Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní, 61 (1922). Praha: Právnická jednota v Praze, 411 s. + příloha
Authors: Miřička, A.
= Právník, 61 (1922)
PDF
Ročník XLI.
Právník 1922.
Sešit I.

Osnova československého zákona trestního.


Podle přednášky konané v Právnické jednotě v Praze podává prof. A. Miřička.


Práce komise pověřené ministerstvem spravedlnosti sepsáním osnovy nového trestního zákona dospěly k prvnímu mezníku: osnova všeobecné části byla v měsíci září m. r. uveřejněna tiskem. Není to osnova vládní ve vlastním smyslu, nýbrž dílo komise, skládající se z odborníků theoretických a úředníků ministerstva spravedlnosti, tedy práce vykonaná jaksi pod patronancí tohoto ministerstva. Budiž mně jako členu této komise dovoleno vyložiti zde co možná stručně zásady, na kterých osnova je budována, a objasniti její nejdůležitější ustanovení.
Směrnice, kterou autoři osnovy měli při své práci stále na mysli, dá se vyjádřiti heslem: Účinný boj proti zločinosti. Tím není arci míněn boj ve smyslu staré théorie chtějící zastrašovati přísností hrozeb trestních a krutostí výkonu trestu, nýbrž boj vedený všemi, tak různotvárnými prostředky, a to nejen tresty, nýbrž i opatřeními zabezpečovacími, jež skýtá novodobá trestní právověda. Společným znakem těchto prostředků, jest, že nemá jimi býti působeno vinníku větší zlo, než jakého je nezbytně třeba k dosažení vrcholného účelu, totiž účinné ochrany právních statků. Na zločince nemá býti pohlíženo jako na zavilého zlotřilce, proti němuž je každá krutost dovolena, nýbrž prostě jako na individium asociální, jež má býti uvedeno přiměřenými prostředky na pravou cestu, a nebylo-li by to možno, učiněno neškodným.
Rozdělení trestných činů.
Aby získán byl pevný základ pro správné roztřídění a účelné užití prostředků, jež skýtá trestní právo ku potírání zločinnosti, bylo nejprve důkladně uvážiti a zodpověděti otázku, kdo vlastně má býti pokládán za zločince. Tu pak bylo předem vyloučiti všecky nepatrné činy, jež nemají kriminálního rázu a sloučiti je ve zvláštním zákoně přestupkovém. To má tu výhodu, že budou jednou, až bude upraveno trestní právo správní, moci prostě přejíti do této oblasti.
Rozdělení vlastních činů kriminálních na zločiny a přečiny bylo – na rozdíl od některých zákonů a osnov, především osnovy švýcarské – podrženo, a to proto, aby skuteční zločinci mohli býti přesně rozeznáni a přísně odděleni od jiných osob prohřešivších se příležitostně proti trestnímu zákonu. Kriteriem v té příčině má býti nízká pohnutka činu. Nikoli způsob a stupeň poruchy neb ohrožení právního statku, nýbrž to, co přimělo pachatele k jeho protisociálnímu chování, tedy motiv činu a smýšlení jím projevené má rozohodovati o tom, je-li čin jeho prohlásiti za zločin. Trestný čin, který nevzešel z nízké pohnutky, který tedy nesvědčí o nízkém smýšlení vinníka, třeba způsobil velmi značnou škodu lidské společnosti, má sice dle okolností býti pokárán dlouholetým trestem na svobodě, ale pachatele nemá stihnouti zneucťující trest za zločin, on nemá býti stigmatisován
jako zločinec. Vypravení t. zv. »plovoucí rakve« na moře nebo jiný podobný čin, ohrožující četné životy lidské nebo lidský majetek ve velkém rozsahu, jeví se nám zajisté ve zcela jiném světle, byl-li vykonán, na př. k tomu konci, aby ohrožené vlasti byla prokázána služba, než byl-li spáchán z nízké hamižnosti. V té příčině jest osnova, tuším, ve shodě s přesvědčením obecným, zejména když »nízké a nečestné pohnutky« činu bylo v našem zákondárství již po různu v podobném smyslu užito (ztráta práva volebního, podmíněné odsouzení).
Otázku, vzešel-li trestný čin z nízké pohnutky, bude moci zákonodárce sám rozřešiti autoritativně jen u několika málo trestných činů. Proto bude nutno u největší části deliktů, vyjímajíc ovšem přestupky, stanoviti výběrmo zneucťující trest za zločin (žalář) vedle nedeshonorujícího trestu
za přečin (vězení) a zůstaviti zodpovědění oné otázky soudci. Tím tedy bude dáno do rukou soudce také rozhodnutí o tom, je-li čin zločinem či přečinem. Při tom dává mu zákon směrnici že v takových případech jest uznati na trest žaláře, »když čin byl spáchán z hrubé zištnosti, surovosti, zahálčivosti, nestoudnosti, zlomyslnosti nebo jiné nízké pohnutky.« (§ 1 odst. 2.)
Tento zásadný rozdíl mezi zločiny a přečiny táhne se jako červená nit celou osnovou, tvoře takřka její páteř. Zejména projevuje se v ustanoveních o výkonu trestu na svobodě, a to především v oněch, jež směřují k úplnému oddělení těch, kdož odpykávají trest žaláře aneb takový trest dříve vytrpěli, od jiných vězňů. Trest vězení, tedy trest za přečin, delší jednoho roku má se vykonávati v samostatných věznicích, trest žaláře, tedy trest za zločin, delší jednoho roku v káznici, při čemž jako účel výkonu trestu v káznici výslovně se označuje, že má jím býti zdůrazněna zavržitelnost činu odsouzencova, on pak soustavnou kázní napraven. Také ve vězeňských místnostech (trestnicích) sborových soudů I. stolice, kdež vykonávají se tresty žaláře a vězení kratší jednoho roku, mají trestanci obojího druhu býti místně odděleni a rozlišeni šatem i způsobem nakládání (§§ 42, 108). Má-li býti vykonáno několik trestů na svobodě podle několika rozsudků a je-li i jen jeden z těchto trestů žalář, vykonají se všecky tresty v žaláři (§ 73). U deliktů konkurujících, o nichž se jedná odděleně, přihlíží se k této zásadě již při stanovení způsobu trestu v pozdějším rozsudku: bylo-li prvním rozsudkem uznáno na trest žaláře, pokud tento trest nebyl úplně vykonán, je dodatný trest v každém případě opět žalář (§ 72). Ti, kdo vytrpěli již trest káznice, t. j. trest žaláře aspoň jednoročního, musí pozdější tresty vězení a vazby (vazba je trestem za přestupky) odpykávati celé v samovazbě, a není-li to možno, vykoná se trest vězení v žaláři, trest vazby pak se odloží. Takoví bývalí káranci držáni jsou také v donucovací pracovně ve zvláštním zcela samostatném oddělení (§§ 120, 122o a § 17 přest.).1 Účelem všech těchto ustanovení jest znemožniti zhoubný vliv skutečných zločinců na ty, kteří se zločinu dosud nedopustili.
Zásadně různé nazírání osnovy na zločiny a přečiny jeví se dále také v tom, že ztráta čestných práv občanských je spojena toliko s odsouzením pro zločin a to, bylo-li uznáno na trest žaláře nejméně jednoho roku, obligatorně (§ 52).
Časová, osobní a místní platnost trestních zákonů.
1. V otázce časové působnosti trestního zákona zaujala osnova stanovisko podstatně odchylné od platného práva. Vycházejíc z mínění, že rozhodnutí otázky, má-li býti možno užíti oněch opatření, jež zákonodárce pokládá za nutná na ochranu společnosti proti těm, kteří se dopustili určitých činů trestných, nemůže zásadně záviseti na době, kdy čin byl spáchán, přiznává osnova trestním zákonům zpětnou působnost, pokud jde o trestné činy spáchané dříve, než ony nabyly účinnosti. Podmínkou jest toliko, že čin byl trestný také v době, kdy byl spáchán, a že jeho trestnost nezanikla před působností nového zákona. Ale uvedená zásada jest oslabena tím, že nesmí býti překročena hořejší hranice sazby, platné v době spáchaného činu. Toto omezení týče se však jen trvání, nikoli též způsobu trestu na svobodě a rovněž ne trestů vedlejších i opatření zabezpečovacích. Zásada zpětné působnosti platí také, pokud jde o
oprávnění k obžalobě. Po stránce systematické sluší podotknouti, že tato ustanovení a také příslušné předpisy přechodné nebyly pojaty, jak bývá zvykem, do úvodního zákona, nýbrž do zákona samého (§ 2 a 3), poněvadž zásadně mají platiti také pro pozdější změny zákona a pro trestní zákony vedlejší.
2. Pokud jde o t. ř. mezinárodní právo trestní, poznamenávám, poněvadž příslušné výpočty osnovy jsou prozatímného rázu a mají býti teprve po sepsání zvláštní části konečně stanoveny, stručně jen toto: Zásada personality uznává se bez omezení, zásada ochrany ve velmi značném rozsahu. Zločiny a přečiny spáchané v cizině mají býti stíhány jen v případě oboustranné trestnosti a je-li pachatel cizincem, toliko za další podmínky, že vydání není vyloučeno
a že ministr spravedlnosti stíhání nařídí. Jen takové delikty
spáchané v cizině, které padají pod zásadu ochrany, pak t. ř. zločiny světové a ony trestné činy, k jichž stíhání je republika vázána státní smlouvou, mají stíhány býti bez výhrady jak proti tuzemcům tak proti cizincům. Vytrpěl-li pachatel pro trestný čin, o který jde, trest již v cizině, je buď nové stíhání v tuzemsku vyloučeno anebo je vytrpěný trest včítati do trestu uloženého v tuzemsku podle všeobecné zásady § 66. Byl-li pachateli trest v cizině prominut anebo byl-li tam obžaloby zproštěn, nemá to týž účinek jako vytrpění trestu, nýbrž může přes to trestní řízení v tuzemsku z nařízení ministra spravedlnosti býti zavedeno. Tímto ustanovením má býti čeleno možnosti, že trestní řízení v cizině bylo provedeno toliko na oko (§ 5–9).
