Administrativní řízení (Slovensko): * Ustanovevní § 2 zák. čl. XX. : 1901 o obmezení pořadí instancí neplatí ve věcech policejního soudnictví po rozumu nařízení uh. min. vnitra a min. sprav. č. 65000 z r. 1909.
(Nález ze dne 17. listopadu 1921 č. 14428.)
Věc: Arthur G. v B. B. (adv. Dr. B. Bendiener z Prahy) proti ministru československé republiky s plnou mocí pro správu Slovenska, o trestní nález.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Rozsudkem z — uznal policejní podkapitán v Báňské Bystřici jako policejní trestní soudce stěžovatele vinným přestupkem § 12 nař. vl. čsl. rep. ze dne 30. listopadu 1920 č. 592 sb. z. a n., jejž spáchal tím, že dne 15. února 1921 ve svém obchodě vyvěsil plakát maďarské propagační činnosti namířené proti správnému provedení sčítání lidu na Slovensku, a odsoudil ho k trestu zamčení na dobu 8mi dnů a k peněžité pokutě 5000 K, v případě nedobytnosti k trestu zamčení na 20 dní. Rozsudkem z — zamítl župan zvolenský odvolání stěžovatelovo stran výše trestu ohlášené a potvrdil rozsudek první instance z jeho důvodů. Proti tomuto výroku II. instance podal stěžovatel podle daného mu právního poučení další odvolání k ministru s plnou mocí pro správu Slovenska, žádaje po rozumu § 204, odst. 2 č. 1 a § 178 č. 7 min. nař. č. 65 000/09 B. M. o jeho zrušení v celém znění a to i z úřední moci, a o své sproštění obžaloby dle § 155 č. 1 téhož min. nař. Naříkaným rozhodnutím a to usnesením z — vyslovil žalovaný úřad, že zamítá revisní stížnost a potvrzuje rozsudek nižších instancí v celém obsahu z důvodů těch, že obžalovaný dle svého doznání vyvěsil ve svém obchodě veřejně plakát, vydaný křesťansko-sociální politickou stranou maďarskou, která pobuřujícím způsobem působí na druhé osoby, by činily při sčítání lidu údaje, neodpovídající skutečnosti za tím cílem, aby pro maďarskou národnost bylo vykázáno neoprávněné procento příslušníků. Proto je prokázána skutková podstata přestupku § 12 nař. č. 592/20 a není tu podmínek § 3 zák. čl. XX. z roku 1901.
O stížnosti do rozhodnutí toho podané uvážil nejvyšší správní soud takto:
Pokud jde předem o formální stránku, jde nesporně o záležitost trestně policejního soudnictví, jež upraveno jest nařízením bývalého uh. min. vnitra a uherského min. spravedlnosti č. 65000/09, vydaného na základě zmocnění v § 28 zák. čl. XXXIV. z roku 1897 a § 28 zák. čl. XX. z roku 1901. Dle § 177 cit. min. nař. připouští se proti rozsudku I. instance z pravidla odvolání do i v o u instancí a to podle § 1 ve třetí instanci k ministerstvu. Výjimky z pravidla toho uvedeny jsou v § 177, odst. 2 a v § 178 ve spojení s §em 179; výjimek těch v případě, o nějž jde, není, a měl tedy stěžovatel právo odvolati se proti rozsudku II. instance k žalovanému úřadu jako instanci III., jak mu bylo sděleno v právním poučeni II. instancí mu daném a jak také skutečně učinil. Věcí žalovaného úřadu bylo tudíž, aby o odvolání tom rozhodl jako odvolací instance. Žalovaný úřad, jak ze správních spisů a z jeho výroku patrno, hleděl však k odvoláni tomu jako k revisní stížnosti po rozumu § 3 zák. čl. XX. z roku 1901 a zamítl ji usnesením pro nedostatek podmínek v §u tom uvedených, vycházce patrně z právního názoru, že i v záležitostech trestně policejního soudnictví platí § 2 zák. čl. XX. z roku 1901, dle něhož proti rozsudku II. instance, souhlasnému in merito s rozsudkem instance první, nepřipouští se odvolání, nýbrž pouze revisní stížnost podle § 3. Názor ten je však mylný, neboť byť i tento zákonný článek z roku 1901 obsahoval generelní normu o pořadí instančním, stanovilo ministerské nařízení č. 65000/09 po rozumu § 22 onoho zák. čl. a se zřením k němu z normy té ve věcech trestně policejního soudnictví výjimku, připouštějíc mimo případy zde v úvahu nepřicházející odvolání k instanci třetí, a je tudíž, pokud jde o obor trestně policejního soudnictví, co do instančního postupu směrodatné pouze ono min. nařízení č. 65000 z roku 1909, nikoliv však zák. čl. XX. z roku 1901. Tento zákonu neodpovídající postup žalovaného úřadu přivodil však vadnost řízení a naříkaného rozhodnutí v podstatných směrech.
Výrok žalovaného úřadu odporuje spisům, neboť rozhoduje o právním prostředku jiné povahy, než který byl stranou podán, kdežto právnímu prostředku skutečně podanému, totiž odvolání co do viny i co do trestu nedostalo se řešení a rozhodnutí zákonným předpisem stanoveného. Způsob vyřízení je však v obou případech naprosto různý. Kdežto v případě revisní stížnosti podle § 3 zák. čl. XX. z roku 1901 náleželo úřadu pouze zkoumati, zda úřad I. instance nebyl nepříslušný, nebo zda jeho rozhodnutím nebo řízením nebyl porušen zákon, nařízení nebo statut, žalovaný úřad jako řádná instance odvolací třetího stupně musila by se zabývati otázkami naprosto jinými, má-li, jak zákon nařizuje, rozhodnouti o odvolání v mezích jeho návrhů.
Z obsahu naříkaného rozhodnutí je sice patrno, že se úřad zabýval
spornou záležitostí také ve věci samé, zkoumaje, je-li zde skutková podstata činu stěžovatelovi za vinu daného, což zdálo by se nasvědčovati tomu, že nehledě k mezím vytčeným jeho kognici §em 3, řešil otázku
viny stěžovatelovy. S.tohoto hlediska spatřuje patrně stěžovatel v naříkaném výroku, přes to, že mluví o zamítnutí revisní stížnosti pro nedostatek podmínek § 3, také meritorní rozhodnutí o svém odvolání, přiváděje k platnosti opět své námitky jak co do viny, tak co do trestu.
Nejvyšší správní soud nemohl však k tomuto hledisku přistoupiti uváživ, že z okolnosti té, že žalovaný úřad, rozhoduje o onom právním prostředku jako o revisní stížnosti, řešil otázku skutkové podstaty, nelze ještě bezpečně a spolehlivě souditi, zda by byl k řešení tomu přistoupil i jako řádná odvolací instance, když stěžovatel proti rozsudku první instance v otázce viny odvolání nepodal a uváživ dále, že z potvrzení rozsudku následkem odmítnutí domnělé revisní stížnosti není dosti patrno, zda žalovaný úřad zabýval se také otázkou trestu, proti němuž odvolání taktéž směřovalo.
Naříkané rozhodnutí, opírajíc se tudíž o nesprávný názor právní žalovaného úřadu, je v podstatných bodech tak vadné, že jeho bezpečné a spolehlivé přezkoumání nejvyšším správním soudem na základě stížnosti provésti nelze a bylo je proto zrušiti podle § 7 zák. o správ. soudě.