrh svůj proto, aby si uspořil vůbec útraty a cesty, jichž
mu ničemný pomlouvač nikdy nenahradí. Bude-li toho
vůbec třeba, zajisté bude za svědka k soudu obeslán.
Tu vyskytuje se nám otázka, nač jinak obeslati soukromého žalobce, bez jehož přítomnosti možno věc trestní skončiti právě tak dobře, jako kdyby obžalobu jeho zastupoval advokát plnou mocí vykázaný.
Nedostaví-li se soukromý žalobce (třebas i zvlášť jsa obeslán jako strana), nemůže zajisté proto vydán býti rozsudek osvobozující dle § 259. odst. 2. tr. ř., pokud tu stojí státní zástupce, jeho zastupování převzavší. O zastavení řízení pro nedostavení se soukromého žalobce již dokonce tu mluviti nelze. Naopak, jestliže se státní zástupce, byv uvědoměn o hlavním líčení ve sporu, kde zastupování převzal, nedostaví, ale soukromý žalobce k líčení přijde, může zajisté tento pokračovati v zahájeném řízení trestním, jelikož funkcionář státního zastupitelstva nedostaviv se, dal na jevo, že dále věc tu stíhati a zastupovati nemíní.
Nepřišel-li ani on ani soukromý žalobce, ač spolu jako strana obeslán, zastaví se prostě celé řízení dle § 46 tr. ř. resp. vydá se osvobozující rozsudek dle § 259. odst. 2. tr. ř.
Zásada, že státnímu zástupci v trestní věci, kde převzal zastupování soukromého žalobce, nemůže přiznáno býti více práv, než jaká by tu měl soukromý žalobce, plyne z povahy věci, neboť delikt tím nepřestal býti povahy soukromé.
Pro náhled, že soukromý žalobce i v případě jeho zastupování funkcionářem státního zastupitelstva přece jen sám zůstává pánem sporu, vyslovuje se souhlasně literatura (Ullmann, Glaser i Mayer aj.) v otázce přiřknutí útrat obžalovanému při rozsudku osvobobozujícím.
Za to však zříme, že nanovo rozcházejí se mínění a názory týchž spisovatelů v. otázce daleko důležitější, totiž při pojímání věci v případě, že soukromý žalobce obžalovanému odpustil a chce obžalobu tudíž odvolati.
Ullmann a Glaser hájí bezpodmínečně zásadu, že se na věci nic nemění tím, že náhodou státní zástupce u stolu žalobců zasedá, kdežto Dr. Mayer, jak již jsem se výše zmínil, dedukuje, že zájem veřejný tu má prim a soukromý žalobce, vydav vinníka vůli státního zastupitelstva, nemůže ovládati více spor potud, pokud mu v tom funkcionář státního zastupitelství brání svými návrhy jsa dominus litis ve formálním řízení!
S tím, zdá se, nesouhlasí předpis § 530. tr. z., jenž klade důraz na to, že »ve všech případech, kde trestní stíhání toliko k žádosti súčastněného nastati smí«, ztrácí »ten, jenž po zákonu tuto žádosť podati má«, toto své oprávnění promlčením, nebo když byl odpustil vinníku, třebas i mezi řízením do samého rozsudku.
Zastupuje-li takovouto soukromou obžalobu manžel za svoji manželku, nebudeme o tom v pochybnosti, že od- puštěním uděleným manželkou, jíž jedině urážka se dotýká, pozbývá její manžel právo dále vinníka stíhati. Prominutím takovým zajisté i plná moc advokátu udělená, aby stíhal vinníka, odvolána v tomto směru.
Poněkud jinak rozhodl nejvyšší soud (plen. rozh. z 20. února 1890, č. 13480) v případě, kde jedná se o žalobu podanou jménem nezletilce jeho poručníkem, vysloviv, že jedině poručník má právo žalobu takovou odvolati. Tu
ovšem důvod jiný.
Přihlédněme i k intencím zákona ze 17. prosince 1862, čís. 8. ř. z. (na r. 1863), dle jehož předpisů státní zastupitelstvo hájí čest rady říšské a jiných sborů zákonodárných, čest cís. armády a cís. loďstva nebo jejich samostatných sborů! V případech takových nejde o urážky pouze osobní.3)
Jestliže však spáchán přečin4) urážky na cti po smyslu § 493. tr. z. tím, že touto dotčena nějaká osoba úřední, vojenská nebo duchovní a zároveň se urážka jejího povolání týče, oprávněni jsou ku stíhání buď státní zástupce nebo soukromý žalobce. Ale tu shledáváme se s předpisem, dle kterého státní zástupce, než se obhajování cti uraženého chopí, má si zajistiti svolení uražené osoby nebo, není-li možno tuto vyslechnouti, svolení jejího představeného v úřadě.