3. Ve příčině vydávání zločinců uznána je zásada oboustranné trestnosti a pokud byla učiněna výslovná výhrada státem vydávajícím, také zásada speciality (vyloučení trestního stíhání pro jiné delikty). Taková výhrada je
obligatorní, vydává-li se tuzemec naším státem cizině, což prohlašuje se přípustným výjimkou a jen se svolením ministra spravedlnosti. Vydávaje cizince, může soud dle volné
úvahy takovou výhradu učiniti (§ 10–12).
Podmínky trestnosti.
1. Tento oddíl jedná nejprve pod nadpisem »Vina« o formách viny, o těžším výsledku, ohrožení, pokusu a omylu. Toto seskupení zvoleno bylo úmyslně k tomu konci, aby tím již zevně se projevilo, že osnova se přiznává ve příslušných otázkách bez výhrady k zásadě odpovědnosti za vinu. O stupni trestností pachatele nemá rozhodovati náhodný výsledek jeho činu, aniž zase naopak to, že výsledek zamýšlený náhodou nenastal, nýbrž vina pachatelova.
Pokud jde o formy viny, přijata byla tripartice: úmysl, vina vědomá, nedbalost.
Úmyslně jedná, kdo jedná za tím účelem, aby způsobil výsledek v zákoně uvedený. Toto pojmové určení charakterisuje uvedený způsob viny tím, že čin je zamířen na výsledek jako na účel jednání, což shoduje se v podstatě s významem, jejž převládající mínění přikládá výrazu obmysl
(Absicht) v technickém smyslu. Vědomě jedná, kdo zná všecky skutečnosti zakládající trestnost jeho činu.
Nedbalost pak určena je jako nezachování oné opatrnosti, k níž pachatel je povinen nebo které je podle okolností potřebí. Je-li vinníku známo, že z činu jeho může vzejíti výsledek v zákoně uvedený, jetu nedbalost hrubá. Tato kryje se, jak je viděti, s vědomou nedbalostí panující terminologie. Odchylné pojmenování bylo zvoleno, aby vyvarováno bylo směšování této formy s vědomou vinou. Ostatně užito je výrazu »hrubá nedbalost« již v několika vedlejších trestních zákonech republiky arci bez bližšího určení pojmového. (Srovnej čl. 3., § 58, čís. 2 řádu volení do poslanecké sněmovny ze dne 29. února 1920 čís. 12 sb. z. a n., § 79 ústavní listiny, § 4. posl. odst. zákona ze dne 18. března 1920, čís. 188 sb. z. a n. o stíhání podloudného vývozu předmětů do ciziny.)
Tímto rozdělením a určením způsobu trestného zavinění má býti poskytnut omezený počet přesně ohraničených forem viny a to jak zákonodárci samému pro stanovení jednotlivých zákonných podstat skutkových v části zvláštní, tak i soudci při jich užívání. Tím bude, jak doufáme, dosaženo také toho, že na vždy zmizí ožehavá otázka úmyslu eventuálního, této řekl bych kouzelné formulky, jež, jak se mi zdá, byla vymyšlena k tomu konci, aby soudci umožnila, činy v podstatě nedbalé, k jichž dosti přísnému pokárání nedostačuje trest určený v zákoně na delikt z nedbalosti spáchaný, prostě prohlásiti za úmyslné a to – podtrhávám – za nezměněné psychické podstaty skutkové. Vina vědomá předpokládá vědomí skutečnosti, jistoty; vědomí pouhé možnosti náleží do oblasti hrubé nedbalosti. Ovšem musí ve zvláštní části trestního zákona býti postaráno o to, aby vina vědomá a hrubá nedbalost mohly býti stiženy trestem přiměřeně přísným. Avšak, správné rozřešení této otázky nezávisí, jak je zřejmo, toliko na úpravě forem viny.
Podotýkám, že v podstatě tu došly přijetí návrhy, jež jsem učinil již ve svém spise »O formách trestné viny a jich úpravě zákonné« (1902), arci s odchylkami, jež sám jsem navrhl. Nemohu zde o věci se šířiti; snad budu míti na jiném místě příležitost jí se podrobněji zabývati.2 Tolik ale otevřeně přiznávám, že zkušebním kamenem pro správnost této úpravy bude teprve zvláštní část trestního zákona.
2. Subjektivní stanovisko osnovy, o němž svrchu zmínka se stala, projevuje se zejména v ustanovení, že vyšší trestní sazba, stanovená pro případ, že činem byl způsoben těžší výsledek, platí zásadně jen, když vinník věděl, že tento výsledek může z činu jeho vzejíti (§ 15), tedy jinými slovy, když tento výsledek zavinil hrubou nedbalostí; dále v tom, že ohrožení a poškození, pokus a dokonaný čin, staví se, pokud jde o trestní sazbu, zásadně na roveň (§ 16–17).
S tímto subjektivním stanoviskem shoduje se také úprava pokusu. K pokusu po stránce objektivní se žádá toliko jednání nasvědčující tomu, že vinník se vážně rozhodl spáchati trestný čin. Tím vylučuje se z trestnosti podle odůvodnění pokus pověrčivý a vůbec pokus nesmyslný. Přípravná jednání, zejména opatřování si nástrojů a vyhlížení příležitosti k trestnému činu, jsou trestná jen u těch deliktů, u nichž to zákon výslovně ustanovuje. To je arci koncese učiněná theorii objektivní, poněvadž se tu opatřování nástrojů a vyhlížení příležitosti k trestnému činu prohlašuje v zákoně autoritativně za jednání přípravné a tedy zásadně beztrestné, takže soudce nebude moci takovou činnost prohlásiti za trestný pokus, třeba by ji pokládal v případě, o který jde, za dostatečný projev; zločinného rozhodnutí. Ale osnova poskytuje možnost, aby zákonodárce ve zvláštní části trestního zákona tam,
kde pokládá účinnější ochranu některého právního statku za žádoucí, výslovně prohlásil za trestné také jednání přípravné. Stane-li se tak, bude soudce věděti, že právě ony dva způsoby přípravné činnosti má již trestati.
Dobrovolné ustoupení činí beztrestným, jak pokus, tak i přípravná jednání. Nedobrovolným prohlašuje se ustoupení, jež se stalo pro překážku, kterou vinník nemohl snadno překonati nebo kterou aspoň za takovou pokládal, anebo proto, že čin jeho vyšel na jevo. (§ 17) Pokus nepatrných přestupků, t. j. takových, jež jsou trestny podle nižší z obou sazeb na přestupky stanovených, není trestný (§ 3 přest.).
3. Mýlí-li se vinník o skutečnostech, má čin jeho býti posuzován podle toho, co si představoval. Obvyklé omezení, vyskytující se zejména také ve švýcarské osnově, že toto ustanovení má platiti toliko, pokud je to na prospěch vinníka, nebylo přijato. Toto omezení obsahuje patrnou nedůslednost, odporuje zásadě odpovědnosti za vinu a vede, chceme-li býti důslední, k bezpodmínečné beztrestnosti pokusu na předmětě absolutně nezpůsobilém a tudíž, jak za to mám, k důsledkům kriminálně politicky neudržitelným. Neboť podle toho musil by býti zproštěn jak onen kapsář, jenž nešťastnou náhodou sáhne do prázdné kapsy, tak i onen ničemný otcovrah, jejž příroda mrtvicí o několik minut předešla, prostě z té příčiny, poněvadž čin objektivně je beztrestný a posuzování jeho podle představy vinníka bylo by v jeho neprospěch.
Větší obtíž než úprava omylu skutkového způsobuje otázka omylu právního. V novější době ujalo se v theorii mínění, že nesluší činiti rozdílu, z jaké příčiny jednající nevěděl, že páše něco nedovoleného a že tudíž, i když to nevěděl z neznalosti předpisu právního, má to míti týž význam jako omyl skutkový, a to ten, že je-li omyl zaviněný, má pachatel býti trestným toliko pro čin kulposní, je-li ale omyl jeho omluvitelný, má býti beztrestný. S tím nelze souhlasiti, pokud by tu měla rozhodovati neznalost trestního zákona. Takovým privilegiem neprávníků byla by podvrácena účinnost trestních hrozeb, jež by pak pouhou námitkou pachatele: »Nevěděl jsem, že to je trestno,« byly uvedeny ad absurdum. Takovou omluvu lze připustiti jen u činů nepatrných (přestupků), hledíc k tomu, že zejména doba válečná a poválečná jich vychrlila takové množství, že sotva lze zazlívati někomu, když neví, že činí něco nedovoleného. Jde-li však o těžší trestné činy – zločiny a přečiny – jest sotva pravděpodobno, že by člověk normální úrovně kulturní nevěděl, že, dopouštěje se jich, páše něco nesociálního, něco, co se příčí právnímu řádu. A jen to může býti rozhodno, nikoliv
to, znal-li pachatel právě trestní normu, kterou přestoupil. Arci mohou i tu nastati zvláštní okolnosti, omlouvající takový právní omyl. Dejme tomu, že cizinec, v jehož vlasti se netresce homosexualita nebo nechrání se dívky mladší 14 let proti nemravným útokům, se octne pojednou u nás, nemaje ani tušení o tom, že takové činy jsou zde zapověděny pod trestem. V takovém případě bylo by zajisté pociťováno jako nespravedlnost, kdyby na takového pachatele mělo dopadnouti celé ostří zákona.
Tyto úvahy vedly k ustanovení, že měl-li vinník za to, že čin jeho neodporuje právnímu řádu a je-li jeho omyl omluvitelný zvláštními okolnostmi; může soud trest mimořádně zmírniti, t. j. snížiti sazbu trestní o dva stupně (§ 78), u přestupků i zcela upustiti od potrestání (§ 18 o., § 4 přest.).
