NPD documents search: Váž. tr., 10 (1928)

Č. 669.

Náklad na národní školství: * K řešení sporných otázek, týkajících se přeměny naturálních dávek k účelům školským v dávky peněžité (§ 6 zák. z 24. února 1873 č. 16 z. z. čes.) jsou povolány úřady školské, třebas i ona dávka naturální, o jejíž reluici jde, spočívala na titulu soukromoprávním.
(Nález ze dne 19. ledna 1921 č. 13254/20.)
Věc: Josef P. v Střelohošticích (adv. Dr. Ant. Schauer z Prahy) proti ministerstvu školství a národní osvěty v Praze (za stranu zúčastněnou adv. Dr. Arnošt Ráž ze Smíchova) stran dodávání dříví pro obecnou školu v Střelohošticích.
Výrok: Naříkané rozhodnutí zrušuje se pro nezákonnost.
Důvody: Místní školní rada v Střelohošticích usnesla se dne 19. srpna 1917 na tom, že Josef P., velkostatkář ve Střelohošticích, má býti vyzván, aby dle své povinnosti dodal škole Střelohoštické 9 dolnorakouských sáhů palivového dříví in nátura a že nabízená jím náhrada ročních 144 K se nepřijímá.
Na uvedené usnesení místní školní rady podal stěžovatel stížnost
k okresní školní radě ve Strakonicích a žádal zároveň zvláštním podáním ze dne 25. září 1917, aby vzhledem k ustanovení §u 6 zákona ze dne 24. února 1873 č. 16 z. z. naturální dávka dříví pro školu Střelohoštickou byla přeměněna na stálý plat.
Okresní školní rada vyslovila pak rozhodnutím ze dne 6. prosince 1917, že jest velkostatek Střelohoštice podle zápisu v deskách zemských povinen dodávati škole v Střelohošticích a Katovicích ročně 9 dolnorakouských sáhů dříví palivového, že však, jak ze spisů u okresní školní rady uložených je zjištěno, již předešlí majitelé tohoto velkostatku a také stěžovatel sám dodávali jmenovaným školám na místě dříví smluvený poplatek ročních 144 K.
Podle ustanovení § 6 citovaného zákona mají býti všechny naturální dávky korporací a jednotlivců, pokud jsou určeny školám, přeměněny na roční dávky peněžité, což se v případě dávky dříví, o kterou jde, již stalo dosavadním obvyklým dodáváním peněz na místě dříví. Jest tudíž majitel velkostatku střelohoštického na dále povinen odváděti roční dávky 144 K jakožto náhradu za dříví pro školu místní školní radě v Střelohošticích a Katovicích.
Z výměru toho odvolala se místní školní rada v Střelohošticích namítajíc, že okresní školní rada nešetřila před vydáním rozhodnutí postupu a řízení podle §u 6 citovaného zákona a že cena 144 K jest naprosto nepřijatelná.
Finanční prokuratura, byvši zemskou školní radou dožádána o projev mínění, vyslovila se v ten smysl, že k rozhodnutí sporu, zda zmíněná dávka má se odváděti in natura nebo zda tato dávka byla přeměněna na hodnotu peněžitou ročních 144 K, takže by škola v Střelohošticích měla pouze nárok na tuto roční odměnu, nejsou povolány školní úřady, nýbrž pouze řádné civilní soudy, poněvadž dávka, o kterou jde, zakládá se na kupní smlouvě ze dne 12. ledna 1809, tedy na titulu soukromoprávním a jest proto pouze soud povolán k rozhodnutí právních rozepří o způsobu, kterým velkostatek má dávku shora uvedenou odváděti.
Zemská školní rada zrušila pak rozhodnutím ze dne 26. listopadu 1918 čís. I 649/3 v odpor vzatý výměr školní rady pro nepříslušnost školních úřadů z důvodů ve vyjádření finanční prokuratury uvedených.
Odvolání proti tomu stěžovatelem podané bylo naříkaným rozhodnutím zamítnuto z důvodů uvedených v rozhodnutí II. stolice.
Stížnost k nejvyššímu správnímu soudu namítá, že II. a III. instance rozhodla o otázce, o kterou zúčastněným stranám vůbec ani nešlo, neboť není sporu o tom, že jest velkostatek střelohoštický dosud povinen na základě titulu soukromoprávního odváděti zmíněnou dávku dříví in natura, že však vyšší školní úřady přehlížejí, že stěžovatel svým podáním z 25. září 1917 s odvoláním na § 6 zákona ze 24. února 1873 č. 16 z. z. česk. výslovně žádal, aby naturální dávky dříví jak pro školu střelohoštickou tak i pro školu katovickou byly počínajíc rokem 1917 proměněny na stálý plat peněžní a že jde tedy o zavedení zákonem upraveného řízení za účelem stanovení, jakým způsobem se má tato dávka odváděti v budoucnosti.
O této otázce může však dle jasného znění zákona v I. instanci rozhodovati toliko okresní školní rada, která ostatně o tom již rozhodla v ten smysl, že přeměna dávky naturální ve stálý plat peněžní nastala již dosavadním obvyklým dodáváním peněz na místě dříví.
Nejvyšší správní soud shledal tuto stížnost důvodnou vycházeje z následujících úvah:
V daném případě není sporu o tom, že jest stěžovatel povinen k dávce pro školu na základě titulu soukromoprávního na jeho velkostatku váznoucího.