Neudělí-li osoba uražená z jakýchkoli důvodů souhlasu k stíhání vinníka, tedy podle zásad materielního práva, k nimž onen předpis zákona z r. 1862 těsně přiléhá, státní zástupce nemůže a nesmí podati žalobu, kterou by pouze soukromý žalobce podati směl. Tak na př. odpustil-li veřejný úředník vinníkovi, nelze stíhati tohoto z důvodů § 530. tr. z. O tom myslím nebude pochybnosti.
Poukázal jsem prve na změnu, která nastala v textování zákona o trestním řádu z r. 1853 a nového tr. z. z r. 1873, pokud se týče soukromé obžaloby, změnu, z níž dedukováno Mayerem, že v takovém případě, dokud funkcionář státního zastupitelství neupustí od stíhání deliktu soukromožalobního, ani soukromý žalobce tak učiniti nesmí. Tu tedy by byl jakýsi nesouhlas v zákoně.
Doplňkem ke staršímu trestnímu řádu již citovanému vydáno bylo, pokud se týče vojínů, zvlášť císařské nařízení z 27. října 1853, čís. 228 ř. z., kteréž doslovně předpisuje:
»Jestliže vojín, od šikovatele nebo strážmistra dolů,
uražen byl osobou, která podléhá civilní jurisdikci, takovým způsobem, že podle úvahy velitele, jemuž přísluší
právo trestati a právo milost udíleti, tím porušena i sama
čest stavu vojenského, má velitel tento z moci úřední zahájiti stíhání vinníka u příslušného soudu a za tímže účelem má ustanoviti za zástupce důstojníka, jehož pojmenuje úřadu vyšetřujícímu a jenž má všechna práva, která po zákonu příslušejí poškozenému nebo uraženému samému.«
Předpis tento je tedy specielní normou, kterou doplněny dotyčné předpisy tehdejšího trestního řádu z roku 1853, ač — podle názoru Mayerova — již tehda v souladu s platným řízením trestním.
Jak tomu jest podle nového řádu trestního z r. 1873?
Sotva že uzákoněn byl nový řád trestní z r. 1873, vydalo ministerstvo spravedlnosti dne 25. listopadu 1873 pod čís. 14956 všem vrchním státním zastupitelstvím poučení »v zájmu vhodného používání nového trestního řádu.« V poučení tom se právem poukazuje k důležitým změnám, jaké nyní nastaly v samém základu principu žalobního a vyzývá státní zastupitelstva, aby se všemu vyhnulo, co by v praxi mohlo příčinu zavdati k nesprávnému pojetí nových zásad. A tu se mimo jiné praví, že nikterak nebylo úmyslem zákonodárství, aby se ponechalo jednotlivým orgánům státního zastupitelstva počínati si zcela libovolně při stíhání trestních skutků.
Uvozovací zákon k novému trestnímu řádu praví v čl. I., že trestní řád tento pro soudy civilní na příště platiti má jako jediný předpis pro veškeré trestné činy, působnosti soudů přikázané.
Naskytá se nám tudíž v naší úvaze otázka: zhoršil se oproti předpisům starého řízení sám princip žalobní novým zákonem, či přijal tento zásady liberálnější na prospěch obžalovaného, resp. obviněného?
Jisto jest, že uvozovací zákon trestního řádu neuvádí císařského nařízení z 27. října 1853, čís. 228 ř. z. mezi předpisy i na dále platnými. Lex posterior derogat priori.
Je proto velice zajímavým v otázce, pokud smí soukromý žalobce, jenž zastupování své věci trestní svěřil státnímu zastupitelství, odpustiti dodatečně obžalovanému na př. urážku na cti, nejnověji vydané plenární rozhodnutí z 28. března 1906, čís. 4727.
Přihlédněme krátce k tomuto případu!
U okresního soudu ve W. podána byla obžaloba na civilistu G ... proto, že vyťal pěšímu vojínu zemské obrany B-ovi políček, porazil ho a konečně (jiného dne zase) ve- řejně na něho volal: »Takovými vojáky se ucpávají kamna.«
Podle cís. nař. z. r. 1853 podáno bylo trestní oznámení a požádáno státní zastupitelstvo, aby po smyslu § 46. tr. ř. soukromou žalobu zastupovalo.
