Č. 633.

Zabírání budov pro účely školské: * Na případy úředního záboru budov nebo místností pro školu, zřízenou dle zák. z 3. dubna 1919 č. 189 sb. z. a n., lze použíti i tehdy, jde-li toliko o získání místnosti nájmem, výlučně jen zákona tohoto a nikoli zákona ze dne 11. června 1919 č. 332 sb. z. a n.
(Nález ze dne 22. prosince 1920 č. 12178.)
Věc: Německá místní školní rada v Novém Jičíně a městská obec Nový Jičín (adv. Dr. Emil Lówy z Nov. Jičína) proti ministerstvu veřejných prací v Praze (za zúčastněnou stranu zemi Moravu jménem české měšťanské školy v Nov. Jičíně adv. Dr. Jar. Budínský z Brna) o zabrání místností v jubilejní škole v Novém Jičíně pro českou měšťanskou školu tamtéž.
Výrok: Naříkané rozhodnutí zrušuje se pro nezákonnost.
Důvody: Předseda zemské školní rady moravské zřídil rozhodnutím ze dne 7. července 1919 čís. 903 v dorozumění s moravským zemským výborem podle ustanovení § 2 zák. ze dne 3. dubna 1919 č. 189 sb. z. a n. v Novém Jičíně veřejnou měšťanskou školu chlapeckou a dívčí s českou řečí vyučovací a přikázal předsedovi české okresní školní rady v Novém Jičíně, aby s urychlením provedl jednání za účelem umístění těchto škol.
Zprávou ze dne 15. července 1919 sdělil předseda okresní školní rady v Novém Jičíně, že jednání s obcí novojičínskou a se zástupci českého obyvatelstva v příčině umístění českých měšťanských škol nevedlo k cíli, poněvadž zástupcové českého obyvatelstva trvají na tom, aby byly měšťanské školy české umístěny v nové budově německé školy jubilejní, která je obsazena dosud vojskem a kterou je vojenská správa ochotna uvolniti.
Poněvadž nelze pro české školství té doby jiných vhodných místností získati, navrhoval, aby bylo jedno křídlo jubilejní školy dle § 7 zákona ze dne 3. dubna 1919 č. 189 sb. z. a n. zabráno pro české školy.
Předsednictvo moravské zemské školní rady odstoupilo však spisy zemské správě politické v Brně k provedení zabrání zmíněné části budovy ve smyslu zákona ze dne 11. června 1919 č. 332 sb. z. a n.
Zemská správa politická vyslovila pak výnosem ze dne 19. srpna 1919 č. 53567, že pro umístění nově zřízené měšťanské školy v Novém Jičíně jest, jak bylo šetřením zjištěno, jedině vhodnou místností levé křídlo německé jubilejní školy v Novém Jičíně, jež dosud byla zabrána vojskem a kterouž vojenská správa se uvolnila vykliditi. Zabírá proto zemská správa politická podle § 1 zákona ze dne 11. června 1919 č. 332 sb. z. a n. celé levé křídlo německé jubilejní školy v Novém Jičíně k účelům umístění nově zřízené české měšťanské školy chlapecké a dívčí v Novém Jičíně prozatím na dobu dvou let. Podotýká se, že německá obecná a měšťanská dívčí škola v Novém Jičíně, kteráž tohoto levého křídla jubilejní školy před tím, než zabráno bylo vojskem, užívala, po dobu zabrání vojskem až do nynější doby jinak byla vhodně umístěna, tudíž zabráním pro české měšťanské školy škody neutrpí. Místnosti řečené zabírají se ve prospěch moravského zemského výboru, ježto dle § 6 zákona ze dne 3. dubna 1919 č. 189 sb. z. a n. jest země rovinná nésti veškeren věcný náklad na shora uvedenou novou školu. Stran náhrady za místnosti zabrané vyhrazuje sobě zemská správa politická dle § 4 cit. zákona další kroky učiniti až po skončeném dotyčném jednání.
Proti tomuto rozhodnutí podala městská rada novojičínská odvolání k ministerstvu veřejných prací, ve kterém poukazuje na to, že je obec ochotna umístiti novou českou školu v jiných úplně vyhovujících místnostech, že však zabraného křídla jubilejní školy potřebuje nutně pro školství německé, pro které je budova ta určena a to tím více, že musilo býti po celých 5 válečných let na německých školách vyučováno jen po polodnech, čímž výchova velice trpěla.
Dále bylo v odvolání namítáno, že nelze zmíněnou budovu zabrati dle § 1 zákona ze dne 11. června 1919, poněvadž hranice práva vyvlastňovacího, pokud se ho užívá ve prospěch škol menšinových, přesně jsou vytčeny v zákoně školním ze dne 3. dubna 1919 č. 189 sb. z. a n.