4. K určení nepříčetnosti zvolena byla definice rakouské osnovy, založená na methodě biologicko-psychologické, jež došla všeobecného souhlasu a přijata byla zejména také v osnově švýcarské (§ 19):
Trestný není, kdo pro chorobu duševní, slabomyslnost nebo poruchu vědomí v době činu nemůže rozpoznati bezprávnost svého činu nebo říditi své jednání podle správného rozpoznání.
Znění této definice (»rozpoznati bezprávnost svého činu«) umožňuje individuální posuzování otázky příčetnosti právě hledíc k trestnému činu, o který jde.
Je-li příčetnost zmenšena, připouští se snížení trestní sazby (§ 76) ; podle okolností může býti odsouzený odkázán do ústavu pro choré vězně také za výkonem trestu (§ 58).
V souvislosti podotýkám, že trestní právo mládeže má býti upraveno zvláštním zákonem. Osnova jeho je již připravena a lze čekati, že v nejbližší době bude předložena Národnímu shromáždění.
5. V § 20 je vyslovena zásada, že není trestným jednání právné, t. j. takové, jež je řádným splněním povinnosti úřadu nebo povolání nebo je jinak přikázáno nebo dovoleno právním řádem. Mohlo by se zdáti, že toto ustanovení se rozumí samo sebou; a skutečně vidíme, že některé zákony i osnovy podobného ustanovení neobsahují. Osnova přijala je přece a to z tohoto důvodu. V souhlase se subjektivním stanoviskem osnovy má ve zvláštní části v širokém rozsahu býti stíháno ohrožení právních statků t. j. způsobení nebezpečí pro ně. Některá zákonodárství a osnovy bojí se přímo takových norem pro domnělou jich neurčitost. Prý by byla příliš omezena svoboda lidského jednání. Že takové obavy jsou neodůvodněny, dokazuje nejlépe platný trestní zákon z roku 1852, jenž obsahuje takové velmi široké normy ohrožovací (§ 87, 335, 431), aniž lze říci, že by to vedlo ku přepínání trestní moci. Aby však uvedená obava nemohla ani vzejíti, byla právě přijata zásada výše uvedená, poněvadž z ní zcela nepochybně vyplývá, že jednání, které nepřekročilo dovolenou míru ohrožení je beztrestné a to ovšem i v tom případě, vedlo-li k poruše.
Jako případy vyloučené bezprávnosti upravuje osnova obranu a nouzi stejnoměrně potud, že při obou nečiní rozdílu mezi chráněnými statky a že žádá k beztrestnosti, aby ochranné jednání bylo přiměřené. Tím položeno je do rukou soudce, aby také při obraně přihlížel k veškerým okolnostem činu, tedy zejména i k nepoměrnosti hodnot, o něž jde, а k možnosti odvrátiti útok jiným způsobem a aby podle toho posoudil, možno-li obranné jednání pokládati ještě za sociální. Trestnost jednání z nouze je výslovně vyloučena, lze-li od toho, kdo jedná, slušně žádati, aby se takového jednání zdržel, nebo je-li ohrožený povinen snášeti hrozící nebezpečí. Zvolená formule »lze-li slušně žádati...« má soudu umožniti, aby otázku, o niž jde, rozhodl podle volné úvahy, přihlížeje k okolnostem činu а k názorům obecně platným. Omluvitelné vykročení je při obraně beztrestné, při jednání z nouze může nastati mimořádné zmírnění (§ 21 a 22).
6. Jako účastenství tresce se každé spolupůsobení ke zločinu nebo přečinu nebo při něm. Osnova uvádí sice jednotlivé způsoby účastenství (návod, radu, utvrzování, slíbení nebo poskytnutí pomoci), ale toliko příkladmo, nečiníc mezi nimi zásadně rozdílu a připouštějíc i způsoby jiné, pokud by byly theoreticky myslitelny a prakticky možny. Účastenství musí býti úmyslné t. j. musí býti účelem jednání. Tresce se nezávisle na spáchání hlavního deliktu a to zásadně trestem určeným pro pachatele. Avšak soud může, ukazuje-li menší míra účasti na menší trestnost účastníka, sazbu o jeden stupeň snížiti. Tím je dosaženo rozpětí dvou sazeb. jež umožňuje vyměřiti trest účastníka způsobem přiměřeným
jeho vině.
Z této možnosti zmírnění trestu není vyňat ani návodce, neboť i jeho činnost, třeba byla provázena výsledkem, může býti méně intensivní. Je zajisté velký rozdíl mezi tím, kdo po dlouhém přemlouvání, s vynaložením veškeré výluvnosti své a snad ještě úplatkem pohne jiného k trestnému činu, maje stále při tom veškeré nitky podniku ve svých rukou, takže navedeného přivede přímo až k oběti, jíž má tento zasaditi smrtelnou ránu — a mezi takovým návodcem, jenž snad slovem; příležitostně prohozeným, sice úmyslně, ale ničeho více k provedení nepřičiniv, zločin způsobil. Bylo-li však návodci známo, že osoba, již navádí, je zachovalá nebo mladší 18 let, může soud užíti sazby o stupeň vyšší (§ 74).
Osnova výslovně uznává za trestný také pokus účastenství, ale i beztrestnost při dobrovolném ustoupení. U přestupků je účastenství trestno jen, došlo-li aspoň k pokusu přestupku trestného podle přísnější z obou sazeb pro přestupky určených (§ 23 o., § 5 přest.).
(Pokračování příště.) Ročník XLI.
Právník 1922.
Sešit II.

Osnova československého zákona trestního.


Podle přednášky konané v Právnické jednotě v Praze podává prof. A. Miřička.


(Pokračování.)
Obžaloba (§ 24–28).
Právo platné v území dříve rakouském dává u některých trestných činů výhradné právo k obžalobě tomu, komu bylo trestným činem ublíženo (delikty soukromožalobné). Tu bylo předem uvážiti, nedoporučovalo-li by se podle vzoru některých jiných práv, zvláště německého a uherského, i v takových případech zachovati princip obžaloby veřejné a poškozenému vyhraditi toliko úkol vedlejšího žalobce nebo v případě, že by veřejná žaloba podána nebyla, žalobce subsidiárního. Tohoto systému, při němž každý návrh na stíhání, učiněný osobou k tomu oprávněnou, musí projíti rukama státního zástupce, osnova nepřijala, vycházejíc z poznání, že lze předem určiti kategorie trestných činů, při nichž nepatrný veřejný zájem na stíhání umožňuje spokojiti se obžalobou soukromou a že tam, kde by v jednotlivém případě mohl se sbíhati silnější zájem veřejný na stíhání, jako na př. při urážce úřední osoby, hledíc k vykonávání úřadu, lze vystačiti s konkurující obžalobou veřejnou nebo se zastoupením soukromého žalobce státním zástupcem podle § 46 posl. odst. tr. ř.
Trestné činy stíhají se podle osnovy zásadně k obžalobě veřejné. Ale v určitých případech má podání veřejné obžaloby záviseti na zmocnění nebo návrhu zúčastněné osoby neb úřadu. V jiných případech opět vyžaduje se soukromé obžaloby a to principální a samostatné, t. j. takové, která má místo bez přecházejícího dovolání se veřejného žalobce a vymyká se úplně jeho vlivu. Přidělení jednotlivých trestných činů k té či oné kategorii má se státi zákonodárcem samým ve zvláštní části trestního zákona. A tu mají býti soukromé obžalobě přikázány takové delikty, při nichž je veřejný zájem na stíhání tak nepatrný, že úplně ustupuje zájmu poškozeného, jemuž tudíž může býti úplně zůstaveno zastupování žaloby i také hmotné risiko procesu. Lhůta žalobní zůstala nezměněna (6 týdnů od té doby, co oprávněný se dověděl o trestném činu a osobě pachatele). Soukromá obžaloba může býti odvolána, dokud se nepočalo s prohlášením odsuzujícího rozsudku první stolice.
U takových deliktů veřejnožalobných, při nichž proti veřejnému zájmu na stíhání častěji stává zájem na nestíhání, má býti umožněno uplatňování tohoto zájmu na nestíhání požadavkem zmocnění nebo návrhu. Kriteriem tu je povaha uplatňovaného zájmu na nestíhání: je-li to zájem veřejný, (na př. u zemězrady, z jejíhož stíhání by mohly povstati zápletky mezinárodní), zvolena forma zmocnění, kdežto pro zájem soukromý (na př. u deliktů majetkových, spáchaných v rodině) zvolena forma návrhu. Tím umožněno bylo obě tyto formy přizpůsobiti povaze uplatňovaného zájmu. Neboť poněvadž veřejný zájem na nestíhání je uplatňován veřejnými funkcionáři neb úřady, takže
netřeba se tolik obávati zneužití tohoto oprávnění, bylo možno instituci zmocnění upraviti volněji a výkon oprávnění tu vázati méně přísnými formami než u návrhu. Kdežto návrh musí býti učiněn před zavedením trestního řízení, je časově omezen propadnou lhůtou tříměsíční a zpravidla neodvolatelný, stačí, je-li zmocnění vykázáno veřejným žalobcem nejpozději při podání obžaloby, může býti odvoláno a bylo-li původně odepřeno, může býti uděleno ještě dodatečně. Je-li několik oprávněných neb obviněných, je soukromá obžaloba subjektivně i objektivně dělitelná, kdežto zmocnění a návrh jsou nedělitelny.
Při vzájemných soukromožalobných deliktech končí se lhůta žalobní skončením průvodního řízení ve hlavním přelíčení, které bylo nařízeno o některém z nich, také pro
všecky ostatní, nehledíc k tomu, zdali šestitýdenní lhůta žalobní již uplynula čili nic. Tímto ustanovením má býti čeleno známému úskoku, obvyklému zejména při vzájemných urážkách, že totiž jedna strana čeká s podáním žaloby až do konce lhůty, aby vzájemná žaloba byla prekludována. Vzájemné urážky mají býti vyřízeny současně. Tím podporuje se možnost smíru a zamezuje se co možná zavlékání sporů do budoucna.
