— 261 —
Při vrácení starého deposita omylem za odúmrť prohlášeného a zahraného není erár povinen hraditi i úroky z prodlení ode dne zahrání.
V pozůstalosti po Anně T., r. 1858 zemřelé, byl r. 1869 pro její dceru Marii T., narozenou r. 1856, uložen k soudu jistý obnos a převzat —
berním úřadem v M. k uschování. Na základě výkazu tohoto úřadu bylo r. 1901 zavedeno okres, soudem v M. ediktální řízení ohledně starých soudních deposit, mezi nimi i hořejšího, jež zatím zúročením silně vzrostlo, při čemž však jméno oprávněné bylo vynecháním jedné a záměnou druhé písmeny zkomoleno. Po marném uplynutí lhůty ediktální (1 roku, 6 neděl a 3 dní) prohlášeno bylo i toto depositum za odúmrť připadající eráru a na základě tohoto prohlášení, resp. poukazu zem. fin. ředitelství r. 1903, berním úřadem také pro stát zabráno, při čemž příslušná vkladní knížka realisována obnosem 379 K 73 h.
Teprve r. 1909 hlásila se depositářka o toto depositum, popírajíc oprávněnost jeho zabrání vzhledem k nedopatření ve jméně zběhlému při ediktální citaci, dále k tomu, že dle spisů depositních nebyla »neznámým«, nýbrž známým vlastníkem deposita, tedy dle dv. dekr. ze dne 30./10. 1802 č. 582 sb. z. s. a ze dne 13./2. 1837 č. 173 sb. z. s. ne ediktem, nýbrž osobně (individuálně) zpravena býti měla, konečně, že teprve r. 1880 stala se zletilou a zák. lhůta 30letá tedy teprve r. 1910 končila.
Vzhledem k prvním dvěma okolnostem erár nárok depositářky uznal, a na příslušný poukaz byl jí obnos 379 K 73 h vrácen, avšak bez požadovaných od ní úroků. Tyto 5% úroky, obnášející ode dne zabrání do dne vrácení deposita 114 K 71 h depositářka proti eráru zažalovala, tvrdíc, že prý berní úřad svéčasným vydáním vkladní knížky, znějící na jméno v prohlášení odúmrtním uvedené, porušil hrubě své povinnosti, resp. předpisy pokladní, i jest prý tudíž erár povinen vrátiti netoliko kapitál, nýbrž i úroky, resp. (»beziehungsweise«) nahraditi škodu způsobenou.
Žaloba tato byla všemi třemi stolicemi zamítnuta.
Důvody III. stolice:
Pokud se týče především přípustnosti pořadu právního, kteréžto otázky dovolací odpověď eráru opětně se dotýká, souhlasí i stolice dovolací s případně odůvodněným názorem soudce processního, že nároky osob soukromých proti odúmrtnému eráru na titulu soukromo-právním se zakládající vůbec, tedy i ve příčině deposit za odúmrť prohlášených, sluší uplatňovati pořadem práva soukromého.
Ve věci samé jest však zamítnutí žaloby oběma nižšími stolicemi zákonem i zjištěným stavem věci úplně odůvodněno.
To, co žalující ve směru skutkovém uvádí, nelze především ušetřiti zásadní výtky, že sama jasně neví, z jakého důvodu vlastně zažalovaný obnos požadovati má, neboť hned jej označuje za utrpěnou škodu, hned mluví o bezdůvodném obohacení eráru. Mate tím dva pojmy, které patrně nikterak nejsou totožný a ze kterých každý by předpokládal užití docela rozdílných norem právních, kdyby právě podle něho mělo býti ve sporu rozhodováno. Na tomto vratkém — 263 —
podkladě pokouší se pak žalující vznesený svůj nárok prokázati, dovolávajíc se celé řady předpisů právních a uvádějíc v jednotlivých obdobích sporných stále nová hlediska právní; všecky tyto pokusy dlužno však označiti za stroskotány.
V žalobě kladena byla hlavní váha na domněle hrubé porušení povinnosti úřadem pokladním, a z toho dovozováno, že žalovaný erár povinen jest náhradou škody. Při tomto pojímání arci bylo na snadě domýšleti se, že jde o žalobu na náhradu škody. S tohoto hlediska také vskutku soud processní oprávněnost nároku žalobního zevrubně prozkoumal, dospěl však na základě úvah zcela případných, zákonu v každém směru odpovídajících a i soudem dovolacím plně sdílených k závěru, že důvodem náhrady škody zažalovaný obnos žalující přisouzen býti nemůže.