Obžaloba pak zněla na použití zákona a dodatečně v ten smysl, aby za onu slovní urážku byl obžalovaný také odsouzen dle § 491. tr. z. a čl. V. zákona ze dne 17. prosince 1862, čís. 8 ř. z. (na r. 1863). Šlo tedy o 2 různá fakta. Svolení ministerstva zemské obrany řádně prokázáno.
Během vyšetřování prohlásil pěší vojín B., že nežádá, aby obžalovaný G. byl potrestán. Při líčení nebyl přítomen zástupce velitele vojenského, nýbrž funkcionář státního zastupitelstva, jenž navrhnul na konec prostě zákonné potrestání.
Okresní soud uznal obžalovaného G. vinným pouze dle § 491. a 496. tr. z. pro urážku slovní a skutkovou, osvobodiv ho však od obžaloby dle § 259. odst. 3. tr. ř., pokud jejím předmětem byla všeobecně urážka zemské obrany (§ 491. tr. z. a čl. V. zák. z r. 1862).
Odvolali se z rozsudku toho jak státní zástupce (co do osvobozující části rozsudku i pro výměru trestu), tak i obžalovaný pro své odsouzení.
Krajský soud v S. jako soud odvolací osvobodil obžalovaného na dobro s tím odůvodněním, že soukromý žalobce B. přece výslovně prohlásil, že potrestání obžalovaného nežádá a že tudíž veřejný žalobce dle § 46. tr. ř. ani nebyl oprávněn dále obžalobu zastupovati.
Nejvyšší soud kassační uvažuje o stížnosti zmateční k zachování zákona rozhodl však, že osvobozujícím rozsudkem odvolacího soudu byl zákon porušen, což odůvodňuje takto:
Stíhání vinníka G. nastalo podle cís. nařízení z 27. října 1853, čís. 228 ř. z.; oprávnění jím. stanovené pro vojenského velitele, stíhati civilní osoby pro dotyčnou urážku z moci úřední, pozůstává doposud i přes platnost trestního řádu z roku 1873; ono není processuálním předpisem, nýbrž doplňkem materielního práva, zejména ustanovení §§ 495., 496. a 530. tr. z. Nařízení to upravuje otázku, kdo v případě urážky vojínovy a spolu provedeného dotčení vojenské cti stavovské za stranu uraženou pokládán býti má a jest oprávněn žádati za vyšetření a potrestání, jak v §§ 495. a 496. tr. z. naznačeno. Jelikož trestní návrh oprávněným velitelem ve lhůtě § 530. tr. z. stanovené u příslušného soudu byl podán a dle znění citov. císař. nařízení úvaze tohoto velitele zůstaveno býti musí, aby posoudil, je-li sama stavovská čest vojenská tím dotčena, nemůže býti pochybnosti o tom, že tu byla zákonem vyžadovaná obžaloba, třebas B. sám návrhu na potrestání neučinil.
Na tom, že k líčení nebyl vyslán důstojník k zastupování oprávněný, nesejde, neboť za stranu uraženou působil tu po smyslu § 46. tr. ř. státní zástupce, jenž také potrestání obžalovaného v prvé i druhé stolici byl navrhnul. Proto byl odůvodněn rozsudek prvé stolice a mělo býti rozhodnutí o vině druhou stolicí potvrzeno ...
Při odůvodnění tomto dovolává se rozsudek také cirkulářů vojenských úřadů (c. k. ministerstva zemské obrany z 27. prosince 1873, čís. 17777/423).
O podobném případě rozhodoval nej vyšší soud kasační také již v r. 1890. (plenár. rozh. z 22. května 1890, čís. 3461) a vyslovil se v ten smysl, že ono starší cís. nařízení z r. 1853 dosud zrušeno nebylo. V tomto případě obě stolice soudní obžalovaného osvobodily, první nevidouc důkazu o vině, druhá nabyvši o vině přesvědčení, ale majíc za to, že není tu žalobce, jelikož uražený sám (četník) v předepsané lhůtě se nevyjádřil).
Obě uvedená právě rozhodnutí působí zajisté poněkud cize5) a překvapují, myslím, proto, že doposud právě nejvyšším soudem a nikoliv ojediněle vyslovena byla zásada, že na př. pouhé oznámení trestní, jež za urážlivé označeno, může dle okolností přerušiti běh promlčení § 350. tr. z., že však nenahražuje konečný návrh na potrestání, třebas věc sama veřejným žalobcem na př. dle § 312. tr. zák. stíhána.