Nezletilci dokonavší 18. rok a nesvéprávní marnotratníci vykonávají právo k soukromé obžalobě а k návrhu samostatně, t. j. s vyloučením zákonného zástupce, vyjímajíc toliko případ, že oprávnění k soukromé obžalobě se zakládá na porušení práva povahy majetkové. Jinak zastupovány jsou osoby nepožívající plné svéprávnosti těmi, kdož podle zákona k tomu jsou oprávněni.
Úpravy došla také otázka posloupnosti v oprávnění po smrti oprávněného (§ 28 odst. 3).
Promlčení (§ 31–34).
Pokud jde o promlčení trestního stíhání; stanoveny jsou pro zločiny lhůty 6, 12 a 20 let, pro přečiny lhůty 2, 4, 6 a 8 let. Poměrně značná délka lhůt u přečinů vysvětluje se tím, že mohou to býti, jak bylo výše uvedeno, činy dosti těžké (maximum trestu vězení je 15 let!). Pro délku lhůty promlčení je rozhodná trestní sazba, jíž sluší užíti v případě, o který jde. Přestupky promlčují se v šesti měsících. Lhůta promlčení počíná se ukončením trestné činnosti, nehledíc k tomu, kdy nastal výsledek.
Promlčení přerušuje se – jako podle platného práva – každým opatřením soudu namířeným proti vinníku jako obviněnému. Nové promlčení počíná se na rozdíl od platného práva území dříve rakouského již od přerušení. Tímto ustanovením, převzatým z práva uherského i jiných zákonů a osnov, docházejí rozřešení některé otázky pochybné dle práva území dříve rakouského. Pravda je, že nově počavší promlčení bude pravděpodobně ihned opět přerušeno následujícím aktem stíhacím. Osnova však ustanovuje podle příkladu osnovy švýcarské, že trestný čin je každým způsobem promlčen, uplynula-li doba o polovici delší než řádná lhůta promlčecí, nejméně ale pět let; u přestupků dokonává se toto »absolutní« promlčení ve dvou letech. Podle vzoru jiných osnov a zákonů má býti zavedeno i promlčení výkonu rozsudku, jež právu platnému v území dříve rakouském je neznámo a nebylo přijato ani rakouskou osnovou z r. 1912. Kdežto ale lhůty při promlčení výkonu bývají zpravidla delší než při promlčení stíhání a počínají právní mocí rozsudku, obsahuje naše osnova důležitou úchylku v této příčině, totiž v tom, že se tu stanoví stejně dlouhá doba promlčecí jako při absolutním promlčení stíhání a že tato doba má se počítati stejně jako při promlčení stíhání od ukončení trestné činnosti. To odůvoděno je tímto to způsobem: Uplatňuje-li se jako hlavní důvod pro promlčení vůbec to, že potřeba reakce uplynutím delší doby od spáchání trestného činu zanikla neb aspoň podstatně jest oslabena, musí tento důvod platiti také zde a nemůže tudíž ukončení trestního řízení odsuzujícím rozsudkem, závisející často na náhodných okolnostech, býti rozhodno pro počátek promlčení výkonu, nýbrž může takovému rozsudku právě tak jako jinému aktu trestního stíhání býti přiznán toliko účinek přerušující promlčení a ovšem i ten jen hledíc k řádné lhůtě stanovené pro promlčení trestního stíhání. Arci mohlo by se tu pak promlčení výkonu dokonati i za doby, po kterou byl výkon rozsudku odložen, ba i za výkonu trestu. Proto ustanoveno, že promlčení výkonu se staví po dobu, na kterou byl trest odložen a že se přerušuje, byl-li odsouzený za výkonem trestu zatčen nebo vzat do vazby. Takové přerušení nastane i tehdy, když odsouzený po vynesení rozsudku první stolice se vzdálil do ciziny.
Podotknouti sluší ještě, že promlčení výkonu rozsudku nedotýká se výroku o zabezpečovacích opatřeních. Soudu však je zůstaveno rozhodnouti, má-li býti upuštěno od výkonu zabezpečovacího opatření z toho důvodu, že není ho více zapotřebí.
Rehabilitace (§ 35–38).
1. Otázka ztrátу čestných práv občanských, jejíž, řekl bych, rozháraná úprava v platném právu, postrádající vůdčí myšlenky, činí theorii i praksi tolik obtíží, je řešena v osnově prostě, jednotně a důsledně.
Ztráta čestných práv občanských znamená: 1. trvalou ztrátu vyznamenání, veřejných služeb a funkcí, akademických hodností a povolání, pro něž taková hodnost je podmínkou,
2. ztrátu způsobilosti k nabytí a opětnému nabytí těchto čestných práv občanských,
3. ztrátu práva voliti a volen nebo povolán býti k veřejné funkci nebo hlasovati ve věcech veřejných.
Ztráta čestných práv občanských je spojena toliko s odsouzením pro zločiny, tedy s trestem žaláře, ne ale ze zákona, nýbrž je třeba výslovného výroku soudu. Tento výrok je při trestech žaláře kratších jednoho roku fakultativní, při trestech delších obligatorní. Soud určí zároveň dobu od 3 do 10 let, po kterou mají trvati následky, uvedené výše pod číslem 2 a 3. Tato doba čítá se od vykonání hlavního trestu (§ 51) nebo od propuštění z ústavu zabezpečovacího (§ 13 čís. 20). Po uplynutí dvou třetin této doby, nejméně však tří let může soud odsouzenému na jeho žádost čestná práva občanská opět vrátiti. Podmínkou je, že je to odůvodněno jeho chováním a že se snažil dle možnosti nahraditi škodu způsobenou trestným činem (§ 35).
2. Od navrácení čestných práv občanských sluší rozeznávati vlastní rehabilitaci, kterou se odsouzení úplně zahlazuje a odsouzený nabývá opět bezúhonnosti. V našem právu byla zavedena ještě před převratem zákonem
z 21. března 1918 č. 108 ř. z.
Ze způsobů řešení, jehož se dostalo této instituci v různých osnovách, poutá nejvíce ustanovení švýcarské osnovy z r. 1918 (čl. 77) pro svou jednoduchost. Spokojujeť se tato osnova tím, že stanoví jako podmínku rehabilitace jednak uplynutí lhůty 10 let a jde-li o trest káznice neb odkázání do ústavu zabezpečovacího, 15 let od vykonání rozsudku, jednak náhradu škody podle možnosti, a zůstavuje ostatně volné úvaze soudu rozhodnutí, je-li výmaz rozsudku odůvodněn chováním odsouzeného.
Autoři naší osnovy dospěli k mínění, že nemohou přijmouti toto řešení, jakkoli pro přímočárnost svou přímo svádí k následování. Pokládaliť za žádoucno vytýčiti tu určitější směrnice a zejména rozřešiti také otázku ve švýcarské osnově nezodpověděnou, je-li rehabilitace přípustná, když odsouzený ve zkušebné lhůtě se stal zpětným. Po zralé úvaze rozhodli se pro rehabilitaci stupňovou. Dosažení prvního stupně, výmazu odsouzení, poznamená se v záznamech o trestech a má ten účinek, že zpráva o odsouzení smí býti podána pouze soudům, jiným úřadům jedině, jde-li o udělení neb odnětí veřejné služby, a že odsouzený je povinen vyjeviti odsouzení jen na otázku soudu. Tím je umožněno soudu, aby k vymazanému odsouzení v pozdějším trestním řízení ještě přihlížel, zejména pokud jde o otázku zachovalosti obviněného nebo svědka. (Zpětnost arci bude podle § 39 již promlčena). Úplná rehabilitace s účinkem, že zaniká i povinnost odsouzeného vyjeviti odsouzení a že nesmí o něm býti zpráva podána nikomu, nastává teprve dosažením druhého stupně, zahlazení odsouzení.
Zkušebná doba počíná se vytrpěním uloženého trestu a určuje se podle délky jeho. Rovná se při prvém stupni dvojnásobné, při druhém stupni trojnásobné délce jeho, počítajíc v obou případech ód vykonání trestu, při čemž ale nejnižší a nejvyšší hranice lhůt jsou pevně ciferně určeny (I. stupeň: u zločinů 8 až 15, u přečinů 5 až 10 let, II. stupeň: u zločinů 12 až 20, u přečinů 8 až 15 let). Tím je zjednán žádoucí vztah mezi tíží trestného činu a délkou zkušebné doby, jejž právě ve švýcarské osnově pohřešujeme. U přestupků dosahuje se prvního stupně po 3, druhého stupně po 6 letech. Dosažení prvního stupně vyžaduje kromě toho ve všech případech, aby škoda podle možnosti byla nahrazena. Soud může povoliti také výmaz několika odsouzení, avšak zpravidla jen všech najednou. Tu však se žádá, aby tu byly nejen podmínky pro výmaz každého jednotlivého z těchto odsouzení, nýbrž aby výmaz, byl i jinak odůvodněn chováním odsouzeného po výkonu posledního trestu, uloženého pro zločin nebo přečin. Vykazuje-li odsouzený více než jeden těžší trest (žalář nebo aspoň šestiměsíční vězení),
je výmaz odsouzení stižen ještě tím, že zkušebna lhůta se
prodlužuje na dobu potřebnou k dosažení druhého stupně.
Nastalo-li však odsouzení k takovému těžšímu trestu po povoleném výmazu, je dosažení druhého stupně vyloučeno. Srovnáme-li tuto úpravu s ustanoveními platného zákona o odčinění odsouzení z 18. března 1918 č. 108 ř. z. (právo území dříve uherského této instituce nezná), jsou na první pohled patrny závažné rozdíly, o nichž se zde ale nemohu šířiti. Tím, že rehabilitace rozdělena je ve dva stupně, že lhůta zkušebna se určuje zásadně podle trvání trestu a že dosažení rehabilitace při zpětnosti se podstatně ztěžuje, dosáhne se tuším nejlépe toho, aby rehabilitace nenastala ani příliš brzy ani příliš pozdě, aby se jí na jedné straně nestaly účastni nehodní ke škodě obecné, na druhé straně však aby se jí těm, kteří toho jsou hodni, dostalo v čas, kdy pro ně ještě má význam.