Správnost tohoto hlediska přiznala i žalující sama ve spise odvolacím — nicméně snaží se zase ve vývodech dovolacích vrátiti se k původnímu stanovisku svému, tvrdíc, že prý žalovaný erár ode dne bezprávného zabrání příslušného deposita byl v prodlení a tudíž zákonné úroky z prodlení platiti má (§ 1333. obč. z.).
Než i tento pokus musí selhati, kdyžtě přece dle § 1334. obč. z. v případě, jako tento, kde totiž splatnost ani zákonem ani smlouvou není stanovena, dlužník teprve tehdy octne se v prodlení, nespraví-li se s věřitelem po předchozí upomínce. Ačkoliv tedy žalovaný erár dne 27. června 1903 příslušnou vkladní knížku neprávem zabral, nebyl už proto jen od tohoto dne ještě v prodlení a nebyl tedy také povinen platiti nějaké úroky z prodlení. Erár však vůbec do žádného prodlení se nedostal, kdyžtě přece, jak nesporno, fin. prokuratura, jakmile ji zástupce žalující o nedopatření v řízení ediktálním sběhlém zpravil, vrácení neprávem zabraného deposita neprodleně opatřila. Pokouší-li se však žalující domnělá ručení eráru za ušlé úroky odvoditi z předpisů obč. zák. o smlouvě stěhovací, tu budiž prostě odkázáno na výborné vyvrácení toho v rozsudku odvolacím.1) Ostatně nebyla dovolávaná smlouva sehovací — rázu nesporně veřejno-právního — uzavřena se žalovaným tu erárem ódúmrtným.2) Zda-li však i při použití předpisů soukromo-právních erár dle § 964. obč. z. ručí za případnou škodu, způsobenou zanedbáním povinné péče orgány povolanými k nakládání se soudními deposity — 264
— o tom vzhledem k předpisům zákona ze dne 13./7. 1872., č. 112 ř. z. v tom t o sporu vůbec nelze jednati.
Převážná část vývodů dovolacích spatřuje nesprávné právní posouzení věci rozsudkem II. stolice hlavně v tom, že nevyhověno žalobě ani pokud se zakládá na bezdůvodném obohacení žalovaného eráru. Avšak ani v tomto směru není tu dovolacího důvodu al. 4. §. 503. s. ř.
Odporuje především podstatě žaloby z obohacení, aby vznášena byla tam, kde měl žalobce žalobu vlastnickou po ruce. Jakožto vlastnice vkladní knížky v soudním schování uložené byla však žalující nepochybně oprávněna žádati od eráru vrácení svého omylem zabraného vlastnictví, pročež o nějakém obohacení eráru nemohlo býti řeči.
Nebudiž dále také zkoumáno, lze-li na přítomný nárok žalobní užiti některé z kondikcí v §§ 1431. vš. obč. z. stanovených, jelikož samo sebou neplatné zabrání deposita z důvodu státního vrchpráví nelze přece subsumovati pod pojem »nepovinného placenk.
V každém případě však jeví se zamítnutí žaloby vzhledem ke zjištěnému stavu věci s hlediska § 1337. obč. z., jehož se žalující sama dovolává, úplně odůvodněno. Ve smyslu tohoto ustanovení zákonného sluší především zodpověděti otázku, sluší-li erár pokládati za držitele bezelstného či obmyslného; v druhém případě byl by dle § 335. obč. z. erár ovšem povinen nahraditi žalující i ušlé úroky. Bezelstnost či obmyslnost žalovaného eráru závisí však dle cit. §u 1337. obč. z. od toho, věděl-li on, resp. příslušné jeho orgány o sběhlém omylu, neb musili-li jej dle okolností předpokládati čili nic. Nižší stolice nezávadně prokázaly, že tu žalovaný erár vskutku za bezelstného držitele pokládati sluší, ke kterémuž názoru i soud dovolací tím spíše se přidává, ježto z orgánů státní správy finanční při sporném zabrání súčastněných zem. fin. ředitelství, jakož i fin. prokuratura, neměly ani příležitosti nahlédnutím do příslušných soudních spisů depositních zvěděti, že při předchozím řízení odúmrtním sběhla se chyba. Berní úřad v M. však při zabrání — a jen potud sluší k němu hleděti, poněvadž až do vydání deposita byl vlastně soudním úřadem schovacím, ve kterémžto směru však, jak shora řečeno, všecko další projednávání zde je nepřípustno — uposlechl prostě příkazu svého představeného úřadu a nemusil vzhledem k jinak přesně souhlasícímu poznačení sporného deposita, i kdyby byl zpozoroval lehce prostým přepsáním vysvětlitelnou různost jména depositářova, předpokládati nezbytně proto již nesprávnost a neplatnost příslušného prohlášení odúmrtního.