Mám na mysli rozhodnutí nejv. soudu z 18. března 1886, čís. 13835, kde finanční dozorce jako soukromý žalobce byl obeslán k líčení, ale zvláštních návrhů dle § 496. tr. z. neučinil. Nejvyšší soud sám osvobodil obžalovaného dle § 259. odst. 2. tr. ř., jelikož tu nebylo žalobce oprávněného stíhati pouhou urážku na cti.
Nad to uvažuje nejvyšší soud v onom rozhodnutí z r. 1906 o materielní oprávněnosti velitele vojenského po smyslu §§ 495., 496. a 530. tr. z., ale. hned na to se dovolává předpisů § 46. posled. odst. tr. řádu.
Vmysleme se do nesrovnalosti, jak rozdílnou by byla ochrana cti při urážce vojína od šikovatele dolů u porovnání s ochranou cti poskytovanou sebe vyšší osobě úřední kteréhokoliv odboru úřadů státních! Těmto zajisté neposkytuje se ochrana cti jejich stejná, neboť česť úředníka, jehož úřední činnosti se urážka dotkla, lze hájiti pouze po smyslu cit. čl. V. zákona ze 17. prosince 1862, č. 8. ř. z. a tento předpis zákonný (lex posterior), nesouhlasí dle onoho rozhodnutí nejvyššího soudu z r. 1906 se zásadami cís. nařízení z r. 1853.
Přihlédneme-li k případům právě uvedeným, nabýváme z nich přesvědčení, že i v samé zásadě kolísají tu názory o tom, co dle materielního i formálního práva vlastně jest oprávněním soukromého žalobce tam, kde t. zv. veřejný zájem s jeho poměry osobními kolliduje třeba jen dost málo. Není to ovšem nikterak na prospěch správného provádění zákonů aniž se tím uvarujeme výtky, že hájí se privilegia stavovská u příkré protivě zásadní rovnosti před zákonem, což přece přímo poškozuje vážnost i úctu k zákonu. Myšlénka taková zajisté daleka byla tvůrců zákona a rovněž v praxi jí vzdálena býti musí, jak na to správně poukázáno v citovaném již cirkuláři ministerstva spravedlnosti z 25. listopadu 1873, kterým státní zastupitelstva o novém principu žalobním poučována.
Není ovšem třeba býti přes příliš úzkostlivým tam, kde věcně neodůvodněné výtky by snad z jakýchkoliv důvodů a poměrů vedlejších mohly vzniknouti, avšak dbáti jest i při zastupování veřejných zájmů zároveň práv soukromého žalobce, jenž disponovati smí zajisté volně o poměrech, při nichž po zákonu (na př. § 530., 504., 505., 525. a 503. a j.) pouze jeho vůle o tom rozhodovati má, zda se úřady bezpečnostní a soudní o ně zajímati smějí čili nic. Vyjímá-li zákon z dozoru řečených úřadů záležitosti daleko choulostivější povahy (na př. tam, kde se dotýkají mravopočestnosti), odůvodněna zajisté domněnka, že zákon nechtěl přísněji posuzovati poměry méně veřejnosti se týkající (na př. políčky a pouhé slovní urážky na cti) beze zření k tomu, zda obžalobu zastává uražený sám nebo funkcionář státního zastupitelstva, převzavší »po jeho přání« zastupování věci soukromé.
  1. Srvn. Jur. Bl. na r. 1904 str. 570.
  2. Sporno, zda v takovém případě vůbec pod sankcí § 46. odst. 3. tr. ř. se obeslati má.
  3. Urážky takovéto mohou býti předmětem toliko veřejné obžaloby neb obžaloby subsidiární (nikoliv dle § 46. tr. ř.). Srov. rozh. z 19. června 1886, čís. 4467.
  4. Jde-li o přestupek, byť se i týkal povolání úřední osoby uražené, lze mluviti jenom o soukromé žalobě, kterou pouze po smyslu § 46. (posl. odst.) tr. ř. státní zástupce zastupovati může (rozh. z 27. září 1886, č. 3861).
  5. Otázka: Jak rozhodl by nejvyšší soud, kdyby se nebylo jednalo pouze o slovní urážku či políček, nýbrž o jinaké obviňování vojína na př. z cizoložství dle § 503. tr. z. neb o odhalení záležitostí soukromého života dle § 489. tr. z.?
Citace:
Zastupování soukromé žaloby státním zastupitelstvem.. Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1907, svazek/ročník 16, číslo/sešit 5, s. 220-229.
Creative Commons BY-NC-ND 4.0 Obsah podléhá licenci Creative Commons BY-NC-ND 4.0. Uveďte autora (BY), neužívejte dílo komerčně (NC), Nezasahujte do díla (ND).