Tresty.
Tu předem bylo uvážiti otázku, má-li býti trest smrti podržen či podle vzoru některých zákonů i osnov vymýtěn. Autoři osnovy nechávajíce stranou důvody mortikolistů i také protidůvody abolicionistů, prosti nepravé humanity, ale zase věrni své zásadě nepůsobiti zbytečně větší zlo než je nevyhnutelno, položili si otázku prostě tak, je-li trestu smrti nezbytně potřebí k dosažení účelu. Účelem tohoto trestu je učiniti individuum zcela asociální na dobro neškodným, je úplně vyřaditi či jak to Tolstoj tak případně nazývá, »vzíti člověka z oběhu«. A tu přiklonila se osnova k mínění, že tohoto účelu lze právě tak dobře dosáhnouti doživotním trestem na svobodě, který nad to je prost vady trestu smrti snad největší, t. j. jeho ireparabity, jež činí
z justičního omylu justiční vraždu. To platí arci pro doby normální. V dobách mimořádných, kde poměry nutí počítati více než jindy s generální prevencí, s odstrašujícím účinkem trestu smrti a výkonu jeho, musí býti dána možnost užiti tohoto trestu. Možnost tu poskytuje právo stanné, jehož úprava se vyhrazuje trestnímu řádu.
Jedinou výminku činí osnova připouštějíc trest smrti v tom případě, když trestanec odsouzený k doživotnímu žaláři opětně se dopustí zločinu, na nějž zákon stanoví tento trest (§ 70). Tato výminka jest odůvodněna tím, že trest určený jinak na zločiny spáchané takovýmito trestanci (samovazba do tří let, jež v prvním roce může býti zostřena) v tomto případě naprosto nedostačuje, takže by se mohlo zdáti, že vinník zůstává takměř beztrestným. Jako trest na svobodě určuje osnova, jak jsem se již výše o tom zmínil, na zločiny žalář, na přečiny vězení a na přestupky vazbu. Trvání těchto trestů určeno je dle pevných, do sebe zasahujících stupňů, jež mají význam zejména také pro zvýšení a snížení trestu (srovnej níže). Pohybují se u žaláře mezi 1 měsícem a 20 lety, u vězení mezi 14 dny a 15 lety, a u přestupků mezi 1 dnem a 3 měsíci. Trest žaláře může býti také doživotní. O rozdílu mezi žalářem a vězením byla již výše řeč. Vazba záleží v prostém omezení svobody a vykonává se u soudů okresních (§ 40–42 o, § 17 přest.). Zostření těchto trestů (jen postem a tvrdým ložem) je přípustno pouze u trestů do jednoho roku, a to nejdéle na 6 neděl, projevil-li vinník zvláštní surovost, nestoudnost nebo trvalou nechuť k práci (§ 50).
Jak je patrno z uvedených nejmenších výměr, zejména pokud jde o vazbu (jeden den), jsou autoři osnovy toho mínění, že nelze postrádati krátkodobých trestů přes veškery důvodné námitky proti nim uplatňované a že různé surogáty za ně navrhované nelze pokládati za dostatečné tresty zejména na zločiny a přečiny. Přihlížíme-li ale k tomu, že takových krátkodobých trestů užívá se především u přestupků, že zde bývá na výběr dán trest peněžitý a že podmínečné odsouzení je tu přípustno v širokém rozsahu, dále že je možno při zmírnění trestu vazbu přeměniti v trest peněžitý a podle okolností úplně od potrestání upustiti, konečně pak že nedobytné tresty peněžité se neproměňují v tresty na svobodě, lze za to míti, že krátkodobé tresty nebudou asi příliš často vykonávány.
Některé zákony a osnovy stanoví, jak známo, zvláštní způsob nezneucťujícího trestu (custodia honesta) na jisté druhy trestných činů, zejména na delikty politické a souboj. Osnova nepokládala to za žádoucí, poněvadž trest vězení, jak výše řečeno, nedeshonorující, svým rozpětím (14 dnů až do 15 let) stačí také pro tyto případy. Takový zvláštní trest u deliktů nepolitických nabývá snadno rázu stavovského privilegia příslušníků vrstev zámožnějších, kdežto u přečinů politických může snadno býti nahrazen zvláštními výhodami v trestu vězení poskytnutými. Pokud jde o trest na penězích, nepřijala osnova jako pravidlo, aby byl vyměřován násobkem příjmu odsouzeného nebo daní z něho placených. K jakým obtížím v praksi by vedlo takové vyměřování, kdyby se mělo dít v
každém případě, je na jevě. Osnova stanoví pevný rámec od 20 až 50 000 Kč, u přestupků od 10 do 10 000 Kč a pokouší se dosáhnouti vztahu ku příjmu odsouzeného jiným způsobem. A to jednak směrnicí; kterou dává soudci v § 43, že totiž soudce vyměřuje trest na penězích, má přihlížeti k poměrům odsouzeného, tak aby trest ten znamenal pro něho dočasné snížení jeho životní úrovně, ale při tom mu nečinil nemožným plniti povinnosti k výživě a výchově osob na něm závislých. Za druhé pak ustanovením, že soudce, uzná-li na nejvyšší míru trestu peněžitého a má-li za to, že ani tím by nebyla zasažena obvyklá životní úroveň odsouzeného dostatečným způsobem, může-si v rozsudku vyhraditi zvýšení tohoto trestu. V takovém případě vyšetří po právní moci rozsudku průměr příjmů odsouzeného za poslední léta (přípustný je i dotaz u úřadů vyměřujících daň z příjmu) a stanoví pak konečnou číselnou výši peněžitého trestu dodatečným usnesením tak, aby se rovnal průměrnému důchodů odsouzeného za dobu od 7 dnů do 200 dnů (§ 44).
Byl li čin spáchán ze zištnosti nebo zlepšil-li vinník činem svou životní míru, připouští se trest na penězích jako trest vedlejší, jenž vyměřuje se zde podle týchž zásad ; leč může tu postihnouti celý dosažený úspěch majetkový (§ 46).
Soud může odsouzenému povoliti lhůtu k zaplacení trestu peněžitého (nejvýše na tři měsíce) nebo splácení po splátkách (nejdéle do dvou let) (§ 126). Přeměna nedobytných trestů peněžitých v tresty na svobodě nemá místa, poněvadž znamená sociální nerovnost pro méně majetné. Avšak odsouzený, jenž zaviní nedobytnost trestu peněžitého aneb bezdůvodně se zdráhá jej odpracovati, má býti potrestán pro přestupek vazbou nebo vnucenou prací. Byl-li kdo odsouzen pro tento přestupek a dopustí se opět trestného činu, na nějž zákon stanoví výběrmo trest na svobodě nebo na penězích, jest, odsouzení k trestu peněžitému vyloučeno (§ 64). Nabude-li soud přesvědčení, že by trest peněžitý nestihl
vinníka samého, může uznati – také vedle trestu peněžitého – na vnucenou práci od 1 (u přestupků od půl) dne do 28 dnů. Tento trest je přípustný, i když čin byl spáchán z nechuti k práci. Záleží v tom, že odsouzeného užije se k těžké (nádenické) práci, a to pokud možno k veřejným účelům. Tato práce nemá býti zneucťující a může tudíž býti vykonávána také ve společnosti svobodných dělníků (§ 49, 121).
Kusy majetkové, o něž se vinník trestným činem obohatil, aneb předměty, jež si za ně opatřil, nebo jich hodnota mohou býti zabrány (§ 47). Od zabrání sluší dobře rozeznávati propadnutí. Zabrání je vedlejší trest, kdežto propadnutí je zabezpečovací opatření a záleží v tom, že předměty, jimiž trestný čin byl podniknut, nebo které jím byly vyrobeny nebo získány, mohou býti prohlášeny za propadlé, ohrožují-li veřejnou bezpečnost, mravnost nebo pořádek. Toto opatření je, jak bylo již řečeno, opatřením zabezpečovacím a má podle své podstaty a svého účelu místo nehledíc na výsledek trestního řízení i proti osobám na trestném činu nezúčastněným (§ 63).
Zapravených trestů peněžitých sluší právě tak jako výtěžku zabraných a propadlých předmětů i vnucené práce užíti k náhradě škody způsobené trestným činem, pokud nebyla uhrazena z ostatního majetku vinníkova; jinak připadají státu (§ 45, 48, 63, 121).
Jako další vedlejší tresty zná osnova ztrátu čestných práv občanských, o níž již svrchu byla řeč, dále zákaz vykonávati živnost nebo povolání (na 6 měsíců až 3 léta), vypovědění ze země a uveřejnění rozsudku ( 51–55).
Zabezpečovací opatření.
Osnova stojí na stanovisku, že sluší tresty přesně lišiti od opatření zabezpečovacích; neboť ačkoliv účel obou jich se částečně kryje potud, že jimi škůdci společnosti mají býti učiněni neškodnými a ačkoli lze pomýšleti na možnost zastupování jedněch druhými, přece tu zůstává vždy ten zásadný rozdíl, že zabezpečovací opatření nemá za předpoklad spáchání trestného činu, že tudíž nemá býti žádnou odplatou, žádným způsobením zla a proto má se při něm býti vystříháno veškeré tvrdosti nepotřebné k dosažení účelu, totiž k zabezpečení společnosti před osobou, o níž jde. Uvidíme také, že trvání vazby zabezpečovací není v zásadě obmezeno ciferně jako trest na svobodě, nýbrž dosažením účelu.
Jako zabezpečovací opatření přijala osnova – mimo uvedené již propadnutí – odkázání do ústavů zabezpečovacího a zápovčď hostinců. Instituce záruky míru, známé zejména právu angloamerickému, osnova nepřevzala, vycházejíc z názoru, že účelu jejího dá se v případech k tomu se hodících právě tak dobře dosáhnouti peněžitým trestem uloženým podmínečně.
Osnova zná tři typy zabezpečovacích ústavů: donucovací pracovnu, ústav pro choré vězně a přechovatelnu.