Ministerstvo veřejných prací zamítlo naříkaným rozhodnutím odvolání městské rady z důvodů v rozhodnutí v odpor vzatém uvedených a z těchto dalších důvodů:
Stěžovatelka namítá, že shora uvedeného zákona o zabírání budov nebo jich částí pro účely veřejné nelze používati na získávání místností pro školy zřízené dle zákona ze dne 3. dubna 1919 č. 189 sb. z. a n. o školách národních. Tento názor dlužno označiti za mylný. Nelze ovšem zákona o zabírání budov užívati k vyvlastnění potřebných budov, když se musí postoupiti úplné vlastnictví věci (§ 365 o. z. o.) a kde lze postupovati dle ustanovení § 7, odst. 2 zákona o národních školách. Jde-li však jen o užívání místností, pak možno voliti postup bud dle zákona o zabírání budov neb dle § 7, odst. 1 zákona o školách národních, neboť žádný z obou zákonů neobsahuje ustanovení, jež by volbu takovou vylučovalo.
V daném případě jsou pro zabrání dle zákona ze dne 11. června 1919 č. 332 sb. z. a n. všechny podmínky splněny. Zabírajíť se pro veřejný účel místnosti v levém křídle jubilejní školy, které té doby účelům školním nesloužily, nýbrž byly obsazeny vojskem, jež má již dle vylíčení samé stěžovatelky za souhlasu vojenské správy připraveny náhradní místnosti v jiné budově. Zabírané místnosti dle posudku stavebně technického potřebují jen částečné adaptace. Naproti tomu nabízený trakt chlapecké školy I. (směrem do Občanské ulice) je z části užíván k účelům školským, z části k účelům musejním, takže by bylo nutno opatřiti dvojí náhradní místnosti. Musejní místnosti by se musily teprve upraviti pro účely školské, kromě toho potřebují dle téhož posudku vysušení, vyvětrání a opravy chatrných stropů. Uznala-li zemská správa politická za tohoto stavu věci zabrané místnosti za vhodnější, nelze tomu vytýkati nesprávnost, při čemž nutno přihlédnouti i k tomu, že nabízené místnosti dle prohlášení Českých zástupců svými rozměry pro účely českých škol nedostačují a proto se nehodí.
Že německé školství bude poškozeno, nelze se obávati. Poškození dlužno posuzovati dle nynějšího stavu. Tu pak se nezabírají místnosti, jež by už v době zabrání, rozhodné pro uvážení všech podmínek, sloužily účelům školským, nýbrž místnosti obsazené jinými uživateli. Ostatně jde tu o opatření až do vystavění nové budovy pro české školy, tedy na dobu přechodnou, při čemž nebude zcela bez významu, že počet dítek na německých školách se citelně zmenšil, jak čeští zástupcové uvedli.
Výrok, že se vyslovuje zabrání ve prospěch moravského zemského výboru, neodporuje citovanému zákonu, neboť se tím poukazuje k subjektu povinnému dle § 4 cit. zák. k náhradě . . . . .
Nejvyššímu správnímu soudu bylo se při rozhodování o stížnosti proti tomuto rozhodnutí podané nejprve zabývati námitkou, která popírajíc kompetenci žalovaného úřadu k zabírání místností pro účely školské, uplatňuje tím zmatek, který by zbavoval naříkané rozhodnutí naprosto veškeré účinnosti a také nejvyššímu správnímu soudu bránil s meritem tohoto rozhodnutí se obírati.
Jest to námitka, jež tvrdí, že na případy úředního záboru budov nebo místností k účelům školským nelze použíti zákona ze dne 11. června 1919 č. 332 sb. z. a n., jenž pro zábor podle tohoto zákona provedený označuje zemskou správu politickou a v dalším postupu instančním ministerstvo veřejných prací za příslušné, nýbrž výlučně jen zákon z 3. dubna 1919 čís. 189 sb. z. a n., jenž pojednávaje o opatření místností pro školu národní, propůjčuje právo rozhodovati o žádaném vyvlastnění nebo nájmu zemské školní radě v dohodě s politickým úřadem zemským resp. ministerstvu školství a národní osvěty ve shodě s ministerstvem vnitra. Žalované ministerstvo vyslovilo právní názor, že lze, nejde-li o plné vyvlastnění budov k účelům školským, kdy prý arciť jen školský zákon sám přijde k platnosti, nýbrž jde-li jen o vnucené přenechání místností k užívání, použíti dle vůle úřadů buď zákona školského ze dne 3. dubna 1919 nebo zákona ze dne 11. června 1919 o zabírání budov vůbec, ježto prý žádný z obou těchto zákonů neobsahuje ustanovení, jež by volbu takovou vylučovalo.
Toto základní stanovisko naříkaného rozhodnutí jest však naprosto mylné. Již podle všeobecných logických pravidel jest naprosto nemožno, aby vedle sebe jako současně platné existovaly dva zákony různého data, upravující tutéž materii právní, avšak obsahem svým se různící. Neboť vydán-li jest nový zákon, jenž nově a svým způsobem určitou otázku upravuje, která v některém starším' zákoně jinak byla zodpovídána, pak podle zásady: »lex posterior derogat priori« nastupuje na místo staršího zákona s výlučnou platností zákon nový a zákon starý v oněch mezích, ve kterých táž otázka novým zákonem jest řešena, jest mlčky působnosti a účinnosti zbaven (derogatio tacita).