Jak ze spisů zřejmo, žádal stěžovatel svým podáním ze dne 25. září 1917, dovolávaje se předpisu §u 6 citovaného zákona, aby naturální dávky dříví, a to jak pro školu v Střelohošticích tak i pro školu v Katovicích, ku kterým jest majitel velkostatku střelohoštického povinen, byly počínajíc rokem 1917 přeměněny na stálý plat peněžní.
Okresní školní rada rozhodnutím svým ze dne 6. prosince 1917 pak skutečně o této žádosti domáhající se přeměny dávky rozhodla a vyslovila, že přeměna dávky naturální pro obě školy již dosavadním obvyklým dodáváním peněz na místě dříví de facto nastala a že tedy jest stěžovatel i nadále povinen odváděti místo dávky in natura pro obě zmíněné školy peníz ročních 144 K.
Z rozhodnutí tohoto, jež bylo doručeno jak stěžovateli tak i místní
školní radě v Střelohošticích i v Katovicích, jest nade vši pochybnost patrno, že okresní školní rada vyřídila i žádost stěžovatelovu o přeměnu dávky pro obě školy a netoliko podání stěžovatelovo ze dne 3. září 1917, jež se vztahuje jenom na školu v Střelohošticích, a nemohl proto nejvyšší správní soud přiznati oprávněnost námitce zástupce místní školní rady v Střelohošticích jako strany zúčastněné, že žádost stěžovatelova ze dne 25. září 1917 zůstala dosud nevyřízena a že jest proto stížnost k nejvyššímu správnímu soudu nepřípustna.
Ve věci samé uvážil pak nejvyšší správní soud takto:
Spor o tom, zda určitá otázka spadá do kompetence řádných soudů či zda vyhrazena jest úřadům správním, řešiti jest dle povahy onoho právního vztahu, který rozhodnutím dotčené otázky má býti upraven nebo na jisto postaven.
Vzhledem k tomu, že dle §u 1 j. n. podléhají příslušnosti řádných soudů toliko ony záležitosti, které náleží v obor soukromého práva, nutno odkázati na úřady správní všechny otázky, jež patří v obor práva veřejného. Arciť není hranice mezi právem soukromým a veřejným vytýčena způsobem tak přímočárným, že by určité právní poměry vždy ve svém celku buď jen v obor práva veřejného nebo jen v obor práva soukromého mohly býti zařazovány. Nezřídka zasahuje právo veřejné instituty právní, které jsou nesporně svým rázem i vznikem povahy soukromoprávní, upravujíc určité jejich vztahy. Pak arciť nastává dle toho, o jakou právní relaci jde, tu kompetence řádných soudů, tu zase příslušnost oněch úřadů správních, jimž péče o onen zvláštní právní vztah veřejnoprávní jest svěřena. Zjev posledního druhu vykazuje i zákon o zřízení a udržování škol ze dne 24. února 1873 č. 16 z. z., pokud v §§ 5 a 6 jedná o prestacích k účelům školským, založených na titulu soukromoprávním. Zákon tento nedotýká se charakteru těchto prestací jako dávek soukromoprávních, uznává další trvání jich jako založené na titulu soukromého práva a tím připouští, že v otázkách, v nichž by se jednalo toliko o existenci tohoto titulu neb o rozsah dávkové povinnosti, jak z takového titulu vzešla, jsou
jen řádné soudy příslušný.
Avšak týž zákon uznal za nutno z důvodů veřejných zájmů, jichž celý tento zákon jest výrazem i ochráncem, zasáhnouti sám v tyto soukromoprávní poměry a upraviti svým způsobem jednu jejich stránku.
Stalo se tak v §u 6, jenž věnován jest otázce přeměny dávek oněch, jsou-li naturální, v dávky peněžité.
Právo na tuto přeměnu i korespondující povinnost přeměnu takovou trpěti vyslovuje tento zákon sám a zakládá tím určitý vztah nový, který diktován byv ohledy zájmu veřejného a upraven samostatně zákonem školským, tedy zákonem veřejnoprávním, musí býti pokládán za výlučně veřejnoprávný.
Důsledkem toho jest, že i všechny ony sporné otázky, které se přeměny (reluice) naturálních dávek k účelům školským dotýkají a dle § 6 cit. zákona mají býti řešeny, nutno jako výlučně veřejnoprávní podříditi výhradně kompetenci oněch úřadů, které povolány jsou provésti předpisy uvedeného zákona.
Úřady těmi jsou úřady školské.
Z těchto důvodů přikazuje zcela důsledně § 6 v odst. 1 rozhodování o »úpravě« (Feststellung) těchto dávek a to beze všeho obmezení, zda jejich titul jest soukromoprávní či veřejnoprávní, okresní školní radě. O takovou úpravu šlo i v případě předloženém, v němž stěžovatel žádostmi
svými ze dne 3. září a 25. září 1917, k jejichž vyřízení vyšlo rozhodnutí I. instance, se domáhal výroku, že dávka původně naturální má býti pokládána za přeměněnou již na dávku peněžitou resp. nestala-li se dosud přeměna tato, že má dle 2. odstavce § 6 býti vyslovena.
O této otázce mohou jen školské úřady rozhodovati a jeví se tudíž
opačný názor žalovaného ministerstva v rozporu se zákonem.

Citace:

č. 7269. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 661-663.