Nepodařilo-li se však žalující dokázati obmyslnost eráru, pak dochází plné platnosti ustanovení §u 330. obč. z., nižšími stolicemi právem použité, dle něhož držitel bezelstný všecky za pokojného držení jeho dospělé plody a užitky podržeti může.
Žalující ovšem se odvolává na předpis §u 1447. obč. z., kterýž dle jejího mínění stanoví všeobecnou zásadu, že v každém případě — 265 —
i držitel bezelstný z cizí škody nesmí míti užitku a tudíž vše vrátiti musí, čím by se obohatil. Je-li však již o sobě povážlivo, výminečný, jen pro případ zániku věci výslovně daný předpis §u 1447. obč. z. i na jiné případy rozšiřovati, tedy se ani tento zákonný předpis v nedostatku předpokladů skutkových nehodí k tomu, aby pro nárok žalobní zjednal potřebný základ.
Neboť dle rozsudkových zjištění prvního soudu byl vyzvednutý vklad z inkamerované knížky vkladní přijat pro všeobecnou správu pokladní a tím i spotřebován, jinak však nezužitkován. Tento vklad nevydal tedy eráru žádný další užitek, o který by se byl erár na škodu žalující obohatil. Avšak jen případný, vskutku dobytý zisk sluší dle §u. 1447. obč. z. vrátiti, nikoliv i ten, kterého by snad z věci samé obvyklým s ní nakládáním bylo mohlo býti dosaženo. Jest tedy také docela lhostejno, jakého minimálního zisku při obchodnickém užití peněz lze bylo dosíci, protože žalovaný erár, jak zjištěno, ani tohoto minimálního zisku neměl.
I kdyby tedy možno bylo zakládati žalobu na bezdůvodném obohacení, jeví se bezdůvodnou.
Označuje-li dovolání konečně i nepoužiti analogie zákona ze dne 8. března 1876, č. 26 ř. z., ohledně zúročení neprávem vybraných poplatků státních za právomylné, stačí poukázati i tu na zcela případné odůvodnění rozsudku první stolice, kdež nepřípustnost takové analogie jasně a přesvědčivě byla dokázána.3)
(rozh. nej v. soudu ze dne 10. října 1911 č. Rv III 420/11.) Dr. Peka.

1. Pozn. zas. Příslušný passus rozsudku II. stolice zní: »V té příčině budiž toliko poukázáno na předpis § 961. obč. z., dle něhož schovatel jest povinen jen ku vrácení toho, co věci schované do doby vrácení přibylo, erár pak žalující přebylé úroky z původního, resp. zbytku pův. vkladu v realisovaném vkladu per 379 K 73h vskutku i vrátil — schovatel však k výnosovému uložení kapitálu ve schování převzatého není povinen, tudíž ani takové neuložení jeho po vybrání vkladu nelze pokládati za zanedbání povinné péče ve smyslu § 964. obč. z.«*
2. Pozn. zas. Tento argument vzhledem k jednotnosti eráru (i v různých odvětvích jeho) asi sotva obstojí. Podivno, že nezabýval se nejv. soud otázkou, jde-li tu vůbec o smlouvu s erárem.**
3. Pozn. zas. Příslušný passus rozsudku I. stolice zní: »Zákon ze dne 8. března 1876, č. 26 ř. z. stanoví ovšem, že vrátí-li erár na rekurs vybraný poplatek, nahradí straně i 6% úrok z obnosu vybraného ode dne vybrání. Tohoto předpisu však zde nelze užiti, protože v obč. zák. takového předpisu není, a analogicky ho užiti nelze, protože v onom zákoně výslovně se mluví jen o poplatcích, nikoli však i o jiných pohledávkách proti eráru.«*