Kdyby tedy bylo pravdou, že i zákon ze dne 11. června 1919 č. 332 se také na opatření místnosti pro účely školské vztahuje, pak by tím byl předpis § 7 zákona z 3. dubna 1919 č. 189 sb. z. a n., pokud pouhé užívání místností k účelům škol národních normuje, zplna derogován.
Není-li však možno derogaci tuto přiznati, pak neplyne z toho jiný závěr, než že zákon z 11. června 1919 čís. 332 nevztahuje se ani na opatření pouhého užívání místností k účelům, o nichž mluví zákon z 3. dubna 1919 čís. 189, a že pro otázky tyto i nadále jako jedině a výlučně platná norma jest účinným toliko zákon posléz uvedený se svými novelami.
Není proto v žádném případě možno, přiznati konkurenci kumulativní obou dotčených předpisů, jak to činí naříkané rozhodnutí, nýbrž nutno rozhodnouti otázku, který z obou zákonů sám v dotčeném ohledu platí.
Dle náhledu nejvyššího správního soudu jest rozhodnutí tohoto problému dáno jak podstatou věci, tak i zákonem samým.
V prvém směru nutno poukázati k tomu, že zákon o zabírání budov, jenž všeobecně mluví jen o účelech veřejných, jest zákonem generálním, kdežto zákon z 3. dubna 1919, který se obmezuje na předpisy o umístění škol národních, vykazuje charakter zákona speciálního. Vnitřní poměr nového zákona generálního k starému zákonu speciálnímu nenese toho nezbytně s sebou, že by nový zákon generální vždy starší zákon speciální zbavoval moci, třebas by i v podstatě svým obsahem zahrnoval tutéž materii, které jest věnován starší zákon specielní. Jest spíše nutno vždy v každém konkrétním případě zvlášť zkoumati, zda účel i smysl novějšího zákona generálního jde tak daleko, že jemu nutno přiznati i účinek derogační vůči staršímu speciálnímu zákonu.
Posuzuje-li se s tohoto hlediska zákon o zabírání budov a jeho poměr k zákonu o umístění škol národních, dospěje se k jasnému přesvědčení, že zákonem prvnějším nemělo i nechtělo se ničeho měniti na zákoně školském.
Je to již z toho patrno, že nedá se mysliti, že by zákonodárce, jenž věnoval takovou péči národním školám a jenž k vůli opatření jejich potřeb dal i zvláštní předpisy a k praktikování jejich povolává úřad školský a zejména zvláštní orgán, za nedlouho na to zaujal úplně nové stanovisko a týž úkol svěřoval místodržitelství a ministerstvu veřejných prací, tedy úřadům nikoli odborně školským, nýbrž odborně technickým. Tento závěr potvrzuje zákon sám potud, že existenci a další platnost § 7 zákona z 3. dubna 1919 i po červnu roku 1919 předpokládá zákon z 9. dubna 1920 č. 295 sb. z. a n., jenž uznal za vhodné novelisovati poslední odstavec tohoto předpisu, nahradiv dosavadní jeho znění textem jiným. Tento nový text zachovává v podstatě předpis starý v platnosti, jejž opravuje jen tím, že dává bližší poukazy co do provedeného řízení a že rozhodování tam, kde dle zákona z 3. dubna 1919 byla povolána zemská školní rada, svěřuje předsedovi zemské školní rady, resp. jeho zástupci.
Tím bylo však s patrnou určitostí vysloveno, že nenastala v působnosti a platnosti zákona ze dne 3. dubna 1919 vydaným zatím zákonem o zabírání budov ze dne 11. června 1919 nižádná mezera, nýbrž že všechna ustanovení tohoto zákona stále trvají, a nadále trvati mají, arciť se změnami provedenými v zákoně ze dne 9. dubna 1920.
Ostatně doznává samo naříkané rozhodnutí, že zákon z 3. dubna 1919 jest ještě ve svém celku platný; musí tudíž dle výkladu shora podaného pak připustiti i to, že novější zákon z 11. června 1919 neupravuje tutéž otázku, nýbrž pro školské účely, pokud jde o školy dle zákona z 3. dubna 1919 zřízené, jen tento zákon v platnosti ponechává.
Tím však jest i dokázáno, že nemůže o opatření místností pro účely školské ani jednati ani rozhodovati jiný úřad než ten, který jest k tomu dle § 7 zákona z 3. dubna 1919 povolán, ani že nemůže býti otázka ta posuzována dle jiných norem, než které v tomto zákoně jsou obsaženy. Stojí-li naříkané rozhodnutí na jiném právním stanovisku, jest je prohlásiti za nezákonné, aniž pak bylo nutno nebo možno se obírati námitkami, jež byly předneseny v ohledu formálním i věcném proti rozhodnuti tomuto.

Citace:

č. 633. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství, 1921, svazek/ročník 2, s. 793-797.