Donucovací pracovna má za účel navykati chovance soustavným výcvikem odborným práci přiměřené jich tělesným i duševním vlastnostem, kterou by se na svobodě poctivě obživili. Pobyt v pracovně trvá tak dlouho, pokud tohoto účelu není dosaženo, nejméně 1 rok a nejvýše 10 let. Po jednom roce může chovanec býti podmínečně propuštěn. Do pracovny mohou býti odkázáni takové osoby ku práci způsobilé, které již vytrpěly dvakráte trest na svobodě pro zločin nebo přečin spáchaný z nechuti k vytrvalé práci, z ničemnosti, hamižnosti nebo pijáctví a opět takový trestný čin spáchají. Uložený trest vykoná se v pracovně. Těžcí zločinci (s trestem žaláře více než pětiletým) nesmějí býti do pracovny odkázáni (§ 56, 122).
Ústav pro choré vězně jest určen pro obecné nebezpečné choromyslné a slabomyslné, před nimiž má chrániti společnost, a mimo to také pro pijáky jimiž rozumí se v
širším smyslu všichni ti, kteří oddáni jsou nemírnému požívání lihových nápojů nebo jiných opojných prostředků a jedů. Pijáci mají býti od této své náruživosti v ústavě vyléčeni. Všichni chovanci, kteří jsou k práci způsobili, mají býti přiměřeně zaměstnáni pod lékařským dozorem, při čemž je snažiti se především o jejich vyléčení. Podmínkou odkázání je, pokud jde o obecně nebezpečné choromyslné a slabomyslné, že byli pro nepříčetnost zproštěni obžaloby ze zločinu nebo přečinu, pokud pak jde o pijany, že se dopustili zločinu nebo přečinu, jehož příčinou bylo pijáctví, nechť byli odsouzeni anebo pro nepríčetnost zproštěni. Konečně mohou býti do ústavu pro choré vězně odkázány takové osoby odsouzené pro zločin nebo přečin, jež pro pokročilý věk nebo pro vady tělesné neb duševní nemohou býti s účinkem podrobeny kázni zavedené v káznici, věznici a donucovací pracovně: tu však je podmínkou, že uznáno bylo alespoň na trest jednoho roku nebo že tu jsou předpoklady odkázání do donucovací pracovny. Pobyt v ústavě trvá ve všech případech tak dlouho, pokud toho žádá jeho účel, nejméně ale jeden rok. Po jednom roce je však přípustno podmínečné propuštění. Podle uvážení soudu může také uvalený trest v ústavě býti vykonán (§ 57 až 60, § 123). Jak z tohoto viděti, je účelem těchto ustanovení zbaviti ostatní ústavy zabezpečovací a ústavy trestní takových živlů, jež by pro svou povahu tělesnou nebo duševní byli překážkou udržení kázně. Ústav pro choré vězně má se státi jaksi sběrnou takovýchto individuí.
Přechovatelna je určena pro obecně nebezpečné zpětné zločince; má před nimi společnost chrániti a zároveň chovance soustavným odborným výcvikem navykati práci přiměřené jich duševním i tělesným vlastnostem. Podmínkou odkázání do tohoto ústavu jest předcházející vytrpění dvou trestů pro zločin a obecná nebezpečnost. Přechovávání trvá potud, pokud chovanec jest ještě obecně nebezpečným, nejméně však pět let. Po pěti letech přípustno je podmínečné propuštění. Nejvyšší hranice pro trvání tohoto opatření nebyla – právě tak jako pokud jde o ústav pro
choré vězně – určena, poněvadž zde i tam může vyžadovati stav chovance dle okolností, aby byl držen v ústavě doživotně. I zde může soud naříditi, aby uvalený trest, není-li delší pěti let, byl vykonán v ústavě, jinak stane se dodání do přechovatelny teprve po vytrpěném trestu (§ 61, 124).
Zápověď hostinců může býti vyslovena soudem na dobu od 6 měsíců do 3 let, a to i v případě zproštění pro nepríčetnost, je-li příčinou trestného činu nemírné požívání lihovin. U přestupků je podmínkou druhá zpětnost. Zákaz vztahuje se jak na hostince a výčepy, tak i na jiné veřejné
místnosti, v nichž se lihoviny podávají (§ 62 o, § 13 přest.).
Není pochybnosti, že toto opatření osvědčí se alespoň v menších místech, kde lze snáze na dodržování jeho dozírati, jako dobrá zbraň proti zpětnosti.
Ukládání trestu.
1. Jako všeobecnou směrnici pro vyměřování trestů v mezích zákonné sazby ukládá osnova soudci za povinnost, aby přihlížel k pohnutkám činu а k dosavadnímu
životu vinníka. O následcích činu nečiní osnova, věrna jsouc svému subjektivnímu stanovisku, v této souvislosti žádné zmínky. Za to má býti přihlíženo také k pravděpodoným účinkům trestu.
Osnova obsahuje také ustanovení o volbě trestů na výběr daných, jak jsem se již o tom svrchu zmínil. Nezaviněná vazba vyšetřovací včítá se obligatórně, u trestů žaláře však jen dvěma třetinami, u trestu káznice (žaláře nejméně jednoho roku), se vůbec nevčítá. Započítání trestu, vytrpěného pro týž trestný čin třeba v cizině, učiněno všeobecným pravidlem (§ 64 až 66 o., § 14 přest.).
2. Instituce neurčitého odsouzení přijata byla podle vzoru amerického toliko v míře omezené, pokud jde o polepšitelné osoby, které ještě nedokonaly 30. roku. Byla-li
totiž taková osoba odsouzena pro zločin trestný žalářem nejméně 1 roku a nejvýše 8 let, může soud výrok o trestu omeziti tak, že označí toliko zákonnou sazbu a nařídí aby trest byl vykonán v polepšovně pro dospělé. Za takovou
polepšovnu má býti určena některá káznice aneb úplně oddělená její část. Polepšovna pro dospělé nastupuje zde tedy na místo káznice a proto má také výkon trestu v ní zařízen býti podle ustanovení platných pro káznice, ale tak, aby káranec při dobrém chování mohl dosáhnouti podmínečného propuštění v době rovnající se nejmenší výměře trestní sazby v rozsudku označené. Ukáže-li se nepolepšitelným, dodá se do káznice a pokládá se za to, že byl odsouzen k nejvyšší výměře označené trestní sazby. Příslušná rozhodnutí činí soud vězeňský, o němž bude řeč
níže (§ 67, 113).
3. Rozumí se samo sebou, že osnova věnuje obzvláštní pozornost zpětným; neboť je všeobecně uznané axioma, jež sotva připouští pochybností, že od účinného potírání zpětnosti závisí z valné části výsledek celého boje proti zločinectvu vedeného.
Za zpětné sluší dle osnovy pokládati ty, kdož vytrpěli již trest pro zločin spáchaný ze stejně nízké pohnutky, pokud ale jde o příčiny, při nichž, jak výše bylo vyloženo, pohnutka není charakteristickou, trest pro stejný nebo příbuzný přečin. Při zpětnosti zvyšuje se trestní sazba o jeden stupeň a může docela o dva stupně býti zvýšena, byly-li trestné činy, o něž jde, spáchány po živnostensku nebo ze zvyku. Tím se dosahuje toho, že proti zpětným zločincům bude nutno uznati nejméně na trest jednoho roku a tudíž tento trest pak vykonati v káznici nebo v ústavě zabezpečovacím. Ti, kdož vytrpěli již dvakráte trest káznice delší tří let zcela, t. j. nedosáhnuvše podmínečného odsouzení nebo neosvědčivše se při něm a spáchají nový zločin trestný nejméně
jednoročním žalářem, mohou býti odsouzeni i k žaláři doživotnímu. Musí k tomuto trestu býti odsouzení je-li nejnižší zákonná sazba pětiletá (§ 68). Těmito ustanoveními na pohled dosti tvrdými má býti zamezeno, aby nebezpeční zločinci, při nichž tresty zůstávají bezúčelnými, ohrožovali společnost na novo. Bude-li jich užíváno bez sentimentálnosti a účelně, osvědčí se nepochybně jako dobrá zbraň proti zpětnosti.
Ale jak učí zkušenost, jsou vážným nebezpečím pro společnost nejen zločinci těžcí, nýbrž i ti, kteří vytrvale přes vytrpěné tresty opět a opět se dopouštějí lehčích trestných činů. Proto osnova dává zvláštním ustanovením možnost potrestati jakýkoli přestupek při třetí zpětnosti jako přečin (vězením od 14 dnů do 3 let). Ba každý přečin může býti potrestán jako zločin (žalářem od 1 měsíce do 3 let), byl-li spáchán z nízké pohnutky a vytrpěl-li vinník za posledních pět let již tři tresty pro trestné činy spáchané ze stejné nízké pohnutky (§ 69). Tím má býti umožněno, aby také ona z praxe známá individua se sáhodlouhými trestními výtahy, která úmyslně stále a stále páchají nepatrné trestné činy, aby dosáhli na nějaký čas zaopatření ve vězení, mohla státi se účastna tuhé kázně zavedené v káznici a pracovnách donucovacích. Poznamenati sluši ještě, že promlčení zpětnosti se dokonává ve lhůtě pěti let, u přestupků ve lhůtě tří let. Příslušný předpis (§ 39) je upraven tak, že platí nejen pro vlastní zpětnost, nýbrž také pro jiné případy, ve kterých předcházející potrestání má význam pro výrok o trestu neb o zabezpečovacím opatření, pro způsob výkonu jich aneb konečně pro podmínečné odsouzení. Je-li odsouzení v cizině v té příčině rovno odsouzení soudem tuzemským, má posouditi soud přihlížeje k povaze činu i trestu (§ 13 čís. 19).
4. Ukládání trestu při souběhu (konkurenci) trestných činů jest upraveno podle zásady zostření. Za základ sluší vzíti nejpřísnější z konkurujících trestních sazeb (sazbu základní). Při tom rozhoduje zásadně délka sazby; trest však má býti vyměřen v nejpřísnějším způsobě. Spodní i hoření hranice základní sazby se přiměřeně zvyšuje. Ale toto zvýšení neurčuje se, jak bývá obvyklým, poměrnou části sazby základní, nýbrž hledíc k tíži souběžných deliktů, totiž tak, že dolejší i hořejší hranice sazby základní se zvyšuje o polovici nejnižší a nejvyšší výměry určené na delikt souběžný a je-li jich více. na nejtěžší z nich. Je-li tedy na př. základní sazba od 5 do 12 let a nejblíže nejpřísnější sazba od 2 do 8 let, sluší vyměřiti trest podle trestní sazby od 6 do 16 let. Při tom ale nesmí býti překročena nejvyšší výměra zákonného způsobu trestu. K souběžnému přestupku přihlíží se jen v mezích sazby základní, nezvýšené; zde platí tedy modifikovaná absorbce.
Touto úpravou, odchylnou od jiných osnov i zákonů, platnou jak pro souběh trestných činů, tak pro souběh trestných zákonů (t. ř. konkurenci ideální), má býti dosaženo toho, že při stanovení zvýšené sazby padá na váhu nejen to, že jsou tu trestné činy souběžné, nýbrž i to, jak těžké tyto trestné činy jsou. Na vedlejší tresty a zebezpečovací opatření má nebo může býti uznáno, ukládá-li nebo připouští-li je zákon třeba toliko na jediný ze sbíhajících se deliktů.
Těchto ustanovení sluší přiměřeně užíti také při vyměřování trestu dodatného, jedná-li se o sbíhajících se trestných činech v řízení odděleném, ovšem jen, když první trest byl již vykonán neb vykonán býti má, nikoli když byl prominut anebo je již promlčen (§ 71, 72), 5. Pokud jde o soudcovské oprávnění ke zmírnění zákonného trestu, rozeznává osnova mezi snížením sazby trestní a mimořádným zmírněním trestu. Snížení sazby trestní záleží v tom, že lze užíti trestní sazby o jeden stupeň nižší, místo doživotního žaláře uznati na žalář od 10 do 20 let a místo nejnižšího stupně trestu vězení na trest peněžitý. U přestupků může býti místo každého jiného trestu uznáno na trest na penězích nebo také od potrestání úplně býti upuštěno. Připouští-li zákon mimořádné zmírnění trestu, rozšiřuje se uvedené oprávnění soudce ještě v tom směru, že může užíti trestní sazby snížené o dva stupně a na místě doživotního žaláře uznati na žalář od 5 do 12 let (§ 75, 78 o., § 13 přest.).
Obě uvedená oprávnění příslušejí soudci toliko v případech v zákoně výslovně označených. Snížení trestní sazby je přípustno při neomluvitelném vykročení z mezí obrany a nouze (§ 21, 22), při účastenství (§ 23), při zmenšené příčetnosti a v některých případech jí a nouzi blízkých (§ 76) a konečně proti svedeným osobám mladším 21 let. Mimořádné zmírnění trestu je možné při omylu o bezprávnosti (§ 18) a při omluvitelném vykročení z mezí nouze (§ 22).
Je-li tu několik důvodů pro užití mírnější sazby, má býti sazba snížena jen jednou a to podle ustanovení pro vinníka příznivějšího. Obdobné ustanovení platí také o souběhu důvodů pro zvýšení sazby. Sbíhají-li se důvody pro snížení s důvody pro zvýšení sazby, může soudce dle svého uvážení setrvati při sazbě základní nebo ji zvýšiti nebo snížiti (§ 79, § 80).
(Dokončení.) Ročník XLI.
Právník 1922
Sešit III.

Osnova československého zákona trestního.


Podle přednášky konané v Právnické jednotě v Praze podává prof. A. Miřička.


( Dokončení.)
Podmínečné odsouzení (§ 81–89).
Pokud jde o tuto instituci, předstihlo již zákonodárství naší republiky celkovou reformu práva trestního známým zákonem ze 17. října 1919 č. 562 sb. z. a n., jehož ustanovení osnova v celku přijala. Avšak v některých závažných kusech stanovila úchylky, hledíc ke zkušenostem v praksi učiněným. Aby totiž bylo omezeno zahnizďující se šablonovité užívání této instituce, jež bylo předmětem opětovných stížností, bylo pokládáno za žádoucno, výslovně poukázati v zákoně na výminečnou povahu tohoto zařízení. Trestný čin nesmí, má-li dojíti k podmínečnému odsouzení, býti projevem osobnosti vinníka a jeho zločinné náklonnosti, nýbrž musí, hledíc k jeho povaze a dosavadnímu životu, jeviti se jako výminečné neblahé odbočení od jeho celkového chování.
Na rozdíl od stanoviska judikatury, jež příčící se zájmy veřejné při rozhodování o podmínečném odsouzení pokládá za nerozhodný, vylučuje osnova podmínečné odsouzení výslovně, odporuje-li důležitým veřejným zájmům. Neboť kde závažné důvody povahy veřejné naléhavě vyžadují výkonu trestu pro generálně prevenční účinky jeho, tam musí zájem jednotlivce na výminečné nevykonání trestu ustoupiti.
To vyplývá z myšlenky ochrany, jež dle správného mínění je podkladem celého trestního práva, a jest ostatně uznáno v našem zákonodárství již tím, že při trestných činech proti zákonu o válečné lichvě ze 17. října 1919 č. 568 sb. z. a n. a proti zákonu o podloudném vývozu z 18. března 1920 čís. 188 sb. z. a n. je podmínečné odsouzení právě z důvodu výše uvedeného (vyjímaje mladistvé) vyloučeno.
Mimo to uchyluje se osnova od platného práva také v tom, že, osvědčí-li se podmínečně odsouzený, nemá to míti ten význam jako dosud, že totiž se má za to, že odsouzení se nestalo, nýbrž toliko, že rozsudek se pokládá za vykonaný a vymazaný. Úplné zahlazení odsouzení (druhý stupeň rehabilitace) nastane v případě osvědčení se teprve po uplynutí doby předepsané jinak pro dosažení prvního stupně (§ 37 posl. odst.).
Podotknouti sluší ještě, že podmínečné odsouzení se vylučuje u trestů žaláře již delších 6 měsíců a u trestů vězení delších 1 roku. Doba zkušebna činí u zločinů 2–5, u přečinů 1–5 a u přestupků 1–3 léta (§ 82 č. 2, § 83 o., § 17 přest.).
Výkon trestu a zabezpečovacích opatření.
1. Vycházejíc z názoru, že účinek trestu závisí především na účelném zařízení výkonu jeho a že úprava této otázky v samém zákoně trestním nenaráží jako v některých jiných státech na ústavní nebo taktické překážky, pojala osnova podrobná ustanovení o výkonu trestu a zabezpečovacích opatření do zvláštní (čtvrté) hlavy (§ 90–132).
V čelo postavena byla zásada, že výkon trestu a zabezpečovacích opatření náleží k působnosti justiční správy a že k vrchnímu řízení jeho je povolán ministr spravedlnosti (§ 90). Aby však bylo vyvarováno zkostnatění výkonu trestu v rukou státních orgánů, přibírá se vydatnou měrou element laický ke spolupůsobení při dozírání na výkon a při rozhodování otázek k tomu se pojících. Tím mají býti jednak vězňové chráněni před libovůlí orgánů státních, jednak má býti zvýšena důvěra obyvatelstva v činnost těchto orgánů. Osnova obsahuje ustanovení, jimiž má býti zabezpečen jednak výběr kvalifikovaných laiků, kteříž dílem mají býti jmenováni státní správou, dílem volení ústavními a jinými zastupitelstvími, jednak i účelná výchova a výcvik ústavního personálu, v jehož rukách výkon trestu bezprostředně leží (§ 96).
2. Ministru spravedlnosti, jako nejvyššímu řediteli výkonu trestu, přidává se ústřední rada, ve které je silně zastoupen element laický. Jí náleží činiti návrhy a podněty na zdokonalení výkonu trestu a péče o propuštěné a bdíti nad účelným výkonem příslušných zákonů a nařízení (§ 91).
Bezprostředním dozorem na výkon trestu v ústavech trestních i zabezpečovacích pověřují se státní zástupcové jako ústavní komisaři. Toto zařízení se osvědčilo jak v Rakousku tak i v Uhrách. Dozorčí rada, skládající se ze soudce, obhájce a důvěrníků z lidu za předsednictví ústavního komisaře, má úkol, přesvědčiti se z pravidla dvakráte do roka o stavu ústavu, přispívati radou při jeho správě a zdokonalování a upozorňovati ústřední radu na zjištěné nedostatky. Soudce a dva jiní členové dozorčí rady tvoří vězeňský soud, jenž je k tomu povolán, aby ve věcech jemu přikázaných rozhodoval v řízení obdobném onomu, jež předepsáno je pro okresní soudy, slyše prve státního zástupce a obhájce. Zejména má rozhodovati o přísnějších trestech kárných a o podmínečném propuštění. O opravných prostředcích proti jeho nálezům rozhoduje sborový soud prvé stolice. Touto úpravou má býti dosaženo rychlého rozhodnutí příslušných otázek kolegiem věci znalým za záruk řízení soudního. Způsobem podobným zřídí se dozorčí rada u každé soudní trestnice, leč že u soudů okresních je komisařem a
také předsedou jejím přednosta soudu (§ 92–95). Rozumí se, že pro soudní trestnice nemají býti zřízeny zvláštní soudy vězeňské.
3. Osnova nařizuje, aby všichni vězňové k práci způsobilí byli účelně zaměstnáni. Odsouzeným k žaláři může nehledíc k jich dosavadnímu zaměstnání býti uložena jakákoli práce v káznici zavedená nebo potřebná. Naproti tomu
mají ti, kdož odpykávají toliko trest vězení, býti pokud možno ponecháni při svém dosavadním zaměstnání a není-li to možno, vyučeni býti v práci, jež by jim na svobodě byla na prospěch. Osoby odsouzené k vazbě povinny jsou konati práce jim přikázané jen, neopatří-li si vlastní přiměřené zaměstnání (§ 99, 110, 115, 119 o., § 17 přest.).
Na mzdu za práci nemají vězňové zásadně nároku. Ale má býti ustanoveno nařízením, pokud čistého výtěžku zbývající po srážce útrat výkonu lze užiti k náhradě škody trestným činem způsobené, k podpoře nuzné rodiny trestancovy, k opatření vedlejších požitků a konečně také k zabezpečení obživy trestancovy na svobodě. To platí také o chovancích ústavů zabezpečovacích (§ 100 o., § 17 přest.).
Trestanci (chovanci) požívají stravy ústavní. Jenom ti, kdož jsou ve vazbě, mohou se sami stravovati, pokud to připouští domácí řád. Podávání lihovin je naprosto zakázáno » 101 o., § 17 přest.). Trestanci v žaláři nosí trestanecký šat, kdežto pro ty, kdož odpykávají trest ve věznici, je předepsán šat »ústavní«, který tedy nemusí býti nutně obvyklým šatem trestaneckým. Ostatní odsouzení k vězení nebo k vazbě mohou nositi šať občanský (§ 110, 116, 119 o., § 17 přest.).
Jako tresty kárné připouští se toliko odnětí povolených výhod a samovazba, jež může býti zostřena postem a tvrdým ložem v míře dosti obmezené. Půst a tvrdé lože bez samovazby nelze uložiti, protože tyto tresty ve vazbě společné jsou podle zkušenosti bezvýznamné. Právo k uvalování trestů kárných je podle tíže spáchaného porušení kázně a podle výše trestu rozděleno mezi představeného ústavu, komisaře a vězeňský soud. Cestou disciplinární mohou býti trestány také přestupky náležející k příslušnosti soudů a přečiny, jež nejsou přísněji trestny než vězením 8 měsíčním. Ony trestá komisař, tyto soud vězeňský. Vězeňský soud, odsoudí-li, uzná na prodloužení doby trestu a to, když běží o přečin, v rámci trestní sazby, jinak nejdéle o jeden měsíc. Také může naříditi, že tento trest má zcela nebo z části býti odpykán ihned a to v samovazbě, kterouž může zostřiti způsobem svrchu uvedeným (§ 104–106).
4. V osnově setkáváme se se všemi čtyřmi známými stupni progresivního systému irským zvaného : samovazbou, vazbou společnou, přechodným ústavem a podmínečným propuštěním; ale výkon trestu zařízený podle tohoto systému není předepsán ani při trestech delších. To proto, poněvadž takové ustanovení hledíc ke značnému nákladu s tím spojenému buď by zůstalo na papíře, anebo, což je ještě horší, odročilo reformu trestního práva ad calendas graecas. A pak má býti vyčkáno zkušeností, jež budou učiněny s trestním systémem osnovy.
Proto vidíme, že trest káznice má býti vykonáván v samovazbě toliko v první době nepřesahující 3 měsíce, a i to jen, když to je domácím řádem ustanoveno. Pro tresty žaláře kratší jednoho roku a pro tresty vězení od 1 roku není samovazba vůbec předepsána. Za to tresty vězení kratší jednoho roku a tresty vazby mají býti vykonávány celé v samovazbě, pokud to ovšem je možno (§ 111, posl. odst., § 120 o., § 17 přest.).
Pokud jde o vazbu společnou, pomýšlí osnova na vlastní progresivní výkon trestu jen u káznice (žalář od 1 roku) v souhlase s účelem tohoto trestu (polepšení soustavnou kázní). Tento progresivní výkon záleží v podstatě v tom, že káranci rozděleni jsou ve tři kázeňské třídy. V každé z nich musí trestanec ztráviti jednu čtvrtinu trestu. Postup do vyšší třídy a podmínečné odsouzení určují se podle známého systému známkového (čárkového).
Káranec se zařadí při vstupu zpravidla do třídy druhé. Jenom takoví zpětní, kteří již odpykali trest íáznice, zařadí se do třídy třetí; do této třídy mohou býti odkázáni také trestanci z třídy druhé i první soudem vězeňským pro trvalé špatné chování nebo trvalou nedbalost. Podmínečné propuštění má místo teprve po odpykání tří čtvrtin trestu, nejméně pak jednoho roku a jen z třídy prvé. Trestanci doživotní mohou býti podmínečně propuštěni po 15 letech (§§ 111 až 112).
Jinak přípustno je podmínečné propuštění také při trestu vězení aspoň jednoročního a to již po odpykání dvou třetin trestu, nejméně jednoho roku (§ 117). O podmínečném propuštění z ústavu zabezpečovacích byla již svrchu řeč. Ostatní předpisy o podmínečném propuštění převzaty jsou v podstatě z platného zákona z 18. října 1919 čís. 562 sb. z. a n., byvše arci přizpůsobeny trestnímu systému osnovy. Zkušebna doba rovná se zbytku trestu, činí ale nejméně dvě a nejvíce pět let; u doživotně přechovávaných snižuje se z dosavadních desíti let na pět let. Doživotní káranci mohou býti propuštěni také opětně, ale teprve po desíti letech. Jinak je opětné podmínečné propuštění zpravidla vyloučeno. Veškerá příslušná rozhodnutí činí, pokud kde o ústavy trestní a zabezpečovací, vězeňský soud (§§ 128–132). Take instituce přechodného ústavu převzata byla ze zákona ze 17. října 1919 čís. 562 sb. z. a n. (§ 16) s některými změnami. Podle osnovy mohou totiž chovanci ústavů trestních i zabezpečovacích, kteří v nich ztrávili aspoň jeden rok a vytrpěli nejméně polovici trestu, nelze-li je sice ještě propustiti na svobodu, není-li však již třeba tuhé kázně ústavní, ministerstvem spravedlnosti na návrh vězeňského soudu býti odkázáni do ústavu přechodného, kdež mají zmírněným dozorem i větší volností při zaměstnání přivykati životu na svobodě (§ 103). K tomu sluší poznamenati, že takový přechodný ústav máme na Slovensku (Leopoldov) a že pokud stačí místo v něm, toto opatření bude moci ihned býti prováděno.
5. Zvláštní význam přikládá osnova péči o propuštěné, poněvadž, jak zkušenost učí, první čas po propuštění bývá pro ně nejkritičtějším. Proto se dozorčí radě ukládá povinnost, aby dorozumějíc se s dobrovolnými organisacemi se postarala v čas o obživu propuštěného na svobodě. Pokud toho je třeba, může za tím účelem trestanec (chovanec), jenž má býti propuštěn, se svým svolením býti ponechán po odpykání trestu v ústavě po zcela krátkou dobu, nejdéle 14 dnů. Také mu může dozorčí radou přidán býti podpůrce, aby spravoval jeho úspory a i jinak mu byl nápomocen (§ 102).
6. Další podrobná ustanovení o výkonu trestů na svobodě a zabezpečovací vazby má obsahovati domácí řád, jejž pro každý jednotlivý ústav má vypracovati dozorčí rada v rámci obecného řádu o výkonu trestů na svobodě a zabezpečovacích opatření, jenž bude vydán ministerstvem spravedlnosti (§ 97).
Poznámky závěrečné.
To co tu uvedeno stačí, tuším, k povšechné informaci jak o trestním systému osnovy, tak o povšechných metách, jež si osnova vytkla.
Ve dvojím směru očekávají autoři osnovy výtky, jež souhlasí s tím, co sami sice chtěli, ale po zralé úvaze veškerých okolností přece do osnovy nepojali. Jednak totiž výtku, že soudcovskému uvážení, jakkoli jeho meze jsou vytýčeny daleko šíře než v platném právu, přece jen není popřáno tak širokého pole, jako na př. v osnově švýcarské neb v osnově německé, tak zejména pokud jde o právo soudce k zmírnění trestu, o rehabilitaci a j. To sluší přiznati a má důvod svůj ve značných rozdílech kulturních poměrů na západě a východě našeho státu, jakož i v ostrých protivách národních i sociálních, jež vyžadují, aby bylo počítáno s možností, že tyto proudy vniknou do oblasti trestního soudnictví.
A pak bije do očí pří srovnání s jinými osnovami i zákony jakási zdrželivost při úpravě výkonu trestu, jevící se zejména v omezeném počtu trestů na svobodě, v odmítnutí zvláštní custodiae honestae, v šetrném užívání samovazby, jakož i v tom, že mnohé z navrhovaných ústavů, zejména polepšovňa pro dospělé a ústav pro choré vězně, mají podle okolností aspoň pro přechodnou dobu býti zařízeny toliko jako samostatná oddělení jiných ústavů již existujících. Ale i tu musili autoři osnovy počítati s danými poměry. Musili míti na očích, že zbudování a vnitřní zařízení většího počtu takových ústavů by za dnešních poměrů vyžadovalo nákladů sotva uhraditelných a že tudíž jen taková reforma trestního zákona může si činiti naději na brzké uskutečnění, která
dovede veliké cíle své šetrně přizpůsobiti tomu, co tu jest a čeho lze dosáhnouti a jejíž původci neopominuli moudře se uskrovniti při volbě prostředků, pamětlivi jsouce toho, že věc lepší je nepřítelem věci dobré.
  1. Přest. = osnova zákona přestupkového; osnova trest. zákona o zločinech a přečinech označena je čísly paragrafů bez dodatků anebo jako »o«.
  2. Učinil jsem tak ve článku »Formy trestné viny v osnovách«, jenž mezi tím již vyšel v Časopise pro právní a státní vědu, IV. 1921, str. 330 d.
Citace:
MIŘIČKA, August. Osnova československého zákona trestního. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1922, svazek/ročník 61, číslo/sešit I., II., III, s. 17-27, 49-64, 81-87.
Creative Commons BY-NC-ND 4.0 Obsah podléhá licenci Creative Commons BY-NC-ND 4.0. Uveďte autora (BY), neužívejte dílo komerčně (NC), Nezasahujte do díla